Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Johamovy dcery - Epilog - Nahuelův příběh

03.11.2010 (20:30) • Aalex • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1873×

Nahuel:

Věděl jsem, že je to šílenství, ale neodolatelně mě to táhlo do Volterry. Právě k těm, kterým jsem před lety překazil jejich plán na zničení vegetariánského klanu. Těžko říct, jestli by mi u nich polepšilo to, že jsem tehdy nevěděl, co jdu dosvědčit. Nejspíš ne. Ani jsem se nedivil. Oni byli přece vládci. Ne, že bych svého svědectví litoval. … Ale teď jsem si nemohl pomoct. Moje realistická část se mě bez ustání ptala, jestli opravdu tolik toužím po smrti, ale bylo to zbytečné. I kdybych chtěl, moje nohy mě nesly právě tam.

Když jsem stanul před trůny, nebyl v místnosti nikdo kromě tří vládců a mladíka, který mě uvedl. Postavil se k trůnům a já si vzpomněl na jeho jméno. Alec. Jeden z těch talentovaných. Moc jsem o něm nevěděl – snad jen to, že má sestru Jane. V tu chvíli to ale nebylo podstatné.

Aro mi pokynul na pozdrav. Jeho tvář vyjadřovala jen slabé překvapení, tváře ostatních byly úplně netečné. Domyslel jsem si, že jsou buď příliš staří na to, aby se jich něco doopravdy dotklo, že toho prostě viděli už příliš, než aby se divili mojí návštěvě… a nebo jsou tak dobří herci.

Až dosud byly mé kroky dané – něco mě pohánělo stále kupředu, ale teď jsem tu stál a nevěděl co dál. Jak se k nim chovat?

Nakonec jsem z mysli vydoloval pár informací ze starých knih, které jsem kdysi četl – vystupovali v nich králové. Možná si je dokážu naklonit tím, že je uctím. Konec konců to králové v našem světě tak trochu jsou. I když samozvaní.

Hluboce jsem se uklonil a nadechl jsem se, abych promluvil. Ve  chvíli, kdy jsem zvedl zrak k Arovi, mě zaujal záblesk očí za jeho trůnem. Nevšiml jsem si, že přece jen nejsme tak sami, jak jsem si myslel. Někdo tam byl. Bylo to vlastně logické. Panovníci nemohli zůstat bez ochrany – přesto, že Alec by na mé zneškodnění nejspíš bez problémů stačil. Vlastně kterýkoli plnohodnotný upír… a Alec byl navíc obdařený talentem navíc.

Začal jsem vysvětlovat, jak jsem toužil při svém cestování po světě poznat Volterru – sídlo upířích vládců… Slova mi splývala z jazyku dost těžce. Část mé pozornosti – a to dost podstatná, byla totiž zaujata postavou za trůnem. Myslel jsem si, že je to tím zvláštním tajemstvím, které v sobě ukrývala. Možná tím, že jsem ji nemohl tak docela zahlédnout. Byla vlastně jen stínem. Moje oči se snažily zahlédnout z ní co nejvíc. Její silueta prozrazovala ženu s delšími vlasy.

Aro si vzal slovo a docela mile mi dovolil zůstat. Samozřejmě až po tom, co jsem mu podal ruku a on prověřil mé vzpomínky. Nejsem tak naivní, abych si myslel, že je to milý stařík, který mi fandí. Spíš zahlédl něco, co ho zaujalo. Už Edward mě tehdy varoval, že je to zdatný manipulátor.

Možná i proto oslovil tu za trůnem: „Renato, mohla bys našeho drahého hosta doprovodit? Jeden z hostinských pokojů mu jistě dobře poslouží.“

Otočil se ke mně: „Musíš být unavený, Nahueli. Omluv nás, nejsme zvyklí, aby tu s námi pobývali hosté, kteří musí pravidelně jíst a spát, a tak se může lehce stát, že na to zapomeneme. Neboj se ale nás upozornit. Velmi rád bych se s tebou setkal, až si odpočineš.“

Renata vyšla ze svého stínu a překvapeně se dívala na Ara, jako by se chtěla ujistit, že ta slova opravdu vyslovil. Opravdu ji poslal pryč?

Téměř neznatelně kývl, a tak vyrazila ke dvířkům, kterými jsme vešli. Uklonil jsem se a rychle ji následoval. Byla… Byla zvláštní. Měl jsem pocit, že ji vidím poprvé přesto, že tehdy musela být v trestné výpravě také. Vzpomněl jsem si, že se kdosi zmínil, že je štít – odráží od svého pána každý fyzický útok. Daň za to je ale to, že musí být blízko. Opravdu blízko. Dokonalý bodyguard, pokud vám nevadí, že nemáte ani chvíli soukromí.

Viděl jsem jen její záda. V první chvíli mi přišla obyčejná. Vypadala jako šedá myš. Její vlasy měly zvláštní odstín. Nejspíš byly světle hnědé, ale připadaly mi tak zvláštně nevýrazné... Když jsem je teď však mohl pozorovat z blízkosti (neviděl jsem z ní víc než rovné prameny, které jí splývaly k ramenům – její tělo zakrýval plášť), připadalo mi, jako by v nich každý její pohyb rozsvěcoval stovku dalších odstínů. Má snad nějakou zvláštní schopnost, která jí umožňuje měnit svůj vzhled?

Nebyla nijak vysoká – na ženu byla průměrná. Převyšoval jsem ji dobře o půl hlavy, přesto z ní zvláštním způsobem vyzařovala autorita. Toužil jsem se k ní přiblížit a odhalit příčinu jejího kouzla, ale zároveň mě cosi drželo v dostatečné vzdálenosti. Že by to byl ten její dar?

Byla zahalená tmavě šedým pláštěm. Stejným, jaký jsem viděl na ostatních členech gardy. Alec měl tmavší, ale jinak (co si pamatuji) měla většina z nich pláště světlejší. Jestli je to jakýsi stupeň důležitosti, pak je na stupnici dost vysoko.

Málem jsem do ní vrazil, když se zastavila před jedněmi dveřmi. Otočila se a já se okamžitě chytil do jejího pohledu. Nedokázal jsem odvrátit oči, přestože temně rudá barva jejích duhovek byla trochu děsivá. Poutavější oči jsem ještě neviděl.

Její hlas zněl jak pohlazení: „Snad ti bude tenhle pokoj vyhovovat. Odpočiň si. Aro pro tebe pošle.“

Prošla kolem mě a já se marně snažil přijít na něco, nač bych se mohl zeptat, abych ji zadržel. Nebyl jsem připraven nechat ji odejít. Nevěřil jsem svému štěstí, když se Renata náhle napůl otočila a znovu mě chytila do svého pohledu: „Nepotřebuješ se najíst?“

Rychle jsem přikývl. Na lovu jsem sice byl nedávno, ale teď se mi hodila jakákoli záminka. Renata se trochu nejistě zeptala: „A… co jíš?“

Usmál jsem se a trochu překvapeně jsem spatřil, že rychle zamrkala, aby se probrala – že bych ji taky zaujal?

„Normální lidské jídlo nebo krev. Přežiju na obojím.“

Usmála se také, jako by jí můj úsměv nakazil: „Lidskou nebo zvířecí jako ti… Cullenovi?“

Jejich jméno vyslovila tak, jako by si na ně nemohla vzpomenout. Nebo spíš nechtěla.

Zavrtěl jsem hlavou: „Mně zabíjení lidí problém nedělá, i když ho nevyhledávám.“

Spokojeně příkývla: „Máme tu nějaké zásoby pro nejvyšší potřebu, ale jestli chceš čerstvou krev, Heidi se za pár hodin vrátí.“

Dokázal jsem si představit, co to znamenalo. Návnada přivede zástup lidí, aby mohli obyvatelé zdejšího hradu hodovat. Bella mi vyprávěla své první setkání s Volturiovými… Nestál jsem o to, abych se díval na vraždění, a tak jsem rychle požádal: „Myslím, že se spokojím s tou železnou zásobou. Cesta byla dlouhá…“

Nechal jsem konec otevřený, aby si nemyslela, že jsem srab. I když to si možná stejně myslela. Ještě okamžik se na mě přemýšlivě dívala a pak přikývla, otočila se na podpatku a rozběhla se pro krev. Její plášť za ní vlál a vyvolával iluzi, že se změnila v netopýra tak, jak to ukazovaly špatné horory.

Zjistil jsem, že s tou její ztrátou soukromí to není zas tak hrozné. Kromě oficiálních a polosoukromých audiencí si Aro nehodlal otravovat život stráží, a tak měla Renata volno. Její aura nedotknutelnosti mi bránila zapříst s ní hovor normálně, a tak jsem se snížil k sledování z povzdálí. No, upřímně - sledovat upíra tak, aby o vás nevěděl, je podle mě nemožné, nicméně mně se to nějakým zvláštním způsobem dařilo. Aspoň to tak vypadalo. Podezříval jsem Renatu, že o mně ví, ale líbí se jí trávit se mnou čas, stejně jako mně s ní. Každý den chodila ve stejnou dobu do zahrady volterrského hradu. Seděla na kamenné lavičce stranou hlavní cesty, aby ji nikdo nerušil a dívala se na zeď z prastarých kamenných kvádrů, kterou zpola zakrývala nějaká popínavá kytka, jako by na ní bylo promítací plátno. Představoval jsem si, že se jí před očima míhá vysněný příběh a tajně jsem doufal, že v něm hraji roli prince na bílém koni. Každý den jsem si našel chvíli, abych zašel do města a objevil nejhezčí růži. Nechal jsem ji pro Renatu na její lavičce pár vteřin před tím, než přišla. Poprvé vypadala trochu vyděšeně, ale pak ji vždy jen s úsměvem vzala do štíhlých prstů a přivoněla si k ní. Zbytek sezení ji měla u rtů, jako by ji líbala… a nebo přes ni posílala ty polibky mně. Já se pokaždé trapně schovával jako puberťák, který se neodvažuje svou tajnou lásku oslovit.

Její pokoj musel brzy vypadat jako růžová zahrada. Hledal jsem nové a nové odrůdy, jen aby neměla ani jednu růži dvakrát.

Stejný scénář se opakoval čtrnáct dní. Právě jsem pokládal růži na lavičku, když jsem zaslechl rychlé kroky, směřující mým směrem. Upustil jsem růži na místo a zmizel za nejbližší keř. Pokud to byl někdo jiný, nechtěl jsem, aby mě tu nachytal. A pokud to byla Renata? No, to jsem si musel rozmyslet.

Ze svého úkrytu jsem měl dobrý rozhled. Renata spěšně došla k lavičce, s lehkým úsměvem zvedla růži a trochu netrpělivě se rozhlédla kolem. Tentokrát se oproti zvyku neposadila. Dokonce ani nevypadala tak zasněně jako obvykle. Spíš jako by tu měla s někým schůzku… a byla tu brzy. Vzápětí zavolala jen o něco hlasitěji než šeptem: „Nahueli? Jsi tu?“

Moje tváře se okamžitě zbarvily do červena. Takže ona ví, že jsem to já? Tuhle otázku ale okamžitě nahradila důležitější otázka – je to dobře, nebo ne? Doteď neprotestovala, tak snad…

Vyšel jsem na cestičku a na tváři se mi usadil provinilý výraz. Takhle jsme se sejít neměli – abych lezl z křoví jako nějaký šmírák. „Renato?“

Nic chytřejšího mě nenapadlo. Renata se znovu usmála a trochu pozvedla ruku s růží: „Nádhera, děkuji. Chtěla jsem ti jen nabídnout, jestli tu dnes nechceš posedět se mnou. Bylo by to určitě pohodlnější než to tvé obvyklé schovávání.“

V duchu jsem se proklel. Musel jsem jí připadat jako hlupák. Zatím však nevypadala, že by jí to vadilo. Že by byla tak velkorysá?

Probudil jsem se a první, nač mi padl zrak, byla Renatina tvář, která odrážela první paprsky vycházejícího slunce a vytvářela tak v našem pokoji odlesky s duhou na okrajích. Zvedl jsem ruku, abych jí přejel po tváři a ona se ke mně s úsměvem otočila. Stále jsem nemohl uvěřit tomu, že se to vážně děje. Byli jsme spolu už víc než 5 měsíců a já se pořád ještě musel čas od času štípnout, abych se utvrdil v tom, že nespím.

Chytila mě za ruku dřív, než jsem se jí stihl dotknout a oči jí pobaveně hrály, když se zeptala: „Spal jsi dobře?“

Ušklíbl jsem se pobavení v jejím tváři – nikdy nevynechala jedinou příležitost, aby si udělala legraci z mé, pro ni podivné, schopnosti v noci spát. Vsunul jsem druhou ruku pod polštář a konečně jsem se odhodlal k tomu, co jsem plánoval už od včerejška.

Když jsem zpod něj ruku znovu vytáhl, skrýval jsem v pěsti sametovou krabičku. Renatiny vlasy dopadly na mou tvář a vzápětí si její rty našly moje. Pustila mou ruku a já toho využil. Sotva se ode mě oddělila, vzal jsem její ruku, vtiskl do ní krabičku a snažil jsem se omezit mrkání, abych nepřišel ani o okamžik. Chtěl jsem vědět, jak zareaguje.

Tázavě se podívala na krabičku a pak na mě. Rozhodla se, že mi to neulehčí, nebo opravdu chtěla vysvětlení?

Nikdy nepřestanu děkovat své odvaze, se kterou jsem se jí tam na lavičce tehdy vyznal. Můj život mi od té chvíle připadal jako nejkrásnější pohádka. Co od něj taky chtít víc, když máte jistotu, že váš cit opětuje ta nejúžasnější žena…

Aro skákal radostí málem do stropu, když jsme mu oznámili náš záměr vzít se. Trval na naprostém utajení a vymínil si, že pozvánky na náš obřad rozešle sám. Byl jsem víc než rád, že jsem donutil Huilen zřídit si schránku. Tak rád bych ji zase viděl a zjistil, jestli si našla někoho, s kým je šťastná tak jako já. Nedělal jsem si iluze, že by Aro neměl postranní úmysly. Jeho nadšení bylo příliš velké na to, aby bylo způsobeno jen tím, že se mu vdává členka gardy. Doufal jsem však, že to bude jen něco obyčejně škodolibého a ne opravdu nebezpečného. Nebál jsem se o sebe, vždyť jsem se mu svým setrváním v podstatě dal k dispozici… A že toho Aro využíval pro své výzkumy nové rasy. V čem se vlastně lišil od Johama? Možná jen v bázlivosti. Joham neváhal a vrhl se do všeho po hlavě. Aro byl opatrný a vlastní potomky s lidskými ženami plodit nehodlal. Tyhle myšlenky jsem však ukryl pod nános dávno prověřených vzpomínek tak, aby je Aro pokud možno přehlédl. Nestál jsem o to, aby si všiml, že si o něm myslím takové věci. Vládce má být přece vzorem pro ostatní ve všech ohledech.

Když nám potom žehnal a já viděl, jak jeho tváří problesklo uspokojení, že jsem se k Volturiovým dobrovolně přivázal tak pevně, jak to jen šlo, rozhodl jsem se. Aro se mýlí, pokud si myslí, že si získal mou bezvýhradnou loajalitu jen tím, že miluji ženu, která mu dělá štít. Má mysl je pořád schopna vlastního úsudku a moje srdce bude bojovat jen za pravdu. Nikdy se mu nezpronevěřím. A jednou… ale kdo ví, co bude za léta?

A jak to bylo dál? Všichni žili šťastně se svými partnery, dětmi, vnoučaty… a jestli se Aro nerozhodl jinak a neroztrhali je na kousíčky a nespálili, žijí dodnes. Konec pohádky :o)))

Je tu skutečný konec povídky. Chtěla jsem poděkovat všem, kteří měli trpělivost a celou ji přečetli. Samozřejmě ještě větší díky patří těm, kterým se líbila a nechávali u ní komentáře. V souvislosti s tím jsem chtěla poprosit, abyste si našli čas a nechali tu aspoň smailíka, který by naznačil, jak se vám povídka líbila i jako celek.

No a naposled - díky moc Adě1987 za čtení a podporu.

Mějte se krásně a nashle třeba zase u nějaké povídky... Aalex.

10. kapitola - bonus (Malen a Seth)

Autor: Aalex (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Johamovy dcery - Epilog - Nahuelův příběh: