Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj osud - 62. díl

18.01.2010 (11:55) • Jitulka963 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2735×

62. Nechtěné vyslechnutí

Isabella Swan

„Kolem mě je tolik tajemství a lží. Připadám si hluchá a slepá, když je nemohu přijmout tak, jako ostatní. Oni totiž vědí, jak hrát...“

Nasedla jsem do tátova policejného auta, které stálo před domem a jela do nemocnice. Cestu mi ukazovaly cedule s nápisem „Nemocnice“ díky kterým jsem měla celkem jasnou představu, kam mám jet. Netrvalo dlouho a zastavila jsem před omšelou budovou, která měla mít kdysi bílou fasádu, na místo dnešní šedi.

Uvnitř to ovšem vypadalo naprosto jinak. Jiskřivou žlutou vymalované stěny, zdobil každou na rohu štítek se šipkami, kde kdo sídlí. U pochromovaného pultíku s masivním dřevěným povrchem seděla mladá žena v sesterském oblečku s brýlemi na nose, zabořená vnímáním v počítači, do kterého zírala.

„Mohla by jste mi poradit?“ zašeptala jsem nejistě. „Ale jistě.“ Pokrčila obočí a stále zírala na obrazovku. „Můj otec, náčelník Swan. Včera ho sem přivezli.“ Objasnila jsem situaci. Sestřička si povzdechla, párkrát něco naklikala do počítače a zběsile očima tikala po obrazovce. „Tvůj otec je ve třetím patře.“ Ozval se za mnou něčí hlas. Rychle jsem se otočila a uviděla Carlislea, který zíral do desek. „Pane Cullene.“ Vzdychla sestřička. „Tady máte složky pana Melersna. Tady slečnu si beru na starost.“ Usmál se na ni mile a položil desky na pult. „Tudy.“ Ukázal ke schodům. „Čekal jsem že se ukážeš. Ostatní nepřijeli?“ pokrčil obočí. „Ne, řeší si svoje osobní problémy.“ Semkla jsem rty do pevné přímky. Tohle téma mě bolelo, hodně bolelo.

„Tvůj otec leží tady,“ ukázal na dveře „ale před chvílí usnul, takže by bylo lepší ho nebudit. Ještě včera jsme mu udělali EKG a odebrali krev, zároveň má nasazeny léky proti bolesti a na ředění krve. Nebylo to ale vážné, takže není důvod k obavám. Jenom odteď se již nesmí setkávat s větší námahou nebo stresem. To by jsme ho tu mohli mít zase. Takže by bylo nejlepší, kdyby ukončil práci jako náčelník.“ Promnul si bradu. „Musí to být? Svoji práci miluje nade vše.“ Sklopila jsem pohled do země a přemýšlela, jak bych mu měla říct, že už nebude náčelník Charlie Swan, ale jen můj otec Charlie Swan. „Opravdu miluje svou práci nadevše? Nebo miluje víc tebe a bude raději s tebou než ležet tady v nemocnici.“ Odpověděl mi Carlisle. „Já mu to nějak opatrně řeknu.“ Přikývla jsem a sedla si na židli před pokojem. „Nechceš počkat radši u mě, myslím že tam mám i nějaký čaj. Vypadáš promrzle.“ Skenoval mě pohledem. „Děkuju.“ Usmála jsem se a vstala. Jeho kancelář byla nedaleko otcova pokoje a byla útulně vybavena. Stůl uprostřed, okolo poličky s knihami. Musely jich tu být desítky, ne stovky. „To je nezajímavá lékařská literatura.“ Usmál se když si všiml jak knihy pozoruji. „Kdyby byla nezajímavá, nebyla by tady.“ Pokusila jsem se o úsměv. „To je pravda. Tebe by asi nezajímala, ale já ji znám na paměť.“ Usmál se a usedl ke stolu. Já si sedla na židli o okna a dívala se z něj ven. Slunce bylo schované daleko za mraky a ponurá nálada panovala i okolo nemocnice. Pacienti v županech posedávali zabalení ještě do dek v zahradě a povídali si, ptáčci nebyli skoro vůbec k zahlédnutí. Co bych dala za to vyměnit tohle příšerný místo za Denver – tak svítilo skoro pořád, ptáčci vesele zpívali. Jenže teď mě táta potřebuje tady. A já tu budu s ním.

„Venku je škaredě že?“ ozvalo se najednou vedle mě, až jsem leknutím nadskočila. „Promiň, nechtěl jsem tě vylekat.“ Omluvně se usmál. „To je dobrý, začínám si na to zvykat.“ Zakroutila jsem hlavou a odvrátila pohled od okna. „Nestalo se něco? Jsi taková… zaražená?“ pokrčil obočí a s hlasitým plesknutím zavřel tlustou knihu. „Je mi dobře.“ Zašeptala jsem a doufala, že mě můj hlas nezradil. „Mě se nezdá.“ Nenechal se odbýt. „Koho by zajímalo co se mnou je, vždyť je to jedno.“ Otřela jsem si rukávem slzy. „Třeba mě to není jedno a hned ze dvou důvodů. Ten první je, že jsem lékař a zajímám se o své pacienty. A taky tě beru jako člena rodiny, to je druhý důvod. Já mám svou rodinu rád a udělám pro ni všechno.“ Dřepl si vedle židle a pohladil mě po ruce. „Jenže já do vaší rodiny nepatřím!“ vyštěkla jsem po něm. „To je věc názorů. Já tě již za člena beru.“ Ohradil se klidným hlasem. „Jenže tohle není správné. Začala to kvůli Edwardovi. Ten se semnou rozešel, tím to hasne, konec. Tečka. S vámi už nic společného nemám, možná akorát to, že kvůli mně jste přišli o člena rodiny.“ Dívala jsem se na ruce založené v klíně a cítila, jak mi po obličeji putují další a další přívaly slz. „To není pravda a ty to dobře víš. Dáváš si to za vinu jenom pro to, abys se měla proč obviňovat. Edward odešel z dobrovolné vůle a to není tvoje vina. Nikdy bych ho nedržel násilím.“ zavrtěl hlavou a opět vstal. „Jenže je to kvůli mně. Všechno…“ vstala jsem také. „Co se stalo u nás doma. A řekni mi pravdu.“ Naklonil hlavu na stranu a svraštil obočí. „Nic se nestalo.“ Odfrkla jsem si a založila ruce na prsou. „Opravdu? Možná by se ti ulevilo kdybys to někomu řekla.“ Usmál se. On to věděl, určitě to věděl! Nebo přinejmenším tušil, že se něco děje. „Pořád mi něco tají a nechtějí mi říct co.“ Shrnula jsem to v pár slovech. Podle jeho podezíravého výrazu mu to ale asi nestačilo. Pak sklouzl pohledem na mou ruku. Vypadal jsem opravdu zajímavě. Jedna ruka v bandáži, druhá odřená s velkým strupem.. „Dobře. Asi se to bude ale zdát divné. Fakt, že jsem se asi 3x probudila v posteli se dal ignorovat, ale to že ze mě dělají blbce ignorovat nebudu.“ „Hmm.“ Povzdechl si a naklonil hlavu na druhou stranu. Jeho chování mě začínalo už opravdu štvát. „Fajn! Víš co se stalo? Pohádala jsem se s Alicí. Ne vlastně se všemi. Pořád mají nějaký tajemství a týká se to mě, jenže já to prostě za žádnu cenu nesmím vědět!“ rozkřičela jsem se. „Tak to máš právo se na ně zlobit.“ Dal mi za pravdu. „Já si myslím že mám právo. Po tom co se stalo.“ „A co se stalo?“ stále vyzvídal. „Šla jsem se projít do lesa, bylo něco okolo třetí hodiny ráno. Původně jsme se chtěla tajně vyplížit ale pak mi došlo že vy nebudete spát tak jako táta. Takže o tom samozřejmě věděli. Alice mě nechtěla pustit, ale když se za mě přimluvil i Jazz; což mě fakt překvapilo a pustila mě. Pak jsem se nějak ztratila  a za mnou něco šustilo. Myslela jsem se že je to Emmett nebo Jazz. Jenže nebyli, jak jsem poději zjistila byl to obří vlk, kterému z tlamy kapaly slzy a chtěl mě sežrat-“ „Obrovský vlk? A zaútočil na tebe!“ skočil mi do naštvaně do řeči. „Ne tak docela,“ zarazila jsem se „on se tam objevil Edward.“ Zašklebila jsem se. „To je mi jedno já se ptám na toho vlka, zaútočil na tebe bezdůvodně?“ Rozčiloval se stále víc „A jak to mám asi vědět, asi jo já nevím. Nic jsem mu snad neudělala. Nebo jo?“ pokrčila jsem zoufale rameny. Něco si brblal a byl velice naštvaný. Nepoznala jen to podle toho co říkal, jelikož jsem mu nerozuměla, ale podle toho jak se choval. Zběsile pobíhal od jedné knížky ke druhé a něco hledal. Pak to zřejmě našel. Jedna kniha přistála s hlučným plesknutím na jeho stole, zatímco on rovnal bleskurychle věci zpět do police. Pak se prudce obrátil ke knize a něco z ní vytáhl. „To není možný.“ Brbla si pro sebe a dál pročítal zežloutlý papír, který vytáhl z knihy. „Na to nemají právo.“ pokračoval a třel si bradu. „Můžu vědět o co jde?“ Vložila jsem se do toho naštvaně. „Já se obávám že zřejmě ne, je to tajemství.“ Složil papír zpět na poloviny a vložil jej do knihy, kterou následně vrátil na původní místo. „Týkalo se to toho co jsem řekla?“ beze slova přikývl. „Tak teď už toho mám dopravdy dost!“ práskla jsem rukou do jeho stolu. Povytáhl jedno obočí a provrtával mě pohledem. „Možná jsem čekala že mi neřeknete pravdu co se okolo mě děje, ale tohle je už trošku moc. Nemyslíte?“ křičela jsem na něj a vyběhla na chodbu. „Bello stůj!“ vyběhl za mnou a chytil mě za paži. „Co?“ obrátila jsem se na něj a snažila se mu vykroutit, jelikož mě držel za paži, kterou jsem měla od pádu z okna o Vánocích poraněnou.raději jsem od pokusů zanechala. „Já ti to nemůžu říct, pochop. Ta smlouva byla sepsaná před mnoha lety, porušení by znamenalo válku.“ Zašeptal smutně a sklopil pohled do země. „Jasně. To asi jo. Ale ze mě pořád budete dělat pitomce že?“ odfrkla jsem si. „Tak to není, pochop že -“ přerušil ho zvuk telefonu zběsile vyzvánějící z jeho kanceláře. „Zůstaň tady.“ Poručil mi a odešel do kanceláře, kde za sebou zavřel dveře.

Moje nohy mě přestaly poslouchat a já klesla na zem vedle židle a zabořila si hlavu mezi kolena. „Slečno jste v pořádku?“ zastavil se u mě postarší pár, který procházel okolo. Nyní jsem si znovu uvědomila, že já tohle neprožiji. Nikdy nebudu po boku s tím, koho tolik miluju.

„Tady.“ Podala mi žena kapesní bílý kapesník, pečlivě složený do čtverce. „Jsem v pořádku.“ Pokusila jsem se o úsměv a otřela si slzy do rukávu. Muž, který přišel s ní si sedl na židli vedle mě. „Taková dívka ve vašem věku by se měla usmívat. Copak se stalo?“ vyzvídal a položil mi opatrně ruku na rameno. „Nic se nestalo.“ Odpověděla jsem, znovu si otřela slzy a vstala. “Ublížil vám někdo? Nějaký chlapec?“ narovnala se stařenka. Namísto odpovědi jsem se znovu rozbrečela. „Bello!“ vyběhl z kanceláře Carlisle s telefonem v ruce. Okamžitě jsem se narovnala a pár kroků od něj poodstoupila. Stařenka netrpělivě tikala pohledem mezi mnou a Carlisleem. „Nech si to vysvětlit!“ natahoval ke mně telefon. „Dejte mi už pokoj! Já s nikým nechci mluvit. Uvědomujete si jak mi tím pořád ubližujete.“ Rozbrečela jsme se ještě víc a o další krok odstoupila. „Isabello, prosím.“ Žadonil Carlisle a přešel ke mně blíž. Možná by i pokračoval, kdyby mu v tom pohotová stařenka nezabránila. Vzala kabelku, kterou držela v rukou a přímým zásahem s ní praštila Carlislea po hlavě. Ten se překvapeně otočil a s vyjeveným výrazem sledoval, jak ho opakované mlátí po hlavě. „Já – říkám – že – se – doktorům – nedá – věřit!“ popadala dech, ale mlátit jej nepřestala. „Paní.“ Chytila jsem ji za ruku, když si vytahovala deštník. Nechápavě si mě změřila pohledem. „To je v pořádku.“ Uklidňovala jsem ji a obrátila pohled na Carlislea. „Já už takhle dál nemůžu. Nechci aby jste se mi pořád míchali do života. Já vás už nechci vidět, nikdy!“ vykřikla jsem a seběhla ze schodů. Sedla jsem si na první židli, která se přede mnou objevila. „Mě mrzí co se stalo a tak bych se nedivil, kdyby jsi chtěla jako ošetřujícího lékaře tvého otce jiného doktora. Stačí to jen podepsat.“ Strčil mi pod nos Carlisle tužku a nějaké papíry.  „Tady nejde o doktory, tady jde o princip.“ Odstrčila jsem to od sebe. „Dobrá, bavme se tedy jen o tvém otci. Předpokládám že to byl důvod tvé návštěvy.“ Ukázal zpět na schody, které jsem předtím seběhla. „Dobrá, kdy může jít domů?“ obrátila jsem se na něj. „Když slíbíš že na něj budeš dávat pozor a nevystavíš ho většímu stresu, mohl by ještě dnes. Tedy spíše až zítra.“ Pousmál se. „Slibuji, prosím.“ Žadonila jsem před jeho pokojem. „Dobrá.“ Svolil nakonec. „Vyřídím nějaké papíry, ty jeď domů a uklidni se. Jakmile to bude hotové, zavolám ti a můžeš si pro něj přijet.“ Usmál se a podal mi papíry. „Tohle ještě prosím vyplň.“ Usmál se znovu, než zmizel ve své kanceláři.

Ano, je to tu zase, opět po Vás chci komentáře. Někdy si už opravdu připadám náročná, ale koho by nepotěšil komentář že? Prosím, prosím hoďte mi sem jeden, člověk se hned cítí líp, když ví co si ostatní myslí. Zjišťovat že přibývá pouze počet "zobrazeno" mi nepřijde jako uspokojující, když komenty zůstávají na stejné hranici. To Vás snad nezabije ne? A navíc "Co tě nezabije - to tě posílí." tak se toho držte. :)

<<< Předchozí Následující >>>

Shrnutí povídek

Autor: Jitulka963 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj osud - 62. díl: