Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj osud - 54. díl

09.12.2009 (10:00) • Jitulka963 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2870×

54. Střepy nepřináší štěstí, ne dnes

Isabella Swan (sobota večer)

„Že by slavní Cullenové změnily stravovací návyky?“ otočila se na Edwarda přešlápla na druhou nohu. „Ne tak docela.“ Zašklebil se Edward. „A jak teda?“ vyzvídala a šlehla ke mně pohledem. „Ona je tu se mnou.“ Přimhouřil oči a propaloval ji pohledem. „Jak s tebou?“

„Bella chodí s Edwardem, takže ty vypadni.“ Popošla Rose několik kroků blíž k ní a obličeje měly jen pár centimetrů od sebe. „Promiň Bells, tohle byl špatnej nápad tě sem brát. Moc špatnej.“ Zašeptala mi Alice do ucha a vytratila se. „Alice co to-„ klesla jsem hlasem, jelikož vedle mě už nestála. „Tanyo nedělej to.“ Vrčel Edward a nahrbil se. Nikdy jsem nemyslela, že se ho budu takhle bát.

„To nemyslíš vážně? Co když na to přijdou Volturiovi, nechci aby se ti něco stalo.“ Změnila tón na podlézavý. „Tanyo, tuhle bitvu jsi prohrála už po prvé, já s tebou nebudu chodit, nikdy.“ Prohlásil Edward pevně. „Takže dáš radši přednost obyčejnému člověku? Vždyť se na ni podívej, je tak ubohá.“ Pohlédla na mě opovrhovačně. Má pravdu, já sem nepatřím, tady jsou všichni nadlidsky krásní, dokonalí. A já? Jsem ubožák

„Odejdi.“ Prolomil ticho Jasper. Upírka se ani nepohnula, jen stála a nevěřícně mě propalovala pohledem. „Ne, nedělej to.“ Nahrbil se Edward znovu a vrčel ještě víc. Když se díváte na něco neuvěřitelného v televizi, připadá vám to strašně rychlé, ale když to zažíváte na vlastní kůži, je to víc než pomalé. I když o dělá upír.

Otočila hlavu na Edwarda a usmála se. „Když tě nebudu mít já, tak ani ona.“ Chytila ho a švihla s ním ze schodů, takovou silou, že bylo slyšet až tříštění skla vchodových dveří. S Rosalií, která mě co nejvíc tlačila do zdi a snažila se od ní udržet, vzala za ruku a prohodila oknem na druhé straně místnosti. Zároveň s sebou Rosalie ale vzala nechtěně i Jaspera, který narazil do dveří a tím je vyrazil z pantů. „Ne.“ Zaječela jsem skoro ve stejnou chvíli jako další hlas a chytila se za hlavu. Upírka do mě strčila a já zakopla o něco na podlaze. Zády jsem narazila na stěnu, která byla ze skla a proletěla ven.

Čekala jsem náraz, to ano, ale ne takový. „Bells?“ ozval se mi ucha hlas Alice. Přestože jsem měla zavřené oči, cítila jsem jak klesám ještě níž.

„Belli otevři oči.“ Prosila starostlivým hlasem a pohladila mě po hlavě. „Alice?“ otevřela jsem pomalu oči. Seděla jsem na zemi před domem, nade mnou vysklené okno a okolo mě střepy.

„Je mi to tak líto, vůbec mě nenapadlo že by sem mohla přijít.“ Vrhla se mi okolo krku. Pak se odtáhla a pozorovala mě neklidným pohledem. „Neporanila ses někde?“ „Já..já nevím.“ Zašeptala jsem a z očí mi začaly téct slzy. „To ne.“ Prohrábla si vlasy. „Jaspere, kufřík!“ zavolala směrem k domu. Za chvilku vedle mě ladně doskočil Jasper. „Není ti nic.“ vydechla jsem a vrhla se mu okolo krku. „Já jsem v pořádku, ale tvoje ruka ne.“ Zakroutil hlavou otevřel kufřík. Když z něj vytáhl stříkačku s lahvičkou, hrklo ve mně. „Seš si jistej že víš co máš dělat?“ sledovala jsem ho neklidně, když z lahvičky natahoval tekutinu do stříkačky. „Jeden čas jsem dělal s Carlisleem v nemocnici, bylo ale trošku těžké odolávat neustálému náporu sestřiček, tak jsem toho nechal.“ Zašklebil se a klekl si přede mě, vedle Alice, která mě stále starostlivě pozorovala. Nyní jsem se odvážila pohlédnou na ruku. Po celé paži mi stékala krev a měla jsem tam zapíchané i střepy. Rychle jsem pohled zase odvrátila a zavřela oči. „Bojíš se nás teď?“ sklopila Alice hlavu. „Ne, já jen. Tohle není skutečný, to s Edwarde. Bylo to až příliš dokonalý, neuvěřitelný aby to mohlo vydržet.“ „Když něčemu věříš a jdeš si za tím, není to neuvěřitelný.“ Usmála se. Cítila jsem, jak se mi po paži pohybují svižným pohybem Jasperovy prsty, ale nic jsem nenamítala. Částečně to bylo způsobené i tím, že jsem díky injekci nic necítila. Když už byl skoro hotov a zašíval mi ránu, všimla jsem si postavy, která se k nám přibližovala z lesa. Byl to Emmett.

Čím byl blíž, tím víc jsem cítila jeho pohled na mou paži. Zastavil se asi deset metrů přede mnou a jeho oči nabíraly černou barvu, stále se ale, po malých krůčcích přibližoval a nespouštěl oči z mé ruky. Alice a ani Jasper nevypadali na to, že by o něm věděli. „Alice? Proč se na mě dívá Emmett tak divně?“ „Cože?“ odvrátila pohled Alice od mé ruky a otočila se směrem, kterým se Emmett přibližoval. „To ne.“ zašeptala a mžiku stála u něj. „Emmette stůj, vždyť jsi byl na lovu. To je Bella, naše Bella.“ Snažila se ho zastavit a rukama se o něj opírala.

„Co je s Emmettem.“ Zašeptala jsem na Jaspera, když právě vytahoval nůžky, aby ustřihl nit. „Emmett nedávno pil lidskou krev a teď, je to pro něj trošku těžší, když ti z ruky teče.“ „To znamená?“  „Že je pro něj tvoje krev až přespříliš lákavá.“ „Což znamená?“ dožadovala jsem se a doufala, že to není pravda. „Že jde po tobě.“ Zalepil mi ruku a prudce se otočil. „Cože?“ zašeptala jsem a nevěřícně sledovala, jak se Emmett stále přibližuje.

„Nedělejte to.“ Vzlykala jsem a couvala dozadu. Rukama jsem si zadělala uši a snažila se nevnímat zvuky  toho, jak se Japer vrhl na Emmetta a snažil se ho zastavit. „Emmette!“ ozval se přede mnou rozčilený hlas patřící Rosalii. Otevřela jsem oči a sledovala, jak se k němu přibližuje. Emmett naklonil hlavu na stranu a zastavil se. „Nech toho.“ Vrazila mu facku, která zněla spíše jako rána padajícího stromu. Pomalu jsem se zvedla ze země. Alice ke mně přiběhla a Jasper seskočil ze stromu, kam ho Emmett odhodil. „Promiň.“ Zašeptal Emmett a upřel na mě opět pohled, jeho oči ale už měli jinou barvu, tu která se mi vždycky líbila. Zlatohnědou.

„Bells promiň on je Emmett někdy náladový a zbrklý.“ Zatvářila se Rose provinile. „Rose.“ Vrhla jsem se jí okolo krku a na tvářích mě opět studily slzy. „To bude dobré.“ Objala mě a hladila po zádech.

„Pusť mě! Emmette! Edwarde!“ Vrčela upírka, když ji vyváděli z domu. Když se na mě ale Edward podíval, jeho výraz byl plný lítosti, bolesti. Tohle bude mít určitě  následky a to pro mě.

Edward Cullen (sobota večer)

„Ne, nedělej to.“ Zavrčel jsem na ni a doufal, že to co si plánovala v myšlenkách neuskuteční. Jenže tak jako vždy byl opak pravdou. Vrazila do mě dřív, než jsem stihl reagovat a já proletěl vchodovými dveřmi. Ve snaze dostat ji co nejdál od Belly mi zabránila i Rosalie, která mě nechtěně při své pouti ze schodů stejným způsobem jako já, vzala s sebou.

„Ne!“ zakřičel jsem, když byly myšlenky Tanyi naprosto jasné a já si byl naprosto jistý tím, co udělá. Výkřik Belly byl doprovázen zvukem rozbíjeného skla a já mohl jen doufat, že to Alice stihla a pod oknem ji nějakým způsobem chytala.

Jasper odběhl ven ošetřit Bellu a to zamenalo jediné – že je zraněna. S Rosalií se nám ji dařilo držet uvnitř,  i když pach krve Belly byl cítii i vevnitř aTanyu přímo rozběsňoval. Škrábala, vrčela a snažila sae nám vytrhnout. Celé to bylo jako ve zlém nekončícím snu, jenže já nemohl snít a  musel jsem jen doufat, že tohle skončí dobře.

<<< Předchozí Následující >>>

Shrnutí povídek

Autor: Jitulka963 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj osud - 54. díl: