Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lost heart 3. kapitola

14.03.2012 (12:30) • x0kubicmar0x • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1392×

3. kapitola

„Jess, jsi doma?!“ zařvala jsem do nejspíš prázdného domu. „Jessico?“

Nejdřív jsem šla do kuchyně, potom do obýváku, a nakonec jsem vlezla do našeho pokoje, kde jsme trávily mnoho času. Ale Jessica nikde nebyla.

Dole něco spadlo. Seběhla jsem ze schodů dolů, jak jsem nejrychleji uměla. Myslela jsem si, že je to Jess. Překvapilo mě, když jsem spatřila černou postavu, která se nakláněla nad Jessičiným tělem, politým krví. Dala jsem si ruku před pusu a zatajovala dech. Srdce se mi rozbušilo.

Co se jí to stalo?

Už jsem to nevydržela a rozeběhla se k jejímu bezvládnému tělu. Slzy mi zaplavily celý obličej a já jsem se málem v nich topila.

Jess měla zavřené oči. Objala jsem ji. Nechtěla jsem ji už nikdy pustit, ale musela jsem zjistit, jestli žije. Pomalu jsem ji od sebe odtáhla a položila prst na její krk. Už jí nebilo srdce.

„Ne!“ zařvala jsem do ticha. „Prosím, žij! Jessico, podívej se na mě! Jess, ne!“ říkala jsem mezi vzlyky. Slzy mi už tekly proudem a já ji opět přitiskla k sobě. Dlouho jsem ji objímala. Nejraději bych už ji nikdy nepustila.

Ve stínu se něco pohnulo. Málem bych zapomněla. Ta postava. Podle pohybů to mohl být muž. Brala jsem ho tedy za muže. Byl celý v černém. Přes sebe měl přehozený černý plášť, který se vlnil až k zemi. Pustila jsem Jess a postavila se na nohy. Třásly se mi ruce. Měla jsem stejný pocit jako tehdy v lese, když tam byla šmouha.

Ten muž se ke mně pomalu přibližoval. „Neboj se,“ říkal mi klidným hlasem. „Nic ti neudělám.“ I přes jeho slova ve mně zvítězil strach a já začala ustupovat. Každý krok, kterým se ke mně přiblížil, jsem zopakovala, akorát ne směrem k němu.

On byl taky postříkaný krví. Rychle jsem se otočila a běžela směrem pryč z domu. Běžela jsem daleko od domu. Něco mě silně chytlo za zápěstí a strhlo zpět. Bezpochyby to byl onen muž. Strach se mi vepsal do očí. Natahoval se po mně a já spatřila jeho zuby zabarvené krví. Přitáhl si můj krk k jeho ostrým zubům.

Někdo se mnou silně třásl. Prosím, ať už je konec.

„Bello! Jsi v pohodě? Vzbuď se!“ Nějak jsem si neuvědomovala, že na mě někdo mluví. Ten hlas zněl jako Jessica. A já nejsem vzhůru?

S námahou jsem otevřela oči. Nade mnou se skláněla Jess a mávala mi před očima.

„Co se děje?“ zeptala jsem se. Posadila jsem se a zatřepala hlavou.

„Mluvila jsi ze spaní,“ oznámila mi. „A křičela jsi moje jméno. Jsi v pořádku?“ Samozřejmě mi neušlo její znepokojení.

„Jo, myslím, že už je mi fajn. Kolik je hodin?“ zeptala jsem se s klidem. Všimla jsem si, že dýchám mnohem rychleji. Srdce se chovalo, jako kdyby právě běželo maraton.

„Půl sedmé. Už bychom měly vstávat. Škola začíná v osm. A navíc bys tam měla být dřív.“

Jessica šla do koupelny první. Mezitím, co jsem se pomalu vzpamatovávala z velmi živého snu, jsem si chystala hygienu. Moc dobře jsem věděla, co se mnou dělá strach v realitě ve snech. Všechno, čeho se bojím v reálném životě, se mi ukáže i ve snu. Ovšem ve větším měřítku, a proto taky někdy mluvím ze spaní. Jess asi nebyla moc ráda, když jsem ji probudila. Ten sen byl tak živý, že jsem si myslela, že ji obejmu, když jsem ji uviděla.

„Koupelna je volná!“ oznámila mi Jessica, když vstoupila do pokoje. Nic jsem neřekla a pomalu se odloudala do koupelny.

Pustila jsem na sebe horkou vodu. Snažila jsem se na nic nemyslet. Jen na to, jak stojím ve sprše, kapky vody mi stékají po mé pokožce a na to, abych pravidelně dýchala.

Vylezla jsem a už jsem byla natolik uvolněná, že jsem byla schopná pohybu. Stoupla si k umyvadlu a vytáhla kartáček a zubní pastu. Kartáček mi důkladně jezdil po zubech a za pomoci zubní pasty mi zmizel nepříjemný pach z mých úst. Studenou vodou jsem si opláchla obličej a ručník jsem omotala kolem mého těla.

Jess v pokoji nebyla. Za to se postarala o to, abych měla co na sebe. Na posteli leželo oblečení zbarvené do fialova. To si mám dneska hrát na fialovou krásku? Vedle toho ležel lísteček.

Ani nemysli na to, že si to na sebe nevezmeš. Chystám snídani.

Ty věci byly strašně pěkné. Top, kalhoty, baleríny na podpatku a mikina. To vše bylo zbarveno do fialové barvy.

Rozčesala jsem si vlasy a oblékla se do toho luxusního oblečení. Na nohy jsem si ještě navlékla silonové ponožky a boty jsem si vzala do ruky. Nechci se v nich zabít hned při prvním styku se schody. Přes rameno jsem si přehodila černou tašku a pádila ze schodů do kuchyně.

„Sluší ti to,“ pochválila mě Jess, když jsem zasedla za stůl.

„Mmm,“ zamručela jsem na souhlas. Rychle jsem do sebe nacházela cornflakes a nedočkavě čekala, až Jessica taky dojí. Když dojedla, vzala mi talíř a dala ho do dřezu.

Ona vypadala taky úžasně. Ale na rozdíl ode mě nebyla ve fialovém, ale v černo-červeném. Venku bylo celkem teplo. Po dlouhé době.

Bylo krátce po čtvrt na osm. Skoro jsem se zarazila, že mám tolik času. Většinou mi všechno trvalo strašně dlouho.

„Tak co? Jdeme? Já mám svoje auto a ty taky. Jen otázka, jestli chceš hodit před dům a vzít si svoje auto, nebo pojedeme společně mým.“ Nebyla jsem si jistá.

Na konec jsem dospěla k závěru, že pojedu svým autem. Jela jsem za Jess. Cesta byla poměrně krátká. Všechno tady bylo strašně blízko oproti Jacksonvillu.

Na parkovišti ještě nikdo nebyl. Zaparkovala jsem vedle Jessicy. Bylo přesně půl osmé.

„Musíš si zajít do ředitelny pro veškeré formuláře. Mám tam jít s tebou, nebo tam trefíš?“ zeptala se mě, když vystoupila z auta, a stoupla si ke dveřím mého miláčka. Uvažovala jsem.

„Asi budeš muset jít se mnou. Neznám to tu,“ podotkla jsem.

Zamkla jsem tedy auto a hodila klíčky do tašky. Na podpatcích mi to celkem šlo. Zatím jsem nespadla, takže jsem zvědavá, kdy si to vyberu. Jednou spadnout musím. Jess měla červené kecky na podpatcích, černé upnuté rifle, černé tričko a červenou mikinu. Vlasy měla na rozdíl ode mě svázané do culíku. Výškově jsme na tom byly stejně.

Došly jsme až před nějaké dveře. Nenamáhala jsem se čtením popisku. Jessica mi otevřela dveře a já vstoupila do místnosti.

Za stolem se krčila starší paní kolem padesátky.

„Dobrý den,“ pozdravila jsem. Její modré oči se na mě upřely a já se cítila nepříjemně. Nerada jsem byla středem pozornosti.

„Dobrý den, potřebujete něco?“ Zdála se být milá podle jejího hlasu. Přistoupila jsem blíže k jejímu stolu a tašku dala na židli.

„Jsem tady nová. Jmenuji se Isabella Swan. Chtěla bych se zapsat na tuto školu,“ řekla jsem. Vůbec jsem neměla zkušenosti s tím, jak se hlásí na školu, nebo přihlašuje.

„Dobrá. Tady mi, prosím, vyplňte papíry. Potom vám řeknu, co a jak.“ Podala mi stoh papírů a mně málem spadla brada. Se zděšením jsem si vzala papíry, vytáhla si z tašky propisku a začala vyplňovat. Ve většině případů to bylo jenom jméno, příjmení, bydliště. Měla jsem to hotové během deseti minut.

Té paní jsem vrátila vyplněné papíry a ona mi řekla, že si mám učebnice vyzvednout na hodinách. To bylo fajn, nechtěla jsem se trápit s haldou knih a učebnic.

Jessica na mě čekala opřená o zeď. Do ruky jsem si vzala rozvrh a zjišťovala, co mám první hodinu. Biologie. Fajn, to by šlo.

„Co máš první hodinu?“ zeptala se mě netrpělivě Jess.

„Biologii. Ty?“

„Taky, super.“

„Sedneš si se mnou?“ Nechtěla jsem sedět s někým jiným, než s ní. Nikoho jsem tady neznala.

„Ne. Už sedím s Mikem. Promiň. Ale na biologii je jedno místo volné. Myslím, že si padnete do oka,“ řekla a šibalsky se na mě podívala. Ach ne. Co na mě chystá?

Měly jsme celkem hodně času a já jsem studovala plánek školy. Do učebny biologie jsem tedy nakonec dorazila s pomocí mapy. Jessica se mnou měla celkem hodně trpělivosti. Pletla jsem se, takže jsme několikrát zabloudily. Zbývalo mi pět minut do zvonění. Nakonec jsem našla učebnu a oddychla si, když už jsem nikam nemusela spěchat.

„Příště mě povedeš,“ upozornila jsem Jess a ta se jenom zasmála.

Vešly jsme do třídy. „Podívejte, koho vám vedu!“ zařvala přes celou třídu. Všichni se otočili na nás. Vlastně na mě. Jessica se připojila k Mikeovi, Benovi a Angele.

„Ahoj, Bello!“ křikl Mike a objal mě. To samé zopakovali ostatní. Smála jsem se.

„Tak ráda vás všechny vidím!“ řekla jsem a posadila se na poslední volné místo. Až teď jsem si všimla, že je jediný, kdo mě nepozdravil. Celou dobu tady seděl a ani se nepohnul. Nebyl mi vůbec povědomý. Musel se přistěhovat, když jsem tady nebyla. Tak nějak jsem ho vůbec nevnímala. Když přišel do třídy pan Banner, vstala jsem a podala mu nějaký papír, který mi měl podepsat. Dal mi učebnici a já zasedla zpátky na své místo.

„Ehm… Ahoj,“ ozvalo se vedle mě a já se otočila za tím nádherným zvukem. To ani nemohl být něčí hlas. Tak krásně sametový a zvonivý. Okamžitě jsem chtěla vidět majitele tohoto krásného hlasu.

„Ahoj,“ řekla jsem a podívala se na osobu, která mi pohled oplácela.

2. kapitola - 4. kapitola

Byla bych ráda za vaše komentáře. Budu ráda i za kritiku. :)

Autor: x0kubicmar0x (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lost heart 3. kapitola: