Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj osud - 63. díl

26.01.2010 (12:15) • Jitulka963 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2943×

63. Vítej zpět, smutku…

Isabella Swan

Trpěl/a v posledních letech záchvaty dušnosti či pocity úzkosti? Přeletěla jsem očima další otázku na dotazníku Carlislea z nemocnice. Chvíli jsem zvažovala nad možnostmi. Ano, trpě/al velmi často se mi nezamlouvalo. Táta byl co já vím vždycky v pohodě, ale na druhou stranu jeho záchvaty, při nichž nabíral postupně všechny barvy duhy – tj. od červené přes žlutou, zelenou a modrou až po fialovou. Někdy vypadal vážně rozzuřeně. Tudíž mě to přesvědčilo a zaškrtla jsem políčko Nikdy neměl/a takové sklony.

Úlevně jsem založila nyní již vyplněný dotazník do obálky a šla si sednout chvíli na pohovku do obývacího pokoje.

„Nikdy jsem tě neměla ráda.“ Prohlásila žena a namířila proti muži pistoly. „Ale Erakles, já tě miluju.“ Poklekl muž a snažil si zachránit život. „Já tebe ne.“ Usmála se žena, odjistila pistoli a zmáčkla spoušť. „To je  darsťák co?“ zasmála jsem se ironicky a pohladila Maxe mezi ušima, který celou tu akční komedii sledoval se mnou. Vlastně mi ležel na klíně už celé čtyři hodiny, co tu zírám na televizi a snažím se donutit mé podvědomí, že teď se mi chce opravdu spát.

Když se ale venku začalo rozednívat, zjistila jsem, že moje pokusy selhaly a já ležím na posteli, zírám do stropu a v nohách mám hozené dvě knížky, které jsem stihla přečíst. Na budíku odtikávala šestá hodina což znamenalo,že mám ještě fůru času na uklízení, umývání nádobí, vysávání…

Edward Cullen (po hádce s Alicí)

Nejrychleji se probral Jasper. „ Musím se jí jít omluvit.“ Vstal rychle ze židle a přešel ke dveří. „Ehm … proč?“ zpozorněl Emmett. „Jdu si pojistit svoje zdraví, a taky si myslím že to je částečně moje vina.“ Sklopil Jazz hlavu do země a beze slova vyšel z domu.

Pak se vše vrátilo zpět do starých kolejí. Tedy ne doslova. Esme sice uklízela, ale bezmyšlenkovitě. Emmett koukal na pořad o kosmetice, což znamenalo že nevnímá a Rose držela namísto módního časopisu sportovní noviny takže taky nad něčím přemýšlela. Když jsem je tak pozoroval, došlo mi, že je to všechno moje vina. Že za všechno můžu vlastně já a že utíkat od problémů není jejich řešení.

Pohled mi sklouzl na můj mobil, který držela v rukách Alice. Jediné co si asi při stálém provrtávání mě pohledem neuvědomila, je to že má v rukou můj mobil. Tedy měla, teď nervózně mačkala kuličku stříbrné hmoty. Když si uvědomila kam zírám, rychle se usmála a kulička proletěla dveřmi do lesa.

„Zapomeň na to že to použiješ jako výmluvu pro to, že ji nezavoláš!“ vyjela po mě Alice, když jsem chtěl něco říct. Pravda, s touto myšlenkou jsem si chvilku pohrával, ale opravdu jen chvilku…

„Tak kdo mi půjčí mobil?“ ohlédla se po domě. Rosalie si začala pískat, Esme odešla poklízet kuchyni, Emmett musel jít ven. „Já vám ho nezničím!“ svěsila ramena a sledovala Emmetta, který si pro sebe mumlal něco v tom smyslu, že to mu říkala i posledně. A pokud vím, posledně se mu mobil nevrátil. „Já si nějaký najdu.“ Položil jsem ji ruku na rameno ve chvíli, kdy se ji v hlavě rojil plán, jak oběhnout Emmetta, vzít mu ze zadní kapsy nepozorovaně telefon a zase stejně nepozorovaně zmizet. „Máš 15 minut.“ Pozvedla naštvaně hlavu, aby mi viděla do obličeje.

Stačilo mi deset. Doběhnout do města pro mobil nebyl problém, horší to bylo cestou zpět. To jsem potkal Jaspera, který by skoro brečel, kdyby mohl. „Co se stalo?“ zůstal jsem na něj civět s otevřenou pusou a pozorně sledoval celý rozhovor s Bellou, který mi přehrával v myšlenkách. „Já jsem nechtěl aby to tak dopadlo, aby nás tolik nenáviděla. Všechno je to moje vina!“  padl na kolena. „Tolik nenávisti jsem necítil od přeměny Rosalie.“ Schoval hlavu do dlaní. „To... to je chvilková slabost.“ Přihnala se k nám Alice, popadla Jaspera za ruku a táhla ho domů. Něco tu ale nehrálo. Alice viděla něco, co nechtěla abych viděl v jejich myšlenkách já. Jinak by si nepřehrávala obrázky jejího šatníku pozpátku. Tohle udělala naposledy, když mě chtěla vystěhovat z pokoje a vyhodit se mnou i piáno.

„Má vůbec cenu tam volat, když víš jak to dopadne?“ vyjel jsem po ní v domě. „Já nevím jak to dopadne, co mě obviňuješ, já vím jak se rozhodne jestli se nic nestane!“ rozmachovala divoce rukama a bylo vidět, že i ji samotnou děsí to, co se stane jestli se Isabella rozhodne podle její vize. „Zavolej!“ švihla prudce rukou k telefonu a vyťukala číslo. „Ona je v nemocnici?“ podíval jsem se na displej, na kterém blikalo číslo do kanceláře Carlislea. „Zavolej!“ zopakovala ještě příkřejším hlasem a podupávala nohou. „Alice co se stalo?“ snažil jsem se pochopit tok jejich myšlenek, zběsile totiž vzpomínala na vše, co kdy prožila, jenom aby mi neukázala tu vizi. „Edwarde prosím zavolej, já chci vidět, že se rozhodla jinak.“ Zavřela oči a odešla z místnosti, stejně tak jako ostatní.

Vyťukal jsem na mobil číslo do pracovny Carlislea a čekal a čekal a čekal…  Proč se ale nic nedělo? Když už jsem vzdával všechny naděje a chtěl hovor ukončit, z telefonu se ozval naštvaný hlas volaného. „Ano?“ vyštěkl do telefonu. „Neruším?“ odkašlal jsem si. „E… Edwarde?“ vykoktal potichu a vypadal opravdu překvapeně. „Ano jsem to já.“ utvrdil jsem ho v překvapení. Nastalo tíživé ticho, které přerušil první on „Co potřebuješ? Mám ještě rozdělanou práci, tedy ne práci… ono nejde o práci je to poněkud-“ „Tobě nejde moc lhát, ale to není hlavní. Je tam někde poblíž Bella?“ skočil jsem mu do řeči, když už se v tom začínal ztrácet. „Jo je někde na chodbě.“ Vyhrkl. „A dáš mi ji k telefonu prosím?“ odkašlali jsem si znovu a teprve nyní začínal přemýšlet, co jí řeknu. Věty typu -Ahoj, vrátil jsem se,vezmeš mě zpátky?- by asi nebyli nejlepší.

„Bello!“ ozvalo se z telefonu a já pochopil, že teď už přemýšlet nemá cenu. „Nech si to vysvětlit!“ pokračoval jeho napnutý hlas.  Tohle se mi vůbec nelíbilo. Nikdy jsem nepřemýšlel o tom, že by mi něco mohlo ublížit takovou silou jako ubrečený, třesoucí se hlas Isabelly, který se zanedlouho poté ozval „Dejte mi už pokoj! Já s nikým nechci mluvit. Uvědomujete si jak mi tím pořád ubližujete.“ Sotva to dořekla, nohy se mi podlomily a já dopadl do křesla, u kterého jsem stál. Hlas Carlislea, který se i nadále v podobě proseb o vysvětlení ozýval z telefonu jsem vnímal už jen matně. Jak jsem to mohl udělat? Jak jsem mohl takto ublížit tomu jedinému, na čem mi v životě kdy záleželo? Jak jsem takhle mohl ublížit Isabelle?

Zpozorněl jsem teprve ve chvíli, kdy se z telefonu ozval opět její hlas. Když promluvilo, každé její slovo neslo svou bolest. Bolest, za kterou jsem mohl jedině já. „Já už takhle dál nemůžu. Nechci aby jste se mi pořád míchali do života. Já vás už nechci vidět, nikdy!“ zakřičela. Víc jsem toho nevnímal. I přes snahu Alice, jsem vyběhl z domu obrovskou rychlostí. Bylo mi jasné, že nic nemůžou udělat, že mě nemají šanci dohonit. Z dálky ke mně ještě doléhaly prosby Alice ať se vrátím, ale já nemohl. Běžel jsem někam, kde si to musím srovnat. Ani Alice mě nemohla díky její schopnosti zastavit. Já sám totiž nevěděl, kam běžím…

Isabella Swan

„Ano, hned jsem tam.“ Ukončila jsem hovor z nemocnice. Carlisle mi konečně zavolal, že si můžu pro tátu přijet. Rychle jsem vyběhla schody a zhodnotila svůj stav v zrcadle. Cítila jsem únavu. Ne cítila, já jsem byla unavená a to nehledě na fialové kruhy pod očima a skoro průhlednou pleť. Chvíli jsem si myslela, že na mě dokonce zírá nějaká zombie, pak mi ovšem došlo, že to je můj odraz v zrcadle. S rozhodnutím, že lepší to už nebude jsem si pročísla vlasy hřebenem a s bundou v ruce se vydala do auta.

Cesta mi trvala ještě rychleji než předtím, z části proto, že jsem věděla kudy jedu a z druhé část za to mohl fakt, že už zase uvidím tátu, na kterého jsem se tak těšila.

Všechno se ale událo příliš rychle a já už jela zpět s tátou v autě, který seděl vedle mě a pozoroval okolní krajinu z okénka. Byl totiž naštvaný, že jsem mu nedovolila řádit jeho auto! Taková opovážlivost.

„Jsme doma!“ otevřela jsem dveře na jeho straně a pomohla mu vystoupit. Když uviděl Maxe, který ho s veselým poštěkáváním a máváním ocasem na všechny stany přišel přivítat, všechen vztek z něj opadl. Stejně si myslím, že to jenom hrál. „Ty jsi poklidila?!“ zůstal stát zaraženě ve dveřích. „Ano, taky jsem vysála, utřela prach, umyla nádobí a vyprala.“ Usmála jsem se mile.

„A... a kde mám tu hromadu oblečení co tady byla?“ Otočil se na mě se strachem v očích, když spatři koupelnu bez pohozeného oblečení. „Myslím že je v sušičce.“ Pokrčila jsem obočí. „Ale to bylo ještě čistý.“ Rozmáchl bezmocně rukama. „Hele čistý oblečení se neválí po zemi.“ Vyplázla jsem na něj jazyk a odešla do kuchyně napít se a vše si srovnat. Takže já tu od šesti ráno do tří odpoledne poklízím a jemu se to nelíbí?

„Jestli tě mrzí co jsem řekl tak se omluvám, moc si vážím všeho co pro mě děláš a mám tě moc rád holčičko.“ Objal mě znenadání a políbil do vlasů. „Taky tě mám moc ráda tati.“ Usmála jsem se na něj a šla se převléct do pokoje. Sotva jsem odhodila bundu na postel, ozvalo se začerchání léků, které jsem měla v kapsy a skoro na ně úplně zapomněla. V nemocnici si Carlisle, když mi dával léky pro Charlieho, všiml mých kruhů pod očima a vyptával se na další věci. Pak mi dal nějaké prášky, které mi prý pomůžou usnout a také zaženou depresi. Cítila jsem, že se do mě pomalu, ale jistě vkrádá. A že jednou - a to bude v nejbližší době - se do ní ponořím zcela.

Chvíli jsem si sedla na postel, kolena složila pod bradu a dívala se z okna. Na to, že měl být brzy Silvestr, čili Nový rok, to vůbec nebadalo. Spíš bych datum odhadovala na začátek podzimu. Tedy vyjma té odporné zimy.

„Vím, že jsem se teprve před chvíli vrátil z nemocnice, ale není tu nějaký dlabenec? Mám hlad.“ Pohladil si Charlie břicho poté, co neomaleně vrazil do mého pokoje s potřebou rychlého uspokojení jídlem. Vzala jsem z ledničky zmraženou pizzu, na chvíli ji hodila do mikrovlnky a za deset minut mu podívala kouřící se pokrm. „Ty si se mnou nedáš?“ odtrhl pohled od jídla, když do sebe ládoval třetí kousek. „Ne díky.“ Zněla moje slušná odpověď předtím, než jsem raději odešla, abych se nemusela dívat a hlavně poslouchat to, jak blaženě nad jídlem mlaská. Na jednu stranu jsem si chtěla užít jeho přítomnosti a toho, že je zase zpět doma, ale na druhou stranu, kdo to má poslouchat že? Raději jsem se tedy odebrala do větší vzdálenosti od kuchyně – a to do obývacího pokoje s Maxem po boku. Netrvalo dlouho a sedačka se prohnula pod tátou, který si ke mně spokojeně přisedl. „Myslím že se zítra neuvidíme, musím do práce. Co by si tam beze mě kluci počali.“ Utrousil si spíš pro sebe a přepnul kanál na sportovní, přičemž naprosto ignoroval fakt, že jsem se na seriál dívala. To ale nebylo hlavní, začala jsem uvažovat, jak mu bez hádek a řevu vysvětlit, že do práce už prostě nepůjde. „Ehm tati já ti musím něco říct…“ spustila jsem a hlas se mi zadrhl v půlce. „Povídej.“ Odpověděl klidně a dál sledoval televizi. „Musíš s tím přestat.“ Vyhrkla jsem a zvedla pohled od země. Zmateně zamrkala a ztlumil hlasitost televize. „S čím?“ odložil ovladač. „S prací šerifa.“ „Blázníš?“ vstal a začal rudnout. Já to věděla, tohle nedopadne dobře. „Ne jsem naprosto v pořádku.“ Odfrkla jsem si a popřemýšlela. „Teda vzhledem k tomuhle v pořádku.“ Dodala jsem po chvíli ticha. „Bello, já nemůžu! Co bych asi dělal jiného.“ Svěsil ramena a jeho obličej nabíral zpět normální barvu. „Tati, já tě mám ráda a nechci aby se ti něco stalo. Já bych ti to nikdy nezakazovala, kdyby to sám Carlisle neřekl.“ „Takže musím přestat?“ „No přestat úplně ne, třeba by jsi tam mohl ještě někdy zajít. Nebo se už tolik nepřetěžovat.“ Odpověděla jsem s úsměvem a představila si otce, jak sedí otráveně v kanceláři, zatímco jeho kolegové vyšetřují případ. „Já Carlisleovi potom zavolám, teď už je určitě doma a utahaný. Tak ho nebudu otravovat.“ Prohlásil a opět si sedl na pohovku. Já ale zůstala stát a uvědomila si to, co mi v nemocnici při dnešním rozhovoru s Carlislem nedošlo. Ty omluvy, on se neomlouval za svou rodinu, on se omlouvat za sebe. Za Edwarda…

Zavřela jsem bolestně oči a chtěla se propadnout do země. Když jsem utíkala od Cullenů, vjel do mě takový vztek, že jsem nic nepochopila. Vůbec nic. Oni se mi snažili pomoct, celou dobu!

„Belly, co se děje?“ ozval se tátův hlas a televize opět utichla. „Nic.“ otevřela jsem oči a nadechla se. „Tak proč pláčeš?“ setřel mi prstem slzu, která mi tekla po obličeji. „Já… já nevím.“ Popotáhla jsem a vrhla se mu bezmocně okolo krku. „Shhh... to bude v pořádku.“ Konejšivě mě a hladil po zádech. „Řekni mi co se stalo.“ Odtáhl mě od sebe a já mohla pohlédnout do jeho ustaraného obličeje. „Nemůžu.“ Rozbrečela jsem se ještě víc. Kolem mě je spousta tajemství. Jenže nikdo jiný než já je nesmí vědět. Lžu přátelům, lžu rodině, lžu sama sobě. Ale co mě mrzí nejvíc, je fakt, že si za to můžu sama.

„To je v pořádku. Neříkej mi to.“ Přitiskl mě k sobě znovu a houpal ze strany na stranu. „Není to v pořádku.“ Zavzlykala jsem a víc se k němu přitiskla. „Tak dobře, konec vyptávání a jdu tě rozveselit. Určitě vím co tě potěší.“ Pousmál se nadšeně a mrkl na mě. „Tak to zkus.“ Popotáhla jsem a utřela si do rukávu slzy. „Vím co si myslíš o tom jak jsem ti nutil mladýho Blacka. Tak abys viděla že to myslím vážně, zvu k nám na oběd toho frajera co s tebou chodí. Tuším že se jmenuje Cullen.“ Sotva to dořekl, moje hrdlo se sevřelo a nohy vypověděly službu. S hlasitým zaduněním jsem dopadla koleny na zem. „Řekl jsem něco špatně?“ dušoval se Charlie rychle. Já jsem ale neměla sílu mu odpovědět. Všechno, o co jsem se celou dobu pilně pokoušela bylo fuč. Vše, na co jsem chtěla zapomenout a nalhávat si, že to byl sen, vyplavalo na povrch. A já se v tom začala topit. V hlavě mi třeštilo a v uších jsem slyšela zvonečky. Zavřela jsem oči a snažila se to vytěsnit do zapomnění. Tam, kde to bylo i předtím. Jenže to nešlo, všechno se mi vracelo ještě jasnější a ostřejší než kdy předtím. Jeho úsměv, oči, nos, brada, rty, tvář. Všechno co jsem kdy na něm milovala…

„Bello! Bello!“ třásl se mnou Charlie. Rychle jsem otevřela oči a zhluboka dýchala. „Mluvím tu na tebe dobrých pět minut! Co se s tebou děje!“ křičel na mě. „Nic, já... já musím jít nahoru!“ vyhrkla jsem a rychle se zvedala na nohy. „Ty nikam nejdeš! Co se tu děje!“ chytil mě za paži. „Pusť, prosím.“ Žadonila jsem jako malé dítě. Nakonec se smiloval a stisk povolil. „Děkuju.“ Špitla jsem a vyběhla po schodech nahoru do pokoje, kde jsem za sebou zamkla dveře a s dalším přívalem slz dopadla na postel.

Bylo mi jasné, že tohle nijak nezaženu a že se mi bude chtít brečet stále, alespoň několik hodin. Zarazila mě ale lahvička prášků, které stály opodál. 3 jsem si nasypala do ruky a s vidinou klidného spánku si lehla do postele. Bylo mi jedno, že mám na sobě rifle a tričko s mikinou. Já se potřebovala uklidnit a jiná možnost než spánek, mě nyní nenapadala. Ještě jsem se ale posadila, rozepnula si suchý zip na bandáži. Ruka mě celou dobu nepříjemně svrběla. Nakonec se mi ale přeci jen podařilo rozmotat i fášek, který byl na ráně přidělaný. Až na zelené uzlíky a jizvu, která se evidentně hojila velice dobře to nebylo zase až tak hrozné. Rozhodla jsem se ji nechat oddělanou. Do pokoje se táta nedostane, jelikož mám zamčeno, a tak pochybuji, že by viděl co jsem si sama způsobila. Musela jsem se ušklíbnout nad představou, jak by se asi tvářil, kdyby věděl, že jsem se pokusila o sebevraždu.

Brzy se dostavilo to, na co jsem tak vytouženě čekala. Bezesná noc, po které mělo následovat to nejhorší odpoledne, o kterém se mi mohlo zdát snad jen v nočních můrách…

***

Posadila jsem se na posteli celá rozlámaná a napůl zmrzlá. Celá jsem se otřásla zimou, když s lehkým větříkem vnikl do pokoje další závan chladné zimy, která panovala venku za oknem. Jak jsem si proboha mohla nechat otevřené okno? Promnula jsem si oči a vstala z postele. Okamžitě jsem okno přibouchla zapnula topení na nejvyšší stupeň.  Pak jsem přešla ke dveřím a otevřela je. Tedy chtěla otevřít, když v tom mi došlo, že bylo zamčeno. Takže to nemohl být táta, kdo mi otevřel to okno, jak jsem se doposud domnívala. Zatřepala jsem nad tím hlavou a sešla dolů. V kuchyni byla tma, což znamenalo, že táta ještě spí. Vzala jsem si sklenici vody a vyšla zase nahoru do pokoje s tím, že si vezmu ještě alespoň jeden prášek, který se výborně osvědčil a pak si ještě půjdu na chvíli lehnout.

Sedla jsem si na postel a hmátla rukou na stolek, kde měla být lahvička s léky. Jenže rukou jsem hmatala do prázdna. Lahvička tam nebyla. Vlastně nebyla nikde jinde na stole, stolečku, u laptopu a ani pod postelí. Jako by se po ní slehla zem. Během mého hledání se táta už probudil, čemuž naznačovalo i hlasité zívání.

„Tati?!“ vykoukla jsem ze dveří. „Hmm?“ ozvalo se mi odpovědí z koupelny. „Ty jsi mi bral ze stolku takovou malou lahvičku s modrým uzávěrem?“ vyptávala jsem si nejistě a skousla si spodní ret. „Ne.“ Zněla jeho jednoduchá odpověď. Opatrně jsem zavřela zase dveře a opřela se o zeď. Někdo tu u mě byl. Nechal otevřené okno a vzal mi lahvičku. Jenže kdo tu v noci byl? Ptala jsem se sama sebe. Jenže špatně. Kdo by byl schopný vlézt do druhého patra domu oknem, které je skoro 5 metrů nad zemí? Byl to snad… rychle jsem zatřepala hlavou. To není možné, nemohl tu být Edward…

<<< Předchozí Následující >>>

Shrnutí povídek

Autor: Jitulka963 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj osud - 63. díl: