Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Matka, dcera - Kterou miluji? - 13. kapitola

01.09.2010 (22:00) • Rock • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2492×

13. kapitola

Moje srdce se zastavilo. Cože jsou?

„Cože jste?“

„Upíři, u-p-í-ř-i,“ vyhláskovala netrpělivě Rosalie.

„Ale to není možné.“ Nevěřícně jsem zakroutila hlavou. „Upíři přece neexistují.“

Vůbec nechápu, jak to dokázala, ale ve vteřině byla u mě a drtila mi rameno. Vycenila na mě zuby a zašeptala: „Asi bys' tomu měla začít věřit, vetřelče, protože mě už vážně začínáš štvát, a když se naštvu, není o co stát.“ Stiskla mé rameno ještě víc.

„Au,“ kuňkla jsem.

„Sakra, Rose, přestaň!“ vyštěkl Carlisle.

„Děsíš ji,“ dodal Jasper.

Rose se ušklíbla, ale pustila mě a otočila se na Jaspera. „Jo, ty máš vážně co říkat. Jako by sis ji nejradši nechtěl dát k svačince. Velmi lahodná svačinka.“ Šlehla po mně pohledem. „Ale jak víš, já nikdy nikoho nezabila. A tady toho rýpala.“ Ukázala na mě, „se dokážu skvěle zbavit.“

„Ano, myslím, že jsi to nám v Rochestru dokonale předvedla, Rosalie,“ řekl Edward s úšklebkem. „Myslím, že by jsi se měl Belle podívat na rameno, Carlisle,“ obrátil se na svého otce, který se s profesionálním výrazem díval na moji ruku.

Odstoupila jsem od nich a zděšeně se dívala kolem. Přece upírovi dobrovolně nepodám ruku, aby si mohl cucnout. Udělala jsem další krok vzad a narazila zády do pohovky. Zmateně jsem se koukala kolem sebe a snažila se zachytit nebezpečí.

„Bells," oslovil mě Edward a snažil se tak upoutat moji pozornost. Než jsem se na něj stačila ale pořádně podívat, moji mysl zahalila temnota a já upadla na zem.

Ostré světlo se mi zabodlo do očí ve chvíli, kdy jsem je otevřela. Bolelo mě rameno a hlava. Jakmile jsem zvedla ruku, abych se dotkla bolavého místa na čele, všechno mi došlo.

Uvědomila jsem si, proč se mi leží tak dobře, proč je tady taková zima a taky... Svraštila jsem obočí a přemýšlela co ještě. Edward mě vzal ze školy k nim a řekl mi, že se dozvím konečně jejich tajemství a pak... pak mi ta labilní blondýna řekla, co jsou zač.

Vyjekla jsem a vyhoupla se do sedu. Musím odsud - moje jediná myšlenka, se kterou jsem vyběhla z pokoje a proběhla domem až ven. Nechala jsem všechny obyvatele za sebou a rozběhla se lesem. Přeci jen jsou to upíři!

Když jsem si myslela, že jsem daleko od domu, sedla jsem si a opřela se o strom. Zavřela jsem oči a chtěla si vše promyslet, když najednou mě vyrušil hlas kousek ode mne: „Neměla by jsi tu jen tak sedět, mohlo by ti něco ublížit.“

„Co konkrétně máš na mysli, Alice? Nevěděla jsem, že je tady ještě něco nebezpečnějšího než celá ta tvoje upíří rodinka,“ ušklíbla jsem se.

„No, abych byla upřímná... ano je,“ řekla ledabyle a sedla si vedle mě.

Chtěla jsem se zvednout a odejít, abych řekla pravdu, naháněla mi strach, ale něco v jejich očích... já nevím... přimělo mě to zůstat.

„Bello, nevyslechla sis všechno. My nejsme takoví, jak znáš upíry z všech filmů nebo knížek. Dřevěný kůl, svěcená voda, česnek, slunce - nic z toho nám neublíží, ale co je hlavní - to co ti chci říct - nezabíjíme lidi, Bello. Jsme odlišní od našeho druhu.“

„Myslíš, že mě uklidníš báchorkami o tom, že nezabíjíte lidi? A co teda děláte? Kradete krev z krevních bank nebo máte ve sklepě pár lidí, které čas od čase okusujete? No, musím říct, že jsi mě vážně uklidnila,“ dodala jsem ironicky.

Povzdechla si. „Žijeme z krve zvířat - medvědi, srnky, pumy a tak. Žádná krevní banka ani sklep,“ ušklíbla se, „ani nespíme v rakvích, vlastně vůbec nespíme.“

„Tak to mě ze všeho mrzí nejvíc, vážně vždycky jsme si přála -“

Přerušila mě. „Nemusíš to chápat, nemusíš se s tím ani smířit, ale nesmíš to nikomu říct.“

Hlasitě jsem se zasmála. „A kdo by mi asi věřil? Víš co, Alice, buď tak hodná, ukaž mi směr, kudy se dostanu do Forks a vypadni, ano?“

Svěsila ramena a povzdechla si. Vypadala trošku legračně vzhledem k tomu, kým byla. Neohrožený predátor je smutný kvůli jedné lidské holce? Divné. Nechtěla jsem to ale řešit, a tak jsem se zvedla na nohy a založila si naštvaně ruce na hrudi. Kdyby aspoň můj orientační smysl za něco stál.

„Ukážu ti cestu," ozval se za mnou hlas dalšího člena. Alice pořád seděla na zemi jako hromádka neštěstí s hlavou skloněnou. Vyděšeně jsem střelila očima po Edwardovi a přemýšlela, jestli bych mu dokázala utéct.

„Nedokázala," zamumlala Alice, aniž by se na mě podívala. Eh, řekla jsem to nahlas? Neřekla! Neřekla? Sakra.

„S tebou nepůjdu. Chci jít sama," řekla jsem a vysunula bojovně bradu. Já se nedám tak lehce!

Edward se napjal a přivřel oči. Vypadal dost děsivě. „Buď se mnou, anebo vůbec. Vyber si." Chvíli bylo všude kolem nás, i mezi námi, ticho, jak jsem čekala, že se zasměje a řekne, že si dělal legraci, ale jeho obličej byl pořád stejně vážný.

Nezbývalo mi nic jiného, než rezignovat a zamumlat: „Dobře, ale jdeme." Nic neudělal - tedy nic, co by mi ukázalo nějakou jeho emoci. Pořád se tvářil vážně a děsně nakrknutě. Radši jsem se ho ani na nic neptala a nechala se vyvést z lesa.

Jenže i když je moje orientace na pytel, po chvilce mi došlo, že se vracíme k jejich domu a nejdeme k Forks. Zmátlo mě to, a tak jsem na protest zastavila, aby mi to vysvětlil.

Po pár krocích se ke mně vrátil, obočí zmateně zvednuté. „Děje se něco?" zeptal se.

„Tohle není směr do Forks."

Usmál se a strčil ruce do kapes. „Jdeme k nám." Jako by slyšel moje srdce, které se rozběhlo závratnou rychlostí, dodal: „Mám tam auto. Bude to rychlejší než pěšky." A já mu věřila, že mě nehodlá zavřít do jejich sklepa a zkoušet na mě nějaké šílené pokusy.

Celou dobu jsme šli mlčky a mně to vyhovovalo. Když jsme se začali přibližovat a já uviděla obrysy domu, neodvážila jsem se na něj podívat. Koukala jsem všude možně jen ne na jejich dům.

Edward mě doopravdy dovedl až ke garáži. Otevřel ji a zamířil k jeho stříbrnému Volvu. Otevřel dveře spolujezdce a já po krátkém zaváhaní nasedla.

Nevím, jak to udělal, ale než jsem se nadála, seděl na místě řidiče a startoval motor. Fajn, takže jestli to dobře chápu, jsou asi o malinko rychlejší než lidi, to je... úžasné, prostě úžasné.

Vyjeli jsem, a protože nikdo nemluvil, začala jsem znovu přemýšlet. Z ničeho nic mi to všechno začalo dávat smysl. Pokud jsou upíři, žijí věčně - nestárnou. Proto mamka řekla Edwardovi jménem, zná ho! Proč mi to nedošlo dřív? No jo, jasně, nevěděla jsem, že upíři existují...

Za pár minut zastavil Edward před naším domem, pravděpodobně čekal, že si co nejrychleji vystoupím, ale já zůstala sedět.

Otočila jsem se k němu a pohlédla mu hluboko do očí. Za normálních okolností bych se v nich pravděpodobně začala topit, ale když jsem věděla pravdu... já nevím, nemohla jsem nebo spíš nechtěla.

„Můžu se tě na něco zeptat?“

Vypadl, že ho má otázka zaskočila, ale přikývl. „Jistě, ptej se, na co chceš.“ Jeho odpověď mi přišla v hod.

„Co jsi měl s mou matkou, Edwarde?“ Vím, že ta otázka působila trochu... zvláštně, ale já věděla, že tam něco bylo, i když to působilo naprosto směšně a absurdně.

„Byli jsme milenci.“

Rock <<< Shrnutí >>> martisek



12. kapitola - 14. kapitola

Upřímně doufám, že se vám konec líbí, protože nám s Martinkou strašně moc. *smích*

P. S.: Další kapitolka se kapánek opozdí, Martinka je momentálně v Itálii. :)

Autor: Rock (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Matka, dcera - Kterou miluji? - 13. kapitola: