Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj osud - 65. díl

65. Nikdy nezapomenu!

Nikdo

Za okny svištěl vítr a ohýbal koruny stromů, jako by byly jen z papíru. Z dálky se ozvalo vytí. Nikdo nevěděl, co dnešní noc přinese. Co se stane. Měsíc v úplňku osvětloval oblohu a každý jeho tichý krok, každé tiché našlápnutí na jehličí popadané na lesní cestě neslo jen malé křupání.

Isabella klidně oddechovala v posteli, Max ležel vedle ní na dece, kterou si přivlastnil.

Pozoroval tu idylku skrz okno, na kterém nechal mráz zvláštní ozdobu. Jen se nad obrazem před sebou pousmál a opatrně otevřel okno. Vklouzl dovnitř a okno zase zavřel. Nechtěl přeci, aby se někdo vzbudil.

Udělal pár kroků k Isabelle, snažil se přitom moc nedotýkat podlahy, která často vrzala.

Max unaveně otevřel oči. Jakmile uviděl stát cizího návštěvníka uprostřed pokoje, skočil po něm. Ten se ani nenadál a Max ho povalil na podlahu a zakňučel kousek od chlapcova obličeje. Popleskal Maxe opatrně po hřbetě a odsunul ho ze sebe.

Teprve až teď si všiml nějaké lahvičky, která ležela vedle nich a následně otrhaného kousku papíru, které musel shodit jak padal. Papír vzal do ruky nejdřív. Rozevřel ho a pomalu očima jezdil po řádcích. Chvíli trvalo, než si jeho oči přivykly na tmu, ale jakmile se tak stalo, dočetl do během pár vteřin. Někomu jako on, to ani nemůže trvat déle.

Potom vzal do ruky lahvičku a pořádně se zadíval na písmenka lidskou ruku vypsaná na štítku. ,Na spaní, proti depresi ‘ Zamračil se a rychle vyskočil na nohy stejně jako Max, který upřeně sledoval jeho počínání.

Chlapec přistoupil k Isabelle. Jeho oči automaticky zavadili o její obličej. Víčka se ji podivně chvěla, zřejmě se ji něco zdálo. Pak pohledem sklouzl na její ruku, která svírala roh peřiny. Stehy a podivná barva se na ni bezvadně vyjímaly. Zamračil se ještě víc a lahvičku léků, kterou stále držel v dlani, sevřel ještě víc.

Zhluboka se nadechl, aby se uklidnil. Pak se otočil a co nejtišeji došel k oknu. Dalo mu spoustu práce, aby nadělal minimální hluk. V tomhle stavu to bylo vážně něco nad jeho síly.

Když vyskakoval z okna, tiše zašeptal: „Válka je nevyhnutelná." tiše dopadl na zem a narovnal se. z jeho úst uniklo ještě tiché:„Za tohle budou trpět, budou trpět za to, že ona trpí kvůli nim.“ a dál pokračoval v běhu do La Push...

Isabella Swan

„Já to nechápu, smlouvu nikdo z nás neporušil,“ mumlal si pro sebe Emmett, který sebou praštil do křesla a zapnul si televizi. Pak prudce vstal a zmizel.

„Emmette, padej do domu a braň Bellu!“ ozval se zvenku naštvaný Rosaliin hlas a Emmett pomalým krokem a se svěšenými rameny vešel do pokoje.

„Já vždycky přijdu o to nejlepší, ani bojovat mě nenechají,“ mumlal si a opět usedl na křeslo.

„Emmette?“ zašeptala jsem a poposedla si blíž k němu. „Řekneš mi, prosím, něco víc.“ Tázavě ke mně otočil hlavu.

„Ty to nevíš?“

„Moc to nechápu,“ přiznala jsem.

„Takže ve zkratce. Tvůj kámoš vlkodlak si vzal celou bandu a jde na nás. A já nemůžu ani bojovat,“ povzdechl si a zíral z okna.

„Takže ty chceš říct, že Jackob vzal nějakou bandu přerostlých psů a jde vás zabít?“ rozesmála jsem se na celý dům.

„I tak se to dá říct,“ zakýval hlavou.

„To si děláš srandu, ne?“

„Jindy by to byla sranda, teď ne.“ Vstal a přešel k oknu.

„Tak schválně.“ Neopouštěla mě dobrá nálada. To by Jackob přece neudělal. Došla jsem ke dveřím a vyšla před dům.

„Co tu děláš?!“ sykla Alice a mžiku byla u mě.

„Chci něco zkusit,“ usmála jsem se.

„Na to není teď nejlepší doba,“ zakývala hlavou.

„Já myslím, že jindy takováhle už nebude,“ odpověděla jsem a obešla nejenom ji, ale všechny, kteří stáli před domem a nevěřícně na mě zírali. „Takže vy tvrdíte, že tady někde v lese je Jackob a chce vás zabít, jo?“ obrátila jsem se k nim čelem.

„Ano,“ odpověděl Jasper.

„Tak schválně,“ ušklíbla jsem se a popošla ještě blíže k lesu. „Jakobe?!“ zavolal jsem do keřů, ve kterých nebylo nic viditelného. „Jackobe vylez!?“ zakřičela jsem znovu a se smíchem se obrátila ke Cullenům, kteří se zatajeným dechem sledovali moje počínání. Nic tu nebylo, přesně tak, jak jsem si myslela.

Jenže to se vše změnilo ve chvíli, kdy zašustilo houští a z něj vystoupil Jackob jenom v šortkách. Zůstala jsem na něj civět s otevřenou pusou, zatímco se za mnou ozývalo hrozivé vrčení.

„To vypadám tak dobře?“ ušklíbl se. Okamžitě jsem zavřela pusu, když mi došlo, jak na něj zírám.

„Co... co tu děláš?“ vykoktal jsem překvapeně.

„Hmm… procházím se,“ pokrčil obočí a zasmál se.

„To stačí,“ objevila se vedle mě Alice a tahala mě ze ruku do domu. „Alice, pusť mě,“ sykla jsem bolestně. Tázavě pozvedla obočí, ale nic neříkala.

„Můžu dostat deset minut o samotě s Jakobem?“ odpověděla jsem na její nevyřčenou otázku.

„To si ze mě děláš srandu, ne?“ vykulila oči, nakrčila nos a založila si ruce na prsou.

„Od toho je tu Emmett, ne já,“ ujistila jsem ji a sjela pohledem Jackoba. Ten byl očividně znuděn naším rozhovorem. „Nic mi neudělá,“ dořekla jsem.

„Ale je tu zima.“ Stála si na svém.

„Alice, chci s ním jen mluvit, ne tu stanovat,“ obhajovala jsem se.

„Jo a když bude mrznout, tak stačí jedno moje objetí a je zase v klidu,“ vložil se do toho Jackob.

„Tak o tom si nech jenom zdát,“ otočila jsem se na něj zlostně.

„Jé… to budou krásné sny,“ zavřel pohodově oči.

„Promiň, Emmette,“ ozval se za námi Jasper. „Odvolávám, že jsi nejblbější mýtická bytost na světě, právě jsem našel někoho, kdo tě trumfl,“ poplácal ho po ramenou. Jackob po nich hodil zlostný pohled, ale mlčel.

„Pět minut,“ zamávala mi Alice před obličejem prstem. „A ty se jí nepokoušej nic udělat proti její vůli, jinak budeš potřebovat sakra dobrýho zubaře a chirurga, aby ti dal ten tvůj obličej zase do pořádku,“ zavrčela na Jackoba a zacouvala zpět do domu, tak jako ostatní.

„Tak o čem jsi se mnou chtěla mluvit?“ usmál se nevinně. Jako by to nevěděl.

„Co jsi tu dělal?“ vrhala jsem na něj zlostný pohled. Jack se zazubil

„Jenom jsem dostal chuť na odpolední procházku lesem a najednou zírám. Páni, kam jsem se to dostal.“ Pokrčil rameny.

„Kápni božskou, Cullenovi jsi nikdy nemusel. Netvrď, že jsi se náhodu procházel okolo jejich domu,“ založila jsem si ruce v bok.

„Dobře,“ sklopil pohled, „snažím se vyhrát maratón a trénuji běhy. Chci za každou cenu vyhrát,“ rozesmál se na celé kolo.

„Nedělej si srandu!“ vrazila jsem do něj oběma rukama. Ze křoví se ozvalo hrozivé zavrčení, až jsem několik kroků poodstoupila zpět.

„Shhh,“ otočil se Jackob hlavou dozadu a vrčení ustalo.

„Emmett říkal, že jsi je chtěl napadnout,“ bránila jsem je.

„Když to říká ta pijavice, tak asi jo, ne. Komu věříš víc?“

„Jim,“ usmála jsem se nevinně. „Jackobe, já tě varuju, jestli zkřivíš Cullenům jedinej vlásek, vezmu si od Charlieho pistoli a půjdu tě navštívit, rozumíš?!“

„Začínám se bát,“ kousl se do rtu.

„To by jsi měl. Myslím to vážně. Smrtelně vážně.“

„Aha a to si svého života vážíš natolik, že lezeš do baráku upírům,“ usmál se křivě.

„Přestaň se do Cullenů navážet, nic mi neudělali,“ bránila jsem je. Pak se ke mně naklonil.

„Ale mohli by,“ zašeptal mi do ucha.

„Ale neudělají,“ couvla jsem od něj dva kroky.

„Ty jsi opravdu divná,“ zakýval hlavou.

„Díky, to vím už od svého narození. Ještě něco?“ odpověděla jsem sarkasticky.

„Já tě prostě nechápu. Co se ti může líbit na těch odpornejch, studenech vrazích?“ poškleboval se.

„Každej jsem nějakej, ty seš zase teplej, no a co má být?“ zasmála jsem se. Na mou odpověď si povzdechl a zakroutil hlavou.

„Proč se ke m chováš tak… chladně?“ pokrčil obočí a semknul rty do tvrdé přímky.

„Jak že se k tobě chovám?“ zůstala jsem na něj ohromeně zírat.

„Chladně.“ Pokrčil rameny.

„Aha, ale podle tvého hodnocení se k tobě budu chovat chladně do té doby, dokud ti nebudu dobrovolně skákat do náruče, že?“ založila jsem se ruce v bok.

„To je pěkná představa,“ usmál se a zastrčil mi pramínek vlasů za ucho.

„Tak dál sni.“ Praštila jsem ho přes ruku a opět couvla pár kroků.

„Já se ti snažím pomoct,“ obhajoval se.

„Jo? A pomoct s čím?“ zasmála jsem se. S čím by mi on tak mohl pomáhat.

„Pomoci zapomenout,“ zašeptal a já na něj zůstala zírat s otevřenou pusou.

„Cože?“ vzpamatovala jsem se po chvíli.

„Snažím se ti pomoct zapomenout na tu pijavici, co tě opustila.“

„Co když nechci zapomenout!“ vyjela jsem po něm.

„Ale o tohle tě nežádal, že? Chtěl, aby jsi zapomněla.“

„Co je tobě do toho!“ křičela jsem na něj a vůbec nevnímala, že mě všichni slyší.

„Já se ti snažím jen pomoct,“ pokrčil ledabyle rameny.

„Já se tě o to ale neprosila,“ vyštěkla jsem po něm.

„Já to taky dělám ze své vůle,“ obořil se na mě.

„Tak se do toho nepleť, co si vůbec myslíš?“ Zatnula jsem prsty v pěst a odolávala obrovské touze ho pořádně praštit. Jednou jsem to už zažila, víc než jemu bych ublížila sobě.

„Já se snažím ti pomoct splnit to, oč tě žádal. Snažím se ti pomoct ti na něj zapomenout,“ obhajoval se.

„Já ale nechci!“ zařvala jsem na něj.

„To vidím,“ zvedl ruce v obraně a pokračoval, „Bello, řekni, stojí ti tohle všechno za to, když tě stejně opustil?“ Narovnal se.

„Co je tobě do toho! Já ho pořád miluju a to se nezmění, nikdy. Slyšíš, nikdy!“ odsekla jsem a sklopila pohled.

„Mě je to do toho hodně.“

„To teda není!“ hádala jsem se s ním a zarazila se. Jak jsme se sakra od tématu Co tu dělá, dostali až k tomuhle?

„Vzpomínáš si, o co tě prosil? Máš si najít někoho, kdo se nebude bát tě políbit. Jednou jsem to zkusil a nebál jsem se. Co takhle to zkusit po druhé,“ nadhodil s úsměvem.

„Na to zapomeň! Seš naveden nebo co? Jackobe, chováš jako normální d-e-b-i-l!“ hláskovala jsem mu poslední slova přímo do obličeje. Mou hlavou vířily dvě otázky. První – jak věděl, že Edward odešel. Druhá zněla ještě divněji – jak ví, co bylo v tom dopise?

„Já si nemyslím, že jsem debil,“ vytrhl mě jeho hlas z myšlenek.

„Já jo,“ založila jsem si ruce na prsou a přemýšlela, jak tuto hádku ukončit. Bohužel on to vyřešil dříve a to ve chvíli, kdy mě políbil. V tu chvíli jsem měla takový vztek, že mi nedocházelo, co jsem chtěla udělat. Vši silou, jakou jsem našla, jsem mu vrazila facku a bolestně zavřela oči. V mé ruce něco křuplo. A bolelo to. Ihned nato se ozvala rána. Když jsem oči otevřela, Jackob seděl na zemi a nevěřícně na mě zíral. Stejně tak jako já na něho. Pochybuji, že by se mi podařilo ho tou fackou posadit.

„Myslela jsem, že by se ti hodila pomoc,“ ozval se vedle mě naštvaný hlas Alice a pohrdavým pohledem si měřila Jackoba. Ten se zvedl, jediným pohybem vrátil čelist s hlasitým křupnutím na své místo a narovnal se. „Tohle jsem si možná zasloužil,“ prohlásil tvrdě.

„Jo to zasloužil, co si myslíš, že pořád děláš? Vypadni odsud!“ zakřičela jsem na něj.

„Mě se nechce,“ založil si ruce v bok a vysmívavým pohledem na mě zíral.

„Já ti pomůžu,“ přihlásila se o slovo Alice. V jejím hlase byla skoro slyšet ta obrovská ochota. Dřív, než si Jackob uvědomil, co se děje, držela ho Alice za krk ve vzduchu.

„Pusť mě!“ kopal okolo sebe nohama a snažil se rozevřít ruku Alice, která ho svírala pod krkem.

„Ty máš jednu nevýhodu, kdyby jsi to udělal ty mě, nestane se mi nic. Já tě ale můžu udusit,“ usmála se na něj a pustila ho. Jack spadl na zem a hlasitě oddechoval.

„Jsi v pořádku?“ položil mi Jasper ruku na rameno.

„Ne,“ odpověděla jsem a dusila bolestný výkřik, který se mi dral z krku.

„Emmette, odveď ji,“ nakázal.

„Nemůžeš si vybrat sobě rovného a tohohle blba nechat nám?“ posmíval se mi Emmett, když se objevil vedle mě.

„Promiň,“ zašeptala jsem a ještě se naposledy podívala naštvaně na Jackoba. Ten se tvářil ublíženě, ale nic neříkal. Jen se otočil a odběhl do lesa.

„Omluva by neškodila,“ zašeptala jsem a zadívala se do dálky.

Měla jsem ten divný pocit, že mu něco upadlo. Když si i ostatní všimli, kam se dívám, zpozorněli a Alice na chvíli zmizela. V druhé minutě už stála přede mnou a něco mi podávala. Hned jsem to poznala.

„Jackobe, já tě zabiju! Ne, seš mrtvej už teď!!“ zařvala jsem do lesa a dál si prohlížela lahvičku mých léků, které jsem ráno nikde nemohla najít...

Takže co vy na to? Tohle nikdo nečekal že? A to ještě nevíte co bude v dalším díle...

PS: Když budete mít nějaké problémy, něco nebudete chápat nebo se jen na něco budete chtít zeptat, tak piště do shrnutí...

<<< Předchozí Následující >>>

Shrnutí povídek