Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj osud - 53. díl

03.12.2009 (21:00) • Jitulka963 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3011×

53. Nezvaná

Isabella Swan (Sobota večer)

„Stalo se něco?“ stoupnul si přede mě Edward a nechápavě na mě zíral. „Jo stalo, jde o Claudii. Je na letišti v Port Angeles a čeká až pro ni přijedu.“ Polkla jsem naprázdno a doufala že to byl jen její blbý vtip.

„No a?“ otočil se na mě Jasper s fenkou, kterou stále houpal v náručí. „Musím se s vámi pro dnešek rozloučit.“ Sklopila jsem hlavu do země. „A proč?“ ucítila jsem pod bradou Edwardův prst, jak se mi snažil zvednout hlavu. „Chce tu chvíli zůstat. Jdu za tátou poprosit ho aby ji vyzvedl.“ Otočila jsem se a hledala bundu. „Tak ji vem sem.“ Zasmál se Emmett. „Sem?“ otočila jsem se prudce. „No teoreticky by to šlo.“ Poškrábal se Carlisle na hlavě. Copak se proti mě spikly už naprosto všichni?!

„Já si nemyslím že je to nejlepší nápad.“ Zakroutila jsem hlavou. „Já bych rád poznal tvou sestru, třeba je to stejná kočka jako ty.“ Zamrkal Emmett laškovně obočím. „Vždyť jsi ji už viděl.“ „No a? Rád se pokochám znovu.“ Prohlásil a zářivě se usmál. Bože, to dopadne. „Já jsem se asi přeslechla ne?“ vložila se do toho Rosalie, která naštvaně těkala pohledem mezi mnou a Emmettem. „Já bych rád poznal tvou sestru, třeba je to stejná kočka jako ty.“ Žvatlala a napodobovala výraz Emmetta. Ten jen ztěžka po vyslechnutí jejích slov polkl. Vypadá to že já nebudu jediná, kdo bude mít problémy. „Ale to byla sranda.“ Orodoval Emmett a klečel na kolenech. „Já ti dám srandu, víš co? Týden nevlezeš do mýho pokoje a opovaž se tam vstrčit nos.“ Pohrozila mu a vypadalo to, že to opravdu myslí vážně. Smrtelně vážně. Emmett znovu ztěžka polkl. „Tak vidím brácha, že sis to pohnojil.“ Zakřenil se Jasper nevinně. Emmett po něm hodil vražedný pohled, ale mlčel.

„Jedeme pro ni?“ hodila mi Alice bundu „Eh cože?“ vykulila jsem oči. „Hele dostala jsi nový auto a je stále v záruce, musíme rychle zjistit závady ne??“ zamrkala Alice a já opět naprázdno polkla. Do ruky mi vecpala klíčky a sedla si na sedadlo spolujezdce. „A kdo bude řídit?“ zůstala jsem na ni zírat. „Hele, je to tvoje auto, takže to těžko budu já.“ usmála se a ukázala na sedadlo řidiče.

„To nepřipadá v úvahu, stačilo když jsem měla řídit Edwardovo auto.“ Zvedla jsem ruce v obraně. „Fajn.“ Vystoupila, vytrhla mi klíčky a sedla si na sedadlo řidiče.  Jasper se mezitím skoro válel po zemi  smíchy. „Sedni si.“ Poručila uraženě Alice a netrpělivě túrovala motor auta.

„Kde že má čekat?“ otočila na mě svůj pohled, zatímco dělala prudký smyk a tím auto otočila o 180°. „V Port Angeles.“ Pípla jsem a radši se pevně držela pásů, zatímco Alice stále zrychlovala. „Mám jedem skromný dotaz, jakou nejrychlejší možnou rychlost z toho jde vyšlápnout?“ „Já nevím, Rose tam něco upravila, myslím že novej motor-2.0 CDTI Ecotec, takže něco okolo 210 km/h a z 0 na 100 km/h to zrychlí za 9,3 sekundy. Celkem rychlý autíčko co? A proč se vlastně ptáš? Pochybuju že víš co sem tím myslela.“ obrátila se na mě s úsměvem. „Jen tak.“ Pípla jsem potichu a sledovala, jak se ručička na tachometru třepe nad 215km/h. Celou cestu jsem se strachy nepustila pásů, zatímco Alice se vesele bavila zpěvem pro mě neznámé písničky, kterou hráli v rádiu. Za několik minut jsme byly na místě. Letiště bylo osvětlené a u vstupu od letištní haly sedělo děvče v dlouhém kabátu na kufru. To bude ona. Alice u ní prudkým pohybem zabrzdila. Dívka se zvedla a nechápavě zírala na auto. Nadechla jsem se, donutila svoje ztuhlé prsty aby pustily pás a vystoupila. „Bello!“ zavolala dívka a já v ní okamžitě poznala svoji starší sestru, která se mi vrhla okolo krku. „Nazdar.“ Zašeptala jsem a čekala, dokud mě nepustí. „Tak ráda tě vidím.“ Culila se od ucha k uchu. „Kdybych já mohla říct to samý.“ Ušklíbla jsem se. „Říkala jsi něco?“ odtáhla se ode mě a na tváři jí stále panoval úsměv. „Nic jsem neříkala.“ Usmála jsem se a ukázala na auto. „Fíha to je bourák.“ Protočila oči. „Ahoj já jsem Alice, už jsme se potkali. Na setkání s Philem.“ Dodala, když na ni moje setra nechápavě zírala. „Máš hezký auto.“ Usmále se a obešla ho. „To není moje auto, je Belly.“ Zasmála se Alice a odnesla jí kufr do auta. Claudie na mě otočila pohled. „No vidím, že se ti tu žije pěkně.“ „Bez tebe by to bylo lepší.“ Zašeptala jsem a sklopila pohled do země. Myslím že to Claudie neslyšela, což se nedá říct o Alici, která mě probodla pohledem. Nasedla na místo řidiče a vyjela, nebyla jsem už jediná, kdo křečovitě svíral pás. Alespoň jediná věc, kterou máme společnou.

Měla jsem pocit, že jede Alice skoro trojnásobnou rychlostí, než je povolená. Ale můj zdravý rozum mi napovídal, že se na tachometr opravdu dívat nemám. „Zajeď k nám domů.“ Zaprosila jsem a snažila se přesvědčit, že opravdu nebudu z té jízdy zvracet. „A proč? Víš jak se Emmett na tvou sestru těší, přece nechceš říct, že ho Rosalie vyhodila z pokoje pro nic za nic.“ zaculila se Alice a zatočila do lesa.

„To je hustý!“ prohlásila Claudie, když vystoupila z auta a spatřila dům. „Hmm.“ Zašeptala jsem a se klopenou hlavou zamířila dovnitř, kde mě uvítala Edwardova rozevřená náruč. „ Trošku radosti do toho umírání.“ Prohlásil a políbil mě do vlasů. „Půjčím ti mou setru na dva dny a uvidíme jak se budeš tvářit ty.“ Odsekla jsem a pokusila se mu vytrhnout. Moje snaha byla ale  jako vždy, potlačena. „Tak se nezlob, když se směješ vypadáš mnohem líp.“ Přitiskl si mě k sobě ještě blíž. „Až odjede, budu jako měsíček.“ Usmála jsem se a políbila ho na špičku nosu. Claudie už mezitím stála ve dveřích a vítala se s Carlisleem a Esme. „Kde je? Kde je?“ přiřítil se dolů Emmett jako velká voda. A už to začíná. Schovala jsem si hlavu do dlaní. „Já jsem Emmett, bratr Edwarda. Moc rád tě poznávám!“ ruřivě rozmachoval před Claudií pažemi a gestikuloval. Jeho hlas se také rozléhal celým domem. „Začínám chápat proč jis nechtěla, aby sem šla.“ Položil mi Jasper ruku na rameno. „Alespoň jedna chápavá osoba.“ povzdechla jsem se a šla odložit bundu na věšák.

Carlisle s omluvou odešel do nemocnice, protože se stala autonehoda a jak on sám řekl „Vánoce nejsou vždy jen svátky pohody, ale také rodinného neštěstí.“

Všichni jsme se tedy, tentokrát bez Carlislea sešli v obýváku. Claudie seděla na křesle a převelice ochotně odpovídala na všechny otázky. Já jsem drtila Edwardovu ruku a v duchu se modlila, ať už to skončí. Když si Claudie odskočila na záchod, Edward se na mě s úsměvem podíval. „Co?“ vyštěkla jsem. „Ale nic.“ zvedl ruku, kterou jsem mu stále mačkala víc a víc. „Já jen že tě bude zítra bolet ruka.“ Zasmál se a odrthl moji ruku od jeho a políbil na hřbet. Najednou Emmett prudce vyletěl ze křesla. „My zapomněli dát na střechu světýlka!“ zaorodoval a vyběhl schody. Chvíli bylo ticho, ale najednou se ozval Emmettův veselý smích.

„Teď máme 3 možnosti.“ Naklonil se ke mně Jasper. „Buď je rozbije dřív, než vyleze ne střechu, nebo je rozbije na střeše, nebo je tam namontuje a pak zjistí, že byly rozbitý.“ „Nebo rozbije něco jiného.“  Vložil se do toho Edward, když se ozvala tříštivá rána olušujícího charakteru. „Jsem v pořádku, jen jsem zničil linku a stůl!“ zavolal z vrchního patra Emmett a obličej Claudie se zbarvil do křídově bílé. „Cože?! Vyjekla  a v mžiku byla v pozoru. „Není mu nic?“ obrátila se na Rosalii, která se usilovně snažila nevybuchnout smíchy. „Vy nic neuděláte, vždyť se mohl zabít!“ rozkřičela se a vyběhla schody. Edward ji ale i tak přeběhl, jelikož ona ještě hledala místnost, ze které se ozvala rána.  Dřív než mi to ale došlo, byla jsem v pokoji sama. Rychle jsem tedy vyběhla schody a sledovala Emmetta, který zíral na hustou červenou kapalinu, stékající z jeho ruky s jistou dávkou odporu. Edward se ke mně přitulil a za zády schovával láhev s nápisem „Ketchup“

„Volejte záchranku!“ ječela Claudie. „Proč záchranku?!“ obrátil se na ni Emmett s jedinm pohybem setřel tekutinu, která s hlasitým plesknutím přistála na podlaze. „Vždyť krvácíš!“ ječela dál. „Krvácím?!“ Podíval se nechápavě na svou ruku. „Ale ano miláčku, propadnul jsi střechou a přitom zničil můj oblíbený stůl. To jsi se přece musel zranit ne?“ přitulila se k němu Rosalie. „Jo krvácím.“ Prohlásil a zamračil se. „Volejte záchranku já umírám, vykrvácím!! Už vidím bílé světlo!!“ Hysterčil a natahoval ruku do vzduchu. Nad jeho hereckým výkonem se mi začaly podlamovat kolena. Zatímco mou sestru chytaly mdloby, Edward jediným pohybem dodal na Emmettovu ruku další přísun „krve“. Sice mu, přesněji řečeno s tou lahví švihnul o ruku, ale efektu to neubralo, kromě Claudie jsme se všichni váleli smíchy po podlaze.

„Tak co bude s tou záchrankou!“ zakřičela a tím všechny probrala. Edward s Jasperem podepřeli Emmetta z obou stran, protože každou chvíli, jak to nazval „Omdléval z pohledu na krev“ nakonec ho nacpali do auta a kromě Esme jsme se rozjeli do nemocnice.

Jelikož jsem jela v autě s Emmette, Edwardem a Jasperem, bylo o zábavu postaráno. Emmett stále hekal že ho to bolí a co chvíli omdléval. Edward  mu pořád dokola připomínal že už nic nemusí hrát a Emmett ho zase obviňoval že mu jako bratr nevěnuje dostatečnou pozornost. Jasper se klátil smíchy a nakonec jel velice pomalu, abychom se zase málem nesrazili s kamionem, který je proti nám. Nebylo tedy divu, že tam byla děvčata rychleji než my. O Claudii se pokoušely opět mdloby, když spatřila ketchup, který si Emmett mezitím rozpatlal po košili.

Nezapomenutelný byl ale pohled Carlislea, který skoro doopravdy omdlel, když uviděl Emmetta, který vzlykla a skoro všude měl rozpatlanou onu červenou tekutinu. Nakonec mu na to dal jen malou náplast s medvídkama, podobnou té, kterou jsem dostávala jako hodně malé dítě.

Když Esme spatřila, jak se Emmett vítězoslavně s náplastí tváří, musela mu dát za pravdu že asi opravdu hodně trpěl. Nakonec se vypařil a z toho co Edward řekl to vypadalo, že si odběhl zakousnout nějakou srnku.

„Ty si tady teda žiješ.“ Rozhlídla se Claudie po domě, když jsme v obývacím pokoji osaměly. „Asi nechápu, kam tím míříš.“ „Ale notak, neříkej, že se ti tu nelíbí.“ Zakroutila hlavou. „Na co zase narážíš?!“ rozhodila jsem rukama. „Našla jsi si pěkného borca, žiješ si s jeho rodinou a dostáváš drahý dárky, to by se mi taky líbilo.“ Usmála se. „Na co tím sakra zase narážíš!“ vyštěkla jsem a vstala. „Na ni, jenže by jsi mohla věnovat pozornost taky svý rodině.“ „Já věnuju pozornost těm, kteří o mě stojí, ne těm, kteří se uráčí ukázat jednou do roka!“ rozkřičela jsem se na ni. „Máš úctu k rodině?“ odsekla. „Já? Na rozdíl od někoho ano, otce jsi zavrhla a teď ničíš život mě?! Co si myslíš? Ty už do mýho života nepatříš.“ Ječela jsem jako smyslů zbavená. Její obličej ale nabíral barvu rudé.

„Co si o sobě myslíš? Že na mě budeš ječet!“ vstala a vrazila mi facku. „Ty nejsi moje matka! Myslíš si že mě teď budeš vychovávat?“ Nadechla se a bylo vidět, jak rudne ještě víc „To možná nejsem, ale mám o tebe strach.“ „Tak si ho dělej o někoho jiného. Jak je tu rok dlouhej, neukážeš se tu. A teď mi tu vyčítáš moje chování. Víš co, vypadni!“ ječela jsem a vytlačovala ji ke dveřím. „Proč tak ječíš? To nás musí slyšet?“ „Stejně to slyšeli.“ Odsekla jsem a otevřela dveře. „Zklamala jsem se v tobě.“ Zašeptala, popadla kabát a odešla ven. „Ten pocit já znám.“ Zavolala jsem na ni, sedla si před dveře a rozvzlykala se.

„To bude dobré.“ Objala mě okolo ramen Alice.  Popotáhla jsem a vzhlédla k ní. „Můžu tě poprosit aby jsi ji alespoň odvezla na letiště?“ „Jasně.“ Usmála se a pohladila mě po vlasech.

„Bells?“ ozval se za mnou hlas Edwarda. Stoupla jsem ze schodku a vešla dovnitř. „Já jsem nechtěla aby to tak dopadlo.“ „Já vím.“ Zašeptal a chytil mě okolo ramen. „Jenže takhle to dopadne vždycky.“ „Ona není zase takový svatoušek jak si o ní myslí ostatní víš.“ Pousmál se a pokynul mi abych šla za ním. Na schodech si sedl. „Jak to myslíš?“ utřela jsem si slzy a sedla si vedle něho. „Claudie chtěla, aby dnešek vedl k hádce. Jen trošku jiné. Doufala, že se spolu pohádáme my a ty mě opustíš. Ona mě pak bude utěšovat a bude se mnou moci zůstat.“ Odpověděl a otřel mi slzy z obličeje. „Ale to by jsi ty neudělal, že ne?“ naléhala jsem. „Ne, nikdy.“ Usmál se a políbil mě. „Tak takováhle útěcha se mi líbí.“ Usmála jsem se a opřela si hlavu o jeho rameno.

Moje přemýšlení vyrušil telefon, který zazvonil Edwardovi v kapse. „Alice počká.“ Povzdechl si a telefon vypnul.

Chvíli jsme tam jen tak seděli a povídali si. Uběhlo několik minut, když vtom Alice rozrazila dveře a vyběhla na schody.

„Edwarde Masene Cullene, na co máš telefon, když se ti nikdo nemůže dovolat!“ zuřila. „No promiň. Co jsi měla tak důležitého na srdci.“ Usmál se nevině. „Jde o to, že přijde-„ přerušil ji domovní zvonek. „Jo, někdo přijde, díky za informaci.“ Zakroutil nevěřícně hlavou a odešel dolů otevřít. „To je takový tupec.“ Povzdechla si a zkoumavě si mě prohlížela. „Udělala jsem něco?“ zašeptala jsem. „Jsi tady a to je hlavní problém.“ Odsekla. „Tak já odejdu.“ Odpověděla jsem nechápavě a zvedla se. Alice mě okamžitě srazila zpět na schody. „Ty musíš být nenápadná. Vycouvej dozadu ke stěně.“ Odpověděla a otočila se čelem ke dveřím. Její chování jsem vůbec nechápala. O co jde? Jakmile jsem stála u dveří jejího pokoje, stoupla si vedle mě. „Emmette, Rose!“ zaječela, až jsem málem ohluchla. Dveře od pokoje v cedulkou „Zákaz vstupu Emmettovi.“ se otevřely a stála v nich otrávená Rose. „Alice o co jde?“ vyzvídala jsem nechápavě. „Co je?“ zamrkala stejně překvapená Rosalie a vyšla z pokoje. „Kde je Emmett?“ zuřila Alice. „Na lovu proč?“ nechápala Rose. „Ten si umí vybrat vhodnou dobu.“ Povzdechla si „A Carlisle s Esme?“ „Carlisle je přece v nemocnici a Esme za ním odešla něco řešit.“ kroutila stále nechápavě hlavou. „Rose, máme problém.“ ukázala Alice směrem ke dveřím.

„To ne!“ zašeptala Rose a stoupla si vedle mě. Alice nakoukla do pokoje za mnou. Jasper seděla na posteli, v uších Ipod a četl si časopisy. „Zlatíčko, mohl by jsi. Máme velice vážný problém.“ Uculila se a vytáhla ho násilím z pokoje. Vykoukl za schodů a protřel si obličej. „Tak to bude pěkný.“ Poznamenal a stoupnul si přede mě, Alice zaujala místo z druhé strany.

„O co sakra jde?“ dožadovala jsem se odpovědi. „Bello teď mlč.“ Položila mi prst na ústa Alice a upřeně pozorovala schody.

„A radši ani nedýchej.“ Doplnila ji Rose, která stála vedle mě s rukou okolo mých ramen.

Ze spodu ke mně dolehl něčí hlasy. Ten Edwardů jsem poznala, ale ten druhý mi byl naprosto neznámý. „Vy tu máte člověka?“ zašeptal neznámý dívčí hlas a chvíli nato byly slyšet kroky po schodech, blíž k nám. Rose začala potichu vrčet a nebyla jediná. Jaspere dělal to samé. Jen Alice byla v klidu. Přes Jaspera, i když je malý jsem nic neviděla. Naklonila jsem se do boku. Na schodech stála blondýna, jejíž neposlušné vlasy se vlnily až po pás, na nohou vysoké podpatky a obličej výrazně namalovaný. „Ahoj.“ Chtěla jsem k ní natáhnout ruku. V pohybu mi ale zabránil Jasper, který mě za ruku chytil. „To nedělej.“ Varoval mě a pustil ji.

„Tanyo klid.“ Položil ji Edward ruku na rameno a upírka na mě upřela svoje karmínově rudé oči plné nenávisti…

<<< Předchozí Následující >>>

Shrnutí povídek

Autor: Jitulka963 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj osud - 53. díl: