Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Je t´aime - 9. kapitola (Bourrasque de neige)

11.02.2010 (16:15) • Pajinka2004 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2518×

„Budeš muset dnes odjet sama. Sofie zmatkovala u toho nevrlého staříka, co si myslí, že mu patří svět a já se tam musím zastavit a dát to do pořádku.“

„Můžu počkat nebo ti pomoci.“ Ani trochu se mi nechtělo jet sama.

„Ne, to je v pořádku. Už jsi sbalená a navíc pro tebe tak za… 10 minut přijedou. Volala jsem paní Cullenové, že se budu muset zdržet a ona se nabídla, že můžeš jet s nimi už dnes. Alespoň tam vše připravíš.“ No bezva. Tohle je vážně naschvál.

„Co Sofie provedla?“ Zeptala jsem se spíše z nudy. Sofie je nervózní, když má někde pracovat sama a navíc, když je dotyčný tak nepříjemný jako pan Adams.

„Ale, pan Adams chtěl galerii s obrazy slavných umělců. Chtěl po ní, aby v aukci sehnala nějaké pěkné kousky a ona sehnala sadu portrétů s jeleny…“ Zasmála se. „Vím, že je to vůči ní nefér ale pan Adams nesnáší vše, na čem jsou zvířata a to je všeobecně známo. No a když se u něj objevila s tímhle ve dveřích a plánovala, kde se to rozmístí málem ho trefil šlak. Začal na ní ječet, obrazy narazil stěhovákům na hlavu a Sofii nazval krávou a poslal jí pást se s těmi jeleny.“

„Aha. Chudák.“ Nepřišlo mi to ani moc vtipné. Teď mě nejspíš nic nerozveselí.

„Bello, tak jdi. Haló.“ Mávala mi před nosem rukou Judy. „No tak, čekají na tebe. Běž a tvař se trochu mile. Jsou to naši klienti.“ Pokárala mě jemně a vystrčila i s pořádným batohem ze dveří.

To by mě zajímalo, kam nacpu svůj snowboard, jestli přijedou těmi svými nóbl autíčky. Jenže mě převezli. U chodníku stál obrovský jeep. Tak to mění situaci. Celkem dobré, kdyby z něj nevylezl Edward.

„Tak to vypadá, že pojedeme spolu.“

„Jako sami?“

„Jo sami. Ostatní jeli už včera, dlouho jsme tam nebyli a je třeba to tam dát trochu do pořádku.“

„Jo jasně. Určitě je třeba to tam přede mnou nějak uklízet. Mohla jsem pomoci. Myslela jsem, že taky trochu patřím do rodiny.“

„Hm, jo. Nevím. Pojedeme?“ Hochu, ty jsi tedy mimo. Nechala jsem to být a hodila věci do kufru. Chviličku jsem váhala na klice zadních dveří ale Edward opět zhatil moje plány… „Tam se nevejdeš, musel jsem vzít ještě nějaké Aliciny krámy takže… musíš to vydržet vedle mě.“

„Já s tím až takový problém nemám, co ty?“

„Vydržím to.“ Procedil skrz zuby a já zaplula na sedačku spolujezdce. Tohle bude dlouhá cesta. Mělo by to trvat pár hodin, než se dostaneme na místo.

Dobře, tak nejlepší bude, ho prostě ignorovat. Nasadila jsem si mp3 do uší a pustila si oblíbené písničky. Zavřela jsem oči a snažila se přemýšlet jen sama nad sebou. Dlouho jsem už nebyla běhat, vlastně tady nemám ani žádné oblíbené místo. To musím změnit. Chvíli jsem přemýšlela, co se bude dít dál. Jestli se něco někdy změní. Jenže potom se mi za víčka vkradl jeho obraz. To musí být všude?! Naštvaně jsem si strhnula sluchátka a mračila se. Zadívala jsem se ven z okna a sledovala krajinu za ním.

Bylo to únavné takhle pořád mlčet. Nudila jsem se. Nejsem zvyklá tak dlouho sedět a nic nedělat. Tak jo, zkusím to.

„Už tam budem?“ Perfektní Bello, ty jsi vážně originální.

„Ještě ne.“ A tak originální odpověď. Alespoň v tom nejsem sama. Jenže jsem si v tu chvíli nemohla pomoci…

„Už tam budem?“

„Ne, nebudem!“ Rozčiloval se Edward, ale viděla jsem, že koutky už mu cukají.

„Táák – uuuž – táám – budem!?“ Zazpívala jsem falešně a moc se snažila se nesmát.

„Myslím, že potřebuješ nějaký cukr. Meleš z cesty.“ Zajel k nějaké restauraci, na kterou jsem viděla reklamu už před pár kilometry. Super místní pajzl. Snad ne.

Ale vážně  jsem měla hlad, takže jsem si na lístku vybrala oblíbené lasagne a co nejvíc si nevšímala kluka, který na mě od stolu kousek vedle nás mrkal. A také jsem si vážně, vážně snažila nevšímat té protivné servírky, co Edwardovi vnutila svoje číslo a on se ani moc nebránil. Co je mi po něm.

„Dobrou chuť slečno.“ Tentokrát nám jídlo přinