Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj osud - 55. díl


Můj osud - 55. dílJe tu další dílek, tentokrát má v počtu číslo 55, což je, jak to tak vidím hóódně. Takže v této kapitolce se bude Bella sama vypořádávat s tím co se stalo u Cullenů. Zároveň získá nechtěně nového kamaráda - Jackoba. A získá ho podivným způsobem...

55. Omluvy nestačí, nikdo neví co bude zítra

Isabella Swan (sobota večer)

 

„Pojď dovnitř.“ Chytila mě Rosalie okolo ramen a já se podvolila jejímu nátlaku. Vevnitř bylo příjemně teplo což se narozdíl o mě nedalo říct, byla mi zima. Velká zima.

„Tady máš čaj a nějaké deky.“ Podala mi Alice hromadu věcí. Postupně jsem je přebrala a zachumlala se v křesle do deky. Zbytek domu byl, jak to nazvala Rose s Jasperem, v hrůzně zničeném stavu. A já věděla, že je to jenom kvůli mě.

„Co je s tebou, bolí tě něco?“ přisedl si ke mně Jasper a zkoumal mě pohledem. „Nic mi není, jen mě mrzí co se všechno kvůli mě děje. Je mi to moc líto.“ sklopila jsem hlavu. „Ale notak, hledej v tom pozitiva.“ Zakřenil se. „Pozitiva? „Jo nesmíš si z toho dělat těžkou hlavu, Alice má alespoň další důvod proč jet nakupovat.“ „To je pěkný, jenže je to kvůli mně.“ „Ale notak, víš jaká by tu byla bez tebe nuda?“ snažil se mě rozesmát. „Jo to vidím, alespoň by jste nemuseli kvůli mně pořád něco nového kupovat.“ „Ale notak, tady nejde o peníze. My jich máme tolik, že ani nevíme co s nimi. Esme s Carlislem podporují pravidelně 2 dětské domovy a taky pár útulků. Tak se usměl, takhle vypadáš jako Rose, když je naštvaná na Emmetta.“ Zašklebil se. „Ty seš opravdu hroznej.“ Zakroutila jsem hlavou a chtě nechtě, musela se usmát. „Možná jsem hroznej, ale aspoň tě rozesměju.“ Zakoulel očima a odešel pomáhat poklízet dům.

Za několik minut se otevřely dveře a vešel Edward s Emmettem. „Promiň, mě je strašně líto jak jsem se choval.“ Vrhl se na Emmett. „To je dobrý, já to chápu.“ Pokusila jsem se o úsměv.  „Měla by jsi jít domů, pojď odvezu tě.“ Vzal Edward z věšáku moji bundu a podal mi ji. Beze slova jsem ji vzala a kráčela za ním. Nepromluvil jediné slovo. Pouze mi podržel dveře a beze slova vyjel k mému domu.

„Edwarde je mi moc líto co se stalo.“ Spustila jsem kousek od jejich domu. „To já bych se měl omlouvat, vůbec mě nenapadlo, co se mohlo stát.“ sklopil pohled do země.

„Myslím, že by bylo lepší, kdybychom se rozešli.“ prohlásil, když zastavil před domem. „To nemyslíš vážně!“ spustila jsem a odvrátila pohled od okýnka. „Slíbil jsi mi že neodejdeš!“ protestovala jsem a odklonila od něj hlavu. V domě se stále svítilo a i přes okno bylo vidět, jak se na nás Jackob dívá nevrlým pohledem. „To je pravda, slib je slib.“ Pousmál se a políbil mě na čelo. „Mám jít s tebou?“ poznamenal spíš odpovědí, jelikož za chvíli mi už otevíral dveře. „To zvládnu, nejsem nemehlo.“ Zasupěla jsem a vystoupila. Před očima se mi setmělo, hlava zatočila a já cítila že nedobrovolně letím k zemi. Čekala jsem náraz, ale namísto toho na mě promluvil Edwardův výsměšný sametový hlas. „Jistě nejsi nemehlo.“ Opatrně mě zvedl, obmotal ruku okolo pasu a vedl k domu. Chvíli jsem měla pocit, že mě nese ve vzduchu.

Postavil mě na zem a sáhnul pod květináč pro klíč, aby odemčel dveře. Zakroutila jsem nevěřícně hlavou a přemýšlela, Co všechno ještě ví.

„Ty jsi doma? Čekal jsem že tam budeš spát?!“ objevil se u dveří překvapený otec. Když mě ale spatřil, jeho nadšení pohaslo. „Je ti dobře, jsi nějaká bílá.?“ Svraštil obočí a položil mi ruku přes rameno. Nechtěně se ale dotkl mojí zraněné ruky. Bolestně jsem sykla. Otec stáhl ruku a zamračil se „Co se stalo?!“ stáhl mi z ramene bunde a tričko, dokud nespatřil obvaz. „Já jsem spadla?“ obrátila jsem se na Edwarda. Ten ale pohledem provrtával otce a měnil výrazy každou vteřinu. „Spadla?“ zopakoval otec a nasadil mi bundu zpět. „Jo Cullenovi mají moc pěkný dům, ale z většiny je prosklený. Já jsem spadla a proletěla oknem ven. Ale neboj, to okno bylo v přízemí.“  Vůbec ne v prvním patře. Zašeptala jsem a sledovala, jak Charlie zbělal. To co jsem mu řekla ale nebyla zase až taková lež. Otec střelil pohledem k Edwardovi a probodával ho pohledem, stejně tak jako on dělal to samé.

„Půjdeš dál?“ otočila jsem se na Edwarda. Ten se kupodivu pousmál a záporně zakýval hlavou. „Musím si ještě něco zařídit.“ „A co?“ zamrkala jsem zvědavě. „Hele víš co se říká? Nebuď zvědavá, budeš brzo stará.“ „Pche.“ Odfrkla jsem si naštvaně. „Dobrou noc.“ Políbil mě do vlasů a vyšel z domu. „Dobrou“zašeptala jsem a zavřela dveře od domu, jelikož jeho auto mizelo v dáli. Opatrně jsem si sundala bundu a chtěla odejít nahoru do pokoje. U schodů ale postával Jackob a na tváři mu panoval zlostný výraz. Prosím ať mě nezastaví! Modlila jsem se v duchu a zastavila před ním. „Dovolíš.“ Ukázala jsem na schody a protáhla se. Vyběhla jsem schody k sobě do pokoje, zabouchla dveře a padla do postele. Zanedlouho poté se ale ozvalo tiché zaklepání a nervózní odkašlání.

„Dále.“ Zamručela jsem a přetočila se na záda. Do dveří nakoukla Jakobova střapatá hlava. A sakra, teď to přijde.

„Potřebuješ něco?“ posadila jsem se. „No…víš...já…ehm…tvůjtátaměsemposlal.“ vychrlil. „Cože? Asi budu muset jít na ušní?“ nadechl se a pomalu to samé zopakoval a něco málo dodal „Tvůj táta mě sem poslal, chce vědět jak na tom jsi a co se stalo.“

Posadil se na postel vedle mě a skenoval mě pohledem, který se mi ani za mák nelíbil. „Jo jsem v pořádku, nic mi není. Tvůj úkol splněn a můžeš jít.“ Odsekla jsem a dala si nohy na postel, obejmula je rukama a hlavu zabořila mezi kolena.

„Co se stalo? Ublížil ti? Mě to můžeš říct.“ Orodoval a nespouštěl ze mě oči. „Ne, nic takového.“ vyhrkla jsem a nohy si přitáhla ještě blíž. „Bells, řekni mi to.“ Skučel a přisedl si blíž. V hlavě mi sále zněla hlava té upírky :„Takže dáš radši přednost obyčejnému člověku? Vždyť se na ni podívej, je tak ubohá.“

„Proč pláčeš?“ obejmuly mě silné paže a kolébaly ze strany na stranu. „Mám strach.“ Rozbečela jsem se ještě víc. „Pššt, nikdo ti neublíží. Jsem tady s tebou.“ Zašeptal a jediným pohybem si mě přetáhl na klín. „Já se nebojím že by mi někdo ublížil, já se bojím že mě opustí.“ Vysoukala jsem ze sebe a zabořila hlavu do jeho košile. „A proč by to dělal?“ začal mě hladit po zádech. „Když jsem byla u nich, přišla tam upírka stala se nehoda a já se zranila. Edward si to dává za vinu a už v autě naznačil že by bylo lepší, kdybychom se rozešli a já se bojím že to doopravdy udělá.“ „Neboj neudělá.“ Přitáhl si mě ještě blíž. Kolem mě se rozprostřelo příjemné teplo. „A proč jsi si tím tak jistý?“ vyhrkla jsem a vzhlédla, abych viděla jak se tváří.  „Nepopírám že bych byl šťastný, kdyby to udělal, ale já být na jeho místě, neudělal bych to.“ Odpověděl.

Pak mě chytil za hlavu a upřeně mě pozoroval. „Sice ho neznám, ale jsem taky muž a já bych to neudělal, nikdy.“ Pousmál se. Chtěla jsem se mu vysmeknout, protože mi začínal být jeho pohled nepříjemný, ale nešlo to. Byl oproti mě tolik silný, že jsem to nakonec vzdala nechala se okukovat jako na pouti. „Co to děláš?!“ zašeptala jsem když se začal přibližovat ještě víc a jen doufala, že mám příliš bujnou fantazii a že to neudělá, ale opak byl pravdou. Najednou přitiskl svoje rty na moje.

Hrubě drtil moje rty a snažil se mě donutit ke spolupráci, já ale seděla v jeho klíně, naprosto zaskočená a dezorientovaná. Snažila jsem se ho od sebe odstrčit, ale moje snaha jako by ho snad ještě více rozvášnila.

Chtěla jsem i slovně protestovat a otevřela kvůli tomu ústa. On toho však využil ve svůj prospěch a dřív než jsem se nadála, měla jsem jeho jazyk v ústech. To mě okamžitě probralo z transu. Uhodila jsem ho do tváře takovou silou, jako jsem nabrala. Jak jsem to vůbec mohla dovolit? Jak jsem to mohla udělat Edwardovi?!

„Co si myslíš že děláš!?“ vyhrkla jsem a začala nervózně přešlapovat po pokoji, absolutně probraná. „Promiň.“ Zašeptal a sklopil pohled do země. „Ty mi řekneš promiň!? Jenom promiň po tom co se tu na mě vrhneš?!“ zuřila jsem a dál přecházela po pokoji, abych se uklidnila uklidnila. Moc to ale nepomáhalo a já zuřila ještě víc.

„Moc se omlouvám, pro mé chování ale není omluv.“ Vstal a stoupnul si přede mě. Najednou, naprosto nečekaně mě objal. „Já…já…jsem blbec. Ty se semnou začneš bavit a já to takhle pokazím.“ Zašeptal mi do ucha, jeho hlas byl opravu sklíčený, ale dá se mu vůbec věřit, po tom co udělal? „Mohli bychom to zkusit alespoň jako přátelé?“ postavil se přede mě. „Uf.“ Povzdechla jsem si. Kdo mi dá záruku, že to neudělá znovu? „Už to neudělám, nikdy.“ zvedl pohled od země, jako by vycítil moje obavy. „Dobrá, přátelé.“ Natáhla jsem k němu ruku. Namísto přijetí si mě k sobě přitáhl s ještě větší silou.

Netrvalo dlouho a mě se začaly klížit oči. Vyhnala jsem svého nového kamaráda z pokoje a chtěla se jít vykoupat. Bohužel jsem zapomněla nazrnění způsobené pádem z okna, takže mi nakonec nezbylo nic jiného, než si jenom opláchnou obličej vodou, převléci se do pyžama, zalést do postele a odporoučet se do říše snů. Vlastně do bezesné klidné noci.

Až ráno mě probral hlasitý zvuk budíku. Přetočila jsem se na bok a ještě se zavřenýma očima se snažila najít čudlík, kterým se ten neřád vypíná. Nakonec jsem to vzdala a shodila ho na zem. Mělo to stejný účinek, budík byl zticha a já mohla dál spát.

„Ale notak takhle ošklivě se k tomu chudáčkovi zachovat.“ Políbil mě kdosi na čelo. „Já chci spát.“ Zamumlala jsem a přetočila se na bok. Postel se ale pod něčí tíhou prohnula a já ucítila studené rty na krku.

„Vstávej růženko.“ Usmál se začal mě líbat po obličeji. Od krku postupoval po lícní kosti až na víčka, což jsem nevydržela a vyletěla z postele. „Stalo se něco?“ obrátil se na mě Edward nechápavě. „Ne nic, já jen že jsem hrozně lechtivá.“ Pousmála jsem se. „Vážně? To jsem asi neměl vědět.“ Nadzvedl laškovně obočí a chvíli nato jsem ležela na posteli svíjela se smíchy.

„Vz….vzzdá…váá…mm….tooo!!“ smála jsem se jako blázen a snažila se mu vysmeknout. Nakonec mě pustil a stále se usmíval. „Takovej budíček je mnohem lepší.“ Protáhla jsem se a zůstala zírat na svazek asi 30-ti bílých růží, ležících na mém stole. „Líbí? Vím že máš ráda bílou, tak jsem obešel pár květinářství.“ „Jsou úžasné.“ Vrhla jsem se k nim. Na jedné z nich vysel lísteček se vzkazem. „Miluju tě.“ Přečetla jsem ho nahlas. „Taky tě miluju.“ Obrátila jsem se na něj a políbila ho nenásilně na rty...


Hrozně moc bych vás chtěla poprosit o komentáře. když už jsem došla až sem - k 55. kapitole. Prosím, prosím, prosím. Hoďtě mi sem svůj koment, potřebovala bych nějak potěšit a vaše komentáře by to určitě svedli.

A ještě jedna technická poznámka - Jsem nemocná, tudíž jsem doma a mám víc času na psaní. Co z toho plyne? Že když tady bude dostatek komentářů, další díl by mohl být dřív.



<<< Předchozí Následující >>>

Shrnutí povídek



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Můj osud - 55. díl:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!