Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj osud - 58. díl

27.12.2009 (09:15) • Jitulka963 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2611×

58. Bolestné vzpomínky

Isabella Swan (Neděle)

Pomalu jsem ho sunula po ruce. Střep za sebou nechával jen krvavou stopu …

„Co to, proboha, děláš?“ vyrvala mi Alice střep z ruky. Bylo ale už pozdě a z žíly mi začala pomalým proudem vytékat krev. „Sedni si.“ Poručil mi Jasper, který přišel spolu s ní a rozložil na posteli lékařský kufřík. Vytáhl stříkačku a něčím ji naplnil. „Co to děláš?“ vytřeštila jsem na něj oči a odmítala mu podat ruku. „Bello, klidně se podřežeš a pak se bojíš stříkačky? Ty seš vážně úžasná.“ Zasmál se a násilím mi vytrhl ruku a zabořil do ní hrot jehly.

„Co sis myslela, že děláš?“ skučela Alice a vyhazovala střepy z rozbité vázy ven oknem. „Vážně ti musím popisovat, co jsem dělala?“ odsekla jsem jí a sledovala, jak mi Jasper potíral ruku něčím žlutým a odporně páchnoucím. „Bello, já za to nemůžu. Edward odešel, abys ty žila a nic se ti nestalo.“ Zakroutila hlavou a sjela mou ruku pohledem

„Hotovo.“ Prohlásil po několika minutách Jasper a obmotal mi ruku obvazem. Zamračil se a ještě nakoukl do tašky.  „Co to je?“ podezíravě jsem si ho měřila, když mi na ruku natahoval něco modrého. „To je bandáž, stáhne ti to tu ruku, aby ti nepraskly stehy.“ Odkýval a zavřel kufřík. „Měla by ses vyspat.“ Zamračila se Alice a ukázala na postel. „Ale mě se nechce spát.“ Protestovala jsem. „Bello, Edward mi neřekl, co chce dělat. Ale slíbil jsem mu, že na tebe dám pozor. A ty se musíš vyspat. Bude to tak lepší.“ Chytil mi Jasper hlavu do dlaní tak, jak to dělal Edward. „Já nechci.“ Zašeptala jsem z posledních sil a únava začínal naplňovat moje tělo až do konečků prstů. Ale mě se nechtělo spát, chtěl jsem být vzhůru. Vzpouzela jsem se té síle, bránila se ze všech sil. „Bello, nebraň se tomu.“ Zaprosil Jasper a tlak zesílil. Já už ale neměla tolik sil na to, abych vzdorovala.

Stál pod schody a nedůvěřivě si mě prohlížel. I tehdy, když jsem ho neznala, působil zvláštně. Byl tajemný, ale přesto svým způsobem zvláštní, nádherný. Ostré rysy v obličeji, upřímný pohled a přesto neodolatelný úsměv, kterým dokázal vynutit vše, co si umanul.

Byla jsem šťastná, já i on. Aspoň jsem si to myslela, vypadalo to tak. Ale pak stačila jediná minuta, jediný chybný pohyb a vše bylo ztraceno.

Veškerá moje přítomnost i budoucnost.  Možná to bylo mou vinou, možná mě neměl rád, přestože mi nesčetněkrát šeptal „Miluji tě.“ Přestože mi slíbil „Neopustím tě.“ Teď je všechno pryč, ale on tu nechtěl zůstat. Nechtěl tu být se mnou.

Jakákoliv jiná holka by dala všechno, jen za jednu sekundu strávenou po jeho boku. Já jich měla hned několik a přesto se mi žádná nezapsala do paměti tak, jako poslední vteřiny strávené s ním. „Odcházím.“ Slova se mi odrážely v hlavě jako ozvěna.

Nejhorší na tom je, že opravdovou lásku si uvědomíme teprve ve chvíli, kdy je od nás vzdálena bůh ví kde a my víme, že nic nebude jako dřív. Že to co bylo, je minulostí. Jenomže ti, co si nejsou schopni zapamatovat minulost, ji prožijí znovu…

Byla jsem na louce, všude květiny a zpěv ptáků, kteří si užívali života. Kamkoli jsem se podívala, bylo něco neznámého, byla jsem tady poprvé, přesto mi to tu připadalo známé. Dokázalo mě to uklidnit. Náhle se přede mnou rozhrnuly větvičky smrku a mezi stromy stál on. Edward.

Chvíli jsem na něj zírala, než mi došlo, že je to skutečně on. Natahoval ruce směrem ke mně, jako by mě chtěl obejmout. Neváhala jsem a rozeběhla se mu naproti. Běžela jsem ze všech sil, ale nepomáhalo to, stále se vzdaloval a znovu mě tím opouštěl. Znovu a znovu. Náhle jsem zakopla a upadla na zem. Když jsem vzhlédla, už tam nestál. Jeho postava definitivně zmizela. „NE!“ zakřičela jsem a tím se vymrštila do sedu na posteli.

Zhluboka jsem oddychovala a snažila se uklidnit, přesvědčit svoje nitro, že to byl sen. Pouhý sen.

Seskočila jsem kvůli tomu z postele a podařilo se mi zakopnout o Maxe, který ležel kousek od postele. Pád byl nevyhnutelný a já se natáhla na zem. Bolest byla o to větší, že jsem spadla na ruku, kterou jsem si předtím pořezala. Posadila jsem se a držela si ruku u těla. Bolelo to, strašně to bolelo! Z hrdla si mi vydral i slabý výkřik a já běžela, co nejrychleji do kuchyně pro led v domnění, že to bude bolet s ledem míň. Nepomohlo to, namísto toho mi ještě ten led nejprve spadnul na nohu. Nakonec jsem ho přece jen zabalila do utěrky, přiložila na bandáž a rozhodla se posbírat střepy.  Led mi mezitím totiž ještě párkrát vyklouzl a vysklil dveře od kuchyně. Takový pech můžu mít snad jenom já. Po tom, co jsem si ale do prstu píchla první střep, hodila jsem s ledem naštvaně o zem a odešla do svého pokoje. Sice jsem to vysklila já, ale uklidit to může táta, ne?

Naštvaně jsem práskla dveřmi a opřela si o ně čelo. Skoro ve stejnou chvíli mě ovanul chladný vzduch. Nepamatuji si, že bych otevírala okno. Třeba se vrátil! Problesklo mi hlavou. „Edwarde?!“ rychle jsem zmáčkla vypínač.

„Promiň, nechtěla jsem tě vyděsit .“ Sklopila Alice hlavu. Přešla jsem k oknu, zavřela ho a sedla si vedle ní. „Bello? Nechci být moc vtíravá, ale co sis udělala?“ „Ehm, pořezala se o sklo?“ „Zase?!“ vyletěla na nohy. „Tady nezůstaneš sama už ani minutu, u nás to není o nic bezpečnější, ale budu tě mít na očích!“ tahala mě ze schodů. „Sakra, pusť mě!“ vytrhla jsem se jí. „Já jsem se pořezala omylem, o dveře.“ Podezřívavě si mě prohlídla. „Už i ty mi nevěříš?“ vyhrkly mi do očí slzy, práskla jsem za sebou v pokoji dveřmi a svezla se na zem.

„Promiň, pusť mě dovnitř.“ Žadonila a bouchala na dveře. „Proč bych měla, když mi ani ty nevěříš. To mě taky opustíš jako všichni?“ vzlykala jsem a tiskla si kolena k tělu. Všichni mě opouští, tak proč ne i ona? „Bells, pusť mě dovnitř.“ Ozvalo se znovu zabouchání do dveří. Poodstoupila jsem a skočila na postel. „Já jsem to tak nemyslela. Já jen… promiň. Mám o tebe strach.“ Objala mě a donutila se na ni podívat. Už neměla ten veselý obličej jako vždycky, byla smutná, strhaná. Tak jako já, jenže ona taková být neměla. Měla se smát, být šťastná.

„Alice!“ padla jsem ji okolo krku a dál brečela. Moje vzlyky nezastavovaly ani její marné pokusy o to. Nic nepomáhalo. Ani jí, ani mě. „Proč odešel, když mi sliboval, že to neudělá. Proč!“ zabořila jsem se do její košile ještě víc. „Já nevím.“ Pohladila mě po vlasech.

Ze spodního patra se rozdrnčel telefon. „Jdu tam.“ Odstrčila mě od sebe a seběhla schody.

„Kdo to byl?“ „Charlie, bude spát u Billiho. A ty u nás. Všechno je domluvený.“ Ukázala ke dveřím. Hodila jsem na sebe bundu, boty a nechala se jí, odvést se před dům. Stálo tam červené auto a světly osvětlovalo dům. „To je v pořádku.“ Zašeptala mi do ucha. Skoro ve stejnou chvíli jsem o něco zakopla a řítila se k zemi. Chytil mě ale někdo jiný než Alice. Dívala jsem se do ustaraného obličeje Jaspera. „Asi bych se ti měl omluvit.“ Postavil mě na nohy. „Za co?“ pokrčila jsem obočí. „ Ta injekce,“ podrbal se za uchem „tě měla udržet ve spánku delší dobu než jen to, co jsi spala. To kvůli tomu teď zakopáváš o svoje vlastní nohy.“ „Hmm.“ Zabrblala jsem a zhluboka se nadechla, začínala se mi opravdu nepříjemně točit hlava. „Myslím, že by jsi se z toho měla vyspat.“ Prohlásil a dal mi ruku okolo ramen. „Já nechci, nebudu spát.“ Odstrčila jsem ji. „Nemá cenu se s tebou hádat. Alice?“ otočil se za mě. „Rozumím.“ Zakývala hlavou a chytila mi ruce. „Okamžitě mě pusť, přece mi nemůžete dělat něco proti mé vůli.“ Snažila jsem se jí vysmeknout. Jasper mi chytil hlavu do dlaní a já přestávala cítit postupně všechno - nohy, ruce..

„Tak asi můžete…“ zabrblala jsem předtím, než se mi před očima setmělo a já o sobě už dál nevěděla. Znovu jsem se totiž ocitla na louce a pokoušela se o nedosažitelnou věc. Doběhnout Edwarda dříve, než mi zmizí. Zase…

Je tady další díl. Opět prosím o komentáře. Moc moc moc...

PS: Užijte si Vánoce a s nimi spojené i vánočení svátky a pěkný nový rok 2010

<<< Předchozí Následující >>>

Shrnutí povídek

Autor: Jitulka963 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj osud - 58. díl: