Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Láska z papíru - 2. kapitola

n.w.3


Láska z papíru - 2. kapitolaAhoj! Přináším vám 2. kapitolu Lásky... Bella se vrací do Chicaga... V podstatě je kapitolka o ničem... Snad se bude líbit. A omlouvám se, ale v nejbližší době, nejspíše nepřibude 3. kapitola, jelikož teď vůbec nemám nervy na psaní... Zatím.

2. kapitola - Zpátky domů

„Dobrý den, letiště Seattle. Přejete si?“ ozval se přijemný ženský hlas.

„Dobrý den, chtěla bych si rezervovat nejbližší let do Chicaga.“

„Dobře, ale nejdříve letí letadlo až pozdě večer.“

„To vůbec nevadí. Tak bych tedy prosila jednu rezervovat.“ Mám ráda noční lety. Nemusím se bát, že bych byla prozrazena náhlou změnou počasí.

 

Už byl čas vyjet. Vyšla jsem z domu. Už jsem si kufry schovala do auta, teď jsem měla jen tašku, kterou musím mít u sebe. Na tu nedám dopustit. Zvedla jsem zrak a zastavila se na temné siluetě ve stínu.

„Beth?“

„Ano, Bello, jsem to já.“ Vyšla ze stínu. Okamžitě mi skočila kolem krku a objímala mě. „Budeš mi chybět. Musíme si psát, nebo alespoň volat.“

„Jistě, Beth. Budeme si volat pravidelně. Jen chci, abys věděla, že mi taky budeš chybět. Hodně.“ Začaly mnou otřásat vzlyky. Nikdy jsem neměla ráda loučení. Nezměnilo se to ani s mojí přeměnou.

„Já...“ Odmlčela se. Nevěděla, co říct. „Beth, věřím, že si někoho najdeš. Že si někdo najde tebe. Že tě bude ochraňovat, milovat, bránit... Věřím v to, že to bude již brzy. Teď už musím odjet. Jakmile přijedu, zavolám ti. Slibuju.“ Znova jsem ji objala a odtáhla se od ní. Začalo pršet. Beth mě sledovala a kapky deště jí nahrazovaly slzy, které ztratila se začátkem svého upírského života.

„Zatím, Bello,“ rozloučila se a utíkala směrem do lesa.

 

**

 

Isabell, volá si tě Aro.“ Ze dveří vykoukla hlava Meggie. Jedna z mých přátel ve Volteře.

Nevíš, co chce?“ zeptala jsem se, ale ona jen zakroutila hlavu. Přehodila jsem přes sebe plášť a vydala se s ní po boku do trůnního sálu. Otevřela jsem dveře a všimla si, že zde jsou skoro všichni z gardy.

Přeješ si, Aro?“

Ano, Isabell. Slyšel jsem, že v poslední době se mne chystáš na něco zeptat. Co takhle zeptat se mě tady a teď?“ odpověděl mi samolibě Aro. No jistě, myslel si, že když budu před celou gardou, nezeptám se ho.

Jak si přeješ, Aro. Chci se tě zeptat, jestli bych nemohla být osvobozena z tvojí gardy. Jak jistě víš, jsem ti už k ničemu.“ Ha. Teď jsem ti to natřela! Jeho arogantní úsměv okamžitě zmizel. Vystřídala ho maska zděšení a překvapení. Dohromady to dávalo moc hezký úšklebek.

Fajn...“ vykoktal ze sebe po delší chvíli hlasitého šeptání v sále. „Uděluji ti volnost. Samozřejmě můžeš kdykoliv navštívit Volterru. Ale taky mám podmínku. Opustíš nás jedině, pokud slíbíš, že kdykoliv tě budeme potřebovat, dostavíš se sem, a budeš bojovat na naší straně!“

Fajn!“ řekla jsem klidně a ještě se usmála.

Dobře. Můžeš odejít. Sbohem.“ Přišel ke mně a objal mě. Věděla jsem, že zase zkouší, jestli se přes můj štít nedostane k mým myšlenkám. Nepovedlo se.

Sbohem,“ rozloučila jsem se s ním a s hlavou zdviženou odkráčela ze sálu.

 

Jakmile za mnou zavřely dveře, rozběhla jsem se svojí rychlostí do pokoje. Spíše do komnaty. Začala jsem si balit, když se ozvalo klepání.

Dále,“ hlesla jsem. Dovnitř vešla Meggie, Demetri, Felix, Heidi, Jane, Alec a Kevin. Všichni mí přátelé.

Issi,“ řekli všichni sborově a vrhli se na mě. Objímali mě společně a já ani nevěděla, kdo je kdo. Smála jsem se a zároveň vzlykala.

Je mi to líto, ale musím odsud! Nemůžu tu dýchat. Víte, jak to myslím. Jsem tu strašně uzavřená. Já musím být volná... Odpusťte mi to,“ omlouvala jsem se všem a oni mi jen dávali najevo, že jsou šťastní, když jsem šťastná já.

Děkuji. Jste mí přátelé. Navždy.“ Všichni vyšli z pokoje a nechali mě balit. Dobalila jsem poslední oblečení. Popadla jsem kufr a odešla z pokoje.

 

**

 

„Sbohem!“ zavolala jsem ještě za ní a vydala se vstříc novému životu.

 

Jakmile jsem vystoupila z letadla, vyzvedla svá zavazadla a půjčila si auto, připadala jsem si jako jiný člověk – upír. Připadala jsem si najednou plná. Jako by mi celou dobu v Bellinghamu něco, nebo někdo chyběl. A taky že ano. Chyběl mi domov. Tady jsem se narodila, tady jsem žila.

 

**

 

Slečno Swanová, je mi líto, dnes pro vás žádný dopis nemám.“ Pošťák lítostivě shlížel z koně a smutně sledoval, jak dívce tečou slzy z těch jejích nádherných očí. Sám chápal, jak se cítí. Sám byl zamilovaný a sám kdysi posílal dopisy své lásce, která ho nečekaně opustila. Od té doby chtěl být pošťákem, aby mohl předávat radost lidem, kteří si ji zaslouží.

Aha. T-tak děkuji,“ zachroptěla dívka. Vzlyky jen stěží zadržovala, a tak, pod náporem bolesti a smutku, utekla do domku. Ptala se proč? Proč jí nenapsal? Vždyť to bylo každodenním zvykem. Měl jí napsat. Měli se spolu setkat... Ležela na dokonale ustlané posteli, hlavu v polštářích, a plakala. Přemýšlela nad svým posledním dopisem. Urazila jej snad nějak? Ublížila mu? Stalo se mu něco? Či mu snad nedošel dopis?

V tu chvíli byla velice zoufalá, ale i přesto se udržela a stále vyčkávala na dopis od své lásky.

 

**

 

Zastavila jsem před starým sídlem. Domek nebyl velký, ale pro malou rodinku stačil. Žila jsem zde s matkou. Přední strana sídla byla krásná. Nad dveřmi byl nápis. Citát.

„Kapka lásky je víc než vodopád zlata,“ přečetla jsem a usmála se. Pravdivý. Nikdy bych nechtěla peníze, místo lásky... Nikdy!

Chtěla jsem otevřít dveře, ale byly zamčené.

„Co to...?“ zaklela jsem. No jistě. Klíč! Natáhla jsem ruku a sáhla na futra dveří. Nahmatala jsem klíč a cítila jsem několik pavouků, které jsem vystrašila.

„Vítej doma,“ špitla jsem pro sebe a otevřela jsem dveře.

 

**

 

O týden později.

 

Dobrý den,“ pozdravila dívka slušně pošťáka, který sem celý týden nezavítal.

Dobré dopoledne, slečno. Mám tu pro vás dopis.“ Jakmile se dívka usmála, usmál se i on. Byl šťastný, že pomohl takovému pěknému děvčeti k úsměvu.

Děkuji,“ zakřičela za ním a utíkala si sednout na houpací křeslo a přečíst dopis.

 

29.11 1917, Chicago

Drahá Bello,

už se nesmírně těším, až se setkáme. Chtěl bych Vás spatřit co nejdříve. Čím dříve Vás uvidím, tím méně bude mé srdce trpět. Ze srdce se Vám omlouvám, že jsem Vám neodepsal hned, ale nastaly jakési komplikace. Totiž přesněji bych řekl, úmrtí v rodině.

Omlouvám se tedy, že jsem nenapsal dříve.

Vám navždy oddaný Edward

 

**

 

Chtěla jsem se zabydlet ve svém starém pokoji. Jenže hned, jak jsem položila kufr na postel, všude se rozvířil prach. A kruci! Napřed bych tu měla uklidit...

1. kapitola | Shrnutí | 3. kapitola



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Láska z papíru - 2. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!