Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Letní škola - 4. kapitola

13.09.2014 (13:30) • BellaNess • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1852×

Kapitola čtvrtá:

Chicago, El-Street, byt Isabelly Swanové Cullenové

S myšlenkami někde mimo realitu se šťourala ve své snídani. Včerejší Esméin návrh jí v hlavě vrtal jako červík.

„Hmmm,“ zamumlala a nacpala si do úst lžíci s cereáliemi a mlékem. Sousto žvýkala dlouho. Lžící promíchávala cereálie v misce a do misky upírala nepřítomný pohled. „Tak, já se tam snad nastěhuju ještě dnes,“ zabručela si pod nos. Dala si do úst další lžíci se snídaní a odfoukla si. Misku s cereáliemi odstrčila a napila se kafe, které stálo kousek od misky. Přišlo jí to jako jediné možné řešení. Už kvůli dětem… Byla rozhodnutá. Přestěhuje se. Její myšlenka vyslovená nahlas byla odsunuta někam do pozadí. Chtěla vyčkat na vhodnější chvíli.

Zkoumavý, ale zato rozhodný pohled upírala z okna, kde už svítilo slunce a obloha byla blankytně modrá.

Kolik je vlastně hodin? ptala se sama sebe a zamyšleně se podívala na hodiny.

„Sakra, přijdu pozdě,“ zamumlala. Vstala ze židle a došla si pro připravené věci na vyučování. Zamkla dveře od bytu a vyrazila na cestu…

* * *

Chicago, univerzita

„Včerejší hodina byla taková zvláštní… Vím, že minulost Chicaga nijak nesouvisí s Romeem a Julií. No, dneska uděláme takovou oddechovou hodinu. Včera jsem požádala pana Masena, jestli by nepřečetl svůj referát. Souhlasil. Prosím, můžete dopředu?“ řekla a upřela pohled na zelenookého mladíka. Přikývnul a přešel k ní. Vzal si od ní desky se svou prací, usadil se na židli a otevřel je. Pohledem ještě zabloudil ke spolužákům a vzápětí jej nechal zaklesnout do písmenek na papíře. Začal číst. Všichni ho poslouchali, nikdo nevyrušoval a ani neusínal.

Po přečtení jeho práce nastalo hrobové ticho, které vzápětí protnul zvuk tleskání všech studentů.

Nepochybovala, že by se jim jeho práce nelíbila. Usmála se. Edward zmateně hleděl na své spolužáky, kteří byli z jeho práce unešení. Nebyl zvyklý na něco takového, jako je čtení svých prací před tabulí, ale nic proti tomu neměl. Ale i tak byl raději, když neměl tolik pozornosti.

„Děkuji. Můžete se posadit,“ vyzvala ho. Přikývnul a odešel na své místo. Upřeně ji pozoroval. „Jeho práce byla nejlepší. I přesto se zde našly práce, které mezi sebou měly velkou konkurenci,“ pokračovala a probírala připravené papíry na stole, aby vzala ty správné. S fascinací hleděl na její rychlost, kterou papíry prohledávala. Její ladné a přesné pohyby rukou pro něj byly záhadou. „Alice a Rosalie Brandonovi měly mezi sebou hodně konkurence, jsou to druhé nejlepší práce,“ řekla a natáhla ruce s pracemi směrem ke třídě, aby si je dívky vzaly. Hnědovláska a blondýnka si práce převzaly a sedly si na svá místa. Isabella znovu proběhla pohledem třídu. „Další nejlepší prací se může pochlubit…“ začala. Všimla si, jak se Mike napřímil. Podle jejího úsudku si myslel, že je ten třetí nejlepší… Pletl se. „… slečna Weberová,“ dořekla větu. Mikeova ramena poklesla a jeho rozzářený výraz pohasl. Znovu natáhla ruku s prací, Angela šla a vzala si ji k sobě. Mike šlehnul naštvaným pohledem k Edwardovi, který seděl nehnutě s pohledem zabodnutým někam do dáli z okna. Přemýšlel, jak Edward dokáže upoutat každého profesora, který na škole učí. Už s ním strávil rok ve třídě, ale nijak zvlášť se s ním nevybavoval. Nestál o to se vybavovat s někým, jako byl právě Edward. Myslel si o něm, že je namyšlený, rozmazlený a sebevědomý spratek.

„Pane Newtone, neruším vás? Kdyby ano, můžete vzít hodinu za mě,“ prskla Isabella. Vykulil modrošedé oči a vzápětí svůj pohled sklopil na desku stolu. „Prosím, máte prostor,“ sykla. „No?“ Zvedl k ní pohled a zakroutil hlavou. Ještě něco si zamumlala pod nos a pokračovala ve výkladu. Na krátkou chvíli pohled stočil na Edwarda, který hleděl na Isabellu. Zahleděl se na tmavovlasou profesorku, která si dokázala vydobýt pořádek i v té nejpodivnější třídě. Přešla ke stolu, kde otevřela sešitek a vzala do ruky tužku. Něco si zapsala.

„Takže, zapište si domácí úkol,“ řekla po chvíli a zvedla pohled od sešitu. „Připravte si cokoliv z literatury. Úryvek z nějaké knihy nebo kus básně, je to jedno,“ pokračovala a usmívala se. Zkoušela udělat hodiny lehčí, zajímavější. „Zítra budeme probírat literaturu, navážeme na dnešek.“ Všichni si zadání zapsali a poté vnímali další vyprávění o nejznámějším spisovateli Ameriky, Williamu Shakespearovi.

* * *

Chicago, kavárna u Damiana

Mladý pár seděl v kavárně. Popíjeli latté a povídali si. Od historie přešli k soukromějším záležitostem.

„Kdo to na tebe čekal před školou?“ zeptal se ostýchavě. Někdy během hovoru si začali tykat. Netušil proč, ale bál se odpovědi. Nechápal, kde se v něm brala ta sobeckost. Nedokázal si připustit, že žárlí. Navíc že žárlí na někoho, koho vůbec nezná.

Když se nadechla k odpovědi, zaplavil ho zvláštní pocit. Nedokázal ten pocit definovat. Zmátl ho.

„To…“ zarazila se. Přece mu nemůže říct, že má devítiletého syna… V jejím věku by to bylo zvláštní… „… byli mí bratři a dcerka,“ pokračovala. Jí samotné to znělo nepřesvědčivě. Přikývnul a hlavou mu vrtalo několik dalších nezodpovězených otázek, na které chtěl znát odpovědi. Cítila se, jako kdyby jí spadl velký kámen ze srdce.

„A co přítel nebo manžel?“ položil jí další zvědavou otázku a skousnul si ret. Trefil kulku do otevřené rány.

Věděl, že i ona se ho bude vyptávat. Netušil, co by jí mohl odpovídat, ale už nad tím chtěl uvažovat.

„Zemřel před pěti lety,“ zašeptala a pohled upírala na hrnek s kávou. Vzpomněla si na krásné chvíle prožité s Jonathanem. Následně ji zaplavila smutná nálada.

„Aha. To mi je líto,“ šeptl. V mysli na sebe křičel, proč se tak zvědavě vyptává. Zraňovat ji nechtěl…

„To nic. A co tvoje rodina?“ zeptala se ho, aby odvedla řeč od bolestivého tématu. Rty se mu zkřivily do prapodivného úšklebku. Zakroutil hlavou a upíral pohled na dřevěnou stěnu boxu. Pokývala hlavou, ačkoliv tušila, že to nezaznamenal. V jeho pohledu viděla bolest.

„Promiň,“ omlouvala se mu. Oba dva měli citlivé téma, které prozatím nechtěli rozebírat. Jenže ona mu lhala. Věděla, že se jednou dozví pravdu…

„Kolik je tvojí dcerce?“ zeptal se po dlouhých pěti minutách. Podívala se mu do zelených očí. To, co cítila, když mu hleděla do očí, ji odzbrojilo. Ten pocit znala. Ale je to dlouho, co ho cítila.

„Pět,“ odpověděla mu a usmála se. Úsměv jí opětoval a zamyslel se.

„Máš u sebe fotku? Nevadí, že jsem tak zvědavý?“ zeptal se znovu. Zakroutila hlavou a sáhla do kabelky. Vytáhla peněženku, z ní vzala fotku Renée a podala mu ji. Zkoumavě hleděl na fotku v rukách a na rtech se mu usadil úsměv. Tak tenhle úsměv si budu pamatovat snad navždy, pomyslela si a snažila si ten úsměv zachovat v mysli co nejdéle.

„Je nádherná,“ řekl a podával jí zpět fotku.

„Děkuju,“ šeptla rozpačitě. Převzala si ji a uklízela ji do peněženky. Pohledem zavadila o hodinky na svém zápěstí. Myslela si, že vidí špatně, a tak zakroutila hlavou, aby se přesvědčila, že ještě není tolik hodin. „To už je tak pozdě?“ zamumlala. Pohledy se jim střetly a dlouho jim trvalo, než je od sebe dokázali odtrhnout. Po nějaké chvíli se i Edward podíval na hodinky. Isabella chtěla vyndat peníze na zaplacení, když ji zastavil jeho hlas.

„Platím já,“ řekl s úsměvem. „Děkuji ti za krásně strávené odpoledne,“ šeptl a doprovázel ji ke dveřím.

„I já děkuji,“ pípla a cítila, jak se jí krev hrne do tváří. Pohledy se jim do sebe zaklesly ve stejnou chvíli. Rozpačitě se na sebe usmáli…

Autor: BellaNess (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Letní škola - 4. kapitola :