Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Když se lidé z Hostitele potkají s lidmi z Twilight - 1. kapitola

Twilight ústav pro choromyslné


Když se lidé z Hostitele potkají s lidmi z Twilight - 1. kapitolaTakže jsem se rozhodla napsat další díl. Myslím, že tento je o něco zajímavější než prolog a doufám, že se bude líbit (ale chci slyšet i kritiku ;)). Jinak nechci moc prozrazovat, co se bude dít, ale ti, co četli prolog, budou vědět, co se chystal Carlisle říct a jak na to budou reagovat lidé? Kdo to chce vědět, nechť začne číst. Příjemné čtení přeje Kacennnka. :)

______________________________________________________________________

Když se lidé z Hostitele potkají s lidmi z Twilight

- 1. kapitola

______________________________________________________________________

„Takže?“ ptal se netrpělivě Jared, protože opravdu vypadali jako lidé, tedy až na ty moje a Melaniny vidiny vlků.

„Ehm…,“ pokračoval Carlisle, „slyšeli jste někdy o něčem jiném než o duších a lidech?“

„Jistě,“ vložil se do toho Andy, „tady Wanda nám vyprávěla spoustu příběhů o různých bytostech v galaxii.“

„O čem jste například slyšeli?“ ptal se ten blonďák, který stál vedle té malé dívky s tmavými, krátkými vlasy.

„No tak různě. O pavoucích, květinách, delfínech…,“ dál pokračoval Andy, ale někdo mu skočil do řeči a v zálivu vzpomínek jsem nepostřehla ,kdo to byl.

„Tak to nemáte tak dobré informace,“ říkal s výsměchem ten hlas.

„Emmette, nech toho,“ říkal Carlisle, „no my nejsme nic z těch, co jste vyjmenoval…“

„Andy, jsem Andy,“ řekl s úšklebkem.

„Ach, ano, jistě,“ omlouval se Carlisle.

„Takže co jste?“ ptal se netrpělivě Jared.

„No, jak už jste slyšeli, Bella je člověk,“ říkal opatrně Carlisle.

„Ano, to už jsme slyšeli,“ odpověděl suše Jared na znamení, aby se konečně dostal k věci.

„No… My všichni jsme svým způsobem lidi, někteří více,“ a podíval se na ty dva s rudohnědou kůží, „a někteří méně.“ A rozhlédl se kolem sebe.

„Můžete to vysvětlit?“ ucedil Ian přes zaťaté zuby.

„Dobrá, ale hlavně se nebojte, nijak vám neublížíme.“ Usmál se.

„Ok,“ řekl Jared, ale z hlasu se mu třásl strachem.

„Takže, určitě si ještě vzpomínáte na takové ty pověry o upírech, vlkodlacích a podobně?“ Přikývli jsme. „No tak oni to nebyli úplně pověry.“

Všichni jsme nevěřícně vykulili oči a nejvíce já, protože jsem o tom jenom letmo slyšela od Melanie.

„No tak… my jsme upíři. Tedy konkrétně já, Esmé, Emmett, Edward, Alice, Rosalie a Jasper. A ti dva kluci, Jake a Seth, jsou vlci,“ vysvětloval Carlisle.

„Vlci,“ mumlala jsem si pro sebe, tak se mi to nezdálo. Byla jsem svým způsobem uspokojená, protože se mi to nezdálo, ale také k smrti vyděšená. Můj strach ale trochu povolil, protože zrovna když jsem si ty dva měřila, jeden, ten co vypadal o trochu mladší, se na mě usmál. Úsměv jsem mu neoplatila, protože jsem stále moc vyděšená na to, abych se na něco takového zmohla. Navíc jsem si to nechtěla ještě víc rozházet u Iana, už tak na mě zuří.

„Pane bože,“ řekla zděšeně Paige a přitiskla se ještě pevněji k Andymu.

„Ale jak říkám, nebojte se. Vlci vám neublíží a my ostatní jsme vegetariáni.“

„Vegetariáni?“ řekla jsem nahlas, omylem. Neměla jsem vůbec v úmyslu se do tohoto rozhovoru přimíchat.

„Ano, tedy znamená to, že pijeme pouze zvířecí krev, takže se nemusíte bát,“ mile odpověděla žena, která stála po boku Carlislea.

„Aha… hmm… Kde teď bydlíte?“ ptal se Jared, určitě měl v hlavě nějaký plán.

„Momentálně nikde nebydlíme, jen se potulujeme pouští. My spát nemusíme a psi, pardon vlci, se klidně vyspí na zemi,“ řekl Edward velice zdvořile, ale zaskočilo mě, jak mluvil o Jacobovi a Sethovi – už jsem věděla, jak se jmenují, jen jsem nevěděla kdo je kdo. –

„Aha… no, jestli máte zájem, můžete jít s námi.“ Tak tohle je ten jeho plán? Opravdu chytré, opravdu potřebujeme několik dalších li… obyvatel.

„Jarede, ale co ta výprava?“ ptala se ho Mel.

„To bychom zařídili, přece je nemůžeme tady nechat, co kdyby je chytli?“ to byla pravda, ale i když jsem strašně nesobecká bytost, také jsem je tam nechtěla.

„Nechtěli bychom obtěžovat,“ opět velice zdvořile řekl Edward.

„To je v pořádku. Všichni jsou u nás vítáni. Navíc znám jednoho člověka, který by se o vás rád dozvěděl spoustu věcí.“ Ach bože. To zrovna teď musí myslet na toho blázna Jeba?

„Dáte mi chviličku, abych si promluvil s Edwardem?“ ptal se Carlisle a Jared přikývl.

Čekali jsme asi tak minutu, než si spolu popovídali. Zdálo se mi, že mezitím se atmosféra zlepšila, nebyl v ní ani náznak strachu nebo něčeho podobného. Dokonce i Ian zmírnil své pevné obětí.

„Dobrá, rádi přijmeme vaše pozvání,“ řekl úsměvně Carlisle.

„Dobrá, budete moci zůstat, jak dlouho budete chtít, ale nebude smět prozradit, že tu žijeme.“ On to myslel opravdu vážně? To Jebovo bláznovství bude muset být nakažlivé.

„Děkujeme. A věřte, že vaše tajemství bude u nás jako v truhle,“ odpověděl opět úsměvně.

„Dobrá,“ přikývl Jared.

„Ale do dodávky se asi všichni nevejdeme,“ namítala Melanie.

„To je v pořádku, my půjdeme po svých. Jen by bylo dobré, kdybyste svezli Bells,“ řekl pochmurně Edward, nevypadal, že by se mu chtělo Bellu nechávat jet s bandou cizích lidí.

Všichni jsme se naskládali do dodávky. Bohužel jsme neměli jinou možnost, než že já budu sedět Ianovi na klíně, aby vedle nás seděla Bella. Ne že by mi vadilo sedět na Ianovi, ale vadilo mi to, že jsem zase ta, která skončila takhle. Ostatní, co šli pěšky, se drželi těsně za dodávkou. Jacob a Seth se proměnili ve vlky a to všechny znepokojovalo, protože byli opravdu velicí.

Po celou cestu bylo v dodávce ticho, a tak cesta ubíhala pomalu. Když jsme se konečně dostali do jeskyně, kde jsme schovávali auta, bylo už světlo, což znamenalo jediné – musíme tu počkat do tmy.

„Tak tady bydlíte?“ zeptal se pohrdavě tmavovlasý upír, myslím, že se jmenuje Emmett.

„Ne, tady jen schováváme auta, kvůli Hledačům. Teď tu budeme muset počkat do tmy, než se budeme moct dostat k jeskyním,“ řekla mile a klidně Melanie.

„Hmm…,“ dodal Emmet a usadil se na zem vedle dodávky.

Věděli jsme, že to bude dlouhý den, a tak jsme si všichni lehli na zem a spali, tedy kromě našich upířích hostů. Přestože jsem věděla, že jsou to vegetariáni, spalo se mi špatně. Vlci se změnili zpátky do svých lidských podob, protože bychom se sem všichni nenaskládali, a lehli si těsně vedle mě a Iana. Nevím, jak jsem dokázala spát celou dobu, ale pak nás někdo probudil, někdo z upírů.

„Slunce zapadlo, můžeme vyrazit.“

„Ok, vrazíme, díky za informace… ehm… “ řekl Jared, ale nedokázal si vzpomenout na jméno.

„Jasper,“ doplnil větu a usmál se.

„Jo jasně, promiň,“ omluvil se Jared.

„V pohodě, vždyť se ještě neznáme.“ A znovu se usmál.

Vyrazili jsme, překvapivě jsme všichni šli stejným tempem, a vlci měli lidskou podobu. Po cestě jsem si srovnávala jména. Takže Edward je ten s bronzovými vlasy, ten blonďatý, co vyjednával, je Carlisle, druhý blonďák je Jasper a tmavovlasý je Emmett. Vlci se jmenují Seth a Jacob, ale nevím, jaký je jaký. A z žen znám jen Bellu – člověka – a Esmé, Carlisleovu ženu.

Pro příchod jsme si vybrali jižní tunel, abychom se nejdříve zastavili v nemocnici, poslali Doktora pro Jeba, a pak abychom připravili ostatní na příchod… hostů. Když jsme došli ke vchodu, Jared informoval hosty.

„Teď nějakou dobu půjdeme po tmě. Je to celkem úzká chodba, ale je tam hodně uliček a snadno byste se ztratili, takže se držte blízko sebe. Andy a Paige půjdou v zadu. Já a Mel půjdeme vpředu a Ian s Wandou půjdou někde uprostřed.“ Hmm, zase to nejhorší místo. Mít je před sebou i za sebou. Až budeme v nemocnici, asi si to budu muset s Jaredem řádně vyříkat.

Vyrazili jsme. K mému překvapení byl Ian ještě nervóznější než já a to mě těšilo. Před námi šla blonďatá žena, Emmett, Carlisle a Esmé. Hned za námi byli Jacob a Seth, Edward s Bellou a Alice s Jasperem.  Všichni byli celkem v klidu až na Bellu a Edwarda.

„No tak, no tak, dělej, ptej se, vsázím se o svojí večeři, že ji unesli,“ slyšela jsem za sebou šepot, pravděpodobně Jacoba nebo Setha.

„Podle mě sem přišla dobrovolně. Viděls toho hnědovlasého, jak se k ní… lísal?“ ptal se ten druhý.

„No jo… hele já nevím, ale stejně moje první sázka platí, no tak ptej se!“ naléhal druhý.

„A jak se jmenuje? Wanda?“

„Jo, nebo tak nějak, to je jedno, prostě se zeptej, Jacobe, nebuď takový srab,“ smál se tiše Seth. I když teď vím, že ten chraptivý hlas patří Jacobovi, tak mi to stejně moc nepomohlo.

„Ehm… Wando, můžu se na něco zeptat?“ ptal se Jake. Ian se zastavil a já do něj narazila. Padala jsem, ale někdo mě chytil a Ian to nebyl.

„No tak, dávej pozor.“ Byl to Jake a z jeho hlasu jsem poznala úsměv.

„Nebuď tak nepřátelský, Iane,“ napomenula jsem ho, „no, klidně se ptej.“

„No… je mi to celkem blbý jo, ale tady Setha…“ nedořekl.

„Hej, nesváděj to na mě! Ty to chceš taky vědět,“ nesouhlasil Seth.

„Jasně, jasně. Takže nás, ale hlavně jeho,“ uchechtl se, „by zajímalo, jak ses sem dostala. Jako myslím, jestli si přišla sama, nebo… tě unesli,“ ptal se celkem nejistě. Hlavně že mě neoslovoval „to“. Pečlivě jsem si rozmýšlela odpověď.

„No, ono je to na hodně dlouhé vyprávění a hodně složité,“ odpověděla jsem pomalu a srozumitelně.

„Aha. Ale jestli nám to nechceš říct, tak nemusíš, bylo to čistě ze zvědavosti. A jak vlastně máme dlouhou cestu?“ zasmál se.

„Žádné tajemství to není, ráda vám to řeknu,“ usmála jsem se sama pro sebe, „a klidně mohu začít teď, protože cesta je to dlouhá a to ticho mě ničí. A Ian je uražený.“ Šťouchla jsem ho loktem a všichni tří – já, Jacob a Seth – jsme se zasmáli.

„Fakt moc vtipný, ha, ha, ha,“ hlesl Ian kysele, což nás donutilo k ještě hlasitějšímu smíchu.

„No, tak jestli se ti opravdu chce, můžeš začít vyprávět,“ řekl Seth mile.

„Tak to se máte na co těšit kluci, protože Wanda je skvělý vypravěč,“ vložil se do rozhovoru trochu příjemněji Ian. Naštěstí byla tma, takže nebylo vidět, jak mi zrudly tváře.

„Zas tak skvělé to není,“ nesouhlasila jsem.

„Nebuď tak skromná,“ nesouhlasil se mnou Ian.

„Tak dobře a ne že mi budeš skákat do řeči, Iane, protože ty ten příběh znáš až moc dobře.“ A pohladila jsem ho po ruce.

„A nezapomeň na to, jak to pak šlo tady v jeskyních.“

„Neboj, nezapomenu ani na detaily o tobě,“ řekla jsem smutně.

„Víš, že mě to mrzí,“ řekl ještě smutněji.

„Vím, a ty víš, že jsem ti dávno odpustila,“ usmála jsem se. „Tak a teď k příběhu, ale než začnu, musím ti Sethe oznámit, že budeš bez večeře.“

„Bože ne!“ naříkal Seth a Jacob, já a Ian jsme se začali smát.


Předchozí < Shrnutí > Další


Kacennnka

 

 




Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Když se lidé z Hostitele potkají s lidmi z Twilight - 1. kapitola:

 1
1. Mkv
18.09.2013 [1:38]

Proc si to pozastavila je to dokonaly?

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!