Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Like a rainbow: 2. kapitola - Bez nálepky

Co na to Alice:

Seděla jsem v obyváku a plánovala, co budu v pondělí dělat. Mělo svítit slunce, takže jsem uvažovala nad nákupy. Najednou jsem někoho uviděla. Dívku, asi šestnáctiletou, s dlouhými blond vlasy, zelenýma očima... To snad...

Využila jsem toho, že Edward s Jasperem byli na lovu. Vyrazila jsem na místo, kde se mi neznámá dívka objevila v mém vidění. Dvoupatrový domek, natřený, kdysi modrou barvou, která vybledla a zůstal po ní jen světlounký nádech. Nechápala jsem co tady vlastně dělám. Bylo ráno, většina lidí ještě spala (vždyť byla neděle), ale v tomhle domě bylo živo. Stála jsem před tím domem a nemohla si uvědomit, proč. V ten moment se otevřey dveře a přede mnou stála ona. Vybavila se mi vzpomínka na má vidění, která jsem měla hodně, hodně dávno. Ty nevysvětlené vize o cizí holčičce...

Pohlédla mi do očí a já nebyla schopna uhnout pohledem. Hleděla jsem do těch zelených očí a v ten moment jsem si byla stoprocentně jistá, že je to skutečně ta, kterou jsem dříve vídala. Nemohla jsem tomu uvěřit. Otočila se ke dveřím, aby je zamkla. Využila jsem těch pár vteřin a rozběhla se domů.

„Přijela do Forks!“ zakřičela jsem, když jsem vrazila do obyváku. Jasper s Edwardem už byli zpátky. Edward jako jediný věděl, o co jde, ale byl zmatený. Ostatní na mě nechápavě hleděli.

„Kdo přijel, Alice?“ zeptal se Jasper a v tu chvíli stál u mě.

„Ta holka... Ta, kterou jsem kdysi vídala... Je tady!“ Skákala jsem radostí, přestože jsem nevěděla z čeho mám takovou radost. Všichni zmateně koukli na Edwarda. Já jsem totiž nebyla schopná jim to pořádně vysvětlit. Promítla jsem mu svou dnešní vizi. On chápavě kývl a pustil se do vysvětlování.

„Alice viděla nějakou dívku. Šla se podívat, kdo to je a myslí si, že je to ta holčička, která se kdysi zjevovala v jejích vizích.“ Všichni přikývli, ale mě se nelíbilo co řekl.

„Já si to nemyslím, Edwarde. Vím to!“ pomyslela jsem si naštvaně.

„Tak dobře. Je si jistá, že je to ta holčička.“ Zazubil se Edward.

„A já ji zítra neuvidím, protože bude svítit slunko. To je k vzteku! Znám ji déle, než kdokoliv ve škole, ale oni ji prostě uvidí první. To není fér!“ vztekala jsem se, když se mi zjevil další obraz. Firts beach v La Push, ona a nějací kluci. Zavrčela jsem a vyběhla do svého pokoje. Zezdola jsem slyšela Edwardův smích.

„Co se stalo?“ ptala se Esme s Jasperem.

„Viděla ji v La Push s nějakýma klukama a nelíbí se jí to. Jednak proto, že tam za ní nesmí a taky proto, že to jsou další osoby, které se s ní seznámí dřív než ona.“

„To není k smíchu!“ křikla jsem naštvaně a on se rozesmál ještě víc.

2. kapitola – Bez nálepky

Když jsem dojela domů, bylo skoro sedm. Musela jsem jet pomalu a opatrně, protože se cestou rozpršelo. Táta vařil večeři. Vůně koření mě praštila do nosu už v předsíni. Budou steaky, bezva. Pověsila jsem mokrou bundu na věšák a zouvala si boty.

„Ahoj, Nancy!“ zavolal na mě táta.

„Ahoj.“ Vešla jsem do kuchyně a začala automaticky chystat talíře.

„Tati... Nepálí se tu něco?“ zavětřila jsem vevzduchu.

„Jejda!“ vyhrkl a vrhnul se k troubě, aby vytáhl brambory.

„Není to tak strašný. Díky N. (čteno „en“), skvělý načasování. Trochu jsem na ně zapoměl.“

„Já už to zvládnu, tati. Sedni si.“ Předal mi chňapku, nůž na steaky a podle mých pokynů se posail ke stolu. Naložila jsem maso i brambory na talíře a dali jsme se do jídla.

„V pokoji máš knížky a rozvrh. Volala mi babička, že ti to vyzvedla, tak jsem se za ní zastavil. Těší se, až ji navštívíš.“

„Paráda. Taky se na ni těším. Neviděla jsem ji celou věčnost.“ Chvíli bylo ticho. Pak jsem si zase vzpoměla na Lauren.

„Teta Nathaly ví, že jsme tady?“

„Asi ještě ne. Víš, že to stěhování bylo na rychlo... Ale zítra se stejně uvidíš s Lauren, tak je to jedno, ne?“ Skvělý.Takže Lauren nic neví. Aspoň neměla šanci o mně povykládat svým spolužákům.

Dojedli jsme a já se pustila do mytí nádobí. Táta uklidil prázdné krabice z obýváku a pak mi přišel pomoct. Naštěstí při vaření nedělal moc velký nepořádek, takže kuchyň byla za chviličku čistá.

„Jak se ti jezdilo?“ zeptal se, když jsme seděli u televize. Ráda jsem se s ním dívala na hokej...

„Jo, skvěle.“ Usmála jsem se na něj.

„Jela jsem do La Push. Potkala jsem tam skvělý kluky. Bylo to prima.“

„Tak skvělý kluky, jo?“ Poťouchle se usmál, zakoulel očima a nadzvedl obočí. Hodila jsem po něm polštář.

„Tak to není, tati.“ Oba jsme se rozesmáli. Pak mi ten úder vrátil. Rozpoutala se polštářová bitva,  která po pár minutách přerostla v lechtací zápas. Vyhrála jsem.

„Dobrá, dobrá. Jsi vítěz.“ Prohlásil táta, když se sbíral ze země a snažil se popadnout dech. Urovnala jsem polštáře a on se vrátil ke sledování hokeje.

„Asi si půjdu lehnout.“ Prohlásila jsem a zamířila ke schodům.

„Je teprve čtvrt na devět, N. Odkdy chodíš spát tak brzo?“

„Pořádně se vykoupu a kouknu na ty učebnice. Prokoukl jsi mě, tak brzo spát nejdu. Spokojen?“ vyplázla jsem na něj jazyk.

„Nadmíru.“ Vrátil mi úšklebek. „Dobrou, zlato.“

„Dobrou, tati.“

Ani v mém pokoji nezůstaly prázdné krabice. Táta je určitě uklidil, když jsem nebyla doma. Vytáhla jsem ze skříne tričko s nápisem Jets, ve kterém jsem obvykle spávala. Dostala jsem ho od strejdy Kita, když mi bylo devět. Tenkrát jsem se do něj vešla třikrát, jak bylo dlouhé. Teď mi bylo kus nad kolena. Vyhrabala jsem k němu kraťasy s pumou a zamířila do koupelny. Sprcha mi netrvala moc dlouho. Vyčistila jsem si zuby a šla zpátky do pokoje. Na psacím stole ležela vedle mého notebooku hromádka knih. Většina učebnic byla stejná, jako ty, co jsem měla v Seattlu. Lišila se jenom matematika a španělština – žádný problém.

Prohlížela jsem si rozvrh a hledala na pláncích nejpřijatelnější cestu na jednotlivé hodiny.

„Můžeš přece jít s Lauren.“ Ozval se táta, který se nenuceně opíral o futra. Zakoulela jsem očima.

„To je ta nejhorší varianta, tati.“

„Ale no tak. Jsem si jistý, že si k sobě najdete cestu, když spolu budete trávit tolik času.“ Nechápala jsem, kde se v něm bere ta naděje.

„Pochybuju, že si na ni po šestnácti letech udělám jiný obrázek, jen proto, že s ní budu chodit do školy. Nemůžu říct, že bych ji nesnášela. Stejně jako nemůžu říct, že bych ji kdovíjak zbožňovala. My se prostě sneseme. Toť vše, tati.“

„Ok, vzdávám se. Volala máma, když jsi byla v koupelně, tak jsem ti přišel vyřídit pozdrav. Dobrou, holčičko.“ Zavřel za sebou dveře.

Nastudovala jsem si celý areál školy a odebrala se do postele. Zatím se mi tady líbilo. Koukala jsem do stropu, vzpomínala na dnešní odpoledne v La Push a usmívala se. Po chvíli jsem se ztratila do nevědomí.

Stála jsem uprostřed lesa a někdo mě volal jménem. Byl to krásný hlas. Nedokázala jsem určit, odkud vychází... Bylo to jako by se točil kolem mě. Pak bylo ticho a já dostala strach. Snažila jsem se vymotat z lesa. Došla jsem ke krásnému domu, před terým stála dívka drobné postavy, s jemnými rysy a elfím obličejem. Upírala na mě pohled a stála jako socha. Pak se i s domem rozplynula v záři slunce a já stála na pláži se třemi kluky. Zase jsem slyšela ten krásný hlas. Tentokrát z jednoho místa. Nabíral na naléhavosti, ale nepřibližoval se. Chtěla jsem za ním jít, ale nemohla jsem. Nedokázala jsem odejít. Odejít od nich... Od mých přátel...

Ráno mě probudilo – světe div se – slunce, opírající se do mého okna. Vyskočila jsem z postele s neuvěřitelně skvělou náladou. Sjela jsem po zábradlí do kuchyně. Bylo půl sedmé. Spousta času na rozhodování mezi jogurtem a ovesnými vločkami. Ve třičtvrtě jsem se rozhodla pro jogurt. Na školu bylo sice brzo, ale nechtěla jsem vzbudit tátu. Vyběhla jsem zpátky do pokoje. Oblíkla jsem si ošoupané džíny, první tričko, které mi přišlo pod ruku a tmavě modrou mikinu. Rozhlídla jsem se po pokoji a hledala svůj batoh. Pak jsem si vzpoměla, že jsm ho schovala pod postel, s ostatníma taškama. Vytáhla jsem ho a nahrnula do něj učebnice ze stolu. Z přední kapsy čouhala moje oblíbená kšiltovka – Jets, jak jinak. Stáhla jsem si vlasy do culíku a nasadila si kšiltovku. Ať se všichni dozví, že já jsem tátova „klučičí“ holka. Seběhla jsem ze schodů a dole narazila na tátu.

„Promiň, nechtěla jsem tě vzbudit.“

„Dobrý ráno, N.“ Zívl a protáhl se.

„Nevzbudila jsi mě. Vstávám kvůli dílně. Už jdeš?“ Sklouzl pohledem na můj batoh.

„Ehm... jo.“ Vypravila jsem ze sebe při pohledu na hodiny.

„Tak hodně štěstí. A pozdravuj ode mě Lauren.“

„No jo!“ zavolala jsem přes rameno a v rozvázaných teniskách jsem vyběhla ven. Neobtěžovala jsem se s budnou. Bylo krásně a docela teplo. V garáži jsem si sedla na motorku a přemýšlela. Po chvilce jsem se rozhodla nechat přemýšlení na parkoviště místní střední školy.

Ke škole jsem dorazila něco před čtvrt na osm. Trefila jsem bez problémů. Vybrala jsem si dobré parkovací místo a sedla si na obrubník. Tráva byla určitě nasáklá vodou, protože těch pár chvil, kdy svítilo slunce, rozhodně nestačilo  k vysušení trávníku po převládajícím dešti.

Těšila jsem se, až zapadnu do školního stereotypu. Tady chodilo do školy ani ne čtyři sta lidí. Všichni se určitě znají a jakmile mě tady někdo zmerčí, hned se to roznese. Dostanu nálepku nováčka. Budu „ta blondýna ze Seattlu“. Paráda. Doma v Seattlu se o mě kluci zajímali. Trošičku jsem to chápala. Dlouhé blond vlasy, štíhlá, sportovní postava, zelené oči, které se vidí málokdy... No jo. Asi jsem jim připadala hezká. Popravdě, moc mě to nezajímalo. V Seattlu jsem se nechtěla moc vázat a dobře jsem udělala. Tady jsem si připadala jinak... Víc jako doma. A měla jsem náladu sehnat si kamarády. To bylo snad poprvé od doby, co se naši rozvedli. Na parkovišti se začali objevovat studenti. Většina aut nepatřila k nejnovějším, ale na malém městě se to, myslím, dalo čekat. Moje motorka taky nebyla nová, takže zapadla. (Až na to, že byla jediná, mezi tolika auty.)

Teenageři, kteří kolem mě procházeli, si mě prohlíželi, jako na nějaké výstavě. Nijak mi to nevadilo. Některým jsem zamávala, některé jsem pozdravila. Usmívala jsem se a hledala v davu svoji sestřenku. Uviděla jsem ji postávat u Suburbanu se dvěma holkama a blonďákem, který na mě včera zíral z obchodu.

„Hej, Lauren!“ křikla jsem na ni a ona se otočila. Když mě její oči našly, vyvalila je a několikrát zamrkala. Pak jen němě artikulovala. „Nancy?“ Kývla jsem na ni a šla se nahlásit na informace.

Nápis ,Přijímací kancelář´ se nedal přehlédnout. Vešla jsem dovnitř a okamžitě poznala ženu, stojící za dlouhým pultem, plným letáčků.

„Dobrý den, paní Copeová.“ Pozdravila jsem ji s úsměvem. Zvedla oči od knížky a zatvářila se zaskočeně. Když si mě ale prohlédla, tvář se jí roztáhla do širokého úsměvu.

„Ahoj, Nancy. Vítej u nás.“

Byla to jedna z mála osob, které jsem ve Forks znala. Přátelila se s mojí babičkou, co si pamatuju, tak odjakživa.

„Učebnice, rozvrh... máš. Skvěle. Plánek?“ podívala se na mě.

„Nepotřebuju, díky. Na každou hodinu trefím.“ Řekla jsem s úsměvem.

„Dobrá. Tenhle papír dáš podepsat svým učitelům a po vyučování mi ho přineseš. Ano?“

„Jasně. Zatím nashle, paní Copeová.“ Zamířila jsem ke dveřím.

„Ať se ti tu líbí, Nancy.“ Zavolala na mě, než jsem vyšla z přetopené kanceláře. Takové teplo jsem ve Forks nezažila. Navíc v listopadu. Musela jsem si rozepnout mikinu. Na rohu budovy stál vysoký kluk s nakrátko střiženými oříškově hnědými vlasy a zvědavě si mě prohlížel. Došla jsem až k němu a na vteřinu zaváhala, jestli mám jít dál nebo se u něj zastavit. Nestála jsem o titul nafoukané blondýny a tak jsem se rozhodla pro kompromis. Usmála jsem se na něho a jednoduše ho pozdravila.

„Ahoj.“ A šla jsem dál. Ohlédla jsem se přes rameno a všimla si, že ten kluk zůstal stát, jako opařený. Vzpoměla jsem si, jak mi jediný kamáradá, kterého jsem v Seattlu měla, vysvětloval, že tím úsměvem oslňuju kluky natolik, že nejsou shopni slova. Tenkrát jsem se tomu zasmála a řekla, že je to blbost. Šla jsem pomalu dál.

„Počkej!“ zavolal na mě. Zastavila jsem a pomalu se otočila.

„Já... já... jsem Dean.“ Vykoktal ze sebe, když mě doběhl. „Ty jsi tu nová, že? Viděl jsem tě ut é motorky...“

„Jo. Jsem Nancy.“ Představila jsem se a natáhla k němu ruku. Potřásli jsme si a on zrudl jako rajče.

„Takže... co máš teď za hodinu?“ zeptal se nervózně.

„Angličtinu.“ Odpověděla jsem mu přátelským tónem.

„Já taky. To je super...“ vyznělo do ztracena, jakoby mluvil sám k sobě. Pomalou chůzí jsme se vydali k budově č. 2.

„Ty jsi druhák?“ zeptala jsem se, jen tak mimochodem.

„Jo. Ty taky, ne?“ znejistěl.

„Jasně.“ Ujistila jsem ho. „Takže asi znáš Lauren, že?“

„Lauren Maloryovou?“

„Jo, tu.“ Přikývla jsem.

„Jasně. Máme společné hodiny. A ty ji znáš odkud?“ koukl na mě zvědavě. Poraženě jsem vzdychla.

„Je to moje sestřenice.“ Koukla jsem do země a trochu se zamračila.

„Neříkáš to moc nadšeně.“ Zasmál se Dean.

„Nadšená z toho fakt nejsem.“ Zašklebila jsem se.

„Nepochlubila se, že přijedeš.“

„Nevěděla to.“

„Nezdá se, že bys ji měla nějak v lásce.“ Konstatoval, když viděl můj kyselý výraz.

„Nijak zvlášť.“ Přiznala jsem.

„Nedivím se. Mě taky není moc sympatická.“ Pokrčil rameny a dál to nijak nerozváděl.

Došli jsme do budovy a proplétali se davem studentů, kteří se hrnuli do různých tříd. Do učebny jsme vešli se zvoněním. Lauren se na mě šklebila z první lavice. Já se sladce usmívala a šla jsem se posadit. V předposlední lavici seděla vysoká dívka, která, jako jedniá, nevěnovala pozornost mému příchodu. Dean si sedl k nějakému klukovi do třetí lavice a ten se na něj hned vrhnul. Stejně tak i dalších pět kluků kolem.

„Ahoj. Můžu si přisednout?“ Dívka zvedla oči od svých poznámek a mile se na mě usmála. Zpoza obrouček slušivých brýlí se na mě dívaly přátelské hnědé oči. Nemohla jsem se zbavit dojmu, že už jsem ji někde viděla.

„Jasně. Ty jsi Nancy, viď?“

„Jo, to jsem já. Lauren se zmínila?“ střelila jsem po Lauren pohledem, když jsem si sedala na židli.

„To taky. Pamatuju si tě z oslavy jejích narozenin... trochu...“

„Páni, to máš teda pořádnou paměť. To bylo tak před šesti lety, ne?“ Jo. To jsem ještě bydlela s oběma rodiči... Rázem mi svitlo.

„Angela?“

„Taky máš dobrou paměť.“ Zasmála se.

Koukla jsem dopředu, jak se hlouček kolem Deana rozrostl o pár dalších kluků a Lauren taky vášnivě debatovala se svou sousedkou a holkama z vedlejší lavice.

„Wow. Jsem žhavá novinka, co?“

„Už asi jo.“ Povzdechla si Angela. „Jsou to žraloci. Nic si z toho nedělej.“ Opět se na mě usmála.

„V pohodě. Jenom mám strach, co o mně rozhlásí Lauren. O pomluvy nestojím a ona zas nestojí o mě, takže...“ uchechtla jsem se.

„Myslím, že nic nepatřičného vykládat nebude. Její popularita s tvým příchodem stoupne. Kdyby tě pomlouvala, hodili by ji do stejného pytle a to ona nebude riskovat.“ Hm, to mě mohlo napadnout. To je celá ona.

Do třídy vešla velice mladá žena. Nemohlo jí být víc, než pětadvacet a nesla hromádku knih. Všichni se s jejím příchodem vrátili na svá místa.

„Dobré ráno.“ Pozdravila třídu melodickým hlasem a knihy položila na stůl.

„Dneska budu od každého chtít slyšet název knihy, kterou má nejradši. Během dalších budeme projednávat světou literaturu.“ Její hlas mi byl neuvěřitelně povědomý. Kluk z lavice přede mnou se přihlásil.

„A co když nemám oblíbenou knihu, protože knihy nečtu?“ zeptal se, pravděpodobně aby popbavil třídu, což se mu povedlo. Většina se zasmála – tak tenhle kluk nebude hrát druhý housle.

„Pokud nečtete, což je politování hodné, pane Browne,“ řekla učitelka žertovným tónem. „Budete si muset vybrat knihu z dětství. Všichni máte čas se rozmyslet. Zatím uvidíme jak se vyznáte – nebo nevyznáte – v evropské literatuře.“ Vzpoměla jsem si odkud ten hlas znám. Samantha Brooksová – teď učitelka angličtiny – mě kdysi hlídala u babičky, když bylo třeba.

„Přečtu vám pár ukázek z různých knih. Kdo bude znát název nebo autora, řekne. Nemusíte se hlásit, protože pochybuju, že se najde tolik znalců, abyste se překřikovali.“ Přejela třídu pohledem a zastavila se u mě. Usmála se a skoro neznatelně kývla.

„Tak začneme.“ Otočila se pro knihu na stole. Třída se jakoby rozvlnila, jak se všichni opřeli o lavice a čekali na předčítání.

„A tak se usnesli na zásadě, že všichni chudí budou mít navybranou (neboť nikoho nechtějí nutit, kdepak)...“ nesl se třídou melodický přednes naší učitelky. Snažila jsem se zařadit si své nové spolužáky. Byla jsem ráda, že se neobjevila postava třídního šprta. Zato jsem si mohla být jistá přítomností přinejmenším jedné drbny.

„... a od obchodníků s obilím občasnou dodávku ovesné krupice a vydávali třikrát denně porci řídké kaše,dvakrát v týdnu s přídavkem jedné cibule...“ četla učitelka dál.

„To odněkud znám.“ Špitla si Angela a já si znuděně povzdechla.

„Charles Dickens.“ Řekla jsem nahlas a prořízla tím klid ve třídě.

„Výborně, slečno Whitová.“ Celá třída se na mě otočila.

„A znáte i název díla?“ zeptala se učitelka, přestože si byla jistá mou odpovědí.

„Jistě, slečno Brooksová.“ Třídou to zašumělo, jak se všichni podivili, že znám její jméno.

„Oliver Twist.“

„Skvěle. Tak přejdeme na další.“ Zatímco hledala tu správnou knihu, Angela se ke mně naklonila.

„Odkud ji znáš?“

„Občas mě hlídala, když jsem byla malá... A mimo jiné mi četla Olivera Twista.“ Obě jsme se tomu zasmály a pak opět věnovaly pozornost čtenému úryvku.

„Nám už zbývá jenom jedno, Verunko, budeme svoji hned a potom odejdeme ze světa – tamhle je hluboká voda – tam nás už nikdo nerozloučí a pobudem si spolu – jestli krátko či dlouho, to nám už pak bude jedno...“

„Romeo a Julie na vsi.“ Promluvila tentokrát Angela.

„Ano, slečno Weberová. Zná někdo autora?“

„Gottfried Keller.“ Řekla jsem současně s Deanem, který se na mě otočil a spiklenecky se zazubil.

„No vida. Takže pokračujeme.“ Vzala do ruky další knihu. Byla menší než ty předešlé.

„Prosím vás, nechte mě to dočíst. Kdo bude vědět, nechá si to zatím pro sebe. Není to dlouhé, nebojte.“ Nalistovala stránku a dala se do čtení. Její přednes byl dokonalý...

„Jestliže přežiješ ten vytoužený den,

až Smrt, ten chrt, můj prach posbírá do uzlíku,

a jednou náhodou zavadíš pohledem

o tyto veršíky po mrtvém milovníku,

srovnej je s pokrokem, jenž se stal mezitím,

a přes to, že je už předstihnou jiní svými,

nech si je – pro můj cit, ne snad pro jejich rým,

jenž bude zastíněn daleko šťastnějšími.

A potom kéž bys chtěl si s láskou pomyslet:

„Kdyby můj přítel žil a zrál, jak zraje čas,

i jeho láska by přinesla lepší květ

a pak by v šiku těch nejlepších kráčel zas.

On však už nežije a jiní došli dál:

ty čtu pro jejich sloh – a jej, že miloval.““

S koncem nastalo hrobové ticho.Všimla jsem si, že Angele se po tváři kutálí drobná slza.

„Tak, kdo ví?“ Chvíli jsem čekala, jestli to někdo řekne. Třídou se nesla šeptaná jména různých autorů a tak jsem se opět blýskla.

„William Shakespeare.“

„Ty asi hodně čteš, co? Hvězdo literatury.“ Šťouchla jsem Deana knížkou pod žebra za to pojmenováni, ale zasmála se s ním.

„Dřív jsem četla hodně, ale poslední dobou už mě to nebaví.“ Přiznala jsem se.

„Já bych četla od rána do večera.“ Řekla zasněně Angela. Při pohledu na ni jsem jí to opravdu věřila.

„Třeba knížku Petr a Lucie. Moje oblíbená, což mi připomíná, že máme na příště povykládat o oblíbených knížkách.“ Asi ji mrzelo, že jsme dnes nestihli probrat téma oblíbených knih.

Chtěla ještě něco říct, ale zarazila se a pak na mě zamyšleně koukla.

„Máš kliku, že o tobě nikdo nevěděl. Teď už se to asi rozneslo, ale kdyby Lauren věděla, že přijedeš, určitě by si to nenechala pro sebe a všichni by tě tu sežrali.“ Všichni tři jsme se rozesmáli.

„Však víme, jak to bylo s Cullenovými.“ Řekl Dean, když jsme si sedali do lavice v učebně matematiky. Tam se mi líbilo. Lavice byly po čtyřech. Sedli jsme si úplně dozadu – já byla uprostřed a vedle Deana zůstalo prázdné místo. Naštěstí pro nás se nezaplnilo, takže jsme volně pokračovali v konverzaci, než příjde učitel.

„Kdo jsou Cullenovi?“ zeptala jsem se.

„Taky jsou tu noví. Dneska tady nejsou, protože je hezky. Vždycky, když je pěkné počasí, celá jejich rodina prý jede stanovat. Když přišli, všichni na nich mohli oči nechat. Jsou vážně krásní, ale jsou...“ Angela se odmlčela.

„Divní.“ Dořekl za ni Dean a potichu se zahihňal.

„S nikým se moc nebaví a jsou pořád jenom spolu. Však uvidíš, až se vrátí.“

Myslela jsem si, že to bude těžší, ale zapadla jsem okamžitě a nikdo (kromě těch, kteří mě viděli porpvé a tudíž si mě potřebovali prohlídnout) na mě nijak necivěl.

Učitel matematiky byl – upřímně – hňup. Tedy jako člověk myslím. Matematice sice rozuměl, ale způsob, jakým ji učil mě nenadchnul. Ještěže jsem v matice dobrá. Utekla další hodina a náš trojlístek se vydal na biologii. Cestou jsme potkali Mika a Erika. Ochotně se mi představili a šli s námi do učebny. Oba už o mě nepochybně něco zaslechli.

„Takže, ty jsi bydlela v Seattlu?“ zeptal se Mike se zjevným zájmem dozvědět se o mě něco víc.

„Jo, ale původně jsem z Vancouveru.“ Odpověděla jsem a následně se kousla do rtu. Nechtělo se mi prozrazovat celé to story o stěhování po rozvodu. Mike si toho asi všiml a radši se dál neptal.

Byla jsem ráda, že i na biologii můžu sedět s Angelou. Před námi byla volná lavice, do které si ale nikdo nesedl.

„Tady sedávají ti Cullenovi?“ zeptala jsem se jí.

„Jenom jeden. Edward. Sedí sám.“ Odpověděla mi.

Učitel biologie byl pravý opak matikáře. Hodina uběhla rychle a my se vydali na oběd. Seděla jsem u stolu s Mikem, Erikem, Angelou, Deanem a bohužel taky s Lauren, která přišla s nějakou jinou holkou.

„Ahoj, jsem Jessica.“ Přiskočila ke mně a potřásla mi rukou. Při tom se důkladně rozhlédla, jestli to všichni vidí. Perfektní kamarádka pro Lauren.

Byla jsem připravená, že budou chtít o mně slyšet i něco jiného, než jak se jmenuju a že je Lauren moje sestřenice. Tak se taky stalo. Většinou se ptal Mike a všichni jenom přikyvovali, že je to zajímá.

„Ty prý bydlíš s tátou?“ Hm a je to tady. No, stejně by na to téma dřív či později došlo. Zhluboka jsem se nadechla.

„Jo bydlím. Rodiče jsou rozvedení.“ Moji noví spolužáci se zarazili a omluvně sklopili oči. Asi vytušili, že se mi o tom nechce vyprávět.

„A co tvůj táta dělá?“ pokračoval Dean pohotově. Byla jsem mu za to vděčná.

„Zařídil si ve Forks dílnu. Je automechanik. Je to klasický typ otce, co se hrabe v motorech a kouká na sportovní kanály.“ usmála jsem se při myšlence na tátu.

„To se s ním musíš celkem nudit ne?“ prohodil Erik a já se zamračila.

„Vůbec ne.“ Odvětila jsem a jeho to zaskočilo.

„Ty sis nevšiml, že Nancy přijela na motorce, že?“ šťouchl do něj Dean. On byl vlastně jediný kdo o tom věděl, kromě Lauren samozřejmě.

„Aha. Tím se lecos vysvětluje. Takže, ty seš tátova holka, jo?“ Konečně to někdo řekl.

„Jo. To jsem přesně já.“ Řekla jsem s nadšeným úsměvem. Tak mě tu budou brát. Taková jsem a jim to nevadí. Nedostanu žádnou nálepku nováčka. Jsem Nancy a tečka.