Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj osud - 66. díl

19.02.2010 (19:15) • Jitulka963 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2661×

66. Děsivá pravda

Isabella Swan (začátek)

„Promiň, chtěla jsem ti přijít na pomoc dřív, ale tady Emmett mě nechtěl pustit,“ omlouvala se Alice, když za mnou zavřela domovní dveře.

„To je dobrý,“ zašeptala jsem a dál si tiskla ruku k tělu.

„Na, to ti pomůže,“ podala mi Esme do utěrky zabalený led.

„Děkuji,“ pípla jsem a přiložila si to na prsty.

„Ukaž.“ Přihnal se ke mě Jasper s kufříkem.

„Co?“ vykulila jsem oči

„Ruku, co asi.“ Usmál se a zakroutil nevěřícně hlavou.

„Jo tohle. To je dobrý. Za chvíli to přejde.“ Mávla jsem mu s tím před obličejem.

„A jak to můžeš vědět? Já tady mám diplom,“ nafoukl se jako husa.

„I to je možné. Jenže když jsem ho praštila minule, tak to bolelo tak dvě hodiny a pak to přešlo,“ usmála jsem se nevinně.

„Holka, ty už jsi do něj někdy mlátila?“ naklonil se ke mě přes opěradlo Emmett.

„Jo, už jednou dostal facku,“ usmála jsem se pyšně.

„Téda ty seš neuvěřitelná. Klidně si mlátíš toho psa. Jen tak dál.“ Poplácal mě po zádech.

„To bych neřekla. Víš, jak jsi si mohla ublížit?!“ založila si Esme naštvaně ruce v bok.

„Mohla no...“ pípla jsem.

„Já ti dám lekce obrany.“ Vyskočil Emmett na nohy, až jsem se lekla.

„Lekce čeho?“ vstaly mi chlupy za krkem při pomyšlení na to, co si pod tím Emmett představuje.

„Na to zapomeň.“ Vyštěkla Alice a uzemnila ho.

„Já jsem si myslel - “

„Nemyslel.“ Hodila po něm zlostný pohled, který nepřipouštěl námitky. Mezitím co se Alice otočila k oknu, tak se Emmet naklonil, aby na něj neviděla a naznačoval, že zavolá.

„To, že tě nevidím, neznamená, že nevím, co se chystáš udělat,“ odpověděla Alice, aniž by se na něj jedinkrát podívala.

„Za pokus to stálo,“ pokrčil rameny, ale v očích mu pořád hrály jiskřičky. Ten to určitě nenechá jen tak.

„Jestli to uděláš, rozeberu ti auto,“ otočila se na něj konečně Alice a roztomilým výrazem.

„Ale uznej, že by potřebovala lekci, jestli ho bude pořád mlátit, tak si ublíží,“ protestoval Emmett naštvaně.

„Mám jednorázové řešení,“ přihlásila se o slovo Rosalie.

„To se mi líbí,“ pokyvovala hlavou uznale Alice a úsměv se jí roztáhl od ucha k uchu.

„Eh...,“ odkašlal si Jasper  a pokračoval, když se na něj Rose s Alicí otočily. „My jsem tady.“

„Jo jasně. Takže - “ chtěla začít vykládat Alice, ale Rosalie ji utnula hned na začátku.

Ujala se pokračování, nevšímaje si očních protestů Alice.

„Takže mě napadlo, že bychom ho mohli navštívit a... " nechala hlas vyznít do ztracena. Namísto toho ukázala jediným gestem ruky, co měla na mysli.

„Ty ho chceš zabít?“ rozesmál se Emmett.

„Přece ho nemůžete zabít,“ vložila jsem se do toho hystericky.

„Proč ne?“ pokrčila Rosalie ledabyle rameny.

„Jo, nemůžete.“ Jasper si stoupnul si vedle mě.

„I on říká, že nemůžete,“ chytila jsem se záchraně jeho slova.

„On neví, co mele,“ mávla Rosalie rukou a sedla si na pohovku.

„Jo, já nevím co melu? Tak uvažuj. Ty si tam napochoduješ s tím, že ho jako zabiješ. Co bude asi dělat ten zbytek psů, co tam je? Myslíš, že si nechají zabít vůdce? Tak asi jo, když to říkáš,“ mávnul Jasper naštvaně rukama a přešlápl si na druhou nohu.

„Na tom něco bude,“ promnula si Alice bradu a já nabírala dech.

„Cože je Jacob?“ zamrkala jsem.

„Vlkodlak,“ pokrčila Alice nechápavě čelo.

„Tak jsem to nemyslela, co jste říkali s tím vůdcem?“  Jasper si sedl na křeslo a nadechl se.

„Jo s tím, nic důležitýho,“ mávnul rukou a přepnul televizní kanál.

„Já myslím, že je to důležitý,“ oponovala jsem mu a stoupla si před televizi.

„Hele, zavazíš nám,“ posunul mě Emmett kousek dál, aby lépe viděl.

„Jaspere?“ oslovila jsem ho znovu.

„A co chceš přesně vědět?“

„Jak jsi to myslel.“ Protočila jsem oči.

„Je to dlooouhý příběh,“ protáhl předposlední slovo.

„Já mám dóóóst času,“ napodobila jsem ho a sedla si do druhého křesla.

„Uf,“ povzdechl si a natočil se čelem ke mě, „takže vlkodlaci, nebo jak mi jim říkáme - psi. To vyjde na stejno. Jsou psi už od narození, mají to prostě v krvi a po dovršení určitého věku se stávají měniči. Když jsou v okolí upíři, samosebou. Většinou se vůdce stává ten, kdo se přeměnil jako první. Ale není to určené, vůdcem by měl být pravý potomek předchozího vůdce. V jejich smečce se první přeměnil Sam, jenže Jacob, jakožto právoplatný dědic, převzal velení. Takže ho ostatní poslouchají,“ rozhodil rukama a sledoval můj výraz. „Ty jsi to nevěděla? Myslel jsem, že ti to řekl,“ pousmál se po chvíli, když jsem mlčela a jen na něj zírala s otevřenou pusou.

„Ne, tohle nějak vynechal.“ Polkla jsem naprázdno.

„Belli? Já tě nechci vyhazovat, ale nebude mít tvůj táta strach?“ přišla do místnosti Esme.

„Proboha táta!“ vyletěla jsem na nohy s Alicí v zádech, čehož jsem si všimla až po chvíli. „Já se hrozně omlouvám, ale už musím letět. Táta bude stejně nadávat,“ snažila jsem se o rychlé, zato výstižné rozloučení.

„My to chápeme,“ objevila se najednou přede mnou Esme a objala mě.

„Jo tak já už valím,“ usmála jsem se a následně zarazila. V cestě mi stál Emmett.

„Ehm... potřebuješ něco?“ odkašlala jsem si a zaklonila hlavu, abych mu viděla do obličeje.

„Budeš mi chybět,“ popotáhl a zanedlouho poté jsem kopala nohama ve vzduchu a snažila se vyprostit z jeho medvědího sevření.

„Vždyť se nestěhuju,“ oponovala jsem mu.

„No a co když pro tebe přiletí mimozemšťani?“ Postavil mě na zem.

„Neboj, povím jim, aby letěli i pro tebe,“ ušklíbla jsem se.

„A mě bys tu nechala,“ ozvala se Rosalie a založila si naštvaně ruce na prsou.

„Já bych řekla, že bez vás nikam neletím,“ rezignovala jsem a snažila se ho obejít.

„Kam jdeš?“

„Emmette...“ povzdechla jsem si, „nevím jak tobě, ale mě doma táta umírá hlady.“

„Umírá nám Carlisle hlady?“ otočil se na Jaspera, který vypadal, jako by právě prodělal šok.

„Ehm.. asi ne,“ probral se po chvíli.

„Ty Jazzi, nejsi nemocný? Pořád dneska děláš jenom ehm... ehm... ehm...“ napodoboval ho Emmett a vypadal, jako když zvrací.

„Já půjdu,“ špitla jsem, dokud byl Emmett zabrán do předvádění Jaspera.

„Počkej, teď to bude zajímavý,“ zašeptala mi Alice do ucha a strhla stranou.

V místě, kde jsem před chvílí stála, totiž proletěl Emmett a hned za ním Jasper, který po něm skočil. Nezmohla jsem se na nic jiného, než na tupé zírání do míst, kde ještě před chvílí byly dveře. Teď tam byla díra po Emmettových rukou, jak proletěl skrz.

„To je v pohodě, já věděla proč minule koupit ty dveře dvoje,“ usmála se pyšně Alice.

„A cement s cihlama jsi koupila taky?“  přistoupila k nám Esme a v rukou držela časopis.

„Víš, přemýšlela jsem, když nám to kluci tak usnadnili, že by se ty dveře daly rozšířit,“ pokračovala a ukazovala na nějaký obrázek. Pak ji hlava vyletěla prudce vzhůru a vyběhla ze dveří ještě rychleji, než předtím vyletěl Emmett.

