Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Mercenary - 8. kapitola

27.09.2011 (13:45) • Kaliban • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 2846×

8. kapitola

IZZI

Biologie vedle Edwarda začínala připomínat mučení. On byl schopný ufňukat člověka k smrti.

„Prý tě přivezl jeden z Quileutských. Víš, co jsou zač?“ začal opatrně.

„Vím, naprosto přesně. A mimo jiné jsou i docela milá banda,“ usmála jsem se.

„Tak upír ti není dost dobrý, ale s těmi psisky se paktuješ?“ fňukl.

„Upíři jsou celkem v pohodě, s dvěma se docela bavím. A radila bych ti dávat si pozor na pusu, Alice by ti o tom mohla povídat,“ zavrčela jsem.

„Tak co proti mně máš?“ zasténal.

„Kromě tvé noční návštěvy? Kromě toho, že na mě zíráš jak děcko na čokoládový dort? Celkem nic, ale na druhou stranu taky nic pro. Edwarde, vždyť ty mě chceš jen proto, že já tebe ne. Rozhlídni se kolem, vždyť většina holek by za rande s tebou vraždila. Máš neskutečný výběr. Třeba taková Jessica, je hezká, inteligentní, energická. Vezmi ji v pátek ven a užijte si to,“ pobízela jsem ho.

„Ale na Jessice není nic zvláštního,“ ušklíbl se.

„Já taky nejsem nic extra a stejně mi lezeš do ložnice hned první noc,“ uchechtla jsem se.

„Ale ty jsi něco extra, tobě nemůžu číst myšlenky,“ ujišťoval mě.

„To buď rád. Takže na mě kašli a v pátek bereš Jessicu ven. Jestli ne, tak vlezu do ložnice já tobě a nechtěj vědět, jak by to dopadlo. Dát jí jednu šanci tě nezabije,“ nakázala jsem mu.

Tak a já už snad budu mít pokoj.

* * *

Paul na mě už čekal na parkovišti. Samozřejmě vyvolal značný rozruch. Vlci do těchto oblastí moc nechodili, drželi se spíš v rezervaci.

Usmál se svým neodolatelným úsměvem a v přimhouřených očích měl výraz lovce, který má svou kořist na mušce. A mně najednou nevadilo být lovenou zvěří. Však on brzo zjistí, že nejsem zrovna trofej.

„Doma už tě čeká dřevo, můžeme se vrhnout do práce,“ oznamoval zvesela.

„Tak jo, ale cestou se ještě musíme zastavit v obchodě,“ kývla jsem.

„Co tam? Nákup na motorce těžko povezeme, pro ten můžeme pak autem,“ vyzvídal.

„Psí dvířka,“ oznámila jsem zvesela.

„A nebude divné kupovat psí dvířka, když žádného psa nemáš?“ zeptal se potichu.

„Psa ne, ale mám kojota a jednoho vlka. Což mi připomíná, že bych někde měla sehnat domeček na nářadí, ať se máš kde převléct,“ usmála jsem se.

„Máš vlka? To už mě jako vlastníš?“ zasmál se.

„No, to ne, to je jako tvrdit, že máš kočku, taky si chodí, jak se jí zachce,“ zatvářila jsem se nevině.

„Takže jsem domácí mazlíček? Ty jsi neskutečná,“ divil se se smíchem.

„Jistě že nejsi domácí mazlíček, ale že jsi můj, snad tvrdit můžu, ne?“ usmála jsem se.

Místo odpovědi mě políbil, nasadil helmu a namířil k obchodu.

„Mimochodem, příští týden ve středu tak na tři dny mizím,“ oznámila jsem mu při práci.

„Na misi?“ ujišťoval se Paul.

„Jo, jedeme kousek od Las Vegas, pak většinou ještě tak den trávíme na centrále. Hřiště na paintball je nejlepší na vyčištění hlavy po úkolu,“ přikývla jsem.

„Jedeš s Ryanem?“ vyzvídal.

„Jo, ale v centru obyčejně ještě někdo bývá,“ zasmála jsem se.

„Musím říct, že na něj možná malinko žárlím,“ ušklíbl se.

„Žárlil bys na staršího bráchu? Nikdy jsme spolu nic neměli, tak proč bychom to teď měli měnit?“ uklidňovala jsem ho.

„Teď je něco jinak?“ vyzvídal poťouchle.

„Jo, teď se motá kolem jeden hezký vlk, co demoluje všechno kolem,“ vyplázla jsem na něj jazyk.

„Všechno ne, jen plot a okno. A bylo to s dobrým úmyslem,“ bránil se se smíchem.

* * *

Druhý den ráno mě Jessica opět doběhla.

„Edward mě pozval v pátek ven,“ radostí div netančila.

„Vidíš, vždyť jsem ti to říkala,“ usmála jsem se. Takže výhružky fungují i na upíry, paráda.

„Co jsi mu řekla?“ divila se.

„Nic, jen jsem ho lehce upozornila a ukázala na tebe.“ Výhružky jsou opravdu upozornění na možné následky.

„Jsi skvělá, úžasná, děkuju,“ rozplývala se.

„Ty jsi mi taky pomohla, když jsem nastupovala, teď jsme si kvit,“ pokrčila jsem rameny.

„No jo, ale dohodit mi za to rande s Edwardem Cullenem? Když on je tak sladký, ty oči, vlasy a úsměv,“ vzdychala.

„No právě, na mě je sladký až moc,“ ušklíbla jsem se.

„Proto sis pořídila toho dravce, co tě vozí na motorce? To musí být divoch v posteli,“ uculovala se.

„Na motorce se nechávám vozit jen do doby, než se mi zahojí noha. Pak přesedlám zpět do svého plechového miláčka.“

S tou postelí to nevím jistě, ale začínám se těšit, až to zjistím.

„Pak ho necháš plavat?“ divila se.

„Cože? Tvoje vnímání mé osobnosti je značně pokřivené, všimla sis toho? Máš docela štěstí, že nejsem urážlivá,“ vydechla jsem šokovaně.

„Když ty občas mluvíš v takových narážkách, člověka to mate. Jsi tajemná jak hrad v Karpatech a nikdo o tobě dohromady nic neví. Školou začínají kolovat i divočejší historky,“ obhajovala se.

„O mě? Jaké třeba?“ uchechtla jsem se.

„Že jsi na útěku, vrah, svědek FBI. Alternativ je snad milion,“ vypočítávala na prstech.

„A mohla bys, prosím, všechny ujistit, že jsem úplně normální?“ zeptala jsem se.

Sakra, to mě tu nemohli zaškatulkovat jako nezajímavého podivína jako všude jinde?!

„Můžu se o to pokusit, ale výsledek nezaručuju. Tady se konspirační teorie drží zuby nehty,“ zasmála se.

* * *

Týden uběhl jako voda.

„Ryane, ty zmetku, jak to, že ještě žiješ?“ zařvala jsem vesele po příjezdu do centra, když jsem uviděla známou postavu skloněnou nad stolem.

„Sestřičko, mor na tebe, tobě ještě nikdo nezakroutil krkem?“ zahlaholil.

Ne každý sourozenecký pár si vyjadřuje vzájemnou lásku stejně, a to, že nejsme pokrevně spřízněni, na tom nic nemění.

Ryan mě zvedl do vzduchu a málem rozdrtil v náručí.

Noc před akcí jsme vždycky trávili v centru, jednak pro lepší koncentraci před prací a jednak pro doladění plánů.

„Jdu pro pivo, dáš si taky, že? Jak se vůbec máš? Co kluci? Jak je v úkrytu?“ začal Ryan s přátelským úsměvem. Podal mi otevřenou láhev a svalil se do křesla naproti mně.

„Úkryt v pohodě, tak zamořený vlky a upíry, že je s podivem, že se ti lidi tam vejdou. Slyšel jsi někdy o otisku?“ zeptala jsem se.

„Nějaké staré legendy, jasně,“ přikývl.

„Tak to nejsou jen legendy,“ uculila jsem se.

„Nekecej, ty ses otiskla?“ žasl.

„To zase ne, zdá se, že já jsem ta šťastná protistrana,“ zasmála jsem se.

„Gratuluju, a co o tobě už ví?“ vyzvídal.

„Všechno, úplně,“ mrkla jsem.

„A jak to vzal?“

„Daleko líp, než jsem čekala, vlastně nehnul ani brvou. Asi ten otisk značně otupuje,“ rozesmála jsem se.

„Ty šťastný parchante, závidím ti,“ zvolal Ryan na oko pohoršeně.

„Taky se dočkáš, máš oproti mně ještě dvacet let čas,“ ujistila jsem ho.

„A stojí alespoň za hřích?“ vyzvídal zvědavě dál.

„Kdyby jenom za jeden…“ ujistila jsem ho.

„A jaký je?“

„No, andílek to zrovna není,“ pokrčila jsem rameny.

„Jistěže ne, který andílek by si vybral tebe?“ neodpustil si rýpnutí.

„To bylo teď od tebe pěkně hnusné, za trest ti Ježíšek určitě nepřiveze ten nový sporťák, co jsi tak moc chtěl,“ ušklíbla jsem se.

„To ne, já ti to přeju,“ ujistil mě se smíchem.

„No ještě aby ne,“ smála jsem se.

„A co jsem to slyšel za drby? Prý u tebe Dean zazářil,“ zeptal se.

„Téměř doslova, pokoušel se sestrojit rentgen,“ protočila jsem oči.

„To zní jak recept na katastrofu,“ pokýval Ryan uznale hlavou.

„Jak jinak, mašinka explodovala, mně to málem amputovalo nohu, můj hrdina v kožichu mě přišel zachraňovat skrz zavřené okno a jediný, kdo vyvázl bez následků, byl samozřejmě Dean,“ shrnula jsem stručně.

Ryan se smál tak, že se polil pivem.

Hovor se pak stočil jeho směrem a já se dozvídala tolik střípků, kolik bylo bezpečné.

Moc děkujeme za komentáře a prosíme o další!!!

Autor: Kaliban (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Mercenary - 8. kapitola: