Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj osud - 59. díl

30.12.2009 (07:45) • Jitulka963 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2931×

59. Už nikdy víc

Edward Cullen (po rozchodu s Bellou)

Neměl jsem to dělat. Ten včerejšek byl chybou. Takhle to pro ni bylo horší, mnohem horší. Seděl jsem na jednom ze stromů  v lese a pozoroval, jak mě stále volá. Brečí a stále dokola opakuje moje jméno. Stále. Trhalo mi to srdce, i když už dávno netluče.

V dálce zahřmělo a ona odběhla pryč. Toho jsem využil a běžel k ní domů. Rychle jsem vytáhl z kapsy obálku s papírem a napsali jí dopis. Chtěl jsem se v něm omluvit, naposledy se s ní rozloučit.

Max mě celou dobu bedlivě pozoroval. I s rudou růží jsem dopis položil na postel. „Dej na ni pozor, hlídej ji.“ Podrbal jsem ho mezi ušima a vyskočil oknem ven. Zároveň jsem si slíbil jediné. Že už ji takhle neublížím. Nikdy.

Isabella Swan (u Culenů)

Pomalu jsem otevřela oči. Všechno mě bolelo. Hlavně hlava. Ta bolela jako střep. Byla jsem ale někde jinde, než u sebe v pokoji. Prudce jsem se posadila. Kde to sakra jsem? „V klidu, jsi u nás.“ Ozval se za mnou pobavený hlas. Jasper seděl na křesle a něco si četl. „Na tebe,“ ukázala jsem prstem „jsem naštvaná, hodně naštvaná.“ „To je mi jasné.“ Usmál se nevinně. „Alice je?“ „U sebe v pokoji.“ Odpověděl. „A to je?“ „První dveře napravo.“ Ukázal ke dveřím. „Díky, ale stejně jsem na tebe naštvaná.“ Vstala jsem a vydala se tam, kam ukázal. Dveře od pokoje kde měla být, byly ale pootevřené a z nich vycházel naštvaný monologový rozhovor. Podle toho jsem pochopila, že  musela s někým telefonovat.

„To nemyslíš vážně? Seš normální? ... Jak že je to nejlepší ... To nemyslíš vážně! ... Ale mě je úplně jedno, co si myslíš ty, já vidím, co to dělá s ní ... No tak to ne, sobec jsi ty ... Mě je jedno, co jsi nám nadiktoval ... Jo. Já ji nenechám se zabít ... Myslíš, že si dělám srandu? ... Ne, ty nejsi normální ... Co na mě křičíš! Zamysli se nad sebou a do deseti minut ať jsi tu! ... Ne ještě dneska ... Fajn. Jak dlouho? ...  Dobře, pak zavolej, ale varuju tě. Jestli si ještě jednou ublíží kvůli tobě, vlastnoručně tě přijdu zabít.“  A bylo ticho, podle toho mi opět došlo, že hovor ukončila.

„Pojď dál.“ Ozvalo se zevnitř. Opatrně jsem nakoukla do pokoje. Alice neštvaně přecházela po pokoji a něco mačkala v ruce. „Slyšela jsi to, že?“ „No….já…slyšela.“ sklopila jsem hlavu. „To byl Edward.“ Poškrábala se na hlavě „A je to s prominutím debil. Chápeš, co si o sobě myslí? A on chce ještě čas na rozmyšlenou!“ vztekala se a praštila s něčím o zem. Opatrně jsem se sehla a zvedla to. Byl to telefon?

„Klidně to vyhoď.“ Ukázala na koš. „Já nechci, aby jste se kvůli mně hádali.“ Sedla jsem si na židli. „Ale  tady nejde jenom o tebe, tedy z většiny jo, ale spíš jde o princip. To co dělá, je špatné. A vůbec to nemá takový účinek, jaký chtěl, aby to mělo.“ „A co to mělo mít za účinek?“ Alice svraštila obočí a posadila se na zem. „Měla jsi ho nenávidět.“ „Cože?“ zaskočilo mi. „To jsem si říkala taky po tom, co mi to řekl.“

„Neruším?“ nakoukl dovnitř Emmett. „Popravdě jo.“ Odbyla ho Alice. „Já bych se chtěl omluvit, tohle všechno je částečně kvůli mně.“ Sklopil hlavu. Vůbec to už nebyl ten starý a usměvavý Emmett. „Emmette.“ Vrhla jsem se mu okolo krku. „Moc mě to mrzí.“ objal mě. „Byla to moje vina.“ vzlykala jsem mu do trička, až mě za chvíli studilo na lících.

„No to nemyslíš vážně, dávej si to za vinu ještě i ty!? No to je vrchol.“ Založila si Alice protestantsky ruce na prsou a podupávala nohou. Byla opravdu hodně naštvaná, nebo mi to tak jenom připadalo? Chtě nechtě, musela jsem se usmát. Vypadala tak komicky. „Ali?“ nakoukla do pokoje Rosalie. „Tak co?“ vytlačila ji ven ze dveří. „Nevím kde je, nenašla jsem ho.“ Odpověděla sklesle Rosalie.

„Co tady tak smrdí?“ nakrčil Emmett nos a to mě donutilo přestat poslouchat jejich rozhovor. „Mě nepřijde, že by tu něco smrdělo.“ Zakývala jsem hlavou. „Dem to vočíhnout.“ Táhl mě dolů a vůbec mu nevadilo, že jsem se mu snažila vysmeknout a neupadnout při tom ze schodů. V kuchyni právě vládl načernalý dým, Esme zuřivě mávala utěrkou a snažila se ho vytlačit oknem ven. Po chvíli mi došlo, že ta rána co se ozvala vedle mě, byl Emmett, který ležel na zemi a válel se smíchy. „Nechcete pomoct.“ Obrátila jsem se na ni. „Už jsem se ti říkala, že mi nemáš vykat ale tykat.“ Usmála se mile. „Takže nechceš pomoct?“ „Ne, je to dobrý. Mám to pod kontrolou.“ Dodala opět s úsměvem „Mě se nezdá.“ Podrbala jsem se na bradě. Ty nažloutlé plamínky mi opravdu říkaly, že to není v pohodě. „Mamíí, dyť to hoří!“ pokračoval Emmett ve smíchu na zemi. „Mě se teda taky zdá, že to hoří.“ Dodala jsem potichu. „Když to říkáte? Jaspere!“ zakřičela. V mžiku se kolem nás prohnal vítr a přede mnou se objevil Jasper, který držel v rukách časopis a pořád si četl. „Potřebuješ ně-,“  zarazil se, když uviděl tu spoušť. „Zase to chytlo? A kolikrát jsem říkal Emmettovi, že tam nesmí strkat voskový panáčky, hmm?“ Práskl časopisem Emmetta po hlavě. „Já? Zase za všechno můžu já?“ bránil se vehementně. „Ty tam strkáš panáčky?“ obrátila jsem se na něj. V mžiku stál na nohou s nasupěným výrazem. „Jenom někdy, když mi je chce Rosínka zničit. Víš, jaká je to velká sbírka? Víš, jakou to bude mít jednou cenu?“ svraštil obočí. „Hele brácha, rozum si za to nekoupíš, tak to vzdej.“ Hodil po něm Jasper jakousi kuličku. „Né, to by kapitán Vlajka!!!“ rozvzlykal se Emmett a vyběhl do schodů. „Kapitán Vlajka?“ zopakovala jsem nevěřícně. Proboha, kdo by pojmenovával figurku Kapitán Vlajka?

Po chvíli Jasperova nadávání a Esmina vzdychání, jaký je Emmett pako, byl požár zažehnán. „Vzdávám to, dneska ti uvaří Jasper.“ Sedla si Esme vedle mě na pohovku. „Jasper?“ zopakovala jsem s obavami po ní. „Já…já ale nemám hlad. Nic nedělejte.“ Bránila jsem se.

„To že nemáš hlad neznamená, že nebudeš jíst.“ Vykoukl z kuchyně. Na sobě měl růžovou zástěru a v ruce mísu, ve které míchal s takovou vervou, že z ní všechno lítalo ven. Myslím, že pokud jsem doteď nějaký hlad měla, právě teď mě opustil. „A pokud nemáš hlad, po delším spánku ho určitě mít budeš.“ Zasmál se a odhalil zuby. „To zkus a něco zažiješ.“ Varovala jsem ho s vražedným odhodláním. „A co?“ založil si ruce v bok. „Nevím, na něco přijdu.“ Zakývala jsem prstem ve smyslu /Myslím to smrtelně, ale opravdu smrtelně váženě./

„Fajn, už se bojím.“ Zamával mi a se škodolibým výrazem zmizel zase v kuchyni. „Stalo se něco, o čem bych měla vědět? Teda kromě té záležitosti s Edwardem.“ sjela mě pohledem Esme a zůstala viset na mé ruce, zadělané v modré bandáži. „Jo tohle?“ ukázala jsem na ruku. „To byla taková nehoda. Menší nehoda.“ „Ty neumíš lhát, že?“ „Ne.“ Zabodla jsem oči do podlahy. „A co jsme si udělali s Jasperem?“ vyzvídala. „Taková menší rozepře kvůli názorům. Nějak mu nedošlo, že když mě k něčemu přinutí, měl by k tomu mít taky můj souhlas.“ „To že by Jasper udělal?“ vytřeštila oči. „Že jo, taky nevím, kde na to přišla.“ Ozval se jeho hlas z kuchyně a vzápětí stál přede mou s miskou kouřícího se pokrmu. Postavil ji přede mě na stoleček a čekal, co udělám. „Spaghetti ala Cullenovi.“ Oznámil a snažil se napodobit italský přízvuk. Nevlídně jsem zírala na těstoviny, po kterých stékala červená tekutina. „Je to kečup.“ Dodal uraženě, když sledoval můj výraz. „Já nic neříkám.“ „Tvůj výraz mluví za vše.“ „No tak promiň, prostě nemám hlad. A opovaž se na mě něco zkoušet!“ „Já?“ ukázal na sebe nevinně. „Vždyť jsi to slyšela sama, ne?“ zazubil se a ukázal na Esme. Ta tikala nechápavě pohledem mezi mnou a Jasperem. „Dobře, vzdávám to. Sníš si to, až budeš mít hlad.“ Zvedl ruce v obraném postoji. „Jo, sní si to, až bude mít hlad.“ Vložil se do toho Emmett, který právě scházel ze schodů. „Ještě ty začínej.“ Prskal Jasper naštvaně. „Bitku?“ ukázal na něj Emmett pěstí. „Teď a tady!“ vrazil do něj Jazz. Emmett byl mžiku na nohou a praštil s ním o pohovku. „A ven!“ křičela bezmocně Esme a vytláčela je z domu. Za chvíli už bitka probíhala za zvuků praskajících stromů venku. „Já si jdu něco vyřídit s holkama, pohlídej je, ať nevlezou do domu.“ Usmála se a zmizela na schodech. To se jí řekne, ale snažte se udržet dva upíry, kteří lámou stromy, mimo dosah domu, který je v jejich blízkosti, když jste jen obyčejný člověk. Chvíli nato co zmizela, se vedle mě rozdrnčel telefon. „Vem to prosím.“ Zavolala z vrchu Esme. „Haló?“ „Ahoj Bello, tady Carlisle. Musím ti něco říct, ale nejprve se posaď.“ „Proč si mám sednout?“ „Tvůj otec je v nemocnici, měl infarkt.“ To byla poslední slova před tím, než se mi před očima setmělo a já pod sebou ucítila tvrdou a chladnou podlahu…

Minule jste se s komentáři moc nevytáhli. Teď to napravítě že?

<<< Předchozí Následující >>>

Shrnutí povídek

Autor: Jitulka963 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj osud - 59. díl: