Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Like a rainbow: 3. kapitola - Portrét

Charlie and Ash


Like a rainbow: 3. kapitola - PortrétTřetí kapitola je na světě! Jak obstojí Nancy mezi novými spolužáky? Jaké ji čeká překvapení? Dočká se Alice setkání?

3. kapitola - Portrét

 

Po obědě následovala španělština. To byla jediná hodina, kde jsem neseděla s Angelou. Seděla jsem za ní, v prázdné lavici, která na mě zbyla.

„Ang?“ Naklonila jsem se dopředu, aby mě slyšela. Ona se nenápadně opřela.

„No?“ špitla na mě.

„Proč tady nikdo nesedí?“ Zeptala jsem se, přestože jsem tušila, co mi odpoví.

„Tady sedává Alice Cullenová. Asi s ní budeš sedět v lavici až se vrátí.“

No paráda. Dvě novinky v jedné lavici. Učitelka Millerová okřikla třídu (nebo spíš nás, protože se dívala naším směrem) a pokračovala v překladu.

„Nebude jí vadit, že tu sedím?“ Zeptala jsem se a nervózně si kousala ret, jakoby měla každou chvíli vpadnout do třídy a roztrhat mě na kousky.

„Nancy, uklidni se. Stejně tu není jiné místo.“ To je fakt. Co panikařím? Musela jsem se sama sobě zasmát, ale potichu, abych neschytala další španělskou nadávku.

Trochu jsem se v hodině nudila, protože jsem uměla španělsky dost dobře. Učitelka mě každou chvíli nachytala jak nedávám pozor, ale po pár zadaných větách a otázkách zjistila, že umím španělsky skoro stejně dobře jako ona a tak mě nechala být.

Vytáhla jsem z batohu blok a tužku. Začala jsem si neurčitě čmárat, až jsem si všimla, že se na papíře objevila dívka, drobné postavy. Vykulila jsem oči a nechápala, jak se mi to povedlo. Byla jsem dobrá skoro ve všem, ale právě kreslení bylo to skoro. Nikdy se mi nepovedlo nakreslit něco tak, aby bylo poznat co to má být.

„Ang...“ Sykla jsem dopředu.

„Líbí se ti to?“ Podala jsem jí papír. Ona si ho prohlídla a pak se na mě obrátila s vyvalenýma očima. Rychle jsem ji otočila, než si Millerová stihla všimnout, že Angela nedávala pozor.

„Víš kdo to je?“ Zašeptala na mě.

„Ne.“ Řekla jsem obezřetně a bylo mi to podezřelé.

„To je Alice Cullenová. Ta co tady má sedět. Kdes k tomu přišla? Je to nádherný...“ Hrklo ve mně jako ve starých hodinách.

„Emmm... našla jsem to pod lavicí.“ Zalhala jsem pohotově a vzala si od ní kresbu zpátky. Nechápala jsem, jak se mi to povedlo. Ta kresba vypadala skoro jako fotka. Zírala jsem na papír, jako bych se ho snažila zhypnotizovat. Pak jsem si na něco vzpoměla. Na včerejší ráno... Na dívku za silnicí... Na Alici Cullenovou... V duchu jsem porovnávala její obraz se svým výtvorem – byl přesný. Jenom... Pořádně jsem zaostřila na drobné malované zápěstí. Byl na něm jakýsi ornament. Že by měla tetování a já si ho všimla? Tak dobrou mám paměť? A zrak? Stála na druhé straně ulice proboha!

„Jdeš?“ Vytrhl mě Dean. Stál s Angelou vedle mé lavice a já si ho vůbec nevšimla! Rozhlédla jsem se po třídě a zjistila, že už je skoro prázdná.

„Je ti něco?“ Zeptali se unisono a já se jim zasmála.

„Jsou z vás dvojčata?“ Zeptala jsem se, když jsem se zvedala ze židle. Koukli na sebe a pak jednohlasně vyhrkli.

„Jen to ne!“ Nadzvedla jsem obočí, abych jim dala najevo, že to tak nevypadá. Všichni tři jsme se pak dali do smíchu.

Čekala nás poslední hodina – tělocvik. Ze dvou tělocvikářů na škole jsme dostali toho se zdravým rozumem. Trenér Lucas byl mladý sympaťák a většina holek z něj byla úplně paf.

Byl to rozumný a charismatický člověk. Nenutil holky dělat sto sklapovaček a kluky nenutil do gymnastiky. Správnej chlap. Do šatny jsme s Angelou došly jako poslední, ale vyšly jsme jako první. Ostatní holky strávily dalších deset minut upravováním výstřihů a líčení, které jim v tělocviku stejně bylo na nic. Došly jsme do tělocvičny, odkud nás trenér posílal ven na hřiště, protože se toho počasí muselo náležitě využít. Po modré obloze se loudalo pár beránků, ale nestínily slunce, které krásně hřálo. Na hřiště se konečně doloudal i zbytek holek.

„Mike a Wendy si vezmou rozcvičky. Holky vlevo, kluci vpravo. Do pohybu, lenochodi!“ Zavelel trenér.

„Nancy Whitová.“ Zavolal, když jsem se s hloučkem spolužaček odebírala ke kraji hřiště. Otočila jsem se na patě a vrátila se k němu.

„Ano?“ Nevěděla jsem co po mně bude chtít.

„Sportuješ, Nancy?“ Zeptal se s úsměvem. Přeměřil si mě a nepochybně si všiml i svalů, které jsem měla (na holku) celkem slušně vypracované.

„No, závodně ne, ale jako zábavu...“ Pokrčila jsem rameny.

„A jde ti to?“ Pořád se usmíval a koukal mi do očí.

„Myslím, že celkem jo.“ Nechtěla jsem se chlubit. Najednou mě strašně zajímaly moje tenisky.

„Co si pamatuju, tak jsi byla jako tornádo.“ Zasmál se. Vyvalila jsem na něj oči.

„Asi před šesti lety jsi tu byla na dětských závodech. Byla jsi dobrá. Pamatuju si tě.“ Vzpoměla jsem si na to, ale pořád nechápala, kam tím míří. Všiml si jak se tvářím a hned se dal do vysvětlování.

„Ty jsi nikdy nebyla na gymnastiku a tak mě napadlo, jestli nechceš cvičit spíš s klukama. Nemusí to být pořád, ale jsem si jistý, že bys to vládla. Když budeš chtít, přidej se.“ Mrknul na mě a šel dirigovat kluky. Zůstala jsem tam stát. Koukla jsem na holky, které se tvářily, že dřou a cvičí a pak na kluky, jak dělají kliky a chystají se na sprint. Rozmyslela jsem se ve vteřině.

„Neflákej to, Miku.“ Stála jsem nad ním a sledovala jeho kliky.

„Nevím kdo se tu fláká.“ Zavtipkoval a hodil ke mně hlavou.

„No tak abys neřekl.“ Sehla jsem se k zemi a začala klikovat s ním. On se jen pochechtával, ale když jsem došla ke třiceti a pořád nezvolňovala tempo, vyvalil na mě oči.

„Padesát.“ Ohlásila jsem s úsměvem, vstala jsem a pořádně se protáhla. Teprve teď jsem si všimla, že Mike nebyl jediný, kdo na mě hleděl jako na přízrak. Dean uznale kýval hlavou, Erik stál s otevřenou pusou a pár dalších kluků nevěřilo vlastním očím.

„Vy jste vážně takový lemry.“ Zakoulela jsem očima a šla s Deanem na start. Milovala jsem sprint. Mike si to asi nechtěl nechat ujít a tak hned klusal za námi.

„Nancy, kamarádky se tam asi trochu nudí. Půjdu jim dát do těla. Ty to tady s klukama zvládneš, že?“ Zazubil se na mě trenér a odešel, aniž by čekal na odpověď.

Erik se netvářil, že se chystá běžet a tak jsem ho hned zaúkolovala.

„Eriku, budeš startovat?“ Vděčně se na mě usmál a kývl hlavou.Holk

„Fajn. Jdu na konec. Poběžíte všichni?“ Prohlídla jsem si všechny kluky, kteří tam byli. Bylo snadné rozpoznat, kteří běhat budou a kteří ne.

„Ok, takže skupiny po čtyřech.“ Usmála jsem se sladce a odklusala po dráze, abych určila cíl. Když jsem se k nim otočila, stáli přesně tak, jako když jsem od nich odcházela.

„No tak! Padavky!“ Houkla jsem na ně a oni se hned vzpamatovali. V první čtveřici běžel Dean pak Patrik s Jackem, které jsem si pamatovala jen proto, že byli dvojčata a k nim se připojil ještě jeden kluk, kterého jsem neznala. Zatím.

„Eriku.“ Zavolala jsem na něj a on jim závod odstartoval. Dean doběhl jako první, za ním o dvě vteřiny Jack a pak Patrik nastejno s...

„Ty se jmenuješ jak?“ Zeptala jsem se se sladkým úsměvem. Chvilku na mě zíral, ale pak se vzpamatoval.

„Tony.“

„Tony... hm...“ Zamumlala jsem si pro sebe a on se začervenal.

Kluci se automaticky vraceli na start. Když kolem procházel Dean, chytla jsem ho za tričko. S tázavým pohledem se na mě otočil.

„Ty tu zůstaneš.“ Řekla jsem na vysvětlenou a zase mávla na Erika, který odstartoval závod další skupině. Mezi těmi čtyřmi jsem neznala nikoho. První doběhl vysoký, svalnatý kluk s kaštanově hnedými vlasy, střiženými na ježka. Jako druhý doběhl kluk, který mi byl povědomý a hned jsem si vzpoměla proč. Angela ho sledovala celou biologii. Takže to musel být Ben.

„Takže, ty...“ Otočila jsem se na vítěze.

„Gary.“ Věnoval mi sladký úsměv. Jakmile jsem uslyšela jeho hlas, svitlo mi.

„Brown, že?“ Jasně, vtipálek z angličtiny, co nečte knížky. Přikývl a na tváři se mu usadil spokojený výraz, protože zřejmě pochopil, že si ho pamatuju.

„Tak tedy, Gary zůstává, ostatní se můžou vrátit.“

V poslední skupině běžel Mike, Tyler, (kterého mi Angela popsala, jako idola mé sestřenky) Daniel, který mi jako jediný (mimo Deana) zatleskal po „klikovém výstupu“ a pak drobný blonďák, kterého bych vůbec netipla na druháka.

„Můžem?“ Zavolala jsem na Erika, který přikývl a naposledy odpočítal start. První doběhl Mike, ale kdyby se běželo o pár metrů dál, Dan by ho předběhl.

„Paráda. Takže pánové, vy si dáte závěrečný běh. Dane, zůstaneš tu, prosím?“ Zamrkala jsem na něj a on se ochotně postavil na moje místo. Volným krokem, aby se Mike mohl vydýchat, jsme se vraceli na start.

„Budeš startovat?“ Zeptal se Gary a Dean v ten moment vyprskl smíchy. Nepochybně tušil, že chystám podraz.

„Ne, běžím s váma.“ Řekla jsem mu a postavila se na čáru.

Mike zakroutil hlavou, ale nijak to nekomentoval. Dean si stoupnul vedle mě a Gary na mě pochybovačně koukal.

„Já s tebou závodit nebudu. Je to nefér.“ Nedělal frajera, že by holku porazil levou zadní, ale vážně mu nepřišlo fér, porovnávat jeho a moje svaly.

„Klídek. Natřu ti to a kdyby ne, umím prohrávat.“ Zazubila jsem se na něj. On pokrčil rameny a stoupl si vedle mě.

„Taky umím prohrávat.“

Mike se taky připravil ke startu. Zkontrolovala jsem, jestli někdo nepřešlapuje a musela se zasmát, že se všichni tři postavili levou nohou dopředu, zatímco já ji měla vzadu.

„Eriku.“


Na konci hodiny jsme si všichni stoupli do jedné řady. Já stála mezi klukama a tím jsem si vysloužila závistivý pohled od nejedné spolužačky.

„Tak, pánové, doufám, že jste si po dnešku uvědomili, že byste na sobě měli trošku máknout, když vás Nancy roznesla na kopytech.“ Mezi holkama to zašumělo. Kluci sklopili hlavy “jakože se stydí“ a přitom se všichni potichu chechtali. Měli z toho srandu a v žádném případě neměli v plánu na sobě pracovat jenom proto, že jsem je předběhla.

V šatně jsem opět strávila asi tři minuty. Musela jsem se ještě stavit v kanceláři, kvůli tomu papíru s autogramy mých učitelů.

Vyšla jsem na parkoviště a opřela se o svoji motorku. Čekala jsem na Deana a Angelu, abych se s nima mohla rozloučit a jet domů. Můj první den tady byl úžasný a já jenom doufala, aby to takhle šlo dál. Strčila jsem si ruce do kapes a rozhlížela se po parkovišti. Už jsem byla schopná rozeznat pár lidí a některé dokonce pojmenovat. Pohrávala jsem si s malou dírou, kterou jsem měla v kapse mikiny a nahmatala poskládaný paírek. Vytáhla jsem ho a rozložila. Byla to kresba Alice Cullenové. Vytřeštila jsem na to oči, protože jsem si byla jistá, že jsem ji zavřela do učebnice španělštiny. Euforie, kterou jsem prožívala po dnešním školním dni se rozplynula a zůstal mi jen vyděšený výraz. V ten moment se ochladilo a já se přinutila vzhlédnout od toho dokonalého obrázku. Zadívala jsem se na oblohu, kde ještě před chvilkou bylo modré nebe, drobné nadýchané obláčky a hlavně slunce. To všechno jakoby zmizelo a obloha se začala zatahovat neprostupnou vrstvou šedých mraků. Složila jsem papír a znovu ho strčila do kapsy.

Zrovna kolem mě procházel Gary Brown, když jsem zahlédla Deana, jak mi mává a nasedá do auta. Zamávala jsem mu zpátky a vyhlížela Angelu. Gary mě nejspíš nepoznal, kvůli té kšiltovky, kterou jsem ve škole nemohla nosit a na tělocvik si ji nebrala, abych ji neumazala. Angela se ke mě blížila s podivným úsměvem.

„Hádej co!“ Vykvikla na mě a následně vyprskla smíchy.

„Co jako?“ Nechápala jsem její pobavený výraz.

„Holky v šatně se o tobě bavily...“ No to mě nijak nepřekvapilo, ale pořád jsem nechápala, co je na tom k smíchu. Když viděla jak se tvářím, rychle pokračovala.

„Dohadovaly se, kterého kluka ze školy sbalíš. Padaly tam různý jména a ony si dokonce myslí, že bys je mohla sbalit všechny, kdybys chtěla. Prostě si myslí, že jsou z tebe všichni úplně na větvi a že ty sis to tak naplánovala. I když... Ti kluci jsou z tebe vážně mimo...“ Rozesmála se znovu. Nějak jsem tušila, že to není všechno.

„A dál?“ Pobízela jsem ji.

„No, Jessica řekla, že to zkusíš i na Edwarda Cullena... To už se ale odehrálo mimo šatnu, takže to slyšel i Dean a vsadil se s ní.“ Vsadil? Jak jako vsadil? Sázel na to, že ho sbalím?

„Nechápu.“ Řekla jsem a tupě na ni zírala.

„Dean se vsadil s Jessicou, že nebudeš jevit zájem o Edwarda Cullena a Jessica se mu vysmála, protože na Edwarda letí každá. Hlavně ona, samozřejmě...“ Obeznámila mě se situací a já byla konečně v obraze.

„No to bude zajímavé...“ Prohodila jsem a nasedala na motorku.

„Jo to bude. Tak zítra, ahoj.“ Rozloučila se se mnou a spěchala k autu.


Dojela jsem domů a moje nálada byla divná. Na jednu stranu jsem měla radost, jak se mi dnešní den vyvedl, ale byla jsem zmatená kresbou, která byla schovaná v mé kapse. Dodávka byla v garáži – táta je doma.

V předsíni jsem si zula boty a kšiltovku pověsila na háček k mé bundě.

„Jsem doma!“ Houkla jsem do domu, abych zjistila, kde táta je. Neodpověděl. Možná je v koupelně... Šla jsem do pokoje. Když jsem procházela kolem kuchyně, viděla jsem jenom tátovy nohy – panebože! Vletěla jsem do kuchyně.

„Tati!“ Vrhla jsem se k němu a vzápětí se uklidnila. Nic se mu nestalo. Ležel pod dřezem a spravoval odtok – samozřejmě se sluchátkama na uších. Rozesmála jsem se a trochu do něj dloubla.

„Ahoj, N. Už jsi doma? Blbá otázka, když tě tu vidím...“ Zasmál se, když si sundal sluchátka.

„Tati, takhle mě neděs!“

„Co jsem provedl?“ Koukal na mě rozpačitě.

„Víš jak to vypadá z chodby?“

„Ne...“ Koukl ke dveřím a pak vstal. Lehla jsem si tak, jak předtím ležel on.

„Panejo... Promiň.“ Omlouval se, když se vrátil do kuchyně.

„Vypadá to vážně příšerně...“ Smál se. Pochopil co jsem viděla a jak ve mně hrklo. Ne, že by byl tak starý, aby ho zničehonic chytil infarkt nebo podobně,  ale mohlo se mu stát cokoliv. Vyskočila jsem na nohy a konečně se vydala do pokoje. Sedla jsem si k notebooku a zkoukla e-maily. Jeden byl od mámy a druhý od mojeho kamaráda ze Seattlu.


Ahoj, Nancy. Volala jsem, abych se ujistila, že jste dojeli v pořádku. K telefonu jsem tě nedostala – musíš v té koupelně trávit tolik času? =D Ne, teď vážně. Mám pro tebe novinku, Robert už to ví, ale nechtěla jsem aby ti něco říkal. Chtěla jsem, abys to měla přímo ode mě. Greg mě požádal o ruku, takže se budeme stěhovat do Seattlu. Není to paráda? A taky budeš mít nevlastního bratra.Už musím jít pracovat. Pozdravuj ode mě babičku, tetu Nathaly i Lauren. Brzo ti zase napíšu. Miluju tě

Máma

„Ty vole.“ Vypadlo ze mě, když jsem dočetla. To je teda něco. Máma byla expert na takové situace. Vyvalila na vás nějakou šokující novinku a pak řekla, že musí jít. Přála jsem jí to. Panebože. Budu mít bráchu? To jsem vždycky chtěla. Budu za ním jezdit. Byla jsem ráda, že budu mít mamku tak blízko. Vypla jsem notebook a s napůl otevřenou pusou jsem sešla do obyváku.

„Stalo se něco?“ Zeptal se táta, když viděl můj výraz.

„Mamka.“ Odpověděla jsem jednoduše. Pochopil.

„Budeš ji mít blíž. Není to paráda?“

„Jo.“ Odpověděla jsem polohlasně. Až teď na mě dolehl ten šok. Potřebovala jsem to vstřebat.

„Jdu ven.“ Zvedla jsem se.

„Kam? Jestli se můžu zeptat...“ Táta byl upřímně zvědavý. Možná čekal, že půjdu s někým ze školy.

„Do La Push.“ Řekla jsem jen tak.

„Aha.“ Pousmál se a v očích se mu zalesklo. S tímhle výrazem vypadal jako puberťák, který si utahuje ze svojí ségry, kvůli klukům. No, vlastně to nebylo tak daleko. Utahoval si ze mě, kvůli klukům z rezervace, ale nebyla jsem jeho sestra, přestože jsem prý vypadala jako její přesná kopie. Jsem jeho dcera a on není puberťák. Ale vypadal mladší než byl. Tak na pětadvacet, což mu bylo před třinácti lety. Byl to fešák, můj táta. Urostlý blonďák s modrýma očima. Bylo mi divné, že si ještě nenašel žádnou přítelkyni. Uvědomila jsem si, že si ho zamyšleně prohlížím a stojím uprostřed předsíně. Zakroutila jsem hlavou a konečně vyšla z domu. Neměla jsem náladu na dovádění s motorkou a tak jsem jela přímo na pláž. Trochu jsem doufala, že tady zase potkám Jacoba a jeho kamarády, ale nikdo tam nebyl. Zamkla jsem motorku u té samé klády jako včera a šla se projít. Kopala jsem bezmyšlenkovitě do oblázků a přemýšlela. Sedla jsem si na kámen, který byl ještě pořád trochu vyhřátý od sluníčka. Házela jsem žabky do vody a zamyšleně koukala na neklidné vlny.

„Hypnóza?“ Uslyšela jsem něčí hlas. Zvedla jsem hlavu a přede mnou stál Embry.

„Promiň, co?“ Nechápala jsem jeho otázku.

„No vypadá to, jako bys chtěla donutit ten obrázek k pohybu.“ Pořád jsem nechápala. Sklopila jsem pohled ke svým dlaním a všimla si rozloženého portrétu Alice.

„Jo tak. Jenom jsem se zamyslela...“ Zamumlala jsem.

„No, jsi asi hloubavá duše. Pozoruju tě už skoro třičtvrtě hodiny.“ Zasmál se a sedl si vedle mě.

„Vážně?“ Podivila jsem se. Jak dlouho jsem tu seděla? Jak dlouho zírám na ten obrázek a kdy jsem ho vůbec vytáhla z kapsy?

„No, když už jsem teda konečně při vědomí, ahoj.“ Zasmála jsem se.

„Ahoj. Rád tě tu zase vdím.“

„Hm... To zní jako bych tu nebyla celou věčnost.“ Řekla jsem s úsměvem.

„No vždyť taky jo.“ Odpověděl zcela vážně.

„Embry, byla jsem tu včera.“

„Fakt? No vlastně jo...“ Sklopil pohled ke svým nohám a zaujatě si je prohlížel. Zase se mi zdálo, že se začervenal.

„Kde máš kluky?“ Zeptala jsem se. Docela ráda bych zase viděla Jacoba, znalce motorek a automobilů, dokonce i drzého Quila.

„Jake se asi zase hrabe v nějakým motoru a Quil se učí.“

„Učí? Mluvíme o tom samým Quilovi?“ Rozesmála jsem se.

„Kupodivu jo. Ve škole je jedna holka, která se mu líbí, ale myslí si, že je úplnej blbec a tak se kvůli ní začal učit.“ Prásknul ho a hlasitě se rozesmál.

„To je... milé.“ Nikdy bych si nemyslela, že tohle slovo použiju u Quila. Zase jsem se zahleděla přes vlny.

„Něco ti je?“ Zeptal se Embry starostlivě a chytil mě za rameno.

„Ne jenom...“ Co mu mám sakra říct? ,Jenom jsem nakreslila holku, kterou jsem viděla deset vteřin a vůbec ji neznám.´ Jasně, to bude znít vážně geniálně.

„Jenom mě něco rozhodilo.“ Něco rozhodilo? To jsem si pomohla. Kriste pane, teď to vypadá, že jsem nějaká citlivka. Vzpoměla jsem si na e-mail od mámy a uvědomila jsem si, že nejsem daleko od pravdy.

„Nebo spíš zaskočilo. Moje máma se bude vdávat.“ Vysypala jsem mu, když čekal na vysvětlení.

„Aha... A na tom je něco špatného?“ Zeptal se obezřetně, aby zjistil, co mě na tom rozhodilo.

„Ne, vůbec ne. Jenom... Prostě jsem to nečekala. Naši jsou rozvedení už dlouho ale, prostě mě nenapadlo, že se bude mamka zase vdávat. A taky se bude stěhovat do Seattlu.“

„To je snad dobře, ne? Budeš ji mít blíž.“

„Jo. Asi to moc řeším. Překvapilo mě to.“

Chvíli jsme jen tak seděli a koukali do vody.

„Nechceš se projít?“ Mlčky jsem kývla a vstala. Chodili jsme sem a tam po pláži a povídali si o všem možném. Probrali jsme loňskou sezónu baseballu, závody formule, dnešní příliš teplé počasí, můj první den ve škole, muziku, kterou posloucháme, oblíbené barvy, filmy... Všechno. K večeru se na malou chvilku mezi mraky nad mořem vylouplo slunce. Nádherný pohled. Seděli jsme na zemi, opření o velký kmen, vybělený slanou vodou a vyprávěli si trapné historky. Teda spíš Embry vyprávěl. Mě se trapasy naštěstí celkem vyhýbaly. Bylo to fajn. Jako s Alexem v Seattlu... Skoro...

„Měla bych jet domů.“ Řekla jsem a pomalu se škrábala na nohy. On se postavil zároveň se mnou. Vypadalo to, jakoby nechtěl sundávat ruku z mých ramen a dovolit mi tím odejít. Nakonec to vzdal a spustil ruce podél těla.

„Tak se měj.“ Řekl smutně a pevně mě obejmul.

„Jo, ty taky. A pozdravuj kluky.“ usmála jsem se na něj naposled a šla nastartovat motorku.


„Jsi tu brzo.“ Podotkl táta, když jsem se objevila ve dveřích.

„Čtvrt na deset je brzo, tati?“ Zvedla jsem obočí.

„Není?“ Koukl na mě nejistě.

„To je jedno. Dám si sprchu a půjdu si lehnout.“

„Dobře, N. Hezky se vyspi. Mám tě rád.“

„Taky tě mám ráda, tati. Dobrou noc.“

Vyběhla jsem nahoru, vzala z postele tričko a kraťasy na spaní a obratem vystřelila do koupelny. Venku jsem si to tolik neuvědomovala, ale pod proudem horké vody mi to došlo – byla jsem grogy. Hodně jsem chodila a ten tělocvik se taky projevl. Padla jsem do postele a ve vteřině usnula hlubokým spánkem.


Probudila jsem se tradičně v půl sedmé. Bylo to zvláštní, že jsem už pár let nepoužívala budík a nikdy nezaspala. Měla jsem hlad jako vlk. Uvědomila jsem si, že jsem včera nevečeřela a tak jsem si usmažila pořádnou porci vajíček. Táta chrápal nahoře v ložnici a vůbec to nevypadalo, že ho dneska něco vzbudí. Nahoře jsem si vyčistila zuby a upravila svoje nemožně vypadající vlasy. Hledala jsem si věci na oblečení, když se začalo ozývat nepravidelné bubnování na parapet. Vykoukla jsem z okna – pršelo. Vzala jsem si na sebe černé rifle s odrbanými nohavicemi a šedé triko s černobílým obrázkem duhy. Mikinu, jsem si vzala stejnou jako včera, popadla batoh a šla dolů. Měla jsem spoustu času. Tolik času, že bych stihla dojít do školy pěšky. Nápad to nebyl k zahození. Venku pršelo, ale mě to nevadilo. Obula jsem si tenisky a vzala nepromokaovou bundu, která visela v předsíni a čekala, až ji budu potřebovat. Nasadila jsem si kšiltovku a vyrazila. Přestože pršelo, nebyla nijak velká zima. Šla jsem po kraji cesty, kde se asfalt drolil na křupající štěrk. Občas jsem čváchla nohou do nějaké té kaluže, ale bylo mi to jedno. Tenisky mi v dešti promoknou tak jako tak. V první hodině si je hodím k radiátoru a bude. Kráčela jsem v dešti a neobtěžovala se s kapucí. Měla jsem kšiltovku, tak co. Ani mokré vlasy by mi nevadily. Prohlížela jsem si monotoní okolí a byla unešená. Všechno bylo zelené a svěže vonělo v ranním dešti.

Najednou se kolem mě prohnalo stříbrné auto. Podle tvaru karoserie bych to hádala na volvo. Auto zastavilo před zatáčkou asi dvěstě metrů přede mnou. Dveře spolujezdce se pootevřely, ale auto se hned zase rozjelo. Zakroutila jsem nad tím hlavou a pokračovala v cestě do školy.

 

Edwardovo ráno:

Vrátil jsem se ze své louky a okamžitě toho litoval.

„No to je dost! Už jsem se bála, že v tomhle půjdeš do školy!“ Kárala mě Alice, když viděla, že mám na sobě to samé, co celý víkend.

„Už se jdu převléct, Alice, neboj.“ Ujistil jsem svou sestru a vystartoval do svého pokoje. Odvedle jsem slyšel Rosaliiny myšlenky, jak se prohlíží v zrcadle a hodnotí, jestli jí Alice vybrala správnou kombinaci oblečení. Nechápal jsem, jak o tom může pochybovat. Alice byla důkladnost sama, pokud šlo o oblečení. Byli jsme její manekýni a denně nám chystala oblečení, abychom náhodou nespárovali nevhodné barvy, nebo střihy. Bez přemýšlení jsem na sebe hodil, co mi nachystala. Emmett, Rose a Jasper se chystali k odchodu. Chodili totiž do vyššího ročníku a dnes měli na rozvrhu nultou hodinu. Všichni na škole byli z těchto hodin otrávení, protože museli brzo vstávat. Mých sourozenců se to samozřejmě netýkalo. Slyšel jsem bouchnout dveře a startovat v garáži Emmettův Jeep.

„Konečně ji taky uvidím... Tak dlouho jsem se na ni těšila!“

Slyšel jsem Aliciny myšlenky v obyváku, kde z nudy aranžovala květiny. Přisvištěl jsem za ní.

„Jo tak dlouho...Celé dva dny. Jak jsi to mohla tak dlouho vydržet?“ Rýpnul jsem si do ní.

„Neutahuj si ze mě, Edwarde. Taky se ti bude líbit!“ Odsekla a dál se věnovala květinám, když najednou se jí v mysli objevil zajímavý obraz. Prázdná silnice, a dívka, bez deštníku a bez kapuce na cestě do školy. Tomu jsem se zasmál.

„Zbláznila se? Jít do školy takovou štreku – pro člověka – a v dešti?“ Mračila se Alice.

Esmé odjela v noci na pondělí do Vancouveru, kvůli restauraci nějakého starého hotelu a Carlisle už byl v nemocnici. Byli jsme v domě sami. Sedl jsem si ke klavíru, zatímco Alice spřádala plány na seznamování s nově příchozí dívkou. Také jsem byl zvědavý, protože to bylo zvláštní. Ty vize, které o ní měla téměř od jejího narození...

Konečně bylo dost pozdě na to, abychom vyrazili do školy. Vstal jsem od piana a popadl klíče od svého auta.

„Konečně!“ Radovala se v myšlenkách Alice a svištěla za mnou.


Rozjel jsem se plnou rychlostí, směr střední škola. Bez problémů jsem kličkoval na lesní cestě a pak vyjel na silnici. Alice se na sedadle vrtěla a ošívala.

„Máš blechy? Jestli jo, tak tě vyhodím! Nebudu kvůli tobě dezinfikovat potahy.“ Utahoval jsem si z ní a připadal si jako Emmett. No co. Tak mám projednou dobrou náladu.

„Nechtěj mě naštvat, Edwarde!“ Zasyčela na mě a já ji nechal být. Jenom jsem se usmíval.

„Zastav!“ Vykřikla najednou a já nevěděl proč. Šlápl jsem na brzdu a v tu chvíli zachytil Aliciny myšlenky. Koukl jsem do zpětného zrcátka a uviděl ji. Šla po kraji cesty a prohlížela si moje auto.

„Svezeme ji!“ Vykvikla Alice nadšeně a chystala se otevřít dveře. Slyšel jsem myšlenky té dívky, odhadovala moje auto a trefila se. Měla dobrou náladu a chtěla jít pěšky. Tak jsem se zase rozjel a ignoroval, jak Alice bublá vzteky.

„Mohli jsme ji vzít s sebou!“ Uraženě se zavrtala do sedadla a koukala před sebe.

„Chtěla jít pěšky. Líbí se jí tady a má ráda déšť.“ Hájil jsem se.

Dojeli jsme na parkoviště a okamžite se vydali do budovy. (Normální lidé by nestáli venku na dešti jen tak)

„Včera dorazila brzo... Tak na ni počkám ve třídě. Doufám, že se jí nic nestalo...“ Slyšel jsem Angelu Weberovou, která právě mířila do učebny angličtiny. Viděl jsem ji v jejích myšlenkách. Novou spolužačku – Nancy Whitovou, která, jak jsem poznal podle myšlenek Angely Weberové, měla mít právě angličtinu.

„Má se mnou angličtinu. Jmenuje se Nancy Whitová.“ Řekl jsem Alici. trošku posmutněla a pak se vydala na svoji hodinu. Já jsem vešel do učebny a sedl si na své obyvklé místo – zadní lavice v levém rohu místnosti. Bylo to zvláštní. Když jsme my přijeli do Forks, byl z toho šílený mumraj a všichni nás měli plnou hlavu. O Nancy Whitové uvažovala jenom hrstka lidí. Spíš hrstka kluků a dvě holky. Angela, která o ni měla starost, protože stále nedorazila a Lauren Maloryová, která se radovala, že... Cože?! Sestřenice? No, začíná to být zajímavé. Lauren měla škodolibou radost, že Nancy stále nedorazila. Pak jsem zachytil obvyklé myšlenky, jaké kluci s chabou fantazií mívali. Dean Wood mě svými myšlenkami zaskočil. Narozdíl od většiny kluků, si nepředstavoval rande s Nancy Whitovou, ale nervózně přešlapoval před učebnou a vyhlížel ji. Jeho myšlenky měly stejný směr, jako myšlenky Angely.

Konečně ji spatřil.

„Panebože. Jak to vypadá? Ta snad šla pěšky, ne?“ Smál se v duchu, když ji spatřil, patřičně zmoklou.

„Ahoj.“ Pozdravil ji a jedním dechem pokračoval.

„To jsi snad šla pěšky?“ Zažertoval.

„Jo šla.“ oznámila mu prostě s pobaveným úsměvem. Dean se zarazil, ale pak jenom zakroutil hlavou.

„Ta holka je vážně poděs.“

„Co tě to napdalo?“

„Měla jsem moc času... Chtěla jsem se projít.“ Odpověděla mu popravdě.

Vcházeli zrovna do třídy. Sundávala si mokrou budnu a kšiltovku. Pověsila svoje věci na věšák u dveří,  rozpustila si vlasy a prohrábla si je svými jemnými prsty. Ne jako to dělala Rosalie – “koukejte, všichni, jak mi to sluší“ – bylo to automatické gesto, aby je zbavila připitomělého tvaru po gumičce.

„Trošku si usuším ty boty.“ Napadlo ji, vyzula promáčené tenisky a opřela je o topení. Tomu jsem se musel taky zasmát.

„Asi neuschnou úplně, ale lepší než nic.“ Řekla si potichu pro sebe a posadila se k Angele do prostřední řady. Myslela na to, jak jí vysvětlit, svůj příchod, ale Angela se nevyptávala. Přesunula své myšlenky k učitelce angličtiny a bezděčně se rozhlédla po třídě. Jakmile však sjela pohledem na mě, její myšlenky utichly. To mi bylo divné. Lidé měli většinou opačné reakce, když nás viděli. Napadaly je různé scenérie a všelijaké ekvivalenty pro slovo “krásný“. Ona se usmála a odvrátila pohled. Do příchodu učitelky jsem nezachytil jedinou její myšlenku. Pak, jako když znovu zesílíte rádio, jsem začal vnímat směr její mysli. Přemýšlela o své oblíbené knize – Pýcha a předsudek. Uznale jsem kývl hlavou – dobrý výběr.


Líbilo? =) Doufám, že ano.

 

<< Shrnutí >>



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Like a rainbow: 3. kapitola - Portrét:

 1
1. konfu97
12.11.2011 [14:03]

Super povídka,jen tak dál.... Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!