„Okamžitě ten strom vrať zpátky!“ ozval se z venku její hlas.

„To nic, Emmett se rozhodl, že mu ten smrk zavazí v boji. Původní plán byl ho použít jako beranidlo,“ mávla rukou Alice a dál sledovala časopis, jako by se nic nedělo.

„Jo, jasně,“ zakývala jsem chápavě a dál zírala na díru, která po Emmettovi ve dveřích zůstala.

„Ještě pořád chceš jít domů?“ odložila časopis a usmála se na mě.

„Asi ano.“ Nadechla jsem se po dlouhé době a rozešla se.

„Klídek,“ pronesla, když spatřila, jak zírám do tmy. „Jasper ví, jak Emmetta porazit. Vyhraje, jako vždy.“ Podržela mi dveře do červeného auta, které jsem od ní dostala na Vánoce.

„Určitě se jim nic nestane?“ zadívala jsem se do dáli a snažila se zahlédnout nějaký pohyb.

„Nevím, jak Emmettovi, ale Jasper bude naprosto v pořádku.“

***

„Můžu tě o něco poprosit?“ zastavila jsem ji o půl hodiny později, když vystupovala z auta a mířila do lesa.

„Zkus to a uvidíš,“ usmála se

„Teď nemám čas, ale nemohla by jsi ještě na chvilku dneska přijít? Potřebovala bych s tebou mluvit bez toho, aby mě šmíroval táta oknem,“ odpověděla jsem ji a nenápadně ukázala prstem na okno.

„Bez problému. Myslím, že dneska večer mám čas. Jasper jede s Emmettem na lov.“

„Aha, takže až se ti to bude hodit, budu tě čekat,“ zamávala jsem ji a sledovala, jak zmizela v lese. A teď mě čeká ta horší část, jak šetrně oznámit tátovi, že to krásné auto tady před domem, je moje.

„Moc se omlouvám,“ zašeptala jsem po vstupu do domu. Táta samozřejmě - jak jsem také předpokládala - stál za dveřmi a mezi obočím měl vrásku.

„Alice nepůjde dovnitř?“ nakukoval mi za rameno.

„Ehm... Alice tu není,“

„A koho je to auto?“ ukazoval se zájmem ven.

„Moje?“ zašeptala jsem a pokrčila obočí.

„Tvoje?“

„Moje.“

„A kde jsi vzala auto?“ vyštěkl na mě, mezitím co vybíhal ze dveří a hnal se k autu.

„Dostala jsem ho na Vánoce a o tomhle se s tebou odmítám bavit. Dala mi ho Alice a nechce si ho, i přes mé protesty, vzít zpět. Takže tímhle je diskuze uzavřena,“  vychrlila jsem ze sebe jedním dechem a sledovala, jak naprázdno sklapl pusu.

„Já chtěl říct, že je hezké, ale radši mlčím,“ usmál se a opět vstoupil do domu.

„Tak, tohle dopadlo až moc dobře,“ zamumlala jsem si pro sebe a odložila klíče na věšák.  „Ty už asi nemáš hlad, že?“ nakoukla jsem do pokoje.

„Něco jsem si vzal,“ zamumlal z pokoje a zesílil zvuk televize. Můj zrak padl na zčernalý pokrm v kuchyňském dřezu. Aha, takže už vím, co jedl.

„Jdu k sobě do pokoje,“ zavolala jsem přes rameno s rohlíkem v puse a zmizela ve svém pokoji. Tentokrát mě ani nenaštval Max, který ležel na posteli a rozverně cupoval můj polštář na kousky.

„Rošťáku,“ podrbala jsem ho mezi ušima, vytrhla mu polštář a sedla si vedle něj. „Co budeš mi ničit teď, no? Nechceš zkusit skříň?“

Odpověď se mi dostala vzápětí, když popadl cíp deky a tahal ji na zem.

„Děláš si ze mě srandu? Na čem budu spát?“ odmítala jsem pustit druhý roh a urputně se bránila. Deka je moje!

Musím uznat, že má sílu. A jak velkou jsem si uvědomila teprve ve chvíli, kdy se mi podsmekly nohy a já ležela na zemi jak dlouhá, tak široká.

„To si odskáčeš,“  odfrkla jsem si a šla do koupelny dát si na koleno studený obklad. Když jsem si sedla na okraj vany a vyhnula si nohavici, padl mi do oka blyštivá věc zapadlá vedle umyvadla.

„Jak jsem mohla!“ zašeptala jsem, když mi v dlani ležel řetízek s přívěškem od Edwarda.

„Co tady dělá a jak jsem na něj mohla zapomenout? Jak, jak, jak?!“ nadávala jsem a snažila si ho nasadit. Když se mi to konečně podařilo, koleno už skoro nebolelo. S urážením sama sebe jsem odešla do pokoje učit se na chvíli slovíčka do francouzštiny...

Edward Cullen

„Kde se couráš!“ vběhla mi do cesty Alice, když už mi k domu zbývalo jen něco kolem osmnácti kilometrů.

„Přemýšlel jsem.“

„Ty jsi přemýšlel,“ zopakovala se směšným přízvukem na posledním slově, „a co jsi namyslel?“

„Musíš se do mě navážet, jen co mě vidíš?“ osočil jsem se na ni.

„Jo, protože kdyby jsi tak asi před půl hodinou byl doma, slyšel by jsi, co řekla Bella Jacobovi,“

„Myslím, že to nechci vědět,“ založil jsem si ruce na prsou a čekal, než mi uhne z cesty.

„Dobře, když jsi tak líný přečíst si to v mé hlavě, tak ti to řeknu. Tohohle si chlapče važ. Po tom všem, co jsi ji udělal, řekla, že tě pořád miluje. No není to romantický?“ pleskla o sebe rukama a zamrkala řasama.

„Cože řekla?“ zopakoval jsem v úžasu.

„Tady,“ zaklepala si na čelo a přehrávala si scénu před domem. Několikrát jsem zalapal po dechu, když jsem viděl, jak blízko byla mrti. Kdyby se tam pes naštval, ujely mu nervy...

„Neujely a Bella ho solidně setřela,“ odpověděla Alice otráveně a scénku vypnula.

„Takže?“ usmála se, když sledovala, jak se tvářím.

„Jak velkou jsem udělal chybu?“ pokrčil jsem obočí.

„No hochu, většího vola jsem neviděla.“

„Děkuju za upřímnost,“

„Já vždycky,“ řekla a nadhodila úsměv.

„Jelikož jsi přiznal - opět - že jsi vůl, tak ti dám poslední možnost to napravit. Bella se mnou chce mluvit a ty tam přijdeš a omluvíš se jí,“ vysvětlovala svůj geniální plán.

„Nemyslím si- “

„Edwarde Anthony Masene Cullene, jestli nebudeš za dvacet minut před domem Belly, budeš si hledat svoji hlavu jinde, než zbytek těla, jelikož ti ji urazím!“ zavrčela, otočila se ke mě zády a utíkala pryč.

Isabella Swan (pokračování)

Po desetiminutovém zírání do učebnice mi došlo, že se to dneska zřejmě nenaučím. Vzala jsem si tedy bundu, čepici a vyšla ven.

Seděla jsem na schodech před domem, zírala do temného lesa a přemýšlela. Kdysi jsem měla krásný život. Milující rodinu, sestru… Jenže všechno se změnilo během jedné minuty. Mamka s Philem umřeli, ze sestry se stala nepříčetná mrcha. Jediný, kdo mi zůstal, je Charlie.  Jenže i přesto mi někdo schází. Někdo, bez koho si neumím představit svůj život. Ano, Edward mi chybí.

Automaticky jsem si sáhla na krk, kde mi vysel jeho přívěšek s věnováním. Jenže on odešel a jediné, co mi zůstalo, je jeho přívěšek. Jediná památka, na kterou si mohu sáhnout. Jenže život bez něj nemá cenu, já ho nedokážu žít s vědomím, že někde daleko ode mě je ON, můj Edward. A doufám, že to, co se chystám udělat, náležitě ocení.

„Tady máš deku,“ ozvalo se vedle mě a na záda mi dopadla hřejivá deka.

„Děkuju, tati,“ usmála jsem se na něj a pohladila ho po ruce.

„Víš znám tě již dlouho na to, abych si všiml, že tě něco trápí.“ Sedl si vedle mě.

„Máš pravdu,“ odpověděla jsem a ještě víc se zachumlala do deky.

„A nechceš mi říct co? Poslední dobou se mi zdá, že se sobě oddalujeme,“ pohladil mě po vlasech.

„Tati, já bych ti to řekla ráda, nevíš, kolikrát jsem nad tím už přemýšlela. Jenže já nemůžu. Slíbila jsem to. Promiň.“ Otřela jsem si slzy.

„To nevadí, holčičko, každý máme nějaké tajemství. Chápu to,“ snažil se mě utěšit a vstal. Ale i v jeho hlase bylo zřetelně slyšet, že ho mrzí to, že jsem mu neřekla pravdu.

„Počkej!“ chytila jsem ho za ruku. „Já ti nemůžu říct pravdu, ale řeknu ti jeden sen, ano?“ zaklonila jsem hlavu, abych mu viděla do obličeje. Zřejmě byl překvapený, ale jinak se pravdu dozvědět nemůže.

„To víš, že chci.“ Rozcuchal mi vlasy, sedl si vedle mě, zachumlal se do půlky deky, kterou jsem k němu natáhla a já začala vyprávět.

„Kdysi se mi zdál sen. Bude se ti zdát divný, ale je to jen sen. Nezapomínej na to,“ upozornila jsem ho.

„Jasně,“ přitiskl se ke mně víc a pozorně poslouchal.

„Zdálo se mi o dívce, říkejme ji třeba Carol. Měla starší sestru a milující rodinu. Všechno bylo v pořádku, ale jen do doby, než se její rodiče pohádali a rozvedli. Dívku odvezli daleko od jejího otce, i když ho měla moc ráda a nechtěla od něj. Její maminka se později znovu vdala za jednoho úspěšného realitního makléře. To ale není podstatou příběhu. Měli se stěhovat na druhou stranu USA, jenže se stala nehoda a její maminka a otčím zemřeli. Zůstala sama - pouze se sestrou a otcem. Carol se s tím nemohla vypořádat a začala flákat školu. Mezitím se seznámila s jednou dívkou, která se stala její velmi dobrou přítelkyní a pomáhala jí, se s tím vyrovnat. Ale nestačilo to. Otci Carol došla trpělivost a odvezl si ji k sobě domů, kde musela začít sekat dobrotu. Pak nastoupila do školy a zjistila, že její kamarádka i se svou rodinou, která ji v té době nenáviděla, jsou tam také. Měla radost, obrovskou. Na škole byla rodina její kamarádky považována za divnou a Carol se jí stala také, protože se s její kamarádkou a rodinou nikdo jiný nebavil. Carol to ale bylo jedno, byla šťastná, že má konečně opravdovou kamarádku. Jenže pak se dozvěděla tajemství, které halilo rodinu její kamarádky. Do té doby si myslela, že žije ve světě, kde vládou lidé. Ale jak se ukázalo, nebyla to pravda. Z její kamarádky a celé její rodiny se vyklubali upíři...“ klesla jsem hlase a podívala se mu do obličeje. Zřejmě pochopil, že příběh co mu to vyprávím, není vymyšlený. Nadechla jsem se a pokračovala.

„Nebyli to ale zlí upíři, které známe z filmů. Tihle byli hodní, živili se zvířecí krví a dokonce jí mnohokrát zachránili život. Dlouhá léta se učili ovládat své chutě a tak dívka za chvíli pochopila, že jí neublíží. Byla ale povinna držet v tajnosti to, co se dozvěděla. Na světě jsou totiž i jiní, další upíři. Ti nejsou stejní jako tato rodina, tihle zabíjí lidi.

Pak se stalo něco, co nikdo nečekal. Zamilovala se do bratra její kamarádky – do upíra. Jenže on ji miloval také. Snažil se ji ochránit před vším zlým. Jenže jednou se to nepodařilo a to ho přimělo k rozhodnutí. Carol u nich byla na Vánoce. Přišla tam jedna upírka - jejich známá. Když zjistila, že je ten upír zamilovaný do Carol a ne do ní, naštvala se a prohodila ji oknem. Naštěstí to věděla její kamarádka a zachránila před vražením do stromu, což by jí bylo osudné. Carol byla zraněná. Jeden z rodiny ale nebyl vegetariánem dlouho a málem ji napadal. Tím pádem se upír, který Carol tolik miloval, nebo ji to alespoň tvrdil, rozhodl, že ji udrží v bezpečí a to před sebou samým. Odešel od ní a nakázal, ať na něj zapomene a najde si člověka, který ji nebude moci ublížit a který ji bude milovat stejně jako on. Pak už se neukázal, jeho rodina ale odmítla odjet a pomáhala Carol se s jeho odchodem vyrovnat. Ona jim ale také pomohla. Zachránila ji před dalším z mýtických postav – před vlkodlaky. To jsou lidé, kteří na sebe berou podobu obrovského vlka s neuvěřitelnou silou. Mají za úkol zabíjet upíry. Jenže tato rodina s nimi měla dohodu, jelikož oni lidi nezabíjejí. Carol měla opět štěstí, jeden takový vlkodlak se vyklubal i z jejího kamaráda a syna přítele jejího otce,“ ukončila jsem vyprávění a zírala do obličeje svého otce, který vypadal, že prodělal další infarkt.

„Tati, jsi v pořádku?! Mám zavolat Carliseovi?!“ vyskočila jsem na nohy a sledovala, jak ještě více zbělal při vyslovení jména doktora. Zdálo se, že pochopil.

„To byl… ehm zvláštní sen… zřejmě by měl otec Carol poděkovat tomu upírovi, že držel jeho dceru v bezpečí před těmito… ehm, mýtickými postavami,“ odkašlal si několikrát a vstal.

„Holčičko, mrzí mě, co se stalo a slibuju, že nikomu neřeknu o tom snu.“ Políbilo mě na čelo a odešel do domu. Bylo zvláštní vyprávět svůj život jako život někoho jiného. Skryla jsem si hlavu do dlaní a snažila se uklidnit.

Netrvalo to ale dlouho, protože se přede mnou ozval štěkot a do náruče mi skočil pes.

„Lucky?“ pohladila jsem ji mezi ušima.

„Promiň, nedala se udržet,“ usmála se Alice, která vyšla zpoza lesa.

„Tys´ přišla,“ vypískla jsem a skočila ji okolo krku.

„Jasně, že jsem přišla, ale jestli nechceš, zase odejdu,“ pokrčila obočí.

„To ať tě ani nenapadne, jinak budu zlá,“ pohrozila jsem ji a odešla si i s ní sednout ke schodům.

„Tak o čem chceš mluvit?“ usmála se a vzala do náruče Lucky, která se domáhala její pozornosti.

„Chci tě o něco poprosit,“ sklopila jsem hlavu.

„Tady máš čaj!“ objevil se u dveří Charlie a zůstal civět na Alici.

„Alice,“ vydechl a nepřestával na ni zírat.

„Dobrý večer, Charlie,“ pozdravila ho slušně a natáhla k němu ruku. Charlie ji přijal a mě strčil do rukou horký čaj. Když odcházel, ještě se ke mně naklonil.

„Ona taky patří do snu, že?“ zašeptal mi do ucha. Jen jsem přikývla a skousla si ret. Alice se na nás totiž otočila s podezřívavým výrazem. Charlie se rychle narovnal a vběhl do domu.

„Do jakého snu?“ zeptala se pohotově Alice. Sklopila jsem poraženě hlavu a usrkla si čaje.

„Já jsem mu řekla pravdu, i když trošku jinak. Vyprávěla jsem mu to jako můj sen, zaměnila jména a- “

„To stačí, já vím, jak jsi mu to řekla. Viděla jsem, co se stane.“ Vstala a otočila se ke mně zády.

„Tak proč...“ nedokončila jsem větu a zamračila se.

„Nezlob se, jen jsem chtěla vědět, jestli mi řekneš pravdu,“ zašeptala, sklopila hlavu a otočila se ke mě zády.

„Ty se zlobíš?“ položila jsem ji ruku na rameno a doufala v zápornou odpověď.

„Nezlobím. Jen mi vrtá hlavou o co mě chceš poprosit,“ otočila se ke mně čelem a provrtával mě pohledem.

„Edward odešel, aby mě udržel v bezpečí, že?“  vyptávala jsem se.

„Ano, i tak by se to dalo říct,“ odpověděla opatrně.

„A kdyby mi už žádné nebezpečí nehrozilo, vrátil by se?“

„Já nevím, asi ano,“ pokrčila rameny a svraštila obočí.

„Sakra Bello, kam tím míříš!“ vykřikla.

„Alice, dokázala jsi to už dvakrát - u Jaspera a pak u Matta. Přeměň mě v upíra,“ zašeptala jsem a vzhlédla do jejího rozzuřeného obličeje…

Hrozně se omlouvám za to zpoždění. Ještě jsem dopisovala pohled Edwarda a musela opravovat chyby. Strašně moc se ještě jednou omlouvám a doufám, že Vás pauzička neodradí od toho, aby tu přibyl i Váš komentář, popř. smajlík...

Vaše Jitulka963

<<< Předchozí Následující >>>

Shrnutí povídek

Autor: Jitulka963 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj osud - 66. díl: