Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj bratr = Můj nepřítel?! - 2. kapitola

01.01.2012 (07:45) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 3068×

2. kapitola – Skvělé rodinné vztahy

(pohled Emmetta)

Tak jo, ten zase bude něco chtít. Možná mě seřve. Ale za co? No, nechal jsem úvahy na potom a radši si to nechal vysvětlit od něj.

„Můžeš mi říct, co to mělo znamenat?“ vyjel na mě. V klidu jsem zahnul za roh a sledoval Edwarda, který popobíhal, aby mi stačil.

„Co jako?“

„Na té hodině biologie! Jak to, že s tebou se baví a se mnou ne?! Jsem přece daleko hezčí než ty! A navíc, co ty se máš co přátelit s obyčejnou holkou! Co by ti na to asi tak řekla Rose?!“ vyhrožoval mi. Můj pohár trpělivosti po těch všech letech přetekl. Fajn bylo, že jsem v tu chvíli nemyslel a konal, což se mi hodilo.

Chytl jsem Edwarda pod krkem a přitlačil ho na skříňky.

„Nikdo jako ty mi nebude vyhrožovat. Vážně se začínám stydět za to, že jsi můj bratr. A co mám s Bellou? Do toho ti nic není a radím ti, abys z toho Rose vynechal, nebo si popovídáme ještě někde jinde a jinak. Tím si můžeš být jistý,“ zavrčel jsem na něj a povolil stisk. Svezl se po skříňce dolů, ale hned byl zase na nohou. Masíroval si krk a vražedně si mě měřil. O vteřinu později jsem zjistil tři další věci.

Za prvé, v té skřínce, na kterou jsem ho přimáčkl, byla díra. Za druhé, byla tu halda studentů. Za třetí, byli tu i profesoři.

„Pane Cullene! Toto si vyřiďte někde jinde, tu škodu budete muset zaplatit. Jděte okamžitě za ředitelem!“ zaječel na mě můj profesor občanky. Divil jsem se, jak to s těmi jeho plícemi vůbec dokázal. Ale ječák měl slušný, to je fakt. Naposledy jsem se znechuceně podíval na Edwarda, okolo kterého už byl houf holek, co mu poskytovaly první pomoc, a vydal se k řediteli. Jo, taťka s mamkou budou mít radost.

Viděl jsem, že mi všichni uhýbají z cesty a ten respekt se mi docela líbil. Zajímalo by mě, jak by se tvářila Bella, kdyby to viděla, ale nikde tu nebyla. Trochu zklamaně jsem si povzdechl a došel k ředitelně.

Zaklepal jsem na dveře, vyčkal na pozvání a vstoupil do nějaké místnosti. Ředitel tu nebyl, ale nějaká paní, co klofala do kláves počítače rychlostí jedno písmenko za minutu. Hádal bych jí okolo stovky, ale to už by byla asi v důchodu. Byla to asi ředitelovala sekretářka. Z místnůstky vedly ještě jedny dveře, takže tam asi bude ředitelna.

„Posaďte se!“ vyjela na mě ta babizna. Od prvního pohledu mi byla nepříjemná. Rozhlédl jsem se po kanceláři a k mému překvapení zjistil, že tu nejsem sám. Na jedné ze dvou židliček v rohu vedle kávovaru seděla Bella a překvapeně si mě měřila. Vydal jsem se k ní.

„Tady bych tě nečekal,“ zašeptal jsem a sedl si. Neušlo mi, že ruku stáhla z opěradla a složila si ji do klína. Pohodila hlavou a neodpověděla. Ta babizna si nás hned změřila pohledem.

„Zajdu si na oběd, hlavně tu zůstaňte sedět a nikam se nevzdalujte,“ zaskřehotala a vyšourala se z místnosti. Byla pomalejší než šnek. Jo, s její rychlostí bych odtud utekl dřív, než by se vrátila, i kdybych neměl nohy. Baba hnusná. No, zaměřil jsem se znova na Bellu, která byla, zdá se, najednou nervózní, když tu se mnou osaměla.

„Jsi uražená?“ zeptal jsem se. Zvláštně se na mě podívala.

„Já nejsem uražená,“ řekla a k mému překvapení se váhavě usmála.

„Fakt?“

„Jo. Všechny moje kamarádky se mi bojí cokoliv říct, aby mě neurazily. Je to fajn změna.“

„A co kamarádi?“ zeptal jsem se s předstíranou nenuceností. Bella vstala a začala přecházet dokola. Všiml jsem si, že měla natrženou blůzku. Co se jí asi stalo?

„Nemám kamarády.“

„Pleteš se.“ Podívala se na mě s otazníky v očích.

„Copak já se nepočítám?“ zasmál jsem se. Přimhouřila oči.

„Už spousta kluků chtěla být mými kamarády a nakonec chtěli něco jiného,“ zasyčela.

„Hm, já jsem zadaný. Ode mě ti nic nehrozí,“ protočil jsem oči. Moc jsem ji nechápal. Proč si tahle královna školy držela od kluků takový odstup? Mohla mít každého, na koho si ukázala, ale jí asi nebyl nikdo dost dobrý.

„To mi taky říkali,“ zasyčela znovu a naštvaně si zase sedla vedle mě.

„Asi mi budeš muset věřit,“ usmál jsem se.

„Snadnější by bylo ignorovat tě.“

„Tak proč si to ještě neudělala?“

„Snažila jsem se, ale ty jsi jediný, kdo mě kdy odbyl nebo urazil. Nejde to snadno, protože mě štveš. A to se známe pár hodin.“ Zasmál jsem se.

„Jo… kvůli čemu tu vlastně jsi?“

„Do toho ti nic není,“ zavrčela. Byla lepší než upír. Zvedl jsem ruce na svoji obranu.

„Fajn, byl jsem jen zvědavej, ale nestřílej.“ Skrčil jsem se na židli v hraném záchvěvu strachu. Bella si mě znovu změřila pohledem a povzdechla si.

„Dala jsem jednomu klukovi facku a viděl to profesor.“

„Drsňačka.“

„On si začal! Sahal mi na zadek. Copak si to musíme nechat líbit, protože jsme holky? Copak nemáme právo se bránit? Vy chlapi jste všichni stejní, jde vám jen o jedno!“ vyjela na mě.

„Když myslíš. Ale jsou i výjimky,“ odporoval jsem.

„Na prince z pohádek nevěřím,“ zavrtěla hlavou a zabodla pohled do obrazu na stěně.

„Pro každou se jednou jeden najde,“ mínil jsem já. Znovu a důrazněji zavrtěla hlavou.

„Ne. Všem vám jde jen o jedno. Je to i ten důvod, proč se tu se mnou bavíš. Doufáš, že když se budeš tvářit přátelsky, skočím ti na to.“

„Já jsem špatný herec,“ namítl jsem. „A s tím klukem bych ti pomohl, kdybych tam byl,“ dodal jsem. Začínalo mi docházet, že ona odmítá úplně všechno, co by se snad mělo týkat mužů. Odfrkla si. Teď jsem zakroutil hlavou já.

„Co bys udělal, kdybych tu teď po tobě vyjela?“ zeptala se náhle. Zamrkal jsem a bez potíží odpověděl: „Nic zvláštního. Odtáhl bych tě od sebe a řekl bych ti, že máš na někoho lepšího, než jsem já.“ Jo, přesně takhle bych zareagoval. K mému překvapení se začala smát.

„Ty si o sobě myslíš, že jsi špatný?“ řekla a utírala si slzy, co se jí hrnuly do očí. Slzy smíchu? Nebo ne?

„A kdo ne?“ zamluvil jsem to.

„Třeba ten hezounskej frajírek dneska na biologii,“ navrhla.

„To byl můj nevlastní bratr,“ řekl jsem.

„Fakt? To jste každý úplně jiný,“ řekla a konečně se uklidnila.

„Je to idiot a děvkař. Radši si na něj dávej pozor, už hodně holek mu podlehlo,“ varoval jsem ji. Zdálo se mi to, nebo se otřásla? Asi už mám halucinace. Blbost, seš upír! napomenul jsem se. Nemůžu mít halucinace.

„Já se mezi ty holky nezařadím,“ slíbila mi. Nebo spíš sobě? Pak bylo pár minut ticho.

„Za co tu vlastně jsi ty?“ zeptala se po chvíli.

„Za to, že jsem dal tomu hezounskýmu frajerovi přes hubu. Teda skoro, chytil jsem ho jen pod krkem.“

„Asi máte úžasný vztah,“ zamumlala Bella.

„Jo, naše rodinka je přímo ukázková. Máš štěstí, že nemáš v rodině někoho takovýho.“

„Jo… mám štěstí,“ zamumlala a znovu zabodla pohled někam do prázdna. Možná bych se jí ještě na něco zeptal, ale v tu chvíli vešla ta babizna a pustila Bellu konečně k řediteli.

*   *   *

Řediteli jsem slíbil, že škodu uhradím a s napomenutím vyrážel na parkoviště. Poslední hodinu jsem prošvihl. Na parkovišti už stála celá moje rodinka a čekala na mě. Jé, to bude zase kázaní. Super.

Naštěstí se neptali, kde jsem byl. Buď už jim to řekla Alice, nebo Edward. Cesta domů proběhla kupodivu v tichosti, což bylo ještě horší, než nějaké kázání. Vydal jsem se rovnou do našeho pokoje, batoh hodil do kouta a natáhl se na postel. Přísahal bych, že mě po dnešku bolí hlava. Rose přicupitala nahoru chvíli po mně.

„Miláčku, co je s tebou? Proč jsi napadl Edwarda?“ zeptala se mě moje láska.

„To už je jedno, vyřídili jsme si to.“ Rose se na chvíli odmlčela.

„Alice měla vizi o tobě nějaké dívce. Brunetka, štíhlá, středně vysoká a moc hezká. Znáš ji?“

„Jo, to je Bella. Co viděla?“ zeptal jsem se a podepřel se o loket.

„Nic zvláštního. Jen jste šli po parkovišti a smáli se. A ty jsi…“

„Hm?“

„Držel jsi ji kolem ramen,“ zašeptala Rose a uhnula pohledem. Jo, tak tohle bych chtěl vidět. Kdybych se k ní jen přiblížil, rozcupovala by mě na kousíčky. A ona by to zvládla. Začal jsem se smát.

„Čemu se směješ?“ zeptala se Rose.

„Tomu, že se to určitě nikdy nestane. Pokud jo, budu ty blafy v jídelně doopravdy jíst, a to do konce roku,“ usmál jsem se a Rose políbil. Nepodívala se mi očí. Přinutil jsem ji, aby zvedla hlavu.

„Rose, lásko, já bych tě nikdy nepodvedl, jasné? Miluju tě nade všechno na světě. To tobě patří moje srdce, tak se o něj, prosím, neboj.“

„Kdyby to bylo obráceně, nebál by ses?“ vzala mi vítr z plachet.

„Hm. Asi jo. Máš pravdu. Ale doopravdy nemusíš žárlit. Ta holka je ledová královna školy. I kdybych chtěl, nepustila by mě k sobě.“

„Dokážeš být okouzlující, když chceš,“ trvala si na svém. Nehodlal jsem se na tohle téma dál bavit a místo toho jsem ji raději políbil.

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj bratr = Můj nepřítel?! - 2. kapitola: