Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Like a rainbow: Prolog + 1. kapitola - Stěhování

Z deníku Jaspera Cullena:

Minulost dožene každého. A nemusí jít jen o nepříjemné vzpomínky, které vás pronásledují. Stane se, že vám osud dá znamení a vy ho přehlédnete. Nepochopíte jeho smysl a tak jdete dál. Ale můžete mi věřit, že se dříve či později připomene.

Alice měla kdysi dávno vizi o malé holčičce. Chtěla ji najít a zjistit co je zač a proč ji viděla. Nelíbilo se mi to ani trochu. Měl jsem zvláštní pocit z toho co se chystala udělat. Potřeboval jsem chránit svého anděla a tak jsem jí ten nápad rozmluvil... Po několika dnech přemlouvání mi dala slib, že se nevydá hledat dítě ze své vize. Edward mi pak prozradil, že ji často sleduje. Hlídala tu cizí holčičku, jakoby se bála o její budoucnost. Jakoby tušila, že se jí má něco stát... Všichni jsme viděli, jak ji to ničí a nakonec si i ona sama uvědomila, že se zbytečně trápí a přestala myslet na onu neznámou.

Na světě nebylo mnoho míst, kde bychom mohli zůstávat. Byli jsme rádi, že se po tolika letech můžeme vrátit do Forks. Odjeli jsme tedy od Tanyi a nastěhovali se do malého městečka s téměř neustálým příkrovem mraků. Kolem byly lesy, kde jsme mohli bez problémů lovit. Jediné co nás omezovalo, byla smlouva s Quileutským kmenem. Ovšem vyhýbat se rezervaci nebylo žádné závratné omezení. Začátkem srpna jsem se tedy nastěhovali a po zbytek prázdnin jsme si užívali klidný maloměstský život. A za tři měsíce se objevila ona...

1. kapitola - Stěhování

Nechtěla jsem odjet ze Seattlu. A nechtěla jsem zůstat. Ironie, že? Popravdě nešlo o nic jiného, než že jsem nenáviděla stěhování. Možná to bylo tím, že jsem se poprvé stěhovala po rozvodu svých rodičů. Přestože mi v té době bylo jenom 11, neměla jsem problém se rozhodnout mezi mámou a tátou. Moje máma je právnička. Velice úspěšná a tímpádem velice časově vytížená. Nemůžu říct, že by na mě nikdy neměla čas, to bych jí křivdila, ale pokud jsem to měla srovnat s tátou... Proto jsem s ním odjela do Seattlu. Táta dělá automechanika, takže v Seattlu nebyla o práci nouze. Za těch pět let vystřídal zamestnání v několika servisech, ale chtěl si otevřít vlastní dílnu, což v Seattlu s takovou konkurencí nebylo snadné. Proto jsme se stěhovali. Mě v Seattlu nic nedrželo. Byla jsem samotářka, takže jsem neměla žádné námitky proti stěhování do Forks, kde žilo jen něco přes tři tisíce lidí. Když přehlédnu svůj odpor k samotnému procesu stěhování, těšila jsem se.Zalepila jsem poslední dvě krabice a odnesla je do auta. Milovala jsem tátovu dodávku Peugeot Boxer, narozdíl od mámy, která prohlásila, že ke svému zaměstnání potřebuje jiné auto a pořídila si Mercedes. Do dodávky se vešly úplně všechny naše věci.

„Tahle je poslední. Jestli už nemáš žádnou v pokoji, můžeme vyrazit," řekl táta a když viděl, že jsem zavrtěla hlavou, zabouchl zadní dveře dodávky.

„Super. Tak jedem."

„Nancy, slibuju, že je to naposled."

„Jsem v pohodě, tati." A já kupodivu vážně byla.

Nejsem si jistá, při které písničce od Beatles jsem usnula. Probudila jsem se uprostřed noci v pokoji plném krabic. Skvělý. Zas budu muset všechno vybalit. Znechuceně jsem se převrátila na bok a zase usnula. Nštěstí jsem byla tak unavená, že se mi ani nic nezdálo.

Probudilo mě vrzání, které se ozývalo z kuchyně. Já jsem vždycky vstávala brzo, ale byla jsem jediná. Máma tvrdila, že se ke své práci potřebuje soustředit a k tomu potřebuje dostatek spánku. Proto většinou vstávala na poslední chvíli a táta nikdy nevstával dřív než bylo nutné, ale narozdíl od mamky, byl schopný vstát s časovou rezervou.

Proto jsem se hodně divila, když jsem sešla dolů do kuchyně.

„Dobré ráno, zlato." houkl na mě rozjařeně, když mi na stůl postavil talíř s palačinkama.

„Tati," řekla jsem a rozespale mžourala na svoje hodinky. „Je čtvrt na sedm. Co tady vyvádíš tak brzo?" Protřela jsem si oči.

„Chtěl jsem ti udělat radost. Nachystal jsem ti snídani a vybalil všechny věci do kuchyně a pár dalších drobností nutných k přežití, včetně televize," zazubil se na mě a bylo vidět, že je na sebe pyšný. Vypnul sporák a sedl si vedle mě.

„Těšíš se do školy? Budeš chodit do stejnho ročníku s Lauren. Není to fajn, znát tu aspoň někoho?"

„Hm." Na lepší odpověď jsem se nezmohla, tak jsem si radši do pusy nacpala pořádný kus palačinky.

„No, je neděle... Já musím jít zařídit něco kvůli dílně. Ty si užij poslední volný den než půjdeš do školy. Motorku máš v garáži. Jestli někam půjdeš nech mi vzkaz na ledničce, ano?" tím skončily jeho instrukce a zvedl se od stolu.

„Jasně, tati." řekla jsem automaticky a pak mi něco došlo. „Moment... Motorku? Tys mi ji koupil? Fakticky?" chrlila jsem ze sebe a zářila jako sluníčko.

„Jo. Napadlo mě, že přece jenom existuje věc, která ti bude chybět, takže jsem ti ji koupil. A mimo jiné taky doopravil," mrknul na mě.

V Seattlu jsem pomáhala v zastavárně, kde měli spoustu nejrůznějších krámů a mezi tím vším i motorku ve skvělém stavu. Občas jsem si ji mohla půjčit. Jezdila jsem ráda, ale nenapadlo mě ji koupit.

„To je skvělý! Díky, tati."

„Chtěl jsem, ať se ti tu líbí. Musím letět, nevím, kdy přijdu." otočil se a vyšel z kuchyně. Když otevřel domovní dveře, ještě na mě zavolal.

„Nancy, s tou motorkou ve městě moc nevyváděj, jo?"

„Neboj, tati. Měj se." houkla jsem na něj, než za sebou zabouchl.

Dojedla jsem snídani a vydala se nahoru hledat krabici se zubním kartáčkem a pastou. Když jsem si vyčistila zuby a podařilo se mi stáhnout částečně rozčesané vlasy do ohonu, pustila jsem se do vybalování. Netrvalo to tak dlouho, jako když jsem to v Seattlu balila. V devět už jsem neměla co dělat. Zapojila jsem teda svůj notebook a koukla na stránky místní střední školy. Pečlivě jsem prohlížela plánky, protože jsem neměla nejmenší chuť, vyptávat se na cestu. Štěstí, že mám fotografickou paměť. Vsadila bych se, že Lauren už o mně ve škole mluvila. Nesdílela jsem tátovo nadšení nad skutečností, že Lauren Maloryová - moje sestřenka - bude mojí spolužečkou. Nikdy jsem ji neměla nějak extrémně v lásce. Nejspíš proto, že nejdůležitější osobou v životě Lauren Maloryové byla Lauren Maloryová.

Notebook jsem vypla a šla uklidit po tátově vaření. Když jsem neměla co na práci, rozhodla jse se projet svoji mtorku. Na sobě jsem měla ty samé potrhané džíny, ve kterých jsem odjížděla a tmavě modré tričko s obrázkem pavučiny. Super, aspoň se nemusím jít převlíct. Napsala jsem tátovi vzkaz a dala ho na ledničku. Obula jsem si svoje oblíbené, ošoupané tenisky, nepromokavou budnu a z háčku vzala svoje nové klíče. Vyšla jsem před dům a nasála čerstvý vzduch. Voněl deštěm a všudypřítomným lesem. Na listopadové počasí ve Forks bylo celkem teplo. Bylo sice zataženo, ale jinak fajn. Rozhlédla jsem se, abych věděla kde to vlastně bydlím. Na druhé straně silnice stála drobná dívka, přibližně v mém věku. Byla bledá, což se tady ve Forks dalo pochopit, ale ona vypadala až moc bledě. Měla elfí obličej a inkoustově černé vlasy rozježené na všechny strany. Zachytila jsem její pohled a na chvíli se jí zadívala do očí, černých jako uhel. Celá úplně ztuhla a zírala na mě. Ne jako na "tu novou holku", ale tak nějak... udiveně skoro až polekaně. Otočila jsem se abych mohla zamknout dveře a když jsem se podívala zpátky, byla pryč. Rozhlédla jsem se všude kolem, ale nikde jsem ji neviděla. No co, tak jsem se zbláznila. Zasmála jsem se sama sobě a zamířila do garáže.Byla tam ta tmavě modrá nádhera. Vyvezla jsem ji ven, zavřela garáž a kopnutím nastartovala ten úžasný stroj.

Ve městě jsem dodržovala povolenou rychlost - především naši ulici jsem projížděla opatrně, protože jsem si byla vědoma, že tam bydlí policejní ředitel. Ve Forks jsem se celkem vyznala. Jezdila jsem sem za babičkou nebo - v těch horších případech - jsem trávila víkendy s Lauren. Teta Nathaly byla skvělá, ale samolibost její dcery mi vždycky kazila náladu. Zastavila jsem na křižovatce a všimla jsem si blonďáka v obchodě s outdoorovým vybavením, jak na mě zírá s otevřenou pusou. Byla jsem vděčná, když se na semaforu rozsvítila zelená a já mohla vyjet z města.

Konečně jsem na to mohla šlápnout a tak jsem se plnou rychlostí řítila dolů do La Push. Byl tam skvělý terén a kdyby mě to přestalo bavit, můžu se jít podívat na pláž. Vyjela jsem nad útesy a pak sjela z hlavní silnice na štěrkovou cestu. Chvíli jsem řádila, dělala smyky a jiné vylomeniny a pak jsem jela zpátky dolů. Jezdila jsem sem a tam kolem First beach a pak jsem se rozhodla sjet přímo na pláž. Postřehla jsem tři kluky jak si hází s míčem. Smykem jsem zabrzdila u velké naplavené klády a vypla motor. Protřepala jsem si vlasy, které jsem si ráno stáhla do provizorního ohonu, zamkla bezpečnostní zámek na motorce, který mi tam táta dal a vyročila k nim. Kluk co mi byl nejblíž na mě vyvalil oči a pak schytal pořádnou pecku do hlavy. Trochu jsem se uchechtla a pak mu pomohla na nohy. Ti dva v zadu hned přiletěli jako rakety. Určitě to byli kluci z rezervace. Černé vlasy, tmavá kůže... Musím uznat, že jim to slušelo.

„V pohodě?" zeptala jsem se ho, když si setřepával z trička písek.

„Jo díky." usmál se na mě a pak mi koukl přes rameno na moji motorku. „Páni, ta je tvoje?"

„Ehm, jo. Líbí se ti?"

„Jasan. Kawasaki jsou super. Ten ale není moc starej co? Hádám něco kolem roku devadesát?" Překvapilo mě, že to poznal na takovou vzdálenost. Stáli jsme od ní dost daleko, ale zas na druhou stranu, je to kluk, tak co se divím.

„Jo. Zephyr 750 ročník 1993. Ty se vyznáš v motorkách?"

„No jo, Jacob se vyzná. Všechno co má kola a motor, to je jeho viď?" šťouchl do něj kluk stojící za ním.

„Já jsem Nancy. Přistěhovala jsem se s tátou do Forks... myslím, že včera." zasmála jsem se.

„Nejsem si jistá, cestou jsem usnula." znovu jsem se zasmála a oni se mnou.

„No, já jsem Jacob a tohle jsou Quil a Embry," ukázal na kluky za sebou. Embry byl nejvyšší. Měl hezké, kulaté, kaštanově hnědé oči, které perfektně pasovaly do kulatého obličeje. Quil byl drobnější, ale žádné tintítko. Jeho pohled vypadal uličnicky až rebelsky. Všichni tři byli od pohledu sympaťáci.

„Chceš si zahrát?" zeptal se mě Jacob.

„Jasně, proč ne?" kývla jsem a Jacob mi hodil míč.

„To snad nemyslíš vážně, Jaku. Dyť je to holka. Hodím jí to a ona se sklátí k zemi." řekl Quil a poťouchle se usmál, když si mě přeměřil. Vždycky jsem byla hubená a působila jsem křehce, ale opravdu jenom na venek. Hodila jsem po něm balón s takovou rychlostí, že to skoro ani nepostřehl a silou, že když ho chytil, zavrávoral a dopadl na znak do písku. Embry s Jacobem se rozřehtali na celé kolo.

„Hm, nevím, kdo tu teď platí za holku." zakřenila jsem se na něj a vytáhla ho na nohy.

Blbli jsme tam až do odpoledne. Chvíli dokonce svítilo sluníčko. Quil si každou chvíli neodpustil nějakou vtipnou poznámku, většinou na mou osobu, ale nechala jsem to být. Vybouchla jsem teprve, když jsem svalila Embryho do písku a Quil si okamžitě rejpnul.

„Ale, ale Embry... já netušil, že seš zadanej, ale jak to tak vypadá, tak si tě Nancy pěkně omotala kolem prstu."

Vystartovala jsem po něm jako raketa a shodila ho do vody. Chtěla jsem po něm ještě skočit, ale Embry s Jacobem mě chytli. Po deseti vteřinách jsem se uklidnila a spolu s Jacobem jsme se začali smát. Quil usoudil, že může bezpečně vylézt na břeh a rozesmál se se mnou. Jediný kdo se nesmál, byl Embry. Podívala jsem se na něj, abych zjistila co se mu stalo. Hleděl přes moře a vypadal celkově duchem nepřítomen. Chytla jsem ho za rameno.

„V pohodě?" Cukl sebou, když jsem ho vytrhla ze zamyšlení.

„J... jo, jasně." usmál se na mě. Měla jsem podezření, že se začervenal, ale kvůli jeho tmavší pleti jsem si nemohla být jistá. Koukla jsem na hodinky.

„Panejo... Měla bych jet domů." Ne že by se mi chtělo, ale bylo skoro půl čtvrté a já se chtěla psychicky připravit na svůj první školní den.

„Tak se měj a zase někdy přijeď." usmál se smutně Embry a krátce mě objal. Jacob se zachoval podle něj.

„Zatím ahoj." řekl, když mě pustil. Chtěla jsem se ještě rozloučit s Quilem, který se podezřele culil. Než jsem stačila zareagovat, skočil mi kolem krku a vlepil pusu na tvář.

„To máš za tu vodu." chechtal se, když jsem ho ze sebe shodila. Zasmála jsem se a pak si všimla, jak Embry zatíná ruce a zlobně si Quila měří.

„Tak čau kluci." otočila jsem se a klusala ke své motorce.