Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Je t´aime - 8. kapitola (Surprise)

06.02.2010 (14:30) • Pajinka2004 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2092×

Zbytek dne a ani noci jsem se už nemohla soustředit na nic jiného. Alice mě propustila ze svých spárů kolem druhé ráno. Jestli to takhle půjde dál, tak budu spát víc jak normální člověk. Vděčně jsem padla do postele. Zítra mě čeká první den v práci. Školu budu studovat dálkově, což znamená, že budu mít každý semestr jen něco jako soustředění, které bude celý týden. To se dá zvládnout. První bych měla mít v listopadu a potom v lednu zkoušky. Nebude to jednoduché ale mám přeci jisté výhody ne?

Byla jsem unavená ale spánek přesto nepřicházel. Musela jsem myslet na Crise. Opravdu on byl tou osobou, kterou jsem viděla stát jen několik desítek metrů ode mě? Vždyť přeci byl daleko odsud a jak by mě našel. Bylo to celé podivné. Nakonec jsem usnula neklidným, bezesným spánkem kolem páté ráno.

„Alice, to snad nemyslíš vážně?“ Zabručela jsem ospale v 8 ráno, když zazvonil budík.

„Co jsem provedla?“ Nevinně na mě zavolala z kuchyně.

„Nejen, že tady prudíš nesmyslně brzy…“ Oblékala jsem si župan a ještě s téměř zavřenýma očima jsem se sunula do kuchyně. „Ale ještě sebou navíc taháš toho cvoka!“ Ukázala jsem na balkon, kde Emmet právě chytal holuby a jako šipkami s nimi házel do vzdálené fontány.

„Nedal se odbýt, hrozil mi zničením šatny, to jsem nemohla dopustit.“ Z balkonu se ozval veselý smích a dovnitř se dopotácel Emmet.

„To by jste nevěřily, jakou paseku může udělat jeden holub.“ Popadal se smíchy za břicho a nebyl schopen pokračovat. „A Bello, nekrm je, máš jich tu strašně moc.“

„Tak co jsi zase provedl Emme?“

„No, jak jsem toho jednoho holuba chytil a…“

„Emmete, to je ale nechutný!“

„Nepřerušuj Alice a dělej snídani jo.“ Emmet jí pokynul zpět ke sporáku, kde Alice dělala omeletu. „Tak ten holub se cestou pokadil, nejspíš strachy. A té paní se to zrovna moc nelíbilo. Zvlášť, když se zrovna dívala nahoru.“ Smál se jako šílenec.

„Emmete, jsi divnej!“ Konstatovala jsem jeho mentalitu a otočila se k Alice. I když koutky mi cukaly, to nezapřu.

„Bell, myslím, že budeme muset před víkendem ještě jednou na nákupy.“

„Zbláznila jsi se? Chceš mě zabít?“ Vytřeštila jsem na ni oči. „Emmete nech to!“ Zarazila jsem Emmeta, který právě hodlal vyzkoušet, jestli funguje pračka.

„Nedělej fóry Bells, ještě mi poděkuješ. A mimochodem, je půl deváté. Za půl hodiny bys měla být v práci a podívej se na sebe.“ Tak v tomhle rozhodně měla pravdu. Vlasy jsem měla zacuchané a oči opuchlé. „Emmete, dodělej to. Já mám teď důležitější práci.“

O patnáct minut později jsem vycházela z koupelny, jako úplně nový člověk – poloupír. Vlasy jsem měla vyčesané do slušivého drdolu, na sobě džínové kraťásky, tuniku a parádní sandálky. Na snídani už nebyl čas, takže jsem si jen vzala jablko a pádila z bytu. Emmet zůstal stát na prahu s plným talířem v ruce. „To je ale vděk. Člověk se tady s tím pachtí…“ Herec jeden.

V práci jsem byla jako druhá. Judy právě odemykala dveře.

„Ahoj Bell. Jaká byla první noc?“

„Skvělá a už se moc těším do pracovního procesu.“ Zasalutovala jsem a usadila se ke společnému stolu, který byl kulatý.

„No, hned na úvod tady mám jednu větší akci. Paní Cullenová plánuje rekonstruovat jejich chatu v Alpách a to bude vyžadovat hodně času. Takže, přesto, že jsi tady nová, beru tě sebou. Odjíždíme tento víkend, tedy za dva dny v pátek. Strávíme tam přibližně dva měsíce, takže na soustředění tu budeš už zpět.“ Žaludek se mi zhoupnul. Strávit dva měsíce s nimi na jedné chatě? To snad ne. Ale zaujalo mě, že ví o mém přijetí, takže jsem se nejprve zeptala:

„Jak to víš?“

„Tady se nic neutají Bell, ne přede mnou. Navíc, proděkan fakulty je můj známý, takže jsem se informovala. Snad ti to nevadí. A mimochodem gratuluji, prý jsi měla vynikající výsledky.“ Podala mi ruku a usmála se.

„Ehm, děkuji. Ale teď si promluvíme o těch Alpách ano?“ Nechtělo se mi odmlouvat a dohadovat se hned první den, ale tohle? To jsem tak trochu nečekala.

„O čem chceš mluvit?“ Dívala se teď do počítače a krčila soustředěním obočí. Nevěděla jsem jak dál.

„No, nevím jestli to zvládnu, nechtěla bys vzít někoho, kdo je zde déle?“

„Nač ta skromnost Bello? Jsi tu sice ode dneška, ale viděla jsem tvé práce a jsou vynikající. Chci na vlastní oči vidět, co v tobě je. Navíc, jsou za to celkem slušné peníze a paní Cullenová si tě osobně vyžádala.“

„Cože?“ Vzhlédla ke mně od počítače a posunula si brýle.

„No ano, také jsem se divila ale nepřísluší mi to komentovat. Náš zákazník, náš pán Bell. Tak to platí všude.“ Tak z tohohle se nevyvlíknu, Co nějaká nemoc, napadlo mě jako spásné řešení. Ale ne, to nepůjde. Chceš přijít o práci? „Neboj se, to bude pořádku.“ Všimnula si Judy mých obav a vyložila si je naprosto špatně.

„Jo já vím. Co máme v plánu dnes?“

„Musíme se sejít s paní Cullenovou a projít si plány domu. Ta její akce nás bude zaměstnávat už ode dneška. Ostatní projekty zadám Denis a ostatním.“ Čím dál, tím lépe.

„Kde se s ní máme sejít a v kolik?“

„A sakra,“ mrknula na hodinky, „za hodinu u nich doma. Abychom vyrazily. Cestou se musím ještě stavit pro kávu, mám abstinenční příznaky.“ Zasmála se a začala se zvedat. Jen jsem jí následovala. Kávu jsem si dala také a pro jistotu velkou dávku. Tohle budu potřebovat. Zvláště jestli bude doma celá rodinka.

Alice to musela vědět. Trklo mě. Jak jinak. To je taková mrcha. Jistě to má všechno na svědomí. Nevím co si od toho slibuje. Mračila jsem se celou cestu.

„Dobrý den paní Cullenová.“ Probral mě až Juditin hlas, kterým se vítala s Esme.

„Prosím jen Esme. Připadám si potom moc stará.“ Tiše jsem se uchichtla, jistě.

„Ahoj Esme.“ Objala jsem ji a poodstoupila o krok zpět. Ráda jsem ji viděla. Zamilovala jsem si ji jako matku okamžitě.

„Bello, tak ráda tě vidím.“ Zatrylkovala.

„Vy se znáte?“ zírala na nás Judy.

„No vlastně ano.“ Co říct? Bydlím ve vašem bytě a přitom tady mám rodinu s barákem jako kr… To asi ne. Esme si všimla mých rozpaků a zachránila mě.

„Jen málo. Ale to teď není důležité. Půjdeme?“ Vedla nás domem do malého altánku z druhé strany. „Dáte si něco? Kávu? Čaj? Vodu? Něco k jídlu?“ Vyjmenovávala.

„Ne díky, nedám si nic.“

„Jestli mohu poprosit o trochu vody.“ I ty Judy, jistě se mě chtěla zeptat odkud se známe. Jakmile Esme zmizela za roh, spustila jsem raději sama.

„Jen jsem potkala její dceru Alice a ta nás seznámila. Viděla jsem ji jen párkrát.“ Vlastně jsem ani nelhala.

„Tak tady to je.“ Podala Judy sklenici a zavolala do domu… „Edwarde, přinesl bys ty plány?“ Zrovna on? Přikvačil si to za dvě minuty a nevěnoval mi jediný pohled. Sklopila jsem oči a snažila se o nevzrušený pohled. „A řekni prosím ostatním, že na chatu odjíždíme v pátek. Ať vše připraví.“ To tam musí být všichni? „Spojíme to s takovou menší rodinnou dovolenou.“ Dodala na vysvětlenou. Čte mi snad taky myšlenky nebo co?

U Cullenů jsme strávily celé dopoledne. Na odchodu mě ještě odchytila Alice, se kterou jsme se střetly ve dveřích.

„Tak zítra Bell.“ Věděla jsem o čem mluví, nákupy. Musím uznat, že na hory budu potřebovat pár věcí, takže jsem ani neodporovala.

„Mám na výběr?“

Koutkem oka jsem ještě zahlédla Edwarda, jak nás pozoruje z terasy.

No tak to tedy bude ještě veselé. Mé myšlenky přerušilo zazvonění telefonu. Mého.

„Halo?“ Nic. „Je tam někdo?“ Stále nic. To si ze mě někdo dělá srandu? Zaklapla jsem telefon a dál to neřešila…

Teď má jiné problémy. Jak to přežiji s Edwardem na jedné chatě, když spolu nevydržíme skoro ani v jednom městě? Chata asi bude potřebovat celkovou přestavbu…

7  Shrnutí povídek 9

Autor: Pajinka2004 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Je t´aime - 8. kapitola (Surprise):