Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Mercenary - 7. kapitola

23.09.2011 (20:45) • Kaliban • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 2926×

7. kapitola

IZZI

Nezadržitelně se blížil okamžik, kdy budu muset Paulovi o sobě říct všechno.

Bála jsem se, nechtěla jsem, aby ve mě viděl bezcitného žoldáka, vraha. Ale nechtěla jsem mu lhát. Je to absurdní, znám ho pár dní, ale vidět opovržení v jeho očích…

Je to snad druhá půlka otisku? Kdo ví?

Rozezněl se zvonek, ale pro mě zněl jako víření bubnů před popravou. Za dveřmi stál Paul. Měl na sobě tmavé rifle, černé tílko a sako. Vychutnej si ten pohled, blázne.

„Není ti horko?“ zeptala jsem se udiveně.

„Docela jo, ale myslel jsem, že jdeme na večeři. Máš mi povídat o sobě,“ usmál se rošťáky.

„Co kdybych udělala pár sendvičů, můžeš nachystat dřevo na oheň někde za domem. Já můžu mluvit bez obav, že mě někdo uslyší a ty se nemusíš péct v saku,“ navrhla jsem.

Paul mi vrazil letmou pusu, hodil sako přes židli a zmizel za domem. Po chvíli se vrátil.

„Sirky?“

„Mám,“ odvětila jsem a vydala se za ním do tmy.

Paul se usadil ke stromu a já naproti němu. Hraničku dřeva jsem nechala nezapálenou. Zhluboka jsem se nadechla a začala.

„Všechno, co ti teď řeknu, je pravda, ať už to bude znít sebešíleněji. Na tom, že to nebudeš nikde vykládat, závisí dalších jedenáct životů, takže ať už mě budeš nenávidět sebevíc, nech si to, prosím, pro sebe.“

„Proč bych měl…“ zeptal se Paul, ale zastavila jsem ho zdvižením ruky.

„Nech mě to, prosím, říct v celku, chci to mít rychle za sebou.

Jmenuji se Isabella Anacroaix, narodila jsem se chudé šlechtické rodině na severu Francie roku 1725, je mi 286 let. Už v dětství se samozřejmě provalilo, že se umím měnit na tři zvířata - kojota, fénixe a plískavici, což vypadá jako kříženec delfína a kosatky. Ve třinácti letech jsem byla poslána ke dvoru a stala jsem se nejnebezpečnější zbraní Ludvíka XV., který mě nechal vycvičit a využíval mě jako nájemného vraha. Ve svých 63 letech, roku 1788, jsem toho měla dost a zmizela do Španělska. Tam jsem se seznámila s Ryanem, který byl jako moje o dvacet let mladší verze, přesto mě pořád bere jako mladší sestru. O rok později ve Francii vypukla revoluce, takže jsem se nemohla vrátit, tak jsme začali cestovat. Nakonec jsme skončili v Jižní Americe, kde jsme potkali Malakaie, hada. Malakai se ale po roku prozradil, a tak jsme se stěhovali na sever. Zanedlouho nás našla Cory a nabídla nám práci žoldáků, my kývli. Od té doby žijeme takhle, eliminujeme hrozby ze světa, který lidi nevidí, hledáme informace, zabíjíme. Stěhujeme se z místa na místo se ztenčující se zásobou osobních věcí, ale s čím dál větší vrstvou ledu na duši. 1263, ohavné číslo a stále narůstá.“ Podívala jsem se na svoje ruce, jako bych je viděla poprvé.

Vrazila jsem ruku do hromádky dříví a nechala ji vzplát, počkala jsem, až se dřevo rozhoří, a vytáhla ji ven. Pohlédla jsem do jejích plamenů, zaťala ruku v pěst a nechala je uhasnout. Odmítala jsem vzhlédnout.

Paul pomalu vstal. Jistě, čekala jsem to, tak proč to, sakra, tak bolí?!

Připadala jsem si najednou strašně unavená, jakoby mi na ramena dosedly všechny ty uplynulé roky a zmařené životy nejednou.

Zezadu mě pevně objely horké paže. Ani jsem nezpozorovala, že Paul přešel za mě. Nevěřila jsem tomu. Jak by mohl milovat někoho takového?

„Řekl jsem, že mi nebude vadit, ani kdybys vyvraždila půlku světa a 1263 je rozhodně míň. I když musím uznat, že jsi malinko starší, než jsem čekal,“ uchechtl se a políbil mě do vlasů.

Prudce jsem se otočila a objala ho. Paul však dřepěl, neudržel rovnováhu a oba jsme se se smíchem svalili do suchého listí.

Vytáhla jsem se do sedu a hodila vlasy dozadu.

„Bereš to daleko líp, než jsem čekala.“

Paul ležel na zádech a pozoroval mě.

„Nejspíš mi to ještě nedochází, vypadáš mladší.“

Zasmála jsem se a prohrábla mu krátké vlasy.

„Navíc budeš mít úžasné historky z práce, už se těším, až mi budeš vyprávět ty příběhy plné nebezpečí a adrenalinu,“ zaculil se.

„Nedáš si sendvič? Mám jich tu plný koš,“ snažila jsem se převést hovor na příjemnější téma.

Krmili jsme se tousty celou noc a ani jednomu nedošlo, jak ten čas letí.

* * *

Začínala jsem si chystat večeři, když se ve dveřích zjevili Quil a Embry.

„Ahoj Izzi, Paul se ptá, jestli se může navečer stavit,“ ptal se Embry.

Mírně zmateně jsem povytáhla obočí.

„Jistěže se může stavit, na to se ptát nemusí.“

„Jé, ty vaříš?“ natahoval se Quil Embrymu přes rameno.

„Jo, pojďte dál. Když nachystáte brambory, můžete si dát se mnou, já zatím připravím maso,“ pozvala jsem je.

„Ale Emily nás nikdy...“ začal Embry.

„To je možné, ale já nejsem Emily,“ upozornila jsem je jemně.

S překvapeným reptáním, ale přece jen zasedli a začali loupat brambory. Vytáhla jsem zbytek masa, který jsem se chystala vrátit do mrazáku. Společnými silami byla večeře hotová raz dva.

„Zbyde taky na mě?“ ozval se Paul ode dveří.

Rychlým tahem nože jsem rozpůlila svoji porci masa.

„Jistěže zbyde.“

Zasedli jsme k jídlu, kluci se do něj pustili s obvyklou vervou.

„Paule, příště se nemusíš ptát, jestli se můžeš stavit. Přijď, kdy chceš,“ poznamenala jsem.

Paul zaťal čelist, povytáhl obočí a podíval se na Quila a Embryho. Ti se bleskově proměnili na synchronizovaný tým kontrolorů stropů. Paul se otočil na mě.

„Původně jsem po těch dvou vyžírcích chtěl, aby se cestou z hlídky podívali, jestli jsi doma, abys nebyla někde venku, až se stavím. Jenomže jak tihle dva ucítí jídlo, všechno se jim poplete.“

Musela jsem se smát. Kluci co nejrychleji spolykali jídlo, opláchli po sobě talíře a s díky zmizeli zadními dveřmi. Paul se zasmál.

„Mělo mě napadnout, že si z tebe budou chtít udělat druhou vývařovnu, promiň.“

„Nic se neděje, navíc myslím, že příště dají přednost péči Emily,“ usmála jsem se.

„Proč? Vždyť vaříš výborně,“ nechápal.

„Zapřáhla jsem je,“ pokrčila jsem nevině rameny.

Paul se zasmál.

„Tak to Emily vážně ještě nenapadlo. Bylo mi divné, že po sobě umyli talíře.“

„A o čem jsi chtěl vlastně mluvit?“ zeptala jsem se a šla si umýt svůj talíř.

„Chtěl jsem se zeptat, jak máš zítra školu, abych tě mohl zavést a vyzvednout.“

Paul dojedl zbytek večeře a přišel za mnou do kuchyně.

„Paule, já už dávno nejsem dítě, nemusíš mě vodit do školy, zvládnu to sama. A navíc, co tvoje práce?“

„Správce lesa, pracovní dobu mám docela volnou. A řídit tě nenechám, dokud nebudeš mít nohu v pořádku,“ zavrtěl rezolutně hlavou.

„Tak dobře, nechám se tebou týden vozit, ale opravu plotu necháš na mě. Ty si můžeš vzít okno,“ vyjednávala jsem.

„Platí, co mám s tebou dělat,“ vzdychl teatrálně a přitáhl si mě do náruče.

„Nic, protože vražda je trestná,“ zasmála jsem se a políbila ho.

* * *

Druhý den ráno mě Paul odvezl do školy na motorce, na parkovišti mi vlepil pusu na rozloučenou a odjel do práce. Cestou ke škole se ke mně připojila Jessica.

„Obědváš s Cullenovými a chodíš s klukem z rezervace, ocitáš se uprostřed tiché války. Indiáni a Cullenovi se nenávidí. Hraješ hru na ostří nože.“

Děvče nemá tušení, jak hra na ostří nože vypadá.

„Beru si z obou světů to nejlepší, co můžu,“ mrkla jsem na ni vesele.

„Ty máš něco se všemi třemi?“ vyjekla Jessica šokovaně.

„Ježíši Kriste, ty máš nápady. Jistěže ne! Navíc Emm s Jasperem se ke mně přidali jaksi automaticky. A jejich vzájemnou nevraživost s Quileuty budu řešit, až si z nich někdo bude stěžovat,“ pokrčila jsem rameny.

„Ty riskuješ ráda, co?“ zavrtěla nechápavě hlavou.

„Jistě, život by byl jinak strašně nudný, měla bys to taky někdy zkusit. Třeba pozvi Edwarda ven,“ mrkla jsem na ni.

Zrudla jako rajče.

„To nemůžu, co by mi řekl? Takový trapas.“

„Maximálně by tě slušně odmítl, po obědě s ním mám biolu, zkusím se ho nenápadně zeptat,“ navrhla jsem jí.

„A ty ho nechceš? Viděla jsem, jak se na tebe dívá,“ posteskla si.

„Ty sis nevšimla, jak vypadal můj dnešní dovoz? A na tebe se tak nedívá, protože si tě náhodou ještě nevšiml,“ usmála jsem se povzbudivě.

Tak bych zabila víc much jednou ranou. Mohla bych v noci klidně spát, Jessica by byla šťastná a Edward by soustředil svou pozornost jinam. Za zkoušku nic nedám.

Už jenom přežít ten výslech u oběda.

Měla jsem pravdu, v jídelně už Emmett s Jasperem seděli u našeho stolu s úsměvy od ucha k uchu. Dnes se asi moc nenajím.

Vyvolávací cena dalšího dílu je minimálně osm komentářů!  :-)

Autor: Kaliban (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Mercenary - 7. kapitola: