Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj osud - 56. díl

22.12.2009 (22:00) • Jitulka963 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2839×

56. Dneškem se loučím, zítřek bude jiný

Isabella Swan (sobota večer)

„Myslím, že půjdu prvně do koupelny.“ Odtrhla jsem se od něj a odkráčela do určené místnosti. Rychle jsem si vyčistial zuby, učesala se a převlékla z pyžama. Přesto mi to trvalo skoro půl hodiny. Edward ale stále seděl u mě v pokoji a díval se z okna. „Máš hlad?“ otočil se na mě najednou nečekaně. „Aji jo, proč?“ „Dole máš snídani.“ Nadechla jsem se. „Tys větral?“ „Ne.“ Vykulil oči. „Tak v tom případě nevařil táta, jinak by tu smrdělo spálené jídlo.“ Zasmála jsem se. „Hele, kde je vlastně táta, nikde sem ho nepotkala.“ „No říkal, že jde na ryby, ale moc tomu nevěřím. Venku mrzne.“ Usmál se nevinně. „Pojď se najíst.“ Ukázal na dveře a sešli jsme do kuchyně. Na stole byl talíř se sázenými vajíčky, osmaženou slaninou a dalšíma dobrotami. „Kdo teda vařil.“ Obrátila jsem se na Edwarda.  „Já.“ zazubil se. „Hmm voní to hezky a to jsi stihl za tu půlhodinku, co jsem byla v koupelně?“ „Ne, za ty dvě hodiny, co jsem tu byl a čekal dokud se nevzbudíš.“ Zakřenil se a podržel mi židlu. „Proč jsi mě proboha nevzbudil!?“ „Když spíš, vypadáš roztomile a taky mě bavilo poslouchat moje jméno stále dokola.“ Usmál se znovu a usedl přede mě. Rychle jsem skopila hlavu do talíře a vzala vidličku. Rukou mě projela bolest a vybavil se zážitek ze včerejška. „Ty Edwarde, jak moc mě bude bolet, když dám facku vlkodlakovi?“ „Ty jsi uhodila vlkodlaka?“ zaskočilo mu. „No, jo.“ přiznala jsem. „No, tak by to bolelo asi stejně, jako by jsi si švihla do mě.“ Usmál se znovu a sklouzl pohledem na mou ruku. „Nic to není.“ Zakývala jsem s ní, potlačila bolest a předělala vidličku do levé.

„Co budeme dělat potom.“ Zamrkal. „Nevím, pojedeme k vám?“ „Nemyslím, že je to nejlepší nápad.“ Zamračil se. „Notak, pojeďme k vám.“ Prosila jsem. Nakonec si povzdechl a čekal, dokud nedojím.

„Stejně nemyslím, že je to dobrý nápad.“ Protestoval, když zastavil před jejich domem. „Klid.“ Usmála jsem se a vystoupila z auta. „Bello!“ vrhla se mi okolo krku Alice. „Já myslela, že tě už nikdy neuvidím, Edward pořád něco tvrdil.“ Mávla rukou a táhla mě dovnitř. „Bello zaltíčko, moc mě mrzí, co se včera stalo.“ Přišla za mnou Esme. Mávla jsem znovu rukou, aby toho nechala, ale ona stále pokračovala. „Tanya je hrozně výbušný typ a na Edwarda je tak nějak upnutá. Moc se za všechno omlouvám.“ Spráskla ruce. „To je v pořádku.“ Pokusila jsem se o úsměv. Z vrchního zabrádlí na sebe upozornil Jasper a naznačil, ať jdu za ním. Vykulila jsem oči, ale vstala a vydala se za ním. Seděl v pokoji a na posteli měl zase rozložený kufřík. „Sedni si, chci se na to podívat.“ Ukázal na postel. Opatrně mi sundal obvaz a náplast. Moje kůže byla nyní žlutá se zelenými uzlíky nitě, čouhajícími z mé kůže a pár kapkami krve. Vůbec to nevypadalo pěkně.

„Neboj, zahojí se to.“ Pousmál se, když spatřil moje vykulené oči. Pak mi to něčím namazal, opět zalepil a zavázal. Až teď jsem si všimla Edwarda, který stál opřený o dveře a nejspíš všechno sledoval.

„Kolik je hodin?“ obrátila jsem se na Edwarda. „Půl dvanácté zlatíčko!“ ozval se zespodu rozjařenýž hlas Esme. „Já musím jít Charliemu vařit oběd!“ vyletěla jsem z postele. Edward protočil oči a ukázal ke dveřím. „Doufám, že nás zase brzy poctíš návštěvou, vybavila jsem ledničku.“ Rozloučila se se mnou Esme. „Určitě.“ Zasmála jsem se a vyšla s Edwardem po boku ven z domu. „Který chceš řídit?“  ukázal na auta. „Ehm, musím?“ Polkla jsem naprázdno. „Nemusíš, já se pak pro to tvoje můžu vrátit.“ Usmál se a ukázal na jeho Volvo. „A nemůžeš ho vrátit?“ zašeptala jsem s malou nadějí. „Myslím, že už ne. Alice zaplatila něco navíc, aby nešlo vracet a ten pordavač byl prý velice ochotný.“ Zasmál se a nastartoval.

„Ehm, kam jedeš?“ zarazila jsem se, když odbočil úplně jinam, než kudy se jede k mému domu. „Nakupovat.“ Zasmál se. „Ale my doma máme jídlo.“ Protestovala jsem, dobře si vědoma toho, že doma jsou na  mrazáku ryby, ve spížce ryby a zase samé ryby. Protestantsky sem si založila ruce v bok a čekala, dokud nebudeme na místě. To jsem ale netušila, co mě čeká.

„Hele, kam se to strká?“ obracel Edward v ruce 5centů a přemýšlel kam s nimi, aby uvolnil košík od ostatních. Nakonec to vzdal a i přes hlučné nadávky mě k tomu pustil. Podle jeho výrazu na supermarket mi začínalo docházet, že on to asi moc nezná, natož aby sem chodil.

U většiny výrobků jsme se museli zastavovat a já mu vysvětlovala, co se s tím dělá. Jeho úšklebky byly opravdu komické.

Nakonec jsem nakoupila zeleninu, protože na vysvětlování, proč si nekoupím něco, co vypadá víc poživatelně, mi docházel dech.

„Nechápu, jak to můžete jíst.“ Skuhral, když vykládal nákup na linku. „Hele, stěžuju si já, že piješ krev?“ odsekla jsem a oblíkla si zástěru. Něco si brblal, ale jinak mlčel. Když ale sledoval moje počínání s nožem, rozhodl se, že tu zeleninu radši nakrájí on.

Zatímco já smažila nějaké maso, on vesele krájel zeleninu. Nakonec to celé mělo dohromady dát něco jako těstovinový salát se zeleninou. „Co teď, šéfová.“ Usmál se dřív, než jsem na pánvičku hodila maso. Zamrkala jsem a sledovala kopec zeleniny nakrájené na jemno.

Myslím, že ho příště zaměstnám na krájení cibule, problesklo mi hlavou. Nevlídně se na zeleninu podíval. „Hele, ona tě neukousne.“ Zakroutila jsem hlavou a nahrnula ji do misky, možná jsem mu měla říct, že nemusel krájet všech sedm paprik, dvě okurky a deset rajčet, když tam v pohodě stačila půlka. Ale už bylo pozdě, než jsem domyslela následky, zelenina byla posekaná.

Ani ne za hodinu bylo jídlo hotové a do večera zbývalo spousty času. Edward seděl u ma ně posteli a četl si jednu z mých knížek na povinnou četbu. „Tu má rád Matt.“ Zavřel ji asi po dvou minutách s tím, že ji už má přečtenou. „Co je vlastně s Mattem?“ „Nevím, odstěhoval se kvůli...ehm rozepřím.“ Pousmál se a vzal další knihu. „Takže se nestýkáte?“ nenechala jsem se odbýt. „Ne, ale mohli bychom mu zavolat, určitě bude překvapen.“ Zablýsklo mu v očích a za chvilku držel telefon u ucha. Zmáčkl nějaké tlačítko a zvuk vyzvánění se rozléhal po celém pokoji. Položil telefon na postel a založil si ruce za hlavu, zatímco telefon stále vyzváněl. „No kdo pak si to na mě vzpomněl?“ ozval se najednou z telefonu rozjařený hlas. „Hádej, máš tři možnosti.“ Zasmál se Edward. „Hmm Emmett?“ „Ne.“ „Jasper?“ „Ne.“ „Alice?“ „Nejseš nějakej navedenej?“ zasmál se znovu Edward. „Já si říkal, že to bude můj milovaný bratříček Éďa - Méďa.“ Zasmál se. Edward po mě šlehl pohledem, zatímco já dusila smích. Takže z Edwarda se vylkubal Éďa - Méďa? „Tak co? Je ještě pořád Isabella mezi živými? Nebo už nebydlí ve Forks? Že by se odstěhovala?“ dobíral si ho. „Ne, sedí vedle mě.“ Odsekl a sklopil pohled do země. „Ehm cože? Ne že bych nevěřil na tvůj šarm, vždyť i já podlehl, ale co je moc, to je moc.“ Odkašlal si a Edward protočil oči. „Vidíš i já podlehla.“ vložila jsem se do rozhovoru a sedla si za Edwardem. „Fíha, to smekám.“ Zasmál se a vzápětí se ozval zvuk tříštícího se porcelánu. „Hups, asi mě zabije.“ Pípl a Edward se rozesmál na celé kolo. „Copak, že by si Matt někoho našel?“ dobíral si ho pro změnu Edward. „Hele, zaprvé, je to kamarádka. Za druhé, je to člověk a za třetí, ti do toho nic není.“ Odsekl hrubě. „Kamarád taky rád.“ Zasmála jsem se. „Hele právě prožívá težká období. Zradila ji podle jejích slov rodina a z jejího přítele se vyklubal pěkněj děvkař. Tak sem jí pomohl.“ Rozchechtal se. „Já nic neříkal.“ Bránil se Edward a zadržoval smích. „Rád jsem vás dva slyšel, popovídal si, ale už se musím loučit. Mějte se pěkně. A Hlavně Edwarde, nezlob Bellu.“ pokáral ho a zavěsil.

„Copak Méďo, tváříš se zatrpkle.“ Zakřenila jsem se. „Héj, ty taky.“ Povalil mě na postel. „Nemáš mě zlobit.“ Nabádala jsem ho. „To je pravda.“ Pustil mě. Na jeho tváři ovšem stále panoval lehký úsměv. V takhle dobré náladě si ho ještě nikdy napamatuji. „Můžu se tě na něco zeptat?“ posadila jsem se. „Ale jistě.“ „Co se stalo, že jsi dnes tak veselý?“ „Nemůžu být?“ pokrčil obočí. „Tak jsem to nemyslela, co se stalo? Chováš se….jinak.“ „Vadí ti to?“ svraštil čelo. „Nevadí-“ „Tak vidíš, neřeš to.“ Skočil mi do řeči. Přestala jsem to tedy řešit. Neříkal nic o tom, že by chtěl odejít a ani nic podobného. Seděli jsem u mě v pokoji dlouho do noci. Kdy odešel a já definitivně usnula, si ale nepamatuju.

Edward Cullen (Sobta večer/neděle ráno)

Položil jsem ji na postel a vyskočil oknem. Možná jsem to neměl dnes dělat, navodit v ní falešné pocity. Ale nesmí se trápit. To nedopustím.

„Neptám se, kde jsi byl.“ Zakroutil Emmett hlavou a uhnul mi z cesty. „To je dobře.“ Zasmál jsem se a vběhl do svého okoje. To, co udělám, není jednoduché a doufám, že to pochopí. Celý zbytek večera jsem se utápěl ve vzpomínkách. Ale k ránu jsem byl rozhodnutý. Alice nebyla doma, což mi hrálo do karet. Vstal jsem a vyšel z pokoje.

„Můžu s tebou mluvit?“ Nakoukl jsem k Jasperovi do pokoje. „Ale jo.“ Neochotně se zvedl a položil fenku vedle sebe na postel.

„Vždycky jsem tě měl z rodiny nejradši, byl jsi jako můj opravdový bratr-„ „Taky tě miluju!“ skočil mi okolo krku a smál se na celý dům. „Hele, tohle není vtipný.“ Odtrhl jsem ho od sebe. „Doufal jsem, že to pochopíš.“ „Mě to přijde vtipný.“ Smál se. „Dobře dál, byl jsi jako můj opravdový bratr. Pokaždé jsi mě vyslechl. Nikdy jsi mi do toho nevykládal nové trendy v oblečení, to že máš nový lak na nehtech, nebo že ti v nemocnici umřel pacient. Tobě věřím ze všech nejvíc. A vím, že splníš to, oč tě požádám.“ „Brácha, ty mě děsíš.“ Vykulil oči a na klín si posadil Lucky, která se dožadovala pozornosti. „Svěřuji ti to, na čem mi záleží ze všeho nejvíc. Postarej se o Bellu. Dej pozor, aby se jí nic nestalo a zabraň všem, aby něco udělali jí.“ „Nechápu to.“ Pokrčil obočí. „Jaspere, dej na Bellu pozor a ochraňuj ji, pokud možno bez toho, aby o tobě věděla. Snažte se jí vyhýbat.“ Ukončil jsem řeč a odešel z pokoje. „Edwarde!“ vyběhl za mnou Jasper. Zastavil jsem se s rukou na vchodových dveřích. „Ano?“ „Ty někam jdeš?“ seběhl schody. „Dozvíš se to v době, kdy nastane pravý čas. Neboj, Alice se o to postará a řekne vám vše podstatné. Sbohem.“ Zašeptal jsem a vyběhl do tmy nového dne. „Edwarde, stůj!“ křičel za mnou jeho hlas. Já ale nemohl zastavit. Musím ji ochránit a to před sebou samým…

Když se obětujete a hodíte sem svůj komentář, a bude jich dostatek, možná bych popřemýšlela o malém vánočním dárku. Co takhle dva díly ještě před nedělí? Je to jen na vás. Čím víc komentářů, tím dřív bude pokráčko. Jak říkám, je to jen na Vás...

<<< Předchozí Následující >>>

Shrnutí povídek

Autor: Jitulka963 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj osud - 56. díl: