Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ledové srdce 12. kapitola


Ledové srdce 12. kapitolaBlížíme se k závěru povídky. Edíkovo tajemství se v rodině velmi brzy proflákne a nemá v tom prsty nikdo jiný než vlezlý Emmett. Edward však bude mít brzy úplně jiné problémy.

 

12.kapitola

 

 V hlavě jsem měl zmatek a doufal jsem ve chvilku klidu ve svém pokoji. Proti mě si to však šinul ještě naštvaný Emmett.

Ten malej šmejd mi zdrhnul!“ zaprskal.

To je mi sice líto, ale buď tak hodný a běž oblažovat svou náladou někoho jiného.“

Prošel jsem kolem něj a zamířil do svého pokoje. K mému nadšení se vydal za mnou. Dobře nechám ho tu vyzuřit a když ho budu ignorovat, tak ho to tu přestane se mnou bavit. Uklidňoval jsem se.

Strhl jsem ze sebe zmačkanou košili a mrskl jí na zem. Chystal jsem se totéž provést i s kalhotami, když mě zastavily Emmettovy myšlenky. Vytřeštěně mi zíral na záda. Jako přisleplá lištička Bystrouška došel až ke mě a začal mi natáčet záda k oknu, jestli snad vidí blbě.

Brácha, ty máš na zádech otisky nehtů.“

Nevěřícně šťouhl svým prstem do ještě hojící se jizvičky a teprve pak se mi zahleděl nevěřícně do obličeje. „Tak tohle na pošťuchování s Felixem neuhraješ. Ty ses nám spustil!“

Konečně začal věnovat pozornost i cizímu oblečení co jsem měl na sobě. „A jak koukám tak pořádně.“

Lucas byl okamžitě zapomenut a já dostal pořádnou herdu do zad.

Tak povídej přeháněj, podle těch zad to teda muselo být pěkný sado.“

Tak a teď jsem toho už měl právě tak dost, v příštím okamžiku letěl šokovaný Emmett na chodbu, až se rozplácl o protější zeď. S pořádným prásknutím jsem za ním přibouchl dveře.

Emmett však s touhle novinou moc dlouho na chodbě nevydržel. Než jsem se převlékl, věděli to už i všichni ostatní z rodiny. Se zaskřípěním zubů jsem se rozhodl čelit tomu přímo a hned, dokud jsem ještě v ráži.

Vešel jsem do naší společné místnosti a ostatní se na mě okamžitě otočili. Esme vyskočila na nohy a ve chvilce mě už objímala.

Jsem tak ráda, že jste se dali s Bellou zas dohromady.“

Jo doslova,“ uchychtl se Emmmett.

Tak nějak,“ zahuhlal jsem.

Carlisle tak nadšený nebyl, měl o mě strach, věděl co Bella dokáže a nebyl si jistý, jak moc ji pobyt ve Volteře změnil.

Měl bys být opatrný Edwarde.“

Carlisle, vždyť je to naše Bella, nikdy by mu neublížila,“ zamračila se Esme, stále ji brala jako svou dceru a takové řeči se jí nelíbily.

Vzhledem k tomu, jak skončili ti předešlí, tak by nebylo od věci pořídit si smetáček a lopatku,“ zahuhlala Rosalie a upírala nevině pohled na své rudé nehty.

To nezní moc děkovně na to, že ti zabránila skočit s tím skřetem do postele.“

Uhodil jsem hřebíček na hlavičku. Rosalie byla hned na nohou a vztekle na mě vrčela. Skvělý, tak tohle jsem si už odbyl.

Vyšel jsem ven a bloumal chodbami. Tlusté zdi propouštěli jen málo zvuků a já si užíval ticha k přemýšlení. Byl jsem rozhodnutý získat ji zpět za každou cenu.

Zdeptaně jsem přemýšlel, jak se balí holka, která má všechno a může mít každého. Doloval jsem každou zasunutou vzpomínku. Náhle mi však svitlo. Měla ráda divoké květy. Proto taky tak zbožňovala naši louku. Všude to tam stále kvetlo.

Vyrazil jsem ven. Slunce naštěstí ještě nevyšlo, tak jsem se bez skrývání vydal za město. Cestou jsem skolil dvě srnky a pak začal trhat ty nejkrásnější květiny, co jsem našel. Probíral jsme pečlivě každý exemplář a křivé, málo rozvinuté a krátké jsem odhazoval. Kdo by šel za mnou, myslel by si, že se tudy prohnalo stádo somálských krav. Nakonec se mi však podařilo nasbírat celkem slušnou kytici a spěšně jsem se s ní vydal nazpět.

Bella však u sebe ještě stále nebyla. Přecházel jsem pokojem sem a tam. S děsem jsem si začínal uvědomovat náš zkreslený pojem o čase. Chvilka pro některé z nás znamená i měsíce. Začínal ve mě hlodat proradný červíček pochybností a mé kroky se ještě zrychlily.

Na chodbě jsem náhle uslyšel tiché kroky. S napětím jsem poslouchal jejich zvuk a snažil se zachytit myšlenky toho dotyčného. Nic jsem však neslyšel.

S nadějným úsměvem jsem se otočil ke dveřím na právě vcházející Bellu.

Ahoj,“ usmál jsem se na ni.

Opětovala mi jej.

Něco jsem ti donesl,“ napřáhl jsem k ní ruku s velkou kyticí lučních květů. Jedna kopretina se od ní oddělila a svezla se zlomeně dolů. Podle Bellina výrazu jsem poznal, že se jí líbí. Vzala si ji do obou rukou a vytáhla se na špičky, aby mě políbila. Vychutnávala si polibek stále víc, až jsem se neudržel a přitáhl si ji k sobě.

Tlumeně jsem zaslechl pár tichých prasknutí mezi našimi přitisknutými těly, ale okamžitě jsem to odsunul do pozadí. Její dotyky ve mě vyvolávaly až příliš živé vzpomínky. Nedokázal jsem se ovládnout a s trnutím jí zničil další šaty, což mi bez skrupulí vrátila. Ani k posteli jsme se nedostali a skončili přímo tam na zemi.

Moc zkušeností jsem sice zatím neměl, ale zbytek rodiny mě po desetiletí nevědomky zásobovali nekonečným množstvím návodů s postupů. Nadšeně jsem toho využíval a cítil jak mi Bella taje pod rukama. Tentokrát jsem si to chtěl pořádně vychutnat a zkoumal jsem každičký kousek jejího těla, přičemž mě její vzdechy rozechvívali do poslední únosné míry.

Nakonec to nevydržela a strhla mě zády na zem a sedla si na mě. Rozhodla se mi to náležitě oplatit. Dlouho jsem jí to však nedovolil. Se zavytím jsem zaryl nehty do podlahy, až se ozvalo trhání koberce a praskání parket pod ním. Nedokázal jsem to dál vydržet a prudce si ji vzal, během pár vteřin jsme oba dosáhli orgasmu.

Zůstal jsem ležet na boku vedle ní a sledoval ji. Vlasy měla rozprostřené po zemi a uvízlo v nich několik květů z uválené kytice pod námi.

Přetočila se taky na bok a sledovala můj váhavý výraz.

Odjeď s námi,“ vychrlil jsem na ni.

S obavou jsem na ni hleděl a čekal co odpoví. Sklopila oči a začala si hrát s polámanými stébly na zemi.

To není tak jednoduché, nevím, jestli bych mohla znovu žít tak, tak...“ na chvíli se zarazila, jako by přemýšlela nad správným výrazem. „Tak lidsky.“

Povzdechla si. „Skoro osmdesát let jsem strávila tady ve Volteře a posledních padesát let částečně v Bulharsku. Celou tu dobu jsem se snažila přizpůsobit, naučit se mezi nimi žít a povedlo se mi to lépe než jsem doufala.“

Tak zůstanu já tady.“

Překvapeně ke mě zvedla oči.

To je hloupost, nikdy bys tu nedokázal normálně žít. Když opominu tvůj způsob života, kterým tu všichni jen pohrdají a to, že by se tě snažil Aro neustále nějak dostat do své gardy, zničil by tě tvůj vlastní dar. Vidět neustále umírat všechny ty lidi a hrůzy o kterých se raději a ni nahlas nemluví, ale přesto se dějí. To bys nevydržel.“

Věděl jsem, že má pravdu, ale k vůli ní bych udělal cokoliv. Hlavou mi však proletěl jiný důvod. Třeba ani nechce, abych tu zůstal. Třeba už dopředu neplánovala se mnou být delší dobu, stejně jako s těmi ostatními. Jen mě se zbaví méně dramaticky.

Cítil jsem v hrudi obrovskou díru. Jako bych ji znovu ztrácel. Přitáhl jsem si ji k sobě. Potřeboval jsem ji cítit, dotýkat se jí. Vdechoval jsem její vůni s pocitem, že ji možná brzy ztratím. Bella se ani nevzpírala. Ležela mi odevzdaně v náručí.

 

Ve Volteře jsme zůstali ještě několik dní. Pak už to začínalo být pro mou rodinu nesnesitelné. My sem prostě nepatřili a tenhle způsob života nás ubíjel. Celou tu dobu jsem se snažil být každou vteřinu s Bellou. Věděla to a nic nenamítala, ačkoliv, když jsem ji následoval do koupelny a podával jí ručník, občas jsem zaslechl tiché podrážděné zavrčení. Čas se mi neúprosně krátil a nastal den odjezdu. Držel jsem ji v náručí s tváří zabořenou do jejích vlasů. Držel jsem ji tak pevně, že i krakatice by se mohla jít klouzat.

Jestli se už konečně nehne, tak ho z ní prostě servu, nadával Emmett už po dvouhodinovém sledování mých zad.

Edwarde?“ prolomila Bella ticho.

Zvedl jsem hlavu a zadíval se do jejích smutných očí. S pocitem, že se snad musím každou chvíli zbortit na hromádku kamení jsem ji konečně pustil. Naposledy jsem jemně přejel rty po jejích a pak se s bolestným povzdechem otočil a rychle vydal k rodině, která mě už čekala venku u aut.

Při každém kroku, kterým jsem se od ní vzdaloval, jsem cítil, jak kus mě chybí. Jako by ten kus, co nyní chyběl v mé hrudi zůstal tam u ní. Ven už jsem doslova doběhl. Bez ohlédnutí jsem nasedl do svého auta a vyrazil pryč, pryč odtud. Nevěděl jsem ani kam jedu, bylo mi to jedno, jediné místo, kde jsem chtěl být, bylo u ní. Ona však patřila jinam a ani jeden z nás ten propastný rozdíl nedokázal již změnit.

 

<<     Shrnutí     >>

 



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Ledové srdce 12. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!