Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Mercenary - 10. kapitola

05.10.2011 (09:30) • Kaliban • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 3067×

10. kapitola

Na rozbolavělých křídlech jsem plachtila k autu. Celé tělo jsem měla jako v ohni, ale to bylo vedlejší, na odpočinek nebyl čas. Auto jako by se mi vysmívalo svou vzdáleností, a když jsem konečně u něj dosedla, skoro jsem omdlévala. Přeměnila jsem se zpět v člověka, hmátla po telefonu a vytočila jediné číslo, které připadalo v úvahu.

„Ahoj krásko, to už se mě nemůžeš dočkat?“ ozval se Paul na druhém konci.

„Paule, umíš se prát?“ zeptala jsem se okamžitě bez úvodu.

„No, řekl bych, že je to jedna z mála věcí, která mi opravdu jde,“ uchechtl se.

„A střílet?“ vyzvídala jsem dál.

„Jako děti jsme to samozřejmě zkoušeli, ale do životopisu bych si to nedal. Proč?“ zasmál se.

„Dostali Ryana, nevím, komu můžu věřit. Potřebuju tě,“ vychrlila jsem.

„Cože? Ale Izzi, v životě jsem nic takového nedělal. Můžu zranit tebe, Ryana nebo s mým štěstím sebe. Na tohle vážně nejsem nejlepší,“ vymlouval mi to.

„Někdo z jednotky nás prodává jako lovnou zvěř. Než jsem se přestěhovala do Forks dostali jednoho z nás. Zaživa mu ustříhali prsty, a pak ho podřezali jak prase. A já nedovolím, aby se něco takového stalo bráškovi, i kdybych při tom měla zařvat!“ štěkla jsem.

„Kde mě potřebuješ?“ zeptal se vážně.

„Pro začátek ve Wichitě,“ řekla jsem.

„Ve Wichitě v Kansasu? To je skoro dva tisíce kilometrů. Tam nebudu tak rychle,“ upozornil mě opatrně.

„Jo, v Kansasu, tam je základna, potřebujeme pár hraček ze skladu. Pak si vezmeme vrtulník. Teď vyraz a sešlápni plyn až k podlaze, prosím, i kdybys měl dostat milionovou pokutu za rychlost. Já to pak zamáznu. Až budeš ve Wichitě, zavolej, nasměruju tě,“ chrlila jsem instrukce.

„Vyrážím,“ souhlasil jediným slovem a telefon oněměl.

Ruce se mi únavou třásly tak silně, že jsem měla problém nastartovat. Ale kdo by teď myslel na odpočinek.

* * *

„Nebraň se tak, Nikolas nám řekl skoro všechno,“ přemlouval Ryana muž v obleku.

Ryan měl rozseklý ret, pohmožděná žebra a jedno oko tak napuchlé, že přes víčko už skoro neviděl. Ale byl rozhodnutý neříct nic, než si pro něj Izzi přijde, což bude trvat nejspíš dost dlouho, ale pak to bude stát za to.

„Ano? Vážně? A k čemu potom potřebuješ mě?“ zeptal se Ryan sladce.

„Na detaily, ty kreténe,“ štěkl kravaťák.

„No jistě, jak jinak,“ přikývl Ryan s ironickým pochopením.

„Takže ještě jednou, kde je centrála?“ snažil se slizoun v obleku znovu získat ztracený klid.

„K čemu ti bude centrála, když se skoro pořád prázdná?“ uchechtl se mučený.

„Protože pak vás tam můžu svolat všechny najednou,“ usmál se kravaťák.

„A proč nás chceš vlastně všechny tak zoufale vyvraždit?“ hekl Ryan.

„Otázky tady kladu já!“ štěkl slizoun popuzeně.

„Protože mezi těmi nevinnými potvůrkami mi vraždíte i pracně nalezené odběratele. A k čemu mi bude plný sklad zbraní, když je ode mě nebude mít kdo kupovat?“ zeptal se řečnicky.

„My nevraždíme nevinné,“ ohradil se Ryan automaticky.

„Že ne? Vždyť ta vaše dnešní vílička střežila svoje tajemství víc, než rodinné stříbro. Vám se narafičí dva, tři papíry a hotovo. To vám stačí ke štěstí. Svědomí jako čerstvě padlý sníh, co?“ ušklíbl se kravaťák.

„Nevím, na koho ty tvoje psychokecy zabírají, ale já ti to nežeru,“ zasmál se mučený suše.

„No jistě, vy jste všichni tak strašně chytří, zvlášť ta vaše čubka. Myslet si, že může podrývat mou autoritu, prodávat mi vás po jednom, jako nějaké dekorace. Myslet si, že mě může nahradit! Děvka jedna, vás možná převezla, ale na mě nemá! Jenom co se zbavím vás, je na řadě ona,“ vztekal se slizoun.

„Která děvka?“ vyzvídal Ryan.

„Kdo si má ty jména pamatovat? Tolik lidí,“ mávl netrpělivě rukou.

„A od kdy si šéf špiní ruce? To ti zdrhli všichni poskoci?“ ušklíbl se Ryan.

„Myslíš si, že chci dopadnout jako váš velitel? Aby se mi vzájemně prodávali a likvidovali lidi?“ vyjel kravaťák.

„Tak dost bylo přátelského povídání, zpět k práci,“ usmál se slizoun a jeho pěst znovu dopadla na Ryanova pohmožděná žebra.

* * *

„Co to máš prosím tě na sobě?“ vyprskl Paul smíchy, když mě uviděl.

„To, co za chvíli na sobě budeš mít taky,“ usmála jsem se.

„No, tak na to okamžitě zapomeň, do toho mě nenavlečeš,“ šklebil se.

„Prosím, jak je libo. Takže jestli se budeme muset přeměnit, tak tam pak jako člověk budeš pobíhat nahý?“ zeptala jsem se nevinně a pozvedla obočí.

K mému překvapení se Paul začervenal.

„Ale přece tam nemůžu pobíhat v něčem tak příšerném!“ zasténal.

„Nemusíš, pořád je tu ještě roucho Adamovo,“ mrkla jsem na něj.

„To je pěkně idiotský výběr,“ odfrkl znechuceně.

Vrazila jsem mu do ruky kombinézu, ukázala mu, kde se může převléct a šla hledat klíčky od zbrojnice.

Paul za mnou přišel navlečený v obleku a s neskutečně nešťastným výrazem ve tváři. Neudržela jsem se a začala se řehtat na celé kolo. Na lidi z jednotky jsem si už zvykla, ale Paul v tom měl neskutečnou ránu.

„Vidíš, i ty se mi směješ. S nepřáteli se nebudu ani muset rvát, prostě umřou smíchy,“ ušklíbl se vyčítavě.

„Ale já se přece nesměju,“ zvážněla jsem, ale cukání koutků jsem zastavit nemohla.

Vzala jsem si tři svoje oblíbené SIGy a na opasek několik zásobníků. Opasek i pásky na pouzdra byly ze stejně pružného materiálu jako oblečení. Paulovi jsem svěřila klasické Berety a poučila ho o používání a výměně zásobníků. Jeho bručení, když jsem mu nechtěla dát krásně lesklý Desert Eagle nebo plamenomet jsem prostě ignorovala. S takovými hračkami mu klidně dovolím hrát si příště, ale na záchranné akci by to nemuselo dopadnout nejlíp. Už takhle příšerně riskuju životy všech zúčastněných. Do batohu jsem přihodila C4 a nepoužité časovače od minula. Po krátkém zaváhání přihodila i jednu z Ryanových mašinek na otvírání zámků. Co kdyby.

Vyšplhala jsem na střechu s Paulem v závěsu a nasedla do jednoho s černých vrtulníků.

„Ty máš pilotní průkaz?“ divil se Paul.

„No, to sice ne, ale dostaneme se tam vcelku a rychle, neboj,“ ujistila jsem ho.

„A nemáte něco stejně rychlého, míň nebezpečného, na co bys měla povolení?“ zeptal se opatrně.

„Nemáme, ale neboj, nemám ani oficiální zbrojní pas a pistoli mi taky svěří,“ snažila jsem se ho uklidnit.

„To nebylo povzbudivé ani trochu,“ zavrtěl hlavou, ale bez dalšího reptání vlezl do kabiny.

„Možná by ses měl zapnout,“ upozornila jsem ho jemně a odlepila jsem stroj od povrchu.

Drahé čtenářky, podle komentářů to vypadá, že Vás povídka přestává bavit. Co s tím uděláme?

Autor: Kaliban (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Mercenary - 10. kapitola: