Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lost heart 2. kapitola

11.03.2012 (20:00) • x0kubicmar0x • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1236×

2. kapitola

Středa je mým nejoblíbenějším dnem. Každý by nejspíš volil sobotu či neděli, ale já mám ráda středu. To bude nejspíš tím, že jsem do Forks přijela právě ve středu. Budu počítat každé výročí. Týdnové, měsíční, dvouměsíční, roční a dvouroční. Bude to celkem zábava.

S hlavou vztyčenou a neskrývaným nadšením jsem vstoupila do vonícího lesa. Bylo jaro, i když se to ve Forks nijak nedalo rozeznat. Je to město věčně schované pod hustými mračny, které se sem tam rozestoupí, aby umožnily slunci se na nás trochu podívat. Ze zamračené oblohy se většinou snášejí chladné kapky dešťové vody a dopadají na taktéž studenou zem. Obláčky, které pluly na obloze v těžko spočitatelném počtu, mě určitě měly rády. Rozhodly se dneska nepršet. Určitě věděly, že přijdu, a chtěly mě uvítat. To od nich bylo velmi hezké.

Sešla jsem po pěšince a vzpomínala na časy, které jsem zde strávila se svými kamarády. Už se těším, až se pozdravím s Jessicou, Mikem, Angelou a Benem. Možná bych Jess mohla zavolat. Doufám, že má pořád staré číslo.

Sáhla jsem do kapsy od riflí a vytáhla stříbrný mobil. Otevřela jsem seznam kontaktů a vyhledávala Jessičino mobilní číslo.

Jako malé jsme protelefonovaly spoustu kreditu a naši rodiče chrlili oheň. Neměli moc rádi, když jejich dcera provolala deset dolarů během jednoho dne.

Když jsem její číslo našla, začala jsem panikařit. Bude si mě ještě pamatovat? Zahnala jsem všechny negativní myšlenky do zadní části mého myšlení a zhluboka se nadechla. Když můj prst stlačil zelené tlačítko a v telefonu se ozývaly vyzváněcí zvuky, bylo pozdě. S roztřesenýma rukama jsem přiložila telefon k uchu a poslouchala vyzváněcí melodii. Možná už to ani není její číslo, doufala jsem.

Tón v telefonu utichl a ozvala se nějaká slečna. „Prosím?“

„Ehm… Dobrý den, je tam Jessica Stanleyová?“ opověděla jsem váhavým tónem.

„U telefonu,“ řekla trochu s naštvaným tónem.

„Ou, ahoj, Jessico, tady Bella. Bella Swanová. Snad tě neruším.“ Přiměla jsem se k přátelskému tónu a k úsměvu na rtech, aby to bylo věrohodnější.

„Jééé, ahoj, Bello! Skvělé, že voláš. Už jsem si říkala, že jsi na nás zapomněla. Jak se máš v Jacksonvillu? Určitě skvěle, že? Jak se má Renée? A kdy přijedete? Stýská se mi po tobě.“ Zněla opravdu šťastně. Musím jí říct, že jsem se vrátila. Bude nejspíš moc zvědavá, proč jí volám zrovna teď. Zavřela jsem oči a rychle přemýšlela, co odpovědět.

„Máma se má skvěle. Já nevím, jak je v Jacksonvillu, protože tam teď nejsem. A mile ráda tě teď hned navštívím. Jsem jenom kousek od tvého domova,“ odpověděla jsem s pobavením v hlase, trochu se pousmála nad tím, jak jsem vlastně sama šťastná, že můžu konečně být mezi svými kamarády.

Z druhé strany se ozvalo nepatrné zalapání po dechu. „To jako myslíš vážně? Jsi ve Forks?“

„Myslím to smrtelně vážně. Mám přijít?“

„Jasně. O tom ani neuvažuj, že bys nepřišla!“

Pobaveně jsem se zasmála a rozloučila se s tím, že se za pár minut objevím u jejího domu. Zasunula jsem mobil zpátky do kapsy a pozorhlédla se po lese. Nějak se musím dostat ven.

S úsměvem na tváři jsem prostupovala kapradím a zpívala si nějakou písničku. Byla jsem přesvědčená, že jsem v lese sama. Zatím. Ale měla jsem takový divný pocit sledovanosti. Jako by se za mnou stahovalo mračno a mělo namířeno přímo na mě. Otočila jsem se, ale za mnou samozřejmě nikdo nestál. Nic se nehýbalo a všude panoval klid. Srdce mi začalo bít neskutečnou rychlostí a zrychlil se mi dech. Začala mi být zima bez pohybu, který jsem momentálně k přežití nezbytně potřebovala. Otočila jsem se zpátky na svůj původní směr a rozběhla se po nalezené pěšince zpátky. Už jsem viděla střechu našeho domu.

Přede mnou se objevila černá šmouha, která se pohybovala v kruhu kolem mě. Stála jsem jako přimrazená. Nebyla jsem schopná sebemenšího pohybu. Třásly se mi ruce a nepochybně i kolena.

Když černá šmouha zmizela, ještě jsem chvíli čekala a asi po pěti minutách jsem se rozběhla k domu. Popadala jsem dech. Opřela jsem se o zeď našeho domu a svezla se po ní k zemi. Moje tělo se silně třáslo. Měla jsem pocit jako by všechna ta radost rázem vyprchala a zbyla tady pouze zlost, kterou ta černá šmouha zanechala. Odteď pro mě platí nové pravidlo - nechodit do lesa. Už se tam nikdy neobjevím. Mám strach z černé šmouhy. Namáhavě jsem se vydrápala na nohy a pomalým krokem jsem se vydala k Jessičině domu.

Byla jsem vcelku překvapená, když se nic nezměnilo. Kytky, které vždy vypadaly živě, i když jsem nevěřila, že by se v takovém počasí chytly. Tráva, která svou barvou dávala najevo, že jí nic nechybí a užívá si svého spokojeného a bohatého života. Plot, který přísně střežil hranice jejich pozemku. A dům, který je útočištěm Stanleyových.

Za oknem se pohla záclona a já jsem bez váhání šla k domu. Dělala jsem poměrně dlouhé kroky a už jsem chtěla vidět Jessicu. Bylo mi po ní smutno více, než jsem si myslela.

Ještě jsem ani nevyšla schody a hned se mi kolem krku pověsila Jessica a skákala radostí. Byla jsem nadšená, že alespoň někdo mě uvítá pozitivně. Snad nebude jediná. Mísily se ve mně různé pocity. Štěstí, radost, nadšení, překvapení a mnoho dalších.

Vypadala skvěle. Měla na sobě skromné oblečení. Černé tričko, bílé tepláky. Nic zajímavého. Vypadala úchvatně. Musím se jí zeptat, kolik kluků po ní kouká. Její narezavělé vlasy se vlnily podél jejího těla, tyrkysové oči měla zvýrazněné černou tužkou a řasenkou a její vzhled zdobil úsměv od ucha k uchu. Sjížděla jsem ji nevěřícným pohledem. Pamatuju si ji menší, nevyspělou. Ale ona měla úžasné ženské křivky, vysokou a hubenou postavu.

„Bello! Tak ráda tě vidím. Pojď dál,“ pobídla. To nemusela říkat dvakrát. Vpadla jsem do jejího domu a úchvatně si ho prohlížela. Byl stejný jako předtím. Ale mně to nedalo. Na tváři se mi vykouzlil úsměv. Známé prostředí ve mně vzbudilo pocit, že někam patřím.

Vešly jsme do jejího pokoje a já si sedla na postel. Podala mi minerálku a až teď jsem si uvědomila, jakou mám žízeň. Vše jsem vypila a položila prázdnou sklenici vedle její, pořád plné. Mezitím jsem jí vyprávěla, jaké to bylo v Jacksonvillu. Popsala jsem jí roky utrpení bez Charlieho a knihovnu. Prostě všechno, co mi přišlo pod jazyk. Docela slušně jsme prodrbaly i kluky.

„No… Po mně se žádný nepodíval. Lidi jsou tam hodně zaujatí a umanutí. Hlavně kluci. Chtějí pořádnou ženskou se čtyřkami, velkým zadkem a štíhlým pasem. Jak říkám. O mně ani koutkem oka nezavadili.“ Posmutněla jsem.

„Neboj, to se tady změní. Kluci jsou tady normální. Pamatuješ si na Mikea Newtona?“ Přikývla jsem. „Dost to v poslední době mezi námi jiskří. Kouká na mě a věčně si se mnou o něčem povídá. Doprovází mě na hodiny. Mám ho ráda a ani nevíš, jak moc. Přímo ho miluju. Ale čekám na něho. Chci, aby udělal první krok.“

Celé odpoledne jsme si povídaly o škole, klucích, životě a módě. Jessica byla velmi zábavná. Měla jistý styl humoru, který dokázal pobavit za jakýchkoliv okolností. Zmínila snad všechny kluky na škole a komentovala jejich způsob vyjadřování. Ani nevím, kdy jsem se tak dobře bavila.

Byla už tma, když jsem se podívala na hodiny. S Jess mi ten čas strašně rychle utekl. Jako kdybych tam byla pět minut, a přitom jsem tam byla pět hodin a ani jednou jsem nezavadila koutkem o hodiny. Vůbec jsem se nenudila. A taky mě nic nehnalo domů. Byla jsem tam sama a mamka měla přijet až za týden.

„Jess, promiň, ale už musím jít. Je strašně pozdě,“ řekla jsem naléhavě.

„Říkala jsi, že jsi doma sama. Nechtěla bys tady přespat?“ vychrlila na mě s nadšením v hlase.

„Ráda bych, ale ty musíš jít zítra do školy a já jdu do školy až v pondělí. Chci si to tady omrknout, než se přihlásím do školy.“

Nevěřícně na mě mrkala a já jsem jí opětovala pohled s jistým pochopením.

„Zítra do školy jdeš. Isabello Marie Swanová, to mi nemůžeš udělat!“ řekla a naštvaně si mě měřila. „Mám návrh. Pojedu s tebou domů. Ty si sbalíš potřebné věci. U mě přespíš a zítra ráno půjdeme spolu do školy.“ Klidně se usmívala. Věděla, že nakonec přikývnu.

Jak řekla, tak udělala. Zajela jsem si domů pro pyžamo, hygienické potřeby a oblečení a nastěhovala se do jejího pokoje. Nabídla mi nocleh po celou dobu, co budu doma sama. Přeci jenom jsem se bála černé šmouhy. Opět jsem na ni začala myslet. Bylo mi nepříjemně, když jsem na ni myslela. Předtím jsem moc nevěděla, co se se mnou děje, ale pořád si pestře dokážu vybavit, jak se kolem někdo nebo něco točí a zanechává pouze černou šmouhu. Vsadím se, že se mi o tom bude zdát.

Po teplé sprše jsem si lehla na postel vedle Jessicy a otočila se zády k ní. Zatímco Jess pravidelně oddechovala, já jsem pořád myslela na šmouhu a hlavou mi prošlo několik možností. S myšlenkou na černou šmouhu jsem zavřela oči a oddala se špatným snům.

Prosím, napište mi komentář. Ráda bych věděla, jaký názor máte na tuto povídku. :)

1. kapitola - 3. kapitola

Autor: x0kubicmar0x (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lost heart 2. kapitola: