Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj osud - 68. díl

10.03.2010 (10:15) • Jitulka963 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3656×

68. Nic netrvá věčně, natož štěstí

Edward Cullen

Co jsem od toho čekal, že mě uvítá s otevřenou náručí? To sotva, ale tohle ne, rozhodně jsem ale nečekal, že bude ochoten mě zatknout pouze za otázku, jestli je doma Bella.

Ano, Carlisle měl pravdu, náčelník Swan je prudší povahy.

Slunce bylo již dávno za obzorem a na oblohu se vkrádal měsíc. Byl úplněk. Chlad byl cítit i z lesa. Ptáci nezpívali, zvířata spala schoulená v klubíčku a tiskla se jedno ke druhému ve snaze zajistit si co největší teplo.

Všechno vlastně začalo poklidně. Když jsem se rozhodl jít ke Swanům, panovala ve mě ještě pozitivní nálada. Po rozhovoru jaký jsem ovšem s otcem Belly měl mám pocit, že jestli se tam ukážu ještě jednou, vydá na mě mezinárodní zatykač...

I když jsem to nepotřeboval, zhluboka jsem se  nedechl a nechal její vůni prostupovat každou mou buňkou. Byla tady, ještě před několika hodinami. Stála a váhala stejně jako já, kdy vejít. Jenže ona to již překonala, mě to teprve čekalo. Ach Bello, co jsem ti to jen udělal?

Zahnal jsem vzpomínky stranou a soustředil se pouze na přítomnost. Mohlo také hrozit, že bych si naprosto rozmyslel to, k čemu jsem byl donucen. V hloubi duše jsem ovšem stále doufal že to udělám sám, z vlastní vůle, že se k tomu dokopu. Jednou snad. Alice mi ovšem otevřela oči. Isabella je člověk a nemá tolik času jako já. I když žádala Alici, aby ji přeměnila, nemohla to myslet vážně. Určitě to bylo zoufalé jednání. A já nedovolím, aby se to opakovalo. Dám ji možnost, aby si zvolila sama. Chce-li být se mnou, zůstanu s ní. Vyhodí-li mě, odejdu.

Jiná možnost není, neexistuje a ani nikdy nebude. Nikdy nedovolím, aby se stala tím čím jsem já.

Ještě jednou jsem se nadechl a zaklepal na dveře od domů Swanových. Po chvíli se zevnitř ozvaly loudavé kroky směrem ke dveřím. Tak a teď to přijde, pomyslel jsem si. Za chyby se platí a jestli mě už nemiluje, přijmu to. Nic jiného mi nezbývá. Nebudu ji nutit do něčeho, co nechce.

Klíče zarachotily v zámku a dveře se otevřely. Zvedl jsem pohled od země a zíral do téměř bílého obličejem otce Belly.

„Dobrý den,“ pozdravil jsem slušně a vyčkával, jak zareaguje. Nic, několik minut mezi námi vládlo ticho, přerušované pouze tlukotem jeho stále se zrychlujícího srdce. Když už jsem vzdával všechny naděje a chtěl promluvit, jeho chraplavý hlas prořízl ticho.

„Edwarde,“ oslovil mě a do očí se mu vháněly slzy. „Něco se stalo, že?Já to věděl,“ mluvil dál, ale už spíš pro sebe. „Neměl jsem ji s nimi pouštět, určitě ji něco udělaly.“

„Kdo? A komu?“ přinutil jsem svůj hlas vyslovit to. Ač jsem se snažil, z jeho myšlenek jsem nemohl nic vyčíst. Byly tak zmatené. A pak najednou... Upíři. Jeho mysl se točila kolem obrázků z filmů. On to věděl, musel vědět. „Pokud jde o Alici s Rosalií, ty by Bells nikdy neublížily.“

„Takže jí nic není?“ popotáhl nahlas.

„Věřím tomu, že jsou všichni naprosto v pořádku. Ještě se nevrátily?“

„Právě že ne,“ podíval se na hodiny. „Je už po sedmé a ještě tu nejsou. Co tu v tom případě pohledáváš,“ vyštěkl a propaloval mě pohledem.

„Chtěl jsem mluvit s Bellou.“

„Není doma. A pro tebe už nebude nikdy doma,“ zamračil se nesouhlasně a očima tikal k pouzdru s pistolí, které vyselo na háčku vedle dveří.

„To by nebyl dobrý nápad. A to ze dvou důvodů. První je prostý - jenom by jste mě pěkně naštval. A za druhé, mě pistole nezabije a ani nezraní,“ hleděl jsme mu přímo do očí a dál poslouchal v myšlenkách příběh, který mu řekla Bells.

„Já tě varuji. Nech moji dceru na pokoji,“ zasyčel a narovnal se.

„Neměla by si to rozhodnout sama?“

„Tohle není jen o ní,“ kýval záporně hlavou a snažil se najít ta správná slova. „Je to sice moje dcera, ale  já nedovolím, aby se ji něco stalo.“

„Zatím byla vždy v pořádku,“ oponoval jsem hrubě a začínal být už doopravdy naštvaný. Není zrovna nejlepší věc naštvat upíra. Většinou to nekončí dobře, pro Vás.

„Ale to slůvko ,Zatím‘ se mi nezdá. Je to moje holčička a já ji budu bránit za každou cenu,“

„Váš původní plán byl mi poděkovat,“ připomněl jsem mu taktně a snažil se nenadechovat.

„Nynější plán je nechat tě zatknout. Opakuji to naposledy. Nech moji dceru na pokoji. Mám dost kontaktů přes polici, aby jsi ty i ostatní skončili ve vězení.“

„A my máme dost přátel, právníků,  kteří dělají u policie a dluží nám pár věcí.“ Lukas nám dluží televizi, když se s Emmettem boxoval v pokoji. Clare je dobrá kamarádka Alice a navíc, zkuste zatknout upíra. Směšná představa.

Nelítostně mě probodával pohledem a snažil se přijít na to, co by jeho chování řekla Bells. Nakonec dospěl k závěru, že bude opravdu lepšími nevyhrožovat. Strach, který s něj sálal byl i cítit. Promítal se nejenom v zrychleném tepu, ale i v tlukotu srdce. Chvíli jsem se nechal unášet myšlenkou, jestli by Belle hodně vadilo, kdyby svého otce našla doma mrtvého.

Pomalu jsem cítil, jak mi tmavnou oči a chuť zabíjet narůstá. Tohle nedopadne dobře. Zřejmě to vycítil i on. Instinktivně sáhl po pistoli a mířil mi s ní přímo do obličeje.

„Právě teď,“ odsunul jsem pistoli stranou, „jsem hodně naštvaný.“

„Odejdi,“ vyprskl a hleděl mi do očí.

„Tímhle to nekončí, já s Bellou mluvit budu za každou cenu a jeden hlupák mi v tom nezabrání,“ změřil jsem si ho pohrdavě a otočil se k dochodu.

„Bellu necháš na pokoji, i kdyby to mělo být přes moji mrtvolu!“ zavolal za mnou, čímže mě donutil zastavit. Po tváři mi přeběhl úsměv.

„Není problém,“ zavolal jsem přes rameno, strčil ruce do kapes a mířil do lesa.

Vlastně nevím, co to do mě před několika hodinami vjelo. Vždy jsem se dokázal ovládat víc než slušným způsobem a tam? Málem jsem mu skočil po  krku.

Sklonil jsem pohled k mrtvé, dnes již třetí,  srně a smutně se na i usmál. Promiň holka. Byla jsi ve špatnou chvíli na špatném místě.

Isabelal Swan

Cesta probíhala rychle. Tedy až na menší hádku Alice s Rosalií ohledně řízení, jelikož Rose se mnou taky chtěla mluvit namísto řízení. Samo sebou, ona by to zvládala i při řízení. Ale já ji nadávala za to, že je věčně otočená obličejem na mě namísto silnice. V půlce cesty se tedy prohodily a nyní vedle mě Rose plácala něco o tom, že si tohle musíme znovu zopakovat.

„Vnímáš mě vůbec?“ zamávala mi prudce rukou před obličejem, až jsem povyskočila ze sedadla. „No vidíš to Alice?“ zasmála se. „Alice?“ zopakovala, když se dotyčná neozývala. „Alice!“ zakřičela.

„Ehm,“ škubla Alice hlavou. „Promiň, zamyslela jsem se.“

„Ó, naše velká Alice se zamyslela,“ utahovala si z ní. „Jak je to jen možné. Já měla vždycky pocit, že ty nemusíš přemýšlet, že ty prostě všechno víš dopředu.“

„A to je ten problém,“ sklopila Alice hlavu. „Já v poslední době nevidím vůbec nic. Je to jako by byla budoucnost za hustou mlhou a já viděla jenom obrysy.“

„A co to znamená?“ zajímala jsem se živě. Nebo se o to alespoň pokoušela. Nyní už vím co byl důvod toho, že byla celou cestu smutná. Tížilo ji tohle - že nic neviděla.

Během zbytku cesty jsme se každá ponořily do svých vlastních myšlenek.

„To byla zábava co?“ chytila mě Rosalie okolo ramen.

„Jo to byla,“ povzdechla jsem si a dál sledovala krajinu za oknem, která ubíhala jako obrovská šmouha. Mezi tím vším jsem ale přece jen poznala ušmudlanou ceduli, která vítá přijíždějící, kteří náhodou zavítají do tohoto odporného městečka, do Forks.

„Zastav prosím,“ zažadonila jsem a rozepnula si pásy.

„Děje se něco?“ dupla Alice na brzdy.

„Ne, to je v pořádku, jen půjdu pěšky.“

„Je to ale dálka k tvému domu,“ protestovala Rose.

„No a? Já chci jít pěšky!“ vychrlila jsem a vystoupila z auta.

„Je ti dobře?“ vykoukla Alice z okénka.

„Jo, já se jen chci projít. Být sama a srovnat si to v hlavě.“ Zalhala jsem a snažila se vypadat věrohodně. Nikdy jsem nebyla dobré herečka a obzvlášť, když jsem lhala kamarádům.

„Kdyby něco tak mi zavolej,“ usmála se pochybovačně Alicea šlápla na plyn. Ze zadního okýnka mi ještě zamávala Rosalie.

Teprve až jsem si byla jistá tím, že mě nevidí jsem se rozhlédla okolo sebe a hledala místo k sednutí. Za jiných okolností by mě to tady možná děsilo. Nyní mi to ale bylo jedno, všechno šlo okolo mě. Sedla jsem si na lavičku, nohy si položila na sedátko a hlavu zabořila do kolenou. Plnou silou na mě dopadla tíha předchozích dnů. Všem jen ničím život, Claudii, Charliemu, Jacobovi,..

Jak jsem si vůbec mohla myslet, že to bude napořád? Nemělo by mi to být jasný už na začátku? On ke mně nepatřil. Byl dokonalý – jeho tvář, hlas, typická omamující vůně, smích, ledový dech. Toto vše bylo odsouzeno k zániku. On je nádherná mýtická bytost, která může mít vše na co si ukáže. A já? Já jsem holka, která ničí životy a štěstí ostatních.  S ním jsem byla šťastná, možná až moc. Jak jsem si mohla myslet, že budu šťastná až nadosmrti, když se mi štěstí vyhýbá obrovským obloukem. Nikdy jsem nevěřila, že jedno jediné slovo bude v mých uších znít tolik jako to jeho jedno, které se mi zabodlo až do srdce Odcházím…

Z očí mi vytryskly slzy a já se schoulila k nohám ještě víc. Vítr, který začal silně foukat kolem mě svištěl a mým tělem prostupoval chlad. Postupně jsem přestávala cítit nohy, ruce a obličej…

Rychle jsem vyskočila na nohy.

Přece tady nezmrznu ne? Otřela jsem si slzy a rychlejším krokem, kterého jsem byla schopna, se vydala domů. Cesta ubíhala celkem svižně a už brzy jsem v dálce zahlédla náš dům. Byl pořád stejný, nezměnil se a světlo vycházející z domu se rozlévalo jako řeka po cestě, vedoucí okolo něj.

Čím blíž jsem ale byla, tím víc mě začínala obklopovat panika, domovní dveře byly otevřené. Právě to byl zdroj onoho světla na chodníku. Rozeběhla jsem se. Brzy nato mi ale začal v kapsy zvonit telefon. Zastavila jsem, hovor přijala a chtěla pokračovat v cestě. Alice se mě ale právě snažila přesvědčit o opaku.

„Bello? Bello, kde jsi?“ křičela.

„Před domem,“ odpověděla jsem a znovu přidala do kroku.

„Padej od toho domu!“ zakřičela, až jsem nadskočila.

„Proč?“ zastavila jsem se nechápavě.

„Bello padej od toho domu hned! Je to hrozně důležitý. Jdi tam kde jsme tě s Rose nechaly a snaž se tam být co nejdřív,“ naléhala spěšným hlasem.

„Alice proč?“

„Padej sakra od toho domu!!“ zakřičela ještě důrazněji. Právě ve stejný okamžik se z domu ozval výkřik mého otce.

„Tati? Tati!“ odhodila jsem telefon a vběhla do domu.

Všude se svítilo. Popadla jsem deštník, který byl hned u dveří a rozeběhla se hledat otce. Ležel na zemi v kuchyni a nad ním se skláněla postava v černém plášti. Vzala jsem deštník a udeřila ji s ním po hlavě. Muž odtrhl svá ústa od krku mého otce a usmál se na mě. Z koutku se mu stékala rudá krev. Skoro ve stejnou chvíli mě někdo chytil zezadu za ruce a uvěznil v obětí.  Muž se zvedl ze země a rukávem si utřel krev z úst.

„To tě nikdo neučil že je neslušné bít návštěvu po hlavě?“ vyškubl mi deštník a zlomil ho na dvě části. Pořádně se narovnal a odhrnul si kapuci.

Ostře řezané rysy v jeho obličeji a karmínově rudé oči mě začaly přesvědčovat, že to nejsou lidé.

„Copak?“ pohladil mě ledově studeným hřbetem ruky po tváři. „Vypadá to že se bojíš.“

„Kdo by se nebál, když má v domě krvelačné upíry,“ odsekla jsem a pokoušela se vytrhnout druhému, který mě stále pevně svíral v obětí.

„Zrovna jsme se chtěli představit, ale když víš kdo jsme,“ ušklíbl se arogantně a odhalil řadu dokonale rovných, bílých zubů v jeho ústech. Prudkým pohybem ukázal na otce. „Promiň. Tak krásně voní,“ nadechl se nahlas a pak usmál. „Stejně jako ty. Ale on má přednost,“ Prohlásil a znovu se k němu naklonil. Po několika sekundách se narovnal a sundal plášť. Okolo krku mě řetízek s velkým písmenem „V“, do kterého skapávala kapka -nejspíš krve- vyřezané z červeného drahokamu. Měla jsem pocit, že mi něco uniká. V, kde jsem jen slyšela něco s V. Pak mi to došlo - Volturiovi. Edwardova slova, která mi kdysi řekl, probíhala nyní mou hlavou. „Zabijí tě jestli zjistí že víš pravdu. Carla byla taky člověk a věděla toho příliš. Jednoho dne ji navštívili Volturiovi“

„Ne!“ zašeptala jsem a zírala na písmeno houpající se na jeho krku.

„Copak?“ pozvedl ho, když zjistil kam se dívám. „Vypadáš na to že víš odkud jsme, že? Většinou nejsou lidé tak informovaní,“ zakroutil hlavou. „Ale ty toho víš až moc a proto jsme tady.“

„Prosím,“ zašeptala jsem bezmocně, když sevření upíra za mnou zesilovalo. Náhle se zarazil a zíral z okna.  Ozvalo se hluboké zavytí, které bylo velice blízko domu. S druhým upírem si vyměnil pohledy a táhli mě ke dveřím.

„Hej! Pusťe mě,“ protestovala jsem a snažila se mu vytrhnout. Před dveřmi se zastavil a jediným pohybem dlaně je vyrazil.  Zhruba deset metrů přede dveřmi stál obrovský rudohnědý vlk přichystaný tělem ke skoku. Pod hustým kožichem se mu rýsovaly napjaté svaly. Zuřivě ohrnoval pysk a tím ukazoval obrovské zuby, ze kterých odkapávaly sliny. Polkla jsem. Od kdy nechávají upíři lidi trhat vlky? Vždycky jsem si myslela, že je zabijí sami. Nebo jsou na to moc pohodlní?

„No to je krásné,“ usmál se první upír a zatleskla si. „My tě přijdeme zabít, kvůli románku s upírem  on tě přijde bránit tvůj kamarád vlkodlak? I já si tedy myslel, že lidské city trvají déle,“ zakroutil hlavou a já zírala na vlka.

„Jacobe?“ přimhouřila jsem oči a snažila se představit toho chlapce, kterého znám. Vlk se napřímil, zavřel tlamu a sklopil uši.

„No takže kde jsme to skončili,“ usmál se upír, ignorujíc Jacoba a naklonil se k mému krku. Zavřela jsem oči a čekala. Pak jsem to ucítila. Studený závan větru, který se kolem mě prohnal doprovázený mohutnou dunivou ráno. Pomalu jsem otevřela oči. Nejprve jedno a potom i druhé.

Upír ležel na zádech a rukama  odstrkoval tlamu vlka, který stál nad ním, tlapami mu přidržoval hrudník u země a pokoušel se mu zakousnou do obličeje. Nebo do krku? Všechno bylo tak rychlé, rozmazané a nejasné.

Najednou mi někdo škubnul za paži. Teprve až teď jsem si uvědomila, že je tu pořád ten druhý upír, který nevypadal o nic míň nebezpečněji, než ten první.

Byl o mnoho vyšší a zdál se i silnější. Vzhledem připomínal Emmetta.

„Neztěžuj nám to. Víš jak bylo těžké naplánovat pád kamionu, aby zabil tvé rodiče?“ pousmál se a jednu mou ruku pustil. Z očí mi vytryskly slzy. Kdybych tenkrát jela s nimi, byla bych mrtvá? Máma a Phil... to nebyla náhoda? Bylo to připravené...

Z lesa se ozvalo další zavití. Bylo dlouhé, protáhle a mrazilo při něm v zádech. Vzápětí mu odpovídalo další a další, která znělo ovšem spíš už jenom z obrovské dálky. Muselo jich tam být plno.

Všechno se odehrálo tak rychle.

V Jedné minutě už přede mnou upír nestál. Srazil ho z boku na zem další vlk. Sice menší než Jacob, ale taky byl obrovský. Upír mě pustil a bránil se před jeho útoky, které přicházely nečekaně. Vlk působil ipozantně. Písková srst se mu ježila za krkem a z hrdla vycházel dravý zvuk.

Chystal se k dalšímu výpadu, který ovšem neskončil úspěchem. Upír ho odrazil a vlk s bolestným kňuknutím proletěl otevřenými dveřmi až do obýváku, kde zády narazil na stěnu a zbortil tak na sebe polici plnou knih.

A v druhé minutě mě další, opět mohutný, černý vlk srazil pod sebe a svým  tělem bránil před útoky upíra. Jacob za mnou bolestně zavil. Stejně jako černý vlk jsem se ohlédla. Ležel na boku a těžce oddychoval. Upír který s ním bojoval se prudce zvedl a odhodil černého vlka na zeď dřív, než si všiml, že se něco děje. Ten se okamžitě zvedl a dal do boje. Kroužil okolo upíra a dělal smrtelné výpady.

Přede mnou se ozvalo zavrčení. Upír stál nahrbený, oči černé a ukazoval zuby. Teď mi došlo, že jsem nechráněná a zírám do očí zabijáka, který nemá slitování.

Pak to přišlo. Znenadání a  jako blesk. Vrazil do mě, jako bych byla hadrová panenka, kterou odhodí na skládku, protože se mu už nelíbí. Jenže já neletěla na skládku. Cítila jsem ostrou bolest a několik křupnutí, jako moje záda narazila do cihel od domu.

Bolest ochromila celé moje tělo a já přestávala cítit jednotlivé části. Největší bolest ale přicházela z mého hrudníku. Nemohla jsem se nadechnou a bolest stále sílila.

Když jsem na čele ucítila něco studeného, pokoušela jsem se bránit. Pak mi ale došlo, že je to zbytečné.

„Bells, snaž se moc nenadechovat. Prosím, nesmíš umřít, ne teď,“ vzlykala Alice

„Nemůžu dýchat,“ zašeptala jsem a cítila v ústech sladko. Krev, z mých úst vytěkala svévolně ven.

„Bells, slyšíš, to mi nedělej. Nedělej to Edwardovi. On tě má pořád rád,“

„To není pravda, kdyby mě miloval, nikdy by mě neopustil.“ zachroptěla jsem a odepřela plicím další část kyslíku. Síly mě opouštěly a já cítila, že se propadám do tmy.

„Ale já tě stále miluju.“ pohladila mě čísi studená ruka po čela. „Bellls, nesmíš mi umřít,“ ovanul mě jeho studený dech a já cítila, že se definitivně propadám do tmy, ze které není úniku...

<<< Předchozí Následující >>>

Shrnutí povídek

Autor: Jitulka963 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj osud - 68. díl: