Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj osud - 60. díl

05.01.2010 (07:15) • Jitulka963 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3201×

60. Osamělá a nevědomá

Isabella Swan

Pomalu jsem otevřela oči, měla jsem ovšem ten divný pocit, že tohle jsem dneska už jednou dělala. „Bello?“ objevila se mi před obličejem hlava Alice. „Jsi v pořádku?“ „Jo jsem. Snad.“ Zatřepala jsem hlavou a posadila se. „Můžu se zeptat, co se stalo? Trošku jsi nás vyděsila, když jsme tě našli ležet na zemi.“ Nakrčila obočí. „Myslím, že volal Carlisle a pak už nevím.“ Pokrčila jsem omluvně ramena. „To je dobrý.“ Mávla rukou a zděšeně vzhlédla ke dveřím. „Alice?!“ zamávala jsem ji rukou před obličejem. Nic, nereagovala. Vypadala jako ztuhlá socha, zírající někam do prázdna.

„Proboha Emmette ne!“ zakřičela a vrhla se ke dveřím. Ty se s hlasitou ránou otevřely a dovnitř vběhl Emmett s kýblem vody, který na mě vychrstl. Musím říct, že byla opravdu ledová. „Jé, ty jsi už vzhůru.“ Zamrzl mu úsměv na rtech a pomalu couval ze dveří. „Jo jsem a ta voda, to jsi nemusel.“ Zavrčela jsem na něj a setřela si ji z obličeje. Z poza dveří se ozval jen jeho hurónský smích. „Promiň, nějak jsem ho nestihla zastavit.“ Upoutala na sebe pozornost Alice. Jen jsem nad tím zavrtěla hlavou a vstala. Voda ze mě skapávala a pode mnou se tvořila kaluž vody. „Ehm, koupelna je támhle. Přinesu ti čisté oblečení.“ Odkašlala si a zmizela z pokoje.

***

„Proč jsi se nám tu válela po zemi?“ rýpnul si do mě Emmett. „Hele proč jsi tak zvědavej, budeš brzy starej.“ Vyplázla jsem na něj jazyk. „Tak promiň, to byla jen řecnická otázka.“ „A já ti odpověděla.“ Zasmála jsem se a dál seděla na pohovce. Pak mi to došlo. To proč vola Carlisle. „Táta!“ vykřikla jsem, vrhla se ke dveřím a vběhla do tmy. „Kam to jdeš?“ objevila se přede mnou Alice, až jsem do ní vrazila. „Táta, je v nemocnici. Měl infarkt. Kvůli tomu volal Carlisle.“ Soukala jsem ze sebe a snažila se jí vtrhnout. „Je večer, návštěvní hodiny jsou do pěti. Nepustí tě tam.“ Mlela si svoje. „Jsem jeho dcera, musí mě tam pustit.“ „Bello, je půl dvanáctý. Myslím, že tě tam nepustí.“ Chytila mě za ruku a táhla k domu.

„Pusť mě! Nemůžete mě tu držet proti mé vůli!“ hysterčina jsem, když za mnou zavřela domovní dveře na zámek. „Ale notak Bells, uklidni se. Ráno tam zajedeme. Kdyby to bylo vážné, Carlisle by nám zavolal. Neboj.“ Usmála se mile. „Jenže on volal.“ Odsekla jsem jí hrubě. „Třeba to nebude tak vážný, uklidni se.“ Položil mi Jasper ruku na rameno. „Jestli se zase o něco pokusíš, už nebudu tak hodná. Mám toho plný zuby. Pořád mi něco děláte proti mé vůli. Můj otec je v nemocnici a já za ním ani nemůžu jít. A to jen proto, že si pár upírů vymyslelo, že o půl dvanáctý mě tam už nepustí!“ „Bello uklidni se.“ Ozval se zase Jasper. „Já jsem naprosto klidná a jestli mi ještě jednou řekneš uklidni se, tak ti do pusy něco narvu.“ Vyjela jsem po něm.

„Bello, my to myslíme v dobrém.“ Rozhodla se je bránit Esme, která byla očividně z hádky pěkně rozčarovaná. „Já vám neberu, že to myslíte v dobrém, já jen chci jít za svým otcem a vědět, že je v pořádku. Já nechci zůstat sama!“ svezla jsem se na zem a začala brečet. „Ale ty nejsi sama.“ Objala mě Rosalie. „Jsem sama, podívej se okolo mě! Všichni mě opouští! Všichni?!“ začala jsem ječet i na ni. Náhle se ozvalo známé „Uklidni se.“ Které přišlo směrem od Jaspera. V mžiku jsem stála na nohou a mrštila po něm první věc, která mi přišla pod ruku. Váza se mu rozbila o břicho a on na mě s vyjeveným výrazem zíral. „Já tě varovala.“ Sykla jsem a zakryla si oči dlaněmi. „To je dobré, nejsi sama. Nikdy nebudeš sama.“ Objal mě nečekaně Jasper a já se rozbrečela ještě víc. Když mě ale začal hladit po vlasech, cítila jsem, jak se mi chce zase spát. Ten samý pocit jako před tím., když jsem věděla, že tělo mě neposlouchá, dělá si co chce a vymyká se mé kontrole. „Nedělej to. Prosím.“ Odtáhla jsem se od něj. „Promiň.“ Zašeptal a já cítila, jak se mi podlomily nohy. Najednou se mi chtělo spát, byla jsem tak strašně unavená!

Pomalu jsem otevřela oči. Okolo mě byla tma a na budíku, který stál na stolku vedle postele, odtikávalo něco okolo třetí hodiny ráno. Posadila jsem se a přešla k oknu. Měsíc osvětloval lesní krajinu před domem. Všechno vypadalo tak nádherně. Pomalu jsem vystrčila hlavu ze dveří. Dole pod schody svítilo světlo a hrála televize. Jasně, mohlo mě to napadnout. Oni asi nebudou spát. Tak jak to dělával můj táta, když jsem se chtěla tajně vyplížit z domu. „Potřebuješ něco?“ trhla jsem sebou, když se vedle mě ozval známý hlas. „Ty!“ vrazil jsem do něj největší silou, jakou jsem našla. „Jak jsi se mohl opovážit, to udělat! Zase!?“ praštila jsem do Jaspera. „Poděkování jsem nečekal. A nedivil bych se, kdybys si na mě donesla mačetu nebo něco podobného.“ Pokrčil rameny „Ale měla by jsi vědět, že jsem to udělal pro tvoje dobro.“ „Mockrát ti děkuju, ale už to nedělej. Myslím, že bych si nějakou mačetu sehnat dokázala. Takže už nikdy, už nikdy, se neopovažuj udělat to, co jsi mi udělal.“ Poodstoupila jsem od něj několik kroků dozadu a výhružně zamávala prstem.

„Ňo kďopak se nám to vyšpinkal.“ Zašišlal Emmett a ještě si k tomu zatleskal. Najednou se přede mnou objevila baseballová pálka. „Na něm si můžeš vybít zlost.“ Odkyvoval hlavou Jasper a strkla mi ji pod nos. „To si myslíte, že mám nějaký masochistický sklony nebo co?“ založila jsem si ruce v bok. Jasper s Emmettem se na sebe podívali „Ona nás zabije!“ zakřičeli a snažili se seběhnout schody dřív, než ten druhý. Vypadali jako šaškové, ale zmocňoval se mě zlý pocit, že se mě snaží rozesmát. Jenže se jim to bohužel podařilo. Když jsem scházela ze schodů, panoval mi na obličeji rozjařený úsměv.

„Už se cítíš líp?“ zvedla se Alice. „Já se cítila dobře i předtím.“ „Jo jasně, já zapomněla.“ Odsekla sarkastiky. Nad její poznámkou jsem protočila oči. „Půjdu se projít.“ Ukázala jsem ke dveřím. „Ehm, cože? Asi jsem blbě slyšela.“ Zakroutila hlavou. „Chci se jít projít, vždycky se procházím večer. Teda ne vždycky, když se probudím a teda to bylo většinou v Denveru. Ale jdu ven.“ Oznámila jsem a snažila se do toho nezamotat. „Přece nemůžeš jít teď ven?“ rozhodila rukama. „A proč ne?“ „Je tma.“ „No a? Vezmu si baterku.“ Pokrčila jsem rameny. „Je tam zima.“ Stála si na svém. „Vezmu si teplé oblečení.“ Oponovala jsem jí. „Alice, ona má pravdu, nemůžeme ji pořád řídit život.“ Vložil se do toho Jasper. Cože to slyším? On který mě pořád uspává, se mě najednou zastává?

„Dobře, ale vezmeš si baterku a mobil a oblečeš se. Jo a nebudeš chodit daleko.“ Napomínala mě a házela po mě různé věci. Nasoukala jsem se do teplé bundy, čepice, šály, rukavic a podobných věcí, kterých mi přinášela čím dál víc. Po dobré čtvrt hodince jsem mohla vyrazit.

„Nemá jít někdo s tebou?“ probodávala mě pohledem. „Neboj, nenaštvala jsem žádného mafiána, který by mi teď šel po krku.“ Zavrtěla jsem hlavou a zašla za roh. V kapse jsem nahmatala Ipod, který mi dal Jasper na Vánoce. Vlastně, já dala jemu ten samý.

Cesta po které jsem šla, zahýbala za roh. Nebránila jsem se tomu a pokračovala po ní. Baterka mi svítila na cestu, do uší zněly pěkné písničky a nad hlavou svítil měsíc. Co mi mohlo scházet? Měla bych být šťastná, mám kamarády a otce. Chybí mi jen jediné. To, aby mě měl někdo rád víc, než jako kamarádku. A to je podstatná chyba.

Najednou se přede mnou objevilo rozcestí. Kudy se mám vydat? Doleva nebo doprava? Co mě čeká vpravo? Bude to horší než to, co by mě mohlo čekat vlevo? A proč o tom vlastně tolik přemýšlím, když vlastně stejně nevím, kam jdu. Pousmála jsem se nad sebou a vydala se vlevo. Měsíc stále svítil a nic to neubíralo na tom, že jsem musela jít už dobrou hodinu. Obrátila jsem se na opačnou stranu a vydala se zpět. Jenže u prvního rozcestí, kterých jsem cestou sem prošla několik, jsem se musela zastavit. Odbočovala jsem tady do leva nebo do prava? Ve chvíli, kdy se přede mnou po pár dalších odbočkách objevil neznámý prostor, došlo mi, že jsem zabočila špatně. Jenže u kterého rozcestí to bylo?

Sedla jsem si na pařez stromu, který se přede mnou objevil a přemýšlela. Možná měl jít někdo se mnou, jenže já chtěla jít sama. Položila jsem si baterku do klína a dělala si různé panáčky ve stínohře. Celkem se mi to dařilo, ale jen do doby, než jsem za sebou uslyšela křupnutí větvičky.

Prudce jsem vstala a svítila do křoví, ze kterého vyšel zvuk. Napadla mě jediná věc. „Emmette, Jaspere?! Víte moc dobře, že tohle nesnáším?!“ Zasmála jsem se. „Emmette? Jaspere?“ zavolala jsem ještě jednou. Cítila jsem něčí pohled na zádech. Otočila jsem se a svítila do křoví, ve kterém se něco mihlo. Okamžitě jsem se rozeběhla pryč. To co jsem viděla, byl totiž černý kožich nějakého zvířete. V dálce za mnou se ozvalo zdlouhavé zavytí. Baterka, kterou jsem držela v rukou se třepala ve stejném rytmu, jako já běžela. Nebylo tedy divu, že jsem upadla a odřela si ruku. Bolestně jsem sykla. Vedle mě se ozvalo funění. Ať mě to nesežere. Modlila jsem se v duchu a popadla klacek. Svůj život bez boje nedám.

Posvítila jsem do křoví a sledovala, jak se rozhrnulo. Vystoupilo z něj ohromné zvíře. Svaly na tlapách se mu napínaly každým krokem. Dělal je pomalu, obezřetně. Ze zubů, které měl v obrovské tlamě skapávaly sliny. Byl  to černý vlk, který na mě nepřátelsky vrčel a probodával pohledem. A hlavním problémem byla jeho výška. Byl přímo obrovský a stále na mě vrčel.

Až teď mi začínalo docházet, že jestli mám s tímhle zvířetem bojovat o svůj život, já budu ten, kdo prohraje. Zastavil se několik metrů přede mnou a olízl se. Jako by chtěl říct, že mu neuteču. Že dnes se nají. A tou kořistí budu já.

Vlk se napřímil a prohnul v zádech. I přes tmu jsem dost zřetelně viděla, jak se mu napjaly svaly a připravoval se na útok. Útok na mě.

Pomalu jsem couvala, ovšem ne nadlouho. Do zad mě začal tlačit kmen stromu. I když mi to přišlo jako úplná blbost, jiné východisko nebylo. Rychle jsem se otočila a vyrazila opačným směrem, pryč od zvířete. Náhle se za mnou ozvala obrovská rána. Zastavila jsem se a otočila se za sebe. Vlk právě skočil na nějakého muže. Ten ho ale bez problémů odrazil a tělo vlka narazilo na strom. Nevěřícně jsem zamrkala. „Edwarde?“ „Běž pryč, utíkej!“ zavolal a skočil na vlka, který obrátil hlavu směrem ke mně. Vlk se rychle překulil a skočil na něj.

„Edwade!“  zakřičela jsem a prudce se posadila. Můj dech mi skoro nestačil. Byla jsem na té samé posteli jako již tolikrát. Nikde žádný les, žádný vlk, žádný Edward. Na budíku odtikávala osmá hodina. Bez rozmýšlení jsem vyběhla z pokoje přímo dolů. „Kde je ten vlk?“ „Jaký vlk?“ podíval se na mě Jasper jako na blázna a odložil noviny. „Ten obrovský černý, co skočil na Edwarda.“ Obhajovala jsem svůj názor. „Tady žádný vlk není.“ Zakroutil hlavou Emmett. Takže to byl sen, pouhý sen? Obyčejný sen, který mě do všeho jenom vtáhl?

Zakryla jsem si obličej dlaněmi a bolestně sykla. Měla jsem odřenou ruku. A to na samém místě, jako v tom snu. Tím pádem jsem měla důkaz, že to nebyl sen. Přejela jsem si po ráně prstem. A zabolelo mě to, znovu. Takže se mi to nezdá. Střelila jsem pohledem na všechny přede mnou. Ti si vyměňovali pohledy mezi sebou. „O co tu sakra jde!“ zakřičela jsem. Všichni sklopili hlavu. „To nemyslíte vážně?! Byla to pravda?! Ten večer, vlk, který mě chtěl sežrat a i to, že tam byl Edward. To si opravdu myslíte, že jsem tak blbá!“ práskla jsem zasebou dveřmi a vyběhla ven. Vzlyky otřásaly celým mým tělem. Nejvíc mě ale mrzelo to, že mě zklamali přátelé, lidé kterým jsem důvěřovala…

Přeji vám krásný nový rok, ve kterém se splní vše v co doufáte. A zároveń moc prosím - dejte mi sem koment. (min. 10 jinak není další díl) Děkuju

<<< Předchozí Následující >>>

Shrnutí povídek

Autor: Jitulka963 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj osud - 60. díl: