Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Matka, dcera - Kterou miluji? - 12. kapitola

28.07.2010 (20:30) • Martisek • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2423×

12. kapitola

Ráno jsem se probudila s jasnou myšlenkou – zjistit, co se tady děje. A první u koho jsem chtěla začít, byl Edward.

Doma jsem se moc nezdržovala, jen provedla každodenní rutinu a vyrazila do školy. Měla jsem štěstí, jeho stříbrné Volvo bylo na místě, takže už tu byl. Byla jsem rozhodnutá „vlítnout“ na něho ještě před začátkem první hodiny, zbývalo už je ho najít.

Nikdy jsem nevěřila, že jsem dítě štěstěny - spíš naopak - ale dnes se na mě štěstí smálo už od rána. Narazila jsem na něho hned, jak jsem vstoupila do budovy.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ho. „Můžu s tebou na chvíli mluvit?“

Ač to vypadalo velmi neochotně, přikývl.

Zatáhla jsem ho do rohu a snažila se z něho „vymáčknout“ pravdu. Věděla jsem, že to všichni vědí, všichni kromě mě.
„Asi víš, proč jsem tě sem zatáhla, chci vědět pravdu,“ spustila jsem.

„Pravdu o čem?“ dělal nechápavého.

„Poslyš, Edvarde,“ zavrčela jsem, „já na tyhle stupidní hry nemám čas, prostě mi řekni pravdu!“ řekla jsem ostře. Až jsme se podivila, jak můj hlas ostře, nelítostně a nemile zní. To jsem snad ani nebyla já.

Myslím, že i jemu to došlo, ale přesto se tvářil pobaveně. „Proč bych to měl dělat, Bello?“

Znejistila jsem. „No, protože... Pokud to neuděláš, nepřej si vědět, co ti udělám.“

Zasmál se. „Ty mi neuděláš nic, Bello. Nemůžeš.“

Zamračila jsem se a oči se mi zúžily.

„Jak to myslíš?" vydechla jsem sotva slyšitelně. On mě ale slyšel, i přes ten křik ostatních studentů. Přes obličej mu přelétl nadřazený úsměv a protočil oči. Proč se nade mnou stále povyšuje? Copak je něco víc?

Už jsem se nadechovala, abych mu pěkně od plic řekla, co si o něm myslím, když se ke mně naklonil. Jeho obličej byl jen malinkatý kousek od mého a já překvapená jeho náhlou blízkostí, jsem zatajila dech. Znovu se usmál, jako by to snad slyšel a pošeptal:

„Tady to řešit nebudeme, není to bezpečné." Rozhlédla jsem se kolem a pochopila jeho slova. Hlouček nějakých studentů stál pár metrů od nás a zvědavě nás pozoroval. To jsme tak zajímaví, nebo co?

„Chci odpovědi a hned," odsekla jsem naštvaně a odtáhla se, abych nebyla lapena jeho vůní. Povzdechl si, jako by to snad čekal a s odevzdaným pohledem se mě zeptal:

„Nechceš jít dneska za školu? U nás by na to bylo asi víc klidu." Horlivě, aniž bych si to pořádně promyslela, jsem přikývla.

Počkali jsme, dokud nezazvonilo na první hodinu, a když jsme si byli jistí, že všichni studenti jsou na svých hodinách, vydali jsme se k jeho autu. Parkoviště bylo stejně jako všechno ostatní prázdné. Tedy až na jeho sourozence, kteří čekali u jeho auta. To jako jedou s námi, či co?

Alice mě bez jediného slova nacpala na zadní sedadlo a namačkala se vedle mě. Jasper si sedl na místo spolujezdce, Edward řídil. Když jsem se chtěla zeptat, kde je Rosalie s Emmettem, Alice jen tak mezi řečí řekla, že domů běželi přes les, protože to bylo rychlejší. Nechápala jsem to. Jak může být cesta lesem a ke všemu pěšky rychlejší? Přesto jsem se neptala. Něco mi říkalo, že se to stejně brzy dozvím.

Když jsme dorazili k nim domů a vystoupili, pohlédla jsem do pobavené Emmettovi tváře, vedle kterého stála - věčně zamračená - Rosalie.

„Kde jste tak dlouho? Čekáme tu na vás už dobrech 5 minut,“ fňukl. Jen jsem na něj nechápavě zírala a nebyla schopna slova. Jak to, že už tu byli?

„Ehm,“ odkašlal si Jasper. „Nepůjdeme radši dovnitř, když už musíme tady tohle absolvovat.“

Nikdo nic neřekl, ale všichni jsme se vydali k hlavním dveřím.

Myslela jsem, že budou mlčet všichni po celou dobu, ale hned když jsme vešli, ozval se nepříjemný hlas Rose.

„Carlisle, Esme? Máme tady problém, menšího vetřelce a rýpače,“ řekla a zhnuseně na mě pohlédla.

„Jo, ani já tě nemám zrovna dvakrát v lásce,“ zamumlala jsem si pro sebe. Přísahala bych, že jsem slyšela zasyčení a následně smích.

Z ničeho nic se před námi zjevili Carlisle a Esme. Nejdříve pohlédli na své děti - přišlo mi jako by Carlisle spíš koukla jen na Edwarda - a potom na mě.

„Ahoj Bello,“ pozdravila mě Esme. „Jsem moc ráda, že jsi zase přišla, i když byste měli být teď ve škole.“ Lehce se zamračila. „Ale co už, pojďme se posadit,“ dodala mile, usmála a pokynula k obýváku.

Ač neochotně, odšourala jsem se do obýváku spolu s ostatními. Nechtěla jsem žádné řečičky kolem, prostě ať mi to řeknou a můžeme jít dál, ne? Copak je to tak strašné?

Oni přeci nemohli být nic zlého - ne! Všichni, no většina, (vzpomínky na Rose ve mně vzbudily nevolnost) byli velice milí a hodní, takže se nedalo očekávat nic hrozného nebo strašidelného. Nebo ano?

Posadila jsem se do křesla. Esme s Carlislem si sedli naproti mně, jejich děti se rozestavěly kolem. Někteří seděli, někteří stáli - přesto mi připadali, že jsou nachystaní zakročit proti případné hrozbě. Jsem snad já tou hrozbou? Doufám, že ne. Vždyť já jim nic dělat nehodlám.

„Takže, Bello," upozornil na sebe Carlisle, „asi přišel čas, ti vše vysvětlit, že?" Přikývla jsem a nedokázala se zbavit narůstajícího knedlíku v krku. Není čas couvnout?

„Asi by bylo nejlepší, vzít to všechno pěkně popořadě," přerušila jeho řeč Esme. Její hlas byl tichý a neodolatelně milý. Jako by se mě snažila nějak uklidnit a přimět poslouchat do konce. A já si díky tomu nebyla jistá, jestli moje zbrklé jednání bylo správné.

Uviděla jsem Jaspera, jak se soustředěně mračí, i Alici, která se na mě zase povzbudivě usmívala. O co že to jde?
„Poslouchám," řekla jsem pouze a svůj pohled zaměřila opět na Carlislea a Esme.

„Nejsme úplně obyčejní," začal Carlisle a co chvíli střelil pohledem po své rodině. „Snažíme se působit na okolí jako... normální lidé s problémy. Někdy se nám to nedaří, to je -" přerušilo ho Edwardovo zakašlání. Carlisle si povzdechl a rukou mu pokynul, aby pokračoval místo něj.

„Viděla jsi někdy nějaký horror?" zeptal se mě. Nechápavě jsem přikývla.

„Víš, kdo to byl Drákula?" Emmett vyprskl, čímž si od Rosalie vysloužil pohlavek a pohoršené pohledy rodiny.

„Jsme upíři," vyhrkla netrpělivě bloncka a zašklebila se. Edward, který chtěl něco říct, naprázdno sklapl pusu.

martisek <<< Shrnutí >>> Rock

11. kapitola - 13. kapitola

Autor: Martisek (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Matka, dcera - Kterou miluji? - 12. kapitola: