Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Johamovy dcery - 10. - Svatba

31.10.2010 (09:00) • Aalex • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1697×

Huilen Cullenovy pověřila spoustou vzkazů pro Nahuela. Počkala, než si zabalí, a vyrazili spolu s Atlem ve chvíli, kdy Cullenovi nasedali do aut směr letiště. Stejnou pozvánku jako oni dostal ještě Denalijský klan, Irové a Egypťané. S Amazonkami se domluvit nemohli – lidskou techniku odmítaly a navíc uprostřed džungle byste signál hledali dost těžko. To, že Nahuel donutil Huilen udělat si schránku, kterou každý týden kontrolovala, byl malý zázrak.

Se všemi se měli sejít v Římě, stejně jako s Yerimeninými sestrami a jejich partnery. Děti (až na Anthonyho, který se nedal) z toho hodlali vynechat. Kdyby Aro rozhodl o jejich likvidaci na poslední chvíli, neměli by šanci přežít.

Ještě cestou na letiště se snažili Emmett s Jacobem a Anthonym vtipkovat a zlepšovat všem náladu. Sotva však nasedli do letadla, dopadla i na ně tíživá atmosféra. Kdo ví, jestli to nejsou poslední hodiny jejich životů? Možná už nebude další příležitost říct si, jak jim spolu bylo dobře…, a že se mají rádi. Že jsou šťastní, že letí společně, ať už je ve Volteře čeká cokoli.

Anthony seděl vedle Yeri – jak jinak, když všichni ostatní byli spárovaní a využívali poslední čas, o kterém měli jistotu, že stráví spolu... naživu.

Hlavou mu probíhaly vzpomínky na všechny chvíle, kdy byl s Yeri. Jak poprvé ucítil její vůni, jak se spatřili, co cítil, když se jí dotkl… Jak mu tělem probíhalo příjemné mrazení, když slyšel její hlas… Co když už nedostane jinou příležitost jí to říct?

Podíval se na Yeri a zhluboka se nadechl, aby si dodal odvahy.

Yeri svou pozornost dělila mezi vnímání Anthonyho přítomnosti vedle sebe a vzpomínání. Nevzpomínala jen na chvíle strávené s ním, ale se všemi Cullenovými. A myslela také na své sestry. Jestli to mají být jejich poslední hodiny, je ráda, že je stráví s nimi. I když si to obvykle neuvědomovala, chyběly jí.

Ze vzpomínání ji vytrhl Anthonyho upřený pohled. Otočila se na něj a napůl čekala, že odvrátí hlavu jako vždycky. Tentokrát se ale zmýlila. Anthony její pohled nejenže vydržel, ale dokonce ji vzal za ruku.

Udělal to úplně automatickým pohybem, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě. Ve skutečnosti to byl jeho tajný test, jak Yerimen zareaguje. Kdyby mu ruku vytrhla, aspoň by ho tím zastavila dřív, než by se stihl ztrapnit vyjevením svých citů. Yeri se však jen usmála, a tak se nadechl, aby na ni začal chrlit slova, jejichž přípravou strávil už kolik nocí. Pořád je vypilovával, dokud nebyla úplně dokonalá. Jenže sotva se jí podíval do očí, utopil se v nich a všechno připravené se mu vykouřilo z hlavy.

„Yeri, nejsem si jistý, co cítíš ty ke mně, ale já… Teda… moc se mi líbíš a je mi jedno, jak stará jsi.“

Zatvářil se zhrozeně – proboha, co to řekl? Vždyť ji tím určitě urazil. Zkusil to tedy napravit: „Nechtěl jsem to říct. Teda chtěl, ale ne takhle. Yeri, prostě… asi jsem se do tebe tak nějak… zamiloval?“

Poslední slovo řekl, jako by si nebyl jistý. Nebylo to ale v tom, že by nevěděl, co cítí. Jen nevěděl, jak to říct.

Yeri si byla jista, že její srdce teď slyší všichni, bez ohledu na to, jestli jsou upíři nebo ne. Tlouklo tak silně, že přehlušilo hukot motorů letadla – vlastně už od chvíle, kdy ji chytil za ruku. A když začal říkat ty krásné věci a viděla, jak je nervózní, cítila se, jako by jí narostly křídla. Kdyby teď letadlo začalo padat, v pohodě by ho udržela ve vzduchu.

Obří otazník, který na ni křičel z jeho posledních slov, ji trochu mátl. To si není jistý? Nebo jen čeká, co na to řekne ona? To musí být ono. Jasper přece říkal…

Koutkem oka si všimla, jak Alice strčila přes uličku do Belly a s úsměvem kývla jejich směrem. Yeri prudce zavrtěla hlavou, jako by jim chtěla dát najevo, aby si hleděly svého, nebo jako by si chtěla pročistit myšlenky. Ve skutečnosti se hlavně potřebovala ujistit, že se jí to nezdá. Celou svou bytostí se vpíjela do Anthonyho tváře, která dostávala čím dál nejistější výraz.

S něžným výrazem se usmála: „Díky, Anthony. Taky jsem se zamilovala. I když mě občas šíleně štveš.“

Anthony vydechl úlevou a Yerimeniny oči vesele zahrály: „A je mi jedno, že jsi oproti mně vlastně ještě štěně.“

Anthony se na ni zadíval vzpurně. Vzápětí jeho pohled ale zněžněl. Objal ji, přitáhl si ji tak blízko, jak jen to přes sedadla šlo a bez dalšího váhání ji políbil. Všude kolem nich se ozvalo pochvalné mumlání a dokonce i krátký potlesk. Líbající se dvojice se ale nenechala rušit. Na tenhle okamžik čekali až příliš dlouho, aby si ho nechali vzít bláznivými příbuznými.

Z letadla vystoupili ruku v ruce – s pohledy zamilovaných puberťáků. Pokud byl jejich čas předem vyměřený, chtěli si ho užít do poslední vteřiny.

Sotva vyšli do příletové haly, spatřili své známé. Yeri se i přes původní předsevzetí oddělila od Anthonyho (kterému se moc nelíbilo, že ji má pustit) a rozběhla se jako vítr ke svým sestrám. Anahi i Malen jí vyběhly naproti. Objímaly se, jako by se chtěly stát jedním tělem. Jejich tichá radost ze shledání trvala jen pár vteřin, ale byla o to intenzivnější.

Vzápětí se halou do všech stran nesla Malenina rychlopalba: „No to je dost, že ses ukázala, Yeri. Neměla ses u nás stavit už před týdnem?“

Anahi do ní strčila a Malen si všimla pohledu, kterým Yeri pohladila Anthonyho. S šibalským jiskřením v očích ji objala: „Aha, tak to je omluva, která se nedá napadnout. V tom případě je ti odpuštěno, sestřičko.“

Malen se v rychlosti vypouštění slov a vstřebávání novinek mohla rovnat jen Alice. Sotva k nim Cullenovi došli a přivítali se, vyrazili k čekajícím smečkám spojenců. Malen s Alicí se mezitím snažily vyměnit všechny novinky a zároveň zjistit, co nového je u té druhé. Stačilo půl minuty a všem z nich šla hlava kolem.

Malen našla pohledem Renesmé, jdoucí mezi Bellou a Jakem a zavolala na ni: „Jak já tě chápu, Ness. Taky jsem Sethovi řekla třikrát a dost. No a stejně z toho vznikli čtyři kluci. Seth pořád čeká, že si to rozmyslím a zkusíme znovu holčičku, ale já už mu prostě nevěřím. Holky dělat neumí a dalšího kluka do fotbalové jedenáctky doma nepotřebuju. Kdo je má živit? Ať se teď snaží kluci. Aspoň Will a Logan už na to věk mají. Dvojčata by mohla počkat aspoň do lidské dospělosti, i když zatím šeredně hřeší na to, že vypadají na pětadvacet. Seth s ostatními nestíhají obíhat bary, aby nám je nemuseli přivážet na dvoukoláku.“

Nessie pobaveně: „To už se stalo?“

Malen vesele zavrtěla hlavou: „Ne, zatím nám je jen jednou přivedly nějaké dvě holky, kterým se jich zželelo. No, spíš se je kluci asi snažili oblbovat a povedlo se jim to tak úspěšně, že si holky chtěly pojistit, že jim je ráno připomenu. Po druhé museli kluci dovést tatínka.“

Škádlivě mrkla na Setha, který si povídal s Edwardem a nevnímal: „Nějak se tam prý zapovídal a oni ho nechtěli rušit, tak mu jen vyměňovali vypité půllitry za plné.“

Nessie se vesele zakřenila: „Bože, oni jsou táááák stejný. Seš si jista, že Anthony není třetí dvojče?“

Malen pokrčila rameny: „Těžko říct…“

Zálibně mrkla na Anthonyho: „Vzhledově by se k nim hodil.“

Šťouchla do Yeri: „Nevybrala sis špatně.“

Yeri se rozesmála: „To ani ty ne.“

Přivítání s Denalijskými, Iry a Egypťany všem připomnělo, proč se tu tahle rodinná sešlost koná a pořádně je zpacifikovalo. Vtípky a novinky byly náhle odsunuty a do popředí se vedraly podstatnější otázky, jako co Aro chystá a co jim může chtít? Že by je jen tak pozval, aby se za jeho peníze pobavili, přišlo i největším optimistům (Emmettovi a Malen) jako hloupost. Jenže jediné, co Alice viděla, byla jeho dobrá nálada. Past neviděla žádnou – nebyl po ní ani náznak, a tak se mohli jen dohadovat.

Carlisle s Edwardem se naposled snažili umluvit Anthonyho, aby s nimi nejezdil. Dokonce se přidala i Yeri, ale když Anthony tvrdohlavě prohlásil, že nepojede jen, pokud zůstane s ním, zase ten nápad zavrhla. Sama si nedokázala představit, jak by ho nechala odejít. A ona by své sestry neopustila. Krom toho podvědomě cítila, že se to překvapení nějakým zvláštním způsobem týká jejich rodiny.

O Nahuelovi nikdo z přítomných neslyšel víc než rok a to bylo zvláštní. Mohl se samozřejmě zatoulat někam do divočiny, ale že by se neozval ani Huilen? I s Anahi zůstal po svém odchodu v dost intenzivním kontaktu. Psali nebo volali si každý týden. Časem se omezili na jednou za měsíc, ale ani ona o něm teď neměla žádné zprávy.

Do Volterry vyrazili s hlavami plnými otázek. Nejzachmuřenější byl tradičně Amun. Tentokrát věděl, že nemůže dávat vinu Cullenovým – aspoň ne tak docela. Oficiální pozvání bylo závazné a nedalo se z něj vyvléknout. Usoudil, že bude lepší, když se vmísí do davu. Alespoň jim Aro nebude věnovat takovou pozornost. To jediné ho přimělo opět se se svým klanem přidat k téhle skupině. Irové a Denalijští vypadali vcelku uvolněně. Promísili se s Cullenovými a usoudili, že na strach a paniku je čas, až k němu budou mít pádný důvod. Pokud to měli být jejich poslední hodiny, nechtěli litovat, že je promarnili.

V hradu je uvítala lidská recepční. Tlumočila jim Arovy pozdravy a bez okolků je ubytovala. Doporučila jim, aby si po dlouhé cestě odpočinuli a upravili se. Obřad s hostinou měl začít pozdě v noci.

Návštěvníci se rozhodli zachovat se podle doporučení a zároveň se trochu porozhlédnout po hradě. Zjistit, kdo všechno byl pozván, mohlo taky napomoct, aby si udělali obraz o tom, co se ve skutečnosti chystá. Čas letěl, jako by hodiny někdo postrkoval. Přišlo jim to jako pár minut, než se museli převléknout do slavnostního a vyrazit do sálu. Nikdo nezjistil nic podstatného, a tak se raději drželi pohromadě. Pokud se něco chystalo, nechtěli dát Volturiovým příležitost, aby je rozdělili.

Obřad se nekonal v sále s trůny, který byl pro tuto slávu příliš malý, ale ve velkém zdobeném sále s balkónem. Volturiovi jako vždy nenechávali nic náhodě. Nehodlali se stát terčem náhodného útoku tváří v tvář takové spoustě upírů, z nichž by určitě valná většina jejich „náhlý odchod na věčnost“ více než uvítala.

Nesvatá trojice se objevila až ve chvíli, kdy měli jistotu, že se dole shromáždili všichni pozvaní. Cullenovy a skupinu kolem nich poměrně uklidnilo, když viděli, jak rozmanitá společnost se tu sešla. Pokud by chtěl Aro zinscenovat popravu, určitě by to neudělal takhle. Bylo tu příliš málo místa na boj a navíc by se tu pletli ostatní, i kdyby garda chtěla použít své dary.

Aro se zatím bavil dohady, které odevšad zaznívaly. Nakonec usoudil, že je čas přivítat hosty. Přistoupil k zábradlí a s úsměvem a pozdviženýma rukama promluvil k davu pod sebou: „Vítám vás, přátelé. Jsem velmi rád, že jste přijali naše pozvání v tak hojném počtu. Tak rád vás všechny vidím… Je tu několik tváří, které vidím ještě raději, protože jsou pro mě příjemným a poměrně nečekaným překvapením.“

Zálibným pohledem zavadil o Benjamina, Kate, Eleazara, Alici, Edwarda a Bellu. Vzápětí se jeho zrak zastavil na Renesmé, trojici poloupířích sester, dvou měničích a jednom míšenci poloupíra a měniče, kteří stáli stranou, obklopeni spojenci, aby k sobě nepřitahovali příliš nežádoucí pozornosti: „Skutečně dokonalé setkání. Velmi rád se později přivítám i s těmi, které ještě neznám.“

Pohledem zavadil o Anthonyho a v očích mu blýskla zvědavost. Vzápětí ji ale ovládl a jeho tvář prozrazovala to, co jim před okamžikem šeptem potvrdil Edward: „Pozor, něco chystá.“

Aro nepatrně pokynul a ze stínu balkónu vystoupila dvojice v tmavých pláštích, s kápěmi na hlavách. Postavě vpravo vykukovaly z rozepnutého pláště bílé šaty – tedy nevěsta?

Aro se potěšeně usmál – čišela z něj samolibost: „Zřejmě byste se rádi dozvěděli, čí svatbu tu vlastně chystáme.“

Dramaticky se odmlčel, aby si získal pozornost, což bylo vcelku zbytečné. Upíraly se na něj všechny zraky a bylo ticho jako v kostele. Jeho tichý hlas zněl jako hřmění kazatele: „Rád bych vám oznámil, že má drahá ochránkyně Renata se rozhodla spojit svou nesmrtelnost s…, ale je zbytečné vás představovat, že? Většina z vás ho přece zná.“

Na ta slova si snoubenci stáhli kapuce a spojenci překvapením vydechli. Před nimi stál Nahuel. Na tváři měl široký šťastný úsměv. Zdál se uvolněný, žádná křeč nebo nervozita z blízkosti těch, kteří je kdysi chtěli zničit.

Arův pohled si je našel a vychutnával si svůj triumf: „Nahuel se k nám rozhodl přidat. Není sice členem gardy, ale patří k našemu dvoru.“

Otočil se ke snoubencům a jeho bratři se k němu připojili jako svědci. Všichni teď stáli bokem tak, aby obřad mohli sledovat i hosté dole. Vždy nenápadná Renata pro jednou zářila jako slunce a na obou bylo vidět, jak se milují. Obřad byl krátký a spojenci si připadali jako ve snu... nebo spíš v noční můře. Nebyli schopni pořádně ho vnímat. Nahuelovo rozhodnutí se zdálo být svobodné a o to víc ho brali jako ránu do srdce. Jako zradu.

Jakmile oba snoubenci pronesli svá ano, Aro jim požehnal a vzápětí pokynul hostům dole, aby provolali slávu novomanželům. Nehodlal nic zdržovat. Svůj okamžik triumfu si užil. Výrazy Cullenových a jejich spojenců stály za to. A on dostal to, co chtěl. Měl vlastního poloupíra. Nepotřeboval už tu jejich Renesmé. Nemusel se užírat touhou a zlobou. Zvítězil.

Sloužící začali roznášet poháry s rudou tekutinou, aby měli čím připít na štěstí nového manželství. Nikdo nepochyboval, co v pohárech je. Cullenovi se trochu zdráhali poháry si vzít, ale při jediném tázavém pohledu vzhůru, kdy Aro předvedl dokonalou masku přísnosti, Carlisle pokrčil rameny a šel své rodině příkladem, když sáhl po poháru. Pokud chtěl Aro něco vyprovokovat, bylo lepší nedávat mu záminku. Konec konců – pro tuhle krev nemuseli sami vraždit.

Aro s Marcusem se stáhli do ústraní prakticky hned po přípitku. Caius se ještě chvíli bavil úctou a bázní těch, jejichž pohled zabloudil vzhůru – k němu.

Novomanželé mezitím sešli dolů a přijímali gratulace.

Když odložili poháry, Emmett svěsil hlavu: „Prohráli jsme. Aro má poloupíra. A dokonce toho jediného, který má v sobě jed*.“

Rosalie ho vzala konejšivě kolem ramen a Alice se vědoucně usmála: „Tím si nejsem tak jista. Aro nejspíš netuší, jak silného protivníka v Nahuelovi má. Nikdy nebude pouhou figurkou v jeho hře. Jsem si docela jista, že Ara časem čeká ošklivé překvapení.“

œ♦ KONEC ♦

(* poznámka: Vlkodlaci by na upíří jed zemřeli, a tak se prolnutím vlčích genů a poloupíra jed zneutralizoval. Anthony tedy není jedovatý, výměnou za to, že se může měnit.)

Tradičně bych ráda poděkovala všem, kterým se chce nechávat komentář, a samozřejmě i těm, kteří tu potřebu nemají, ale povídka se jim líbí natolik, že pokračují v jejím čtení. A rovněž tradičně - Adi1987, díky tobě a tvým poznámkám, že Malen jsem odflákla, vznikl bonus. Bavilo mě ho psát, takže děkuji za trpělivost a poznámky.

9. kapitola - Bonus (Malen a Seth) - Epilog (Příběh Nahuela)

Autor: Aalex (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Johamovy dcery - 10. - Svatba: