Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Mercenary - 9. kapitola

01.10.2011 (19:15) • Kaliban • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 2943×

9. kapitola

Cíl: E. Alder

Původ: Lesní nymfa

Zaměstnání: Baletka

Důvod: Vyzrazení

Trest: Eliminace

Operativci: I. Swan a R. Wolf

Terénním autem jsme se s Ryanem blížili k moderní rezidenci nedaleko Las Vegas. Vycházející hvězda baletu, Elizabeth Alder, prozradila svému snoubenci pravdu o svém původu, on si to však nenechal jen pro sebe. Konspirační blázni se toho okamžitě chytli. My měli tuhle křehkou nymfu eliminovat dřív, než se rozhodne světu dokázat, že nelhala. Ano, eliminace je vážně jen hezčí slovo pro vraždu, v papírech to vypadá lépe, ne tak brutálně.

S Ryanem jsme byli navlečeni do něčeho, co připomínalo potápěčský neopren. Ví Bůh, kde to Cory sehnala, ale bylo to z materiálu natolik pružného, že se přizpůsoboval naší nynější podobě. Ano, vypadalo to stejně směšně na lidech i na zvířatech, ale zkuste si běhat nazí uprostřed nepřátelské palby, smích by vás rychle přešel. Já navíc na břiše budu mít batoh s popruhy kolem krku, ramen i pasu. Ryan jako lumík by ho unesl jen těžko. Batoh obsahoval dvě cihličky C4, dva časovače, dvě střelné zbraně středního kalibru, několik zásobníků navíc. Standartní únikové vybavení, kdyby se něco zvrtlo. Plus Ryanovy elektronické hračky.

Na poušť se pomalu snášel večer. Ani jeden z nás nemluvil. Ruší to koncentraci a nám stejně do řeči moc nebylo. Ani jeden z nás nezabíjel rád. Auto jsme nechali asi kilometr od domu, dostatečně kryté skálou. Tiše jsem vklouzla do podoby kojota, zatímco Ryan už vedle mě stál jako lumík. Oba v prostředí lehce zanikneme. Misi jsme chtěli podniknout pod rouškou tmy, takže klidně můžu nasadit volnější tempo, aby mi Ryanovy krátké nožičky stačily.

Najednou se Ryan zastavil a jeho pohled se rozmlžil kamsi do dálky. Když jsem tuhle reakci u něj viděla poprvé, myslela jsem, že viděl něco na obzoru. A v podstatě viděl. Skály. V tomhle si prostě nemůže pomoct. Poprvé se málem rozmázl o zem, chytla jsem ho až na poslední chvíli. Většina z nás platí nějakou daň za další podobu. Já mívám nezkrotnou chuť na syrové maso.

Popadla jsem ho za kůži za krkem a kus cesty ho nesla, ono to přechází docela rychle. Po chvíli kvíkl, že už ho můžu pustit. Vyplivla jsem ho na zem a neubránila se výhružnému zavrčení. Dům už byl na dohled. Moderní krabice z plastu a betonu, na pohled příjemné asi jako pitevní stůl, ale uvnitř to bude jiné. Kolem domu ve vzdálenosti čtyř set metrů se táhl vysoký plot, opatřený pohybovými čidly s váhovou hranicí čtyřicet kilo. Kojoti jsou tu dost běžní a běhat k plotu kvůli každému pětatřiceti kilovému psisku by bylo jednak zbytečné a taky značně unavující. Takže my prošli bez povšimnutí. Z domu, kromě ochranky, na noc všichni odjíždí, takže jsme se nemuseli bát ani nějaké nenadálé návštěvy. Podhrabala jsem pod plotem otvor dost velký na to, abychom se mohli protáhnout a upalovali jsme k domu. U bezpečnostní skříně jsme se změnili zpět na lidi. Ryan si vytáhl z batohu svoje elektronická kouzla, deaktivoval alarm a napíchl bezpečnostní kamery. Od teď se můžeme pohybovat po domě, jak chceme a nikdo si nás nevšimne, když budeme dostatečně tiší. Boční dveře si Ryan otevřel kartou. S paklíčem by to trvalo daleko déle, dnešní víra lidi v elektronické zabezpečení je naprosto stupidní. Jeden věci znalý člověk a celé zabezpečení se rozpadlo. To už si mohla ustlat venku.

Dům zevnitř vypadal naprosto jinak, než zvenku. Všude květiny, stromky v květináčích, všechno v zelené. Zdejší zahradník musí mít neskutečný plat nebo nervy v kýblu.

Elizabeth už spala ve své ložnici. Po náročném dni v divadle se není co divit. S Ryanem jsme usedli každý na jednu stranu obrovské postele s nebesy. Lehce jsem zatřásla Elizabetiným ramenem.

„Kdo jste? Kde jste se tu vzali?“ Její hlásek byl vysoký, dětský a rozespalý.

„Můžeš nás považovat za anděli smrti a přišli jsme dveřmi. Jen jsem měla dojem, že byste se o své smrti chtěla dozvědět,“ řekla jsem tiše.

„Cože? Já? Proč?“ nechápala drobounká víla.

„Lidem se neříká, že nejsme jedni z nich, špatně to nesou,“ pokrčila jsem rameny.

Soucit do naší branže nepatří, nechala jsem ho v autě spolu se svědomím.

„Ale já jsem to nikomu neřekla,“ fňukla.

„Nemá smysl lhát, rozsudek už byl vynesen,“ vložil se Ryan do našeho rozhovoru.

Naklonil se a rychlým pohybem zlomil nymfě vaz.

Můj velký bráška, chrání mě před celým světem i mnou samotnou.

Vstal a donesl vílu ke schodišti, kde jsme tělo společnými silami poslali dolů. Takhle to uvidí svět i média. Hvězda se šla v noci napít, na schodišti zakopla a při pádu si zlomila vaz. Nešťastná náhoda. Žádné známky násilného vniknutí, uspávací léky, ani stín podezření. Tragická hra osudu. Do měsíce na Elizabeth Alder zapomenou. Takhle to v showbyznysu chodí.

Cesta ven byla stejně hladká jako dovnitř. Ani jsme nemuseli vytahovat zbraně. Teď už se s tím musíme vypořádat každý sám.

Dům mizel za obzorem a my považovali akci za skončenou, když se zpoza skály vyřítil černý teréňák. Popadla jsem Ryana do zubů a utíkala, co mi síly stačily. Ale autu kojot neuteče. Kde se tu, sakra, vzali? Od domu nás nikdo nesledoval! Auto nás však dohánělo neuvěřitelnou rychlostí. Chce to plán, a pekelně rychle.

Seskočila jsem z menšího srázu, který však auto nezdolá bez sešrotování přední půlky a okamžitě pocítila bolest v čerstvě zahojená noze. Ryan se neovládl a nadšeně vypískl. Lumík, co byste po tom chtěli…

Bleskově jsem se začala měnit na fénixe, Ryanovi naštěstí můj plán došel ve zlomku vteřiny a i on vklouzl do podoby orlovce.

Vítr nad noční pouští sice bude vražedný, ale ať mě Tor na místě trefí bleskem, jestli se nechám chytit od bandy idiotů v terénním autě. Při vzlétnutí jsme si sice trochu překáželi, ale za okamžik už jsme brázdili oblohu, sice s obtížemi, ale přece. Bohužel jsme doufali předčasně, zpoza skal se vynořil vrtulník. Zírala jsem na něj v šoku. Kde tu, sakra, vzali tak rychle vrtulník?

Stroj však ve vzdušných proudech napáchal takovou paseku, že jsem musela zběsile máchat křídly, jen abych se udržela ve vzduchu.

Vrtulník se k nám natočil pravým bokem a ze dveří na nás hledělo něco znepokojivě podobného malému dělu. Sakra, sakra, sakra! Vrhač sítí, blesklo mi hlavou.

Zamířili jsme s Ryanem každý na jinou stranu, ale ne dost rychle. Třeskla rána a během vteřiny na mě Ryan šokovaně hleděl skrz hustou síť. Zbývalo jediné, sledovat vrtulník, a pak se pokusit vysvobodit Ryana v lidské podobě.

Zamířila jsem střemhlav dolů, ale posádka už si mě nevšímala ani v nejmenším, kořist už měli. S odstupem jsem se vydala za strojem. Ve vzdušné brázdě, podobné té vodní za lodí, jsem se nemusela tolik dřít, abych s nimi udržela tempo.

Mašina asi po dvaceti kilometrech konečně dosedla před nějakým domem. Vděčně jsem se zhroutila na nejbližší strom a lapala po dechu.

Ryana táhli dovnitř už v lidské podobě s tupým výrazem ve tváři. Něco mu píchli.

Kolem domu jsem kromě nepříjemně známého terénního auta viděla ještě dva vozy. Lidí jsem zahládla asi tak deset. Většinou gorily v kvádrech.

Musí to být ti samí, co dostali Nika. Jenže z něj nic nedostali, tudíž teď budou postupovat opatrněji, takže mám tak čtyřiadvacet až osmačtyřicet hodin. Musím se modlit, aby se mi Ryana podařilo odvést v celku.

Několikrát jsem pomalu obletěla dům a skrze okna sledovala rozložení místností. Zbytek budu muset nějak odhadnout, na důkladnou přípravu nebyl čas.

Ale jak mohli vědět, kde jsme a jaké zbraně na nás použít? Jak mohli vědět, že budou potřebovat vrtulník? Odpověď byla stejně jednoduchá jako nepříjemná.

Někdo z jednotky nás prodal!

Vyvolávací cena dalšího dílu je osm komentářů!!!

Autor: Kaliban (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Mercenary - 9. kapitola: