Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Když se lidé z Hostitele potkají s lidmi z Twilight - 3. kapitola

16.08.2010 (18:45) • Kacennnka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1328×

______________________________________________________________________

Když se lidé z Hostitele potkají s lidmi z Twilight

- 3. kapitola

______________________________________________________________________

Když Doktor zmizel, viděla jsem to tak, že budeme takových 20 minut sedět v nemocnici a mlčet. Když jsme dorazili, tak zmlkli dokonce i Jacob se Sethem. Ale hned po pár minutách jsem zjistila, že jsem se mýlila, protože se ozvalo hlasité zakručení Sethovi v břiše.

„Neměl ses vsázet, kamaráde,“ smál se mu škodolibě Jacob.

„To myslíte vážně? Jsme někde pod zemí a vy se v pohodě bavíte?“ vyštěkla blondýna.

„Rosalie, všichni nejsou takový studený čumák jako ty,“ odpověděl pohrdavě Seth.

„Vy jste divný stvoření,“ snažila se to ukončit Rose o něco klidněji.

„Díky, to si asi nemáme co vyčítat,“ vyplázl na ni jazyk Jake.

„Rose, uklidni se. Je dobře, že se baví,“ napomínal ji Carlisle a Rosalie si jen povzdychla.

„Wando?“ ptal se Carlisle.

„Ano?“ odvětila jsem, jak nejpříjemněji jsem dokázala.

„Mohu se na něco zeptat, jen čistě z lékařského hlediska?“ ptal se zdvořile.

„Samozřejmě, jen se ptejte,“ usmála jsem se.

„Jsem Carlisle, klidně mi tykej,“ řekl, ale nečekal na mou odpověď, „jak to máte vy, duše, se stárnutím?“

Tato otázka mě nezaskočila a pohotově jsem odpověděla: „My duše nestárneme, stárne jen hostitelské tělo. Když tělo zestárne, můžu ho vyměnit za jiné. Tedy za asistence někoho dalšího.“

„Zajímavé. A kolik je ti let, jestli se mohu zeptat?“ ptal se dále zaujatě. Překvapilo mne, že poslouchají všichni v místnosti.

„Můžet… můžeš se zeptat. Ale já přesně nevím, kolik je mi let. Snad několik tisíců. Nevím přesně, na různých planetách se roky počítají jinak.“

„Dobrá…“ Vypadalo to, že chce pokračovat, ale neměl příležitost.

„Jak jste na tom se stárnutím vy, upíři?“ ptala se Melanie se stejným zájmem jako předtím Carlisle.

„My nestárneme. Je nám stále stejně let jako při naší přeměně.“ Do rozhovoru se připojil i Jasper.

„A vlci to mají jak?“ ptala se Paige.

„My taky nestárneme, ale když bychom se dlouho nepřeměňovali ve vlky, tak zestárneme,“ odpovídal Jacob bez zájmu.

Všimla jsem si, že po tu dobu tohoto krátkého rozhovoru několik lidí usnulo. Jared se rozvalil na lehátku vzadu, Andy usnul vedle Paige, Ian usnul za mými zády a stále mě objímal pažemi a Seth to zalomil Jacobovi na rameni a stále se ozývalo kručení v jeho břiše.

„Tak co se to tu sakra děje, že jste mě museli vzbudit?“ ptal se nevrle Jeb, který právě dorazil s Doktorem a jeho hlas všechny probudil.

„Jebe?“ ptal se zmateně Jared, zatímco Jacob budil Setha.

„Kdo si myslíš, že bych byl. Tak co se to tu stalo, ať můžu jít spát?“ říkal stále nevrle, opravdu bylo vidět, že je probuzený.

„Našli jsme je v poušti, nejsou to ani duše ani… prostě je to jeden člověk, dva vlci a zbytek jsou upíři,“ řekl Jared zkráceně, asi ho to už nebavilo vysvětlovat.

„Jarede, přestaň si ze mě utahovat,“ namítal.

„Ale on to myslí vážně. Je to pravda. Já, moje žena Esmé a děti Alice, Edward, Jasper, Emmett a Rosalie jsme upíři, vegetariáni, takže pijeme pouze zvířecí krev. Ti kluci Seth a Jacob jsou vlci a Bella je člověk. Neublížíme vám,“ vysvětlil Carlisle a bylo vidět, že už ho to unavuje.

„Hmm… no dobrá. Můžete tu zůstat, jestli chcete. To jste chtěli slyšet?“ ptal se Jeb, ale stále bez zájmu.

„Ne, to oni vědí, ale potřebovali jsme pomoct, jak to říct ostatním,“ pokračovala místo rozespalého Jareda Melanie.

„Hmm… prostě jim to řekněte na rovinu, ale ne tak jako mě a až ráno. Dobrou, taky byste se měli trochu vyspat.“ Než se kdokoli zmohl něco říct, Jeb už mizel v tunelu.

„Bezva, ten nám fakt pomohl,“ stěžoval si probuzený Andy.

„No takže… asi bychom se měli všichni vyspat, lůžek je tu dost a ostatním to řekneme hold až ráno, dobrou,“ rozhodl Jared.

Pak už nikdo nic neříkal a všichni si lehli a alespoň se pokoušeli spát, samozřejmě všichni kromě upírů. Lůžek bylo opravdu hodně, takže se mohli jen tak natáhnout i upíři. Já jsem ležela na jednom lůžku spolu s Ianem, ale jen co usnul, přesunula jsem se na jiné, protože když spí, tak potřebuje hrozně moc místa, a to by bylo nebezpečné, protože bych určitě skončila na zemi. Lehla jsem si lůžko o kousek dál, hned vedle na lůžku spal Seth a za ním Jacob a z druhé strany jsem měla Melanii a Jareda. Věděla jsem, že neusnu, protože se mi ani nechtělo spát, tak jsem tam jen ležela na zádech a koukala do stropu. Když mě konečně přemohla únava, na nebi, které bylo vidět skrz škvíru na stropě, byly vidět první žluté odlesky – začínalo svítat.

Nemyslím si, že jsem spala dlouho, protože když mě probudily hlasy, nebe bylo stále lehce do oranžového odstínu.

„Myslíte, že je ještě moc brzy?“ ptal se Ian.

„Asi jo,“ odpovídal Jared.

Následovalo ticho, které přerušil Doktor, který vešel do jeskyně a nesl velkou krabici müsli tyčinek.

„Myslel jsem, že budete mít hlas a tohle jsem našel ještě ve starých zásobách,“ řekl úsměvně a vypadalo to, že už se vzpamatoval ze včerejšího překvapení. Položil krabici na svůj provizorní stůl a jednu tyčinku si rozbalil, poté čekal, až si všichni přijdeme pro své. Jako první si vzal Jared a přinesl i Mel. Pak ho následoval Ian, který obsloužil sebe, mě a dokonce i Jacoba i Setha. Nevím, kde se v něm bere ta jeho přátelskost.

„Díky,“ řekli jsme všichni tři.

„Není zač,“ usmál se Ian.

„Počkej, Sethe, a co ta sázka?“ ptal se Jake.

„Jsme mluvili o večeři, ne?“ řekl s úšklebkem.

„Hmm,“ odvětil Jake zklamaně.

„Vy jste byl doktor, ještě když byl svět… normální?“ ptal se Carlisle.

„Ano, byl, miloval jsem tuto práci. Ale jedna dobrá věc, co sem přinesli duše, jsou jejich léčitelské prostředky,“ odpovídal Doktor.

„Jaké prostředky? Víte, já jsem také býval doktorem,“ pokračoval Carlisle.

„Vám nevadila ta krev té nemocnici?“ ptala se zaujatě Melanie.

„Ne, nevadila, časem mi přestala vadit, dokonce i její pach. Hned ze začátku jsem se rozhodl, že se zřeknu lidské krve a pozřel jsem ji jen v případě, že jsem někomu zachraňoval život, tím myslím mou rodinu,“ řekl pyšně.

„Zajímavé,“ odvětila Mel krátce.

„Když jste se ptal na ty léčitelské prostředky,“ pokračoval Doktor, „je to založené na tom, že se neléčí jen příznaky, ale rovnou nemoc a použití je jednoduché. Dokonce zde máme i bývalou léčitelku, která o tom ví vše.“

„Opravdu zajímavé. Ale tedy neberte to jako urážku, ale vaše nemocnice docela provizorně vytvořená,“ pokračoval Carlisle.

„Vím, ale bohužel není moc jiných možností, ale léčit se zde dá celkem dobře,“ řekl Doktor bez náznaku urážky a Carlisle na to odpověděl jen úsměvem.

„Myslím, že můžeme vyrazit,“ přerušil je Jared a koukal při tom na oblohu.

„Asi jo,“ odpovídala Melanie nepřítomně.

„Takže… cesta tunelem je opět po tmě a i když předpokládám, že byste se neztratili, raději se držte u sebe. Cesta je to celkem dlouhá, a pak vyjdeme na náměstí, kde asi touto dobou bude spousta lidí,“ vysvětloval, „já a Mel zase půjdeme vpředu, ale jinak můžete jít jakkoli chcete.“

Vyrazili jsme, cesta to byla opravdu dlouhá a zase mě znepokojovalo to ticho a to na mě Ian už nebyl uražený, snad. Na rozdíl od minule jsem vůbec neměla přehled, jak jsme šli teď postavení, věděla jsem jen o Ianovi, se kterým jsem šla ruku v ruce. Už nebyl tak nervózní, naštěstí. Když jsme šli, slyšela jsem nějaké hlasy, ale moc jsem jim nerozumněla, protože byli moc tiché. Ticho opět přehlušilo Sethovo kručení v břiše a začali jsme se smát.

„Sethe, vždyť si snědl tři tyčinky,“ posmíval se mu Ian.

„Asi mám moc rychlé spalování. Přece jen mám stálou teplotu 42° C,“ řekl hladově. To byla poslední slova, co jsem v té tmě slyšela, pak už jsme jen vešli na náměstí.

Všichni na nás udiveně koukali, ale my jsme mířili dál do kuchyně, kde byl lepší prostor na vysvětlování.

„Kam jdeme?“ ptal se někdo ze zadu.

„Do kuchyně,“ odpověděla jsem, i když jsem nevěděla, kdo to byl, „třeba se tam najde něco k jídlu pro tebe, Sethe.“ A Jacob se rozesmál.

„To by nebylo špatné,“ usmál se, konečně jsem měla přehled, kdo z nich je kdo.

Došli jsme do kuchyně, kde nás pozorovalo spoustu očí. Jared si jich nevšímal a pokračoval dál dopředu k peci. Nečekalo nás žádné velké uvítání, ale jen zkoumavé a vyděšené pohledy. K našemu překvapení už tam na nás čekal i Jeb s jeho puškou. Zastavili jsme se a otočili směrem k lidem. Jared promluvil jako první.

„Vrátili jsme se, protože jsme potkali tyto… ehm… lidi. Potkali jsme je uprostřed pouště, a protože neměli kam jít, nabídli jsme jim zde prostor,“ vysvětlovat, „jenomže to má háček. Ne, nejsou to hledači ani duše a… kromě jedné, Belly, to nejsou ani lidé,“ odmlčel se, ale nenechal nikomu prostor, aby pokračoval, „jde o to, že Carlisle,“ ukázal na něj, „a jeho rodina jsou… upíři a ti dva… snědí kluci jsou vlci.“

„Děláš si srandu, Jarede? Jako kdyby nestačilo, že nás ohrožují hledači,“ křičel Aaron.

„Ne, nedělám si srandu. Upíři jsou vegetariáni, pijí zvířecí krev a vlci nám nijak neublíží,“ křičel na něj zpátky Jared.

„Sakra, Jebe. To je necháš, aby sem přivedli… tohle?“ křičel Kyle na Jeba.

„Jo, nechám. Pamatuješ? Můj dům, moje pravidla, moji hosti. Zůstanou tady, jak dlouho budou chtít a nehádej se,“ řekl poměrně klidně Jeb a pohladil pušku.

„A kdy jako myslíš, že budou spát?“ vykřikla Lilly, bylo hezké, vidět ji, jak se zapojuje do společnosti, po tom co se stalo Wesovi.

„My nemusíme spát. Stačí, když se najdou 3 místa na pro vlky a Bellu,“ uklidňoval Carlisle a skoro všichni tam stáli s pootevřenou pusou.

„Wando, můžeš?“ ptal se Jared.

„Kam?“ ptala jsem se.

„Nemocnice, nebo hřiště, vezmi i Iana.“ Samozřejmě, že bych šla jedině s ním.

„Ok… Carlisle raději se přesuneme někam, kde… nebude tolik lidí,“ říkala jsem sotva slyšitelně, „jestli to nevadí.“ Carlisle neodpovídal, jen pokývl na ostatní, já jsem popadla Iana a prodírala se davem, což nebylo tak těžké, protože všichni raději uhýbali z cesty. Rozhodla jsem, že lepší bude hřiště. Kdyby nás někdo hledal, napadlo by ho to jako poslední možnost a Jared by šel nejdříve sem.

„Kam jdeme?“ ptal se Ian.

„Na hřiště a budeme doufat, že to Jared urovná,“ vysvětlovala jsem.

„Urovná to, všichni mají z Jeba moc velký respekt,“ ujišťoval nás Edward.

„Jak to víš?“ ptal se Ian.

„Víš, někteří upíři mají jisté… dary. A můj dar je ten, že mohu číst myšlenky,“ objasňoval.

Vykuleně jsme na něj koukali, a když jsem se vzpamatovala, ptala jsem se: „Jak to, že jen někteří mají takové dary?“

„Myslíme si, že je to tím, že každý si něco ze svého života přinese do toho dalšího… Jako Edward umí číst myšlenky, tak Alice vidí do budoucnosti a Jasper umí ovládat emoce,“ vysvětloval Carlisle.

„Zajímavé…“ dodával Ian, „na, Sethe, nebudu tě dál poslouchat!“ A podával mu další dvě müsli tyčinky.

„Jé, dík. Jaku, Jaku, odpusť mi tu prohranou sázku. Prosím,“ škemral Seth.

„Ani nápad brácho, tohle si vychutnám,“ smál se mu Jacob.

Došli jsme na hřiště, Ian rozsvítil lampy a čekali jsme, až pro nás někdo přijde a přitom prohodili pár slov. Nevím, jak dlouho jsme tam byli, ale zjistila jsem, že jsou všichni fajn… lidé. Nakonec pro nás přišel Jared s Jebem.

„Jste tu?“ křičeli chodbou.

„Jsme tu,“ křičel zpátky Ian.

Předchozí < Shrnutí > Další

Kacennnka

Autor: Kacennnka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Když se lidé z Hostitele potkají s lidmi z Twilight - 3. kapitola: