Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Letní škola - 5. kapitola

26.11.2014 (20:45) • BellaNess • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1980×

Kapitola pátá

Chicago, univerzita

„To bylo dobré, pane Newtone,“ uznala. On se povýšeně usmál a odešel si sednout na své místo.

„Pan Masen,“ vyzvala dalšího. Přikývnul, vzal si z lavice papír a přešel dopředu.

„Takové smršti lásky hrozí ztroskotání, v největším vzletu zprudka končívají, jako když střelný prach a oheň vzplanou v polibku tak ničivém… Já zde k věčnému spánku uložím se a z těla, jež svět znavil, setřesu úděl nepřejícných hvězd. Ještě poslední pohled a ještě poslední obětí a rty, vy brány mého dechu, zpečeťte smlouvu, za niž životem ručí má smrt…“ přednesl.

„Výborně. Děkuji všem, že se na úkol nevykašlali,“ řekla. Edward odešel na své místo. Doprovázel ho přitom naštvaný pohled Mikea. Isabella zapisovala do sešitu poslední dvě známky.

„Takže, známky mám zapsané,“ usmála se. Střetla se s Edwardovým pohledem. Myslí jí proběhla vzpomínka na včerejší odpoledne, kdy ji políbil. Jako kdyby naše rty do sebe pasovaly odjakživa, pomyslela si. „Má někdo nějaké dotazy?“ zeptala se stále s myšlenkami u polibku. Pohledem přejela třídu, když viděla, že se Mike hlásí, rychle dodala:

„Ohledně úkolu.“ Edward se pobaveně zasmál, když Mike dal ruku dolů. Úleva ji prostoupila rychle. Věděla, že se Mike bude dožadovat jakékoliv její pozornosti. Vtíravý pohled a jeho neodolatelné úsměvy pro ni byly přítěží. Znechucující a protivné. Bylo až překvapující, že se ještě snažil o její přízeň.

„Dobrá tedy,“ šeptla si víceméně sama pro sebe. Pohledem bloudila po třídě. „Mohli bychom k některým ukázkám něco víc říct,“ oznámila. „Vyberte práce, prosím,“ požádala své studenty a čekala, dokud nevyberou všechny práce. Prošla si je pohledem a náhodně vybrala jednu z ukázek.

„A znovu se jen mlčky objali. Muselo uplynout snad patnáct minut a Bucky nedokázal přestat myslet na ty kluky. V duchu viděl jejich tváře: Billy Schizer, Ronald Graubard, Danny Kopferman, Myron Kopferman, Alan Michaels, Erwin Frankel, Herbie, Steinmark, Leo Feinswog, Paul Lippman, Arnie Mensikoff. Dokázal myslet jen na válku, jež řádí v Newarku, a na chlapce, které opustil. Musela uplynout další čtvrt hodina, než Marcia znovu promluvila. ‚Ty hvězdy jsou úchvatné,‘ prohodila tiše. ‚Takovéhle hvězdy člověk doma nevidí. Vsadím se, že je to prvně, co vidíš noční nebe takhle poseté hvězdami.‘ Bucky neodpověděl,“ přečetla úryvek. Pohledem prošla tváře v učebně a spojila si Angelinu tvář s úryvkem.

„Víte něco o spisovateli, slečno Weberová?“ zeptala se jí isabella. Angela přikývla a postavila se.

„Spisovatel se jmenuje Philip Roth. Narodil se v New Jersey. Jeho úvodním dílem byla povídková sbírka Goodbye Columbus. Získal řadu ocenění. Za jeho pobytu u nás v Chicagu se seznámil se spisovatelem Saulem Bellowem,“ odpověděla své profesorce Angela. Isabella uznale pokývala hlavou a u Angely si zapsala další známku.

„Další ukázka je…“ zamumlala a listovala v papírech…

* * *

„Bello!“ volal na ni, ale ona nereagovala. „Bello!“ zavolal znovu a ani tentokrát se neotočila. Snažil se její svižné tempo chůze dohnat co nejrychleji.

„Bello,“ zamumlal mezi výdechy, když ji doběhl. Zmateně na něj upřela pohled. V očích měla vepsané otazníčky.

„P-Potřebuješ něco, Edwarde?“ zeptala se zmateně a divně si ho prohlížela. Hleděl na ni prázdným pohledem. Rty, které chtěly něco říct, mlčely. Oči jsou brány do duše, ale z jeho duše nevyčetla nic. Viděla tam zmatek a bolest mísící se s tou nejjasnější zelenou barvou očí, kterou kdy viděla. Z ničeho nic se zatvářil zmateně a zatřepal hlavou.

„Chci se zeptat, na kdy by bylo možné domluvit další schůzku,“ vysypal ze sebe. Jeho výraz byl zmatený a nedočkavý. Zamyslela se.

„Asi až po neděli,“ řekla omluvně. Z jeho očí se vytratily jiskřičky a úsměv mu z tváře zmizel. To zas bude víkend, pomyslel si sklesle a snažil se ze sebe dostat něco jako úsměv, ale úsměv to připomínalo hodně vzdáleně.

„Dobře,“ odvětil. „Přeju ti krásné odpoledne,“ rozloučil se s ní. Vydal se na odchod. Ještě slyšel, jak mu odpověděla na rozloučenou…

* * *

Chicago, byt Isabelly Swanové

„Tak, všechno by mělo být zabalené,“ zaradovala se. Snesla svá dvě zavazadla k autu a naložila je do kufru. Nasedla a nastartovala.

Myslí jí probíhal rozhovor s Edwardem. Nechápala, proč se tvářil tak sklesle. Mrzelo ji, že ho zklamala, ale chtěla toho za odpoledne stihnout co nejvíc.

Cesta jí ubíhala pomalu, začínala si myslet, že tam nedojede ani do setmění. Najednou se jí v mysli objevily pochybnosti.

„Grrr,“ zavrčela si pod nos. Vzpomněla si na Charlieho a Renée. Už si byla naprosto jistá svým rozhodnutím. Věděla, že všem chybí. Oni jí chybí neustále. Život by bez nich pro ni neměl cenu, proto si váží každé chvíle, kterou s nimi může strávit. Její rodina je pro ni ten největší poklad, který kdy mohla dostat.

Auto před ní přibrzdilo a ona přibrzdila také. Prsty poklepávala do volantu, aby si zkrátila chvíli čekání. Na palubní desce zatočila kolečkem a z repráčků se začala ozývat hudba. Úsměv se jí rozšířil ještě víc při přeměně písniček. Začali hrát její nejoblíbenější…

* * *

Rockford, dům Cullenových

„Ahoj všichni!“ zavolala. Odněkud se vyřítila pištící Renée a skočila svojí mamince na záda. Ta se jen zasmála. „Kde máš brášku?“ zeptala se potichu a šibalsky na ni mrkla. Renée se k ní naklonila a pošeptala jí:

„Nahoře, kouká na pohádku.“ Vzápětí se zazubila a seskočila. Běžela za babičkou Esmé.

„Babi!“ hulákala, když ji nemohla nikde najít.

„Sladký domov,“ povzdechla si Isabella a usmívala se. Odnesla si své kufry do pokoje. Poté vyšla na chodbu a zamířila k pokoji svých dětí, kde by se měl Charlie dívat na pohádku, jak jí prozradila Renée. Potichu pootevřela dveře a nakoukla, jestli tam opravdu je. Seděl na zemi v tureckém sedu a byl hodně zabraný do pohádky, že si ani nevšiml, že někdo vstoupil do pokoje.

„Baf!“ Vylekal se. Jeho vyděšený výraz se změnil na překvapený.

„Maminko!“ vypískl vesele a pověsil se jí na krk. Přitiskla si ho k sobě a smála se. Byla ráda, že bude s nimi trávit daleko víc času než za poslední půlrok.

„Babi! Pojď už!“ křičela Renée ode dveří pokoje a vběhla dovnitř. Renée se na ni okamžitě pověsila a Isabella se rozesmála.

„Issie!“ vyhrkla naoko překvapeně Esmé kvůli dětem. Usmály se na sebe a pak na sebe šibalsky mrkly.

„Tak, my půjdeme s maminkou dolů a popovídáme si, ano? Vy tu pěkně koukejte na pohádku,“ řekla Esmé a pohladila Renée po vláskách. Oba přikývli na souhlas a zadívali se znovu na televizi. Isabella s Esmé odešly do kuchyně.

„Už sis ty věci vybalila?“ zeptala se Esmé, i když věděla, že odpověď bude záporná.

„Ne, šla jsem hned za Charliem,“ usmála se Issie. Své čokoládové oči upírala na Esmé, která pro ni připravovala čaj. Esmé se na ni otočila a zarazila se.

„Is, máš tmavší oči než obvykle, měla bys jít lovit,“ vyhrkla ze sebe a vzápětí sklopila pohled na podlahu. Zkoumala odřeniny od bot v dřevě, které zde leželo jen několik měsíců. Isabella se zamyslela a přikývla. Esmé ten nepatrný pohyb slyšela a oddechla si.

„Vypiju si čaj a půjdu,“ oznámila Issie své mamce.

„Dobře,“ odpověděla jí Esmé a zalila čaj vařící vodou. Hrneček přenesla na stůl a posadila se naproti své dceři. V tichosti přemýšlely nad vším možným…

Isabella po půl hodině protnula ticho svým jemným hlasem:

„Jdu na ten lov.“ Její mamka přikývla. Issie se na ni usmála a přistoupila k oknu. Vyskočila z něj a zamířila do hloubi Rockfordského lesa. Zhluboka se nadechla, čímž zjistila, že se nedaleko pase stádo srnek. Vydala se tím směrem bez jediného zaváhání. Její lovecké instinkty byly silnější než ona. Nelovila už dlouho.

Tiše pozorovala zpovzdálí nic netušící srny. Přiblížila se ještě o malý kousek blíž. Pomalu nasála vzduch nasycený vůní krve zvířat do plic. Hrudník se jí jemně rozvibroval. Představa červené tekutiny proudící jejím hrdlem ji doháněla k šílenství, ale její instinkty ji držely na místě. Prala se v ní touha s rozumem.

Cítila, jak jí srdce naráží do hrudi zvyšujícím se adrenalinem v její krvi. Nedočkavost jí lomcovala.

Zrovinka, když srna nic netušila, po ní skočila a zakousla se jí do hrdla. Zvíře se cukalo, ale nebylo mu to nic platné. Isabelliným hrdlem se rozlévala lahodná tekutina. Ostatní srny se rozutekly všemi směry. Sváděly boj o život, který nebylo možné vyhrát. I když většina stáda přežije.

Isabella si po dopití srny utřela pramínek krve, který jí stékal od úst, a srnu odložila do křoví. Vydala se za zbytkem uhánějícího stáda, aby měla šanci si ulovit ještě jednu srnu. Cítila, že jí dvě srny budou stačit. Někdy, když je hodně vyhladovělá, dokáže vypít až pět srnek. Ale dnes ne…

Skočila po druhé nejbližší srně, na kterou narazila při svém dalším průzkumu, a zakousla se jí do hrdla. Znovu jí hrdlem proudila krev. Druhá srna dopadla stejně jako první – v křoví, kde ji nebylo možné najít…

Rozeběhla se zpět k domovu. Užívala si svištící vítr okolo hlavy, zpěv ptáků a vůni jehličí. Už jako malá ráda chodila na vycházky do přírody. Vzpomněla si, jak s Emmettem skákali přes potůčky a kaluže po deštích. Byli jako diví, Carlisle ani Esmé je nedokázali zkrotit. Ani na několik minut neposeděli doma.

S úsměvem zrychlila tempo běhu, ještě potřebovala udělat přípravu na páteční hodinu. Už plánovala, co by mohla udělat. Rozhodla se pro jednoduchou křížovku. Ještě musí udělat papíry s odpověďmi. Křížovku už měla do detailu naplánovanou i s odpověďmi, jen měla starost, aby si s tím všichni poradili.

Už dobíhala k proskleným dveřím, když zevnitř slyšela Emmettův smích. Prosklené dveře se otevřely.

„Issie!!!“ vřískal na celý Rockfordský les. Nenechal ji ani zastavit, takže mu vběhla přímo do rozevřené náruče. Na tváři se jí mihl široký úsměv a rozzářily se jí čokoládové oči. Jeho šibalský úsměv byl pro ni k nezaplacení.

„Pusť!“ vypískla, když si ji přehodil přes rameno. Svou mohutnou rukou ji plácl po zadečku a ona se rozesmála. „Musím dělat práci na vyučování,“ pištěla dál mezi záchvatem smíchu. Esmé, která svého nezbedného syna pozorovala, se usmála. Postavil ji na zem a nechal ji odejít do pokoje, aby mohla pracovat.

* * *

Chicago, byt Edwarda Masena

Jeho alabastrovou kůži zalilo měsíční světlo. Tmavý pokoj byl prostoupen stříbrnými nitěmi světla. Přetočil se na druhý bok a něco zamumlal. Poklidný dech se mu zrychlil. Víčka lemovaná hustými řasami medové barvy se mu zatřepotala. Smaragdovýma očima bloudil po pokoji vyděšeným pohledem, myslí mu koloval ten zvláštní sen, který ho probudil.

„Divný,“ zašeptal. Dlaněmi si přejel po zpoceném obličeji. Ze snu byl zmatený, nechápal ho. Na nic jiného se nedokázal soustředit. Jednou rukou sklouzl na své hrdlo a přejížděl si po něm roztřesenými prsty. Cítil, jak mu v místech okolo hrdla tepe krev v žilách. Oddechl si. „Jenom sen,“ zachraptěl. Odkašlal si, aby uvolnil zahleněné hlasivky. Poté pohledem zaostřil na noční stolek, kde byl budík. Zamžoural, aby správně přečetl červená čísla, která mu splývala v neurčitý celek.

„Tři ráno,“ zamumlal si pod nos, protřel si oči a povzdechl si. Vyhrabal se z postele a bos přešel do koupelny. Rozsvítil světlo a postavil se k umyvadlu. S pohledem zabodnutým do zrcadla pustil vodu. Do dlaní si nechal téct studenou vodu a naklonil se nad umyvadlem. Vodu z dlaní vypil během několika sekund a už si napouštěl další várku do dlaní. Vypil ji stejně rychle jako první a poté zastavil vodu, ještě pohlédl na svůj odraz v zrcadle a zašklebil se na něj a odešel do pokoje. Ulehl znovu do postele a snažil se usnout.

Autor: BellaNess (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Letní škola - 5. kapitola :