Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj osud - 64. díl

02.02.2010 (21:00) • Jitulka963 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3378×

64. I’m sorry

Isabella Swan

Edward Cullen (po útěku z domu)

...Bylo mi jasné, že nic nemůžou udělat, že mě nemají šanci dohonit. Z dálky ke mně ještě doléhaly prosby Alice, ať se vrátím, ale já nemohl. Běžel jsem někam, kde si to musím srovnat. Ani Alice mě nemohla díky její schopnosti zastavit. Já sám totiž nevěděl, kam běžím…

Zastavil jsem se až na okraji cesty, kdy se přede mnou objevili obrovské skály. Neodolal jsem touze a pořádně do jedné praštil pěstí. Kromě toho, že se ozvalo zadunění a v místě, kam jsem udeřil, se vytvořila prohlubeň a pár kamenů spadlo na zem, se nedělo nic. Nic, co by mi pomohlo, uklidnit se.

Otočil jsem se, sedl si a zády se o ni opřel. Bylo zábavné pozorovat slunce, které se líně zapadalo za obzor a díky němu se stmívalo. Znovu jsem si stoupnul a opřel se dlaněmi o skálu.

Jak jsem mohl být tak naivní a udělat to? Jak jsem mohl být tak blbý a opustit ji v domnění, že zapomene? Co jsem vlastně zač?

„Jdi debil!“ ozval se za mnou pisklavý hlas.

„Alice,“ povzdechl jsem si a otočil se k ní čelem.

„Taky tě rád vidím.“

„To si nech na jindy,“ mávla rukou a přešlápla si na druhou nohu.

„Teď mě necháš mluvit a nebudeš mi do toho skákat ---“

„Alice?“ odkašlal jsem si.

„Tak seš navedenej, nebo co? Co jsem teď říkala? Zmlkni!“ zamávala mi prstem před obličejem a pokračovala. „Ty jsi nic nepochopil. Za prvé: Bella nevěděla, že voláš ty a myslela si, že jsem to já a jelikož na mě byla naštvaná, dopadlo to takhle. Za druhé: teď je u nás a přišla se omluvit, což považuji za skvělou chvíli, aby jsi učinil to, co chceš stejně už dávno udělat; omluvit se jí,“ usmála se nevinně a očividně se bavila mým dementním výrazem, kterým jsem na ni zíral. „Nekecám. Čistý upírský,“ přísahala na moji nevyřčenou otázku.

„No tak, nenech se přemlouvat. Prosím. Hledá tě zbytek rodiny, Jazz je doma s Belou, pojď tam a řekni jí pravdu, než odejde. Prosííím,“ spojila ruce v prosebném gestu, když už jsem dobu nic neříkal a jen na ni zíral.

„Dej mi půl hodinky,“ pokrčil jsem obočí a přemýšlel, jestli to není krátká doba.

„Díky, jsi nejlepší bráška,“ skočila mi okolo krku.

„Já jsem ale neřekl, že přijdu,“ snažil jsem se ji setřást.„To ne, ale uděláš to.“ Políbila mě na tvář a zmizela mezi stromy. Alice je nenapravitelná, povzdechl jsem si a pomalým lidským krokem vyšel vstříc tomu, co mě bude čekat u nás doma...

Isabella Swan

Pomalu jsem zastavila před domem a vstoupila z auta. V domě se svítilo. To znamenalo, že tam někdo je, jenže budou doma ti, se kterými chci mluvit?

Prohrábla jsem si nervózně vlasy a zazvonila na zvonek. Za chvíli se dveře otevřely a v nich stála Alice. Zvedla jsem pohled od země a zadívala se jí do očí. Netrvalo to ale dlouho.

„Promiň!“ vykřikla jsem a vrhla se jí okolo krku. Ani chvíli nezaváhala a objala mě.

„Mě to tak mrzí!“ brečela jsem a stále se k ní tiskla.

„Bello promiň, já už to nikdy neudělám,“ odpověděla mi a nepovolovala objetí.

„Já se musím omluvit ještě někomu, kde je Jasper?“ odtáhla jsem se od ní.

„Je u nás v pokoji, od doby, co přišel od tebe, je tam zavřený,“ zašeptala a pohodila hlavou ke schodům. Pustila jsem ji a vešla do domu. Překvapilo mě sice, že v něm nikdo kromě ní a Jaspera nebyl, ale neřešila jsem to. Teď jsem hlavně potřebovala mluvit s ním.

Pomalu jsem vyšla schody a zaklepala. Přestože o mě musel už vědět, neopověděl. Vzala jsem tedy za kliku a otevřela dveře. Jasper stál před oknem a zíral z něho ven.

„Neruším?“ odkašlala jsem si nahlas.

„Vůbec ne,“ odpověděl se sklopenou hlavou a ani se na mě nepodíval.

„Jaspere, promiň,“ zašeptala jsem a přešla k němu blíž.

„Ty se omlouváš?“ zavrčel, prudce se otočil a propaloval mě nevěřícným pohledem.

„Já,“ sklopila jsem opět pohled do země a nadechla se k dokončení věty, „nechtěla jsem na tebe tak vyjet. Mrzí mě to.“Nevěřícně zamrkal, chytil mě za ramena a zatřásl mnou.

„Tebe to mrzí? Přemýšlela jsi někdy o svém duševním zdraví?!“

„Vlastně už ano,“ podotkla jsem jen tak mimochodem.

„Já a Alice tě uneseme, držíme tě tu proti tvé vůli a pak se nám ty přijdeš omluvit?“ ujišťoval se. Trhaně jsem se nadechla a odpověděla mu kladným zakýváním hlavy.

„Asi ti to přijde dětinské a ano, jsem přinejmenším blázen, ale já se musím omluvit. Je to moje vina, všechno je kvůli mně,“ zamračila jsem se na něj.

„Ano, tak mi to přijde, ale tohle není rozhodně jenom tvoje vina. Já se snažím pořád někomu pomáhat, ale většinou to končí neúspěchem. Tohle není tvoje vina,“ obhajoval se a vyvracel tak všechno, co jsem řekla.

„To si myslíš jenom ty, já to tak nevidím. Tohle je kvůli mně a ty to laskavě neber na sebe a přestaň se mračit,“ vyplázla jsem na něj jazyk jako malé dítě a snažila se tak alespoň na chvíli uvolnit napjatou situaci.

„Ty jsi vážně děsná,“ usmál se a zakýval hlavou.

„Tak tohle už vím, tak a teď šup z pokoje,“ zatleskala jsem si a vyšla ke dveřím. Když jsem se ale na schodech otočila, pořád stál v pokoji a pozoroval mě. Povzdychla jsem si a vešla do pokoje.

„Haló!“ zamávala jsem mu rukou před obličejem. „Jdeme!“ ukázala jsem opět na dveře. Nakrčil čelo a hlavu naklonil do strany.

„Fajn,“ založila jsem si ruce a přemýšlela nad svými možnostmi. Nakonec jsem jednu z nich zkusila. Sice to bylo nereálné, ale když to nevyzkouším, nevím, jaké to bude mít účinky. Obešla jsem ho a vší silou se opřela do jeho zad. Mohlo mi být jasné, že s ním ani nehnu a jenom se zpotím nad marnou prácí.

„Fajn, tak jdeme,“ usmál se a uhnul, načež já se řítila k zemi. Než jsem dopadla, letěla jsem ale znovu vzduchem a přistála přehozená přes jeho záda, zatímco on v klidu scházel schody, nevšímaje si mého marného bouchání do jeho zad a nadávkami. Nakonec jsem to vzdala a založila si ruce pod bradou.

„Už mě pustíš?“ zeptala jsem se ho s klidným hlasem.

„Blázníš? Taková masáž zad se mi líbí, jen můžeš trošku přitlačit,“ zasmál se.

„Hele, tak na to zapomeň, jo? Já nejsem žádná masérka,“ odfrkla jsem si a vzepřela se proti jeho ramenům. Jak jsem po chvíli zjistila, bylo to marné. Zase.

„Alicéé!“ zakřičela jsem bezmocně a dál zůstával přehozená přes jeho rameno. Jasper se nahlas zasmál a začal si pískat. Alice se totiž nikdo neobjevovala.

„Nechceš mi tím říct, že tu není.“ Začínala jsem propadat panice. Znovu se zasmál a zaklonil hlavu dozadu, aby mi viděl do naštvaného obličeje.

„Ne, není tu,“ zakřenil se nevinně.

„Okamžitě mě pusť!“ ječela jsem na celý dům a marně se mu snažila vykroutit. Pak jsem svůj boj vzdala a čekala, až ho to přestane bavit a prostě mě pustí.

„Jak chceš,“ ozval se po chvíli.

„Ehm, cože?“ vystřelila mi hlava vzhůru a rychle jsem zamrkala, chtělo se mi spát a tentokrát za to nemohl ani Jasper. Postavil mě na zem a přidržel. Měla jsem pocit, že se mi podlomí nohy.

„To já nebyl!“ dušoval se v obavách.

„Kdo říká, že jo,“ usmála jsem se a opřela se o pohovku. To bylo také to poslední, co si pamatuju.

Pomalu jsem otevřela oči a promnula si obličej rukama. „Tý jo, já myslel, že budeme muset volat prince,“ zakřenil se Emmett, který seděl rozvalený na křesle a sledoval televizi.

„Emmette!“ sykla na něho Rosalie. Pomalu jsem se posadila a sundala ze sebe přikrývku. Počkat, já tady usnula? Podle Emmettova rozjařeného výrazu asi ano. Na schodech se ozvaly hlasy a já uviděla Alici a Jaspera, kteří si spolu povídali a jeden se mračil víc, než ten druhý.

„Víš, co bude jednou fakt prdel?“ usmál se Emmett na Jaspera.

„Nevím,“ povzdychl si Jasper, evidentně znuděn jeho otázkou.

„Až tě tady Bells jednou za ty únosy zažaluje. Já se budu smát,“ rozesmál se na celý dům.

„Vidíš, to mě nenapadlo,“ semkla jsem rty do tvrdé přímky a snažila se nepropuknout ve smích. Opatrně jsem vstala a protáhla se. Všechno mě bolelo, čemuž nasvědčovalo i křupnutí, které se mi ozvalo ze zad.

„Nějaká opotřebovaná, ne?“ pousmál se Emmett, kterého očividně nikdy neopouštěla dobrá nálada.

„Až tě bude někdo držet jako pytel na rameni, tak si ztěžuj,“ odsekla jsem a propalovala Jaspera, který najednou musel rychle odejít po schodech nahoru.

„Já byl přinucen,“ ozvalo se vedle mě, když jsem chvilku nedávala pozor.

„Jednou dostanu infarkt,“ oddechovala jsem těžce a snažila se uklidnit.

„Promiň,“ usmál se nevinně Jasper a dál drbal Lucky mezi ušima.

„To já jsem ho poprosila, aby tě tu zdržel,“ vložila se do toho Alice.

„A nemohl to udělat šetrněji, víš jak mě bolí záda?“ zakroutila jsem hlavou.

„Promiň, původně jsme chtěli přivést-"

„Bello! Co mám říct tvému tátovi?“ přiřítila se do pokoje Rosalie s telefonem u ucha.

„Ehm… volá táta? Dáš mi ho?“ natahovala jsem se pro telefon.

„Juj, on právě zavěsil,“ zamračila se a probodávala pohledem Alici. A nebyla jediná. Stejně se na to tvářila i Esme, která se až právě nyní objevila v pokoji.

„Tak, co tě k nám přivedlo?“ vložil se do toho Emmett a donutil mě tak podívat se na něj.

„Já jsem se přišla omluvit,“ sklopila jsem pohled do země.

„Omluvit?“ zopakoval po mě.

„Přesně tak. Moc mě mrzí, jak jsem se k Vám včera zachovala,“ odkývala jsem to.

„Ale ty se nemusíš omlouvat, zlatíčko,“ pohladila mě Esme po vlasech. Opravdu mi tolik připomínala Renné. Esme možná není tak trhlá a bláznivá, ale ke všem se chová vlídně a s pochopením. Přesně tak jako se chovala moje máma.

„Já myslím, že už budu muset jít,“ naklonila jsem se, abych viděla jak se venku pomalu stmívá.

„Jdu s tebou!“ vyhrkla Alice a v mžiku byla vedle mě.

„Alice?“ oslovila ji Rosalie.

„Áno?“ obrátila se na ni Alice otráveně v půlce dveří.

„Něco jsi slíbila,“ upozornila ji Rosalie. Alice si naštvaně odfrkla a zabouchla dveře. Pak si ale asi všimla, že já ještě stojím uvnitř, protože je zase otevřela, chytila mě za ruku a vytáhla ven.

„Když se zeptám, co jsi slíbila, tak mi to nepovíš, že?“ obrátila jsem se na ni.

„To víš že povím, jde o to, že-“

„Jdu s vámi!“ ozval se za námi hlas Jaspera.

„Do prdele,“ zaklela a otočila se. Chvíli jsem uvažovala, jestli to opravdu řekla, nebo ne. Taková slova se k ní nehodí.

„Musíme si promluvit,“ ukázala na Jaspera a zatlačila ho kus dozadu. Pak jsem slyšela už jen vzdálený hlas. Vypadalo to na hádku. Chvíli nato se ke mě přidal Jasper, ale bez Alice.

„Alice?“ zeptala jsem se a ohlédla.

„Ta pojede za námi a doveze ti tvůj vánoční dárek,“ odpověděl a ve vteřina ztuhnul na místě, očima pátrajíc v lese.
Než jsem stihla zareagovat, půda pod nohama mi zmizela, kolem mě se prohnal vítr a já stála zpět v domě. Chvíli mi trvalo, než mi to došlo. Ale pak jsem nevěřícně zírala na skupinu, která se tlačila přede dveřmi.
„Pojď sem,“ zatáhla mě Rosalie za ruku a posadila na pohovku.

„Ať se teď stane cokoli, věř, že jsme ti nikdy nechtěli ublížit a měli jsme tě rádi,“ podíval se na mě prosebným pohledem.

„Co… cože?“ vyjekla jsem a rychle si stoupla. „O co tu zase jde!“ zakřičela jsem a dříve než jsem se nadechla ke druhému výkřiku, stála u mě Alice.

„Vlkodlaci. Jsou tu a připraveni nás zabít,“ zašeptala mi do ucha, když mě objala a pak zase zmizela ve dveřích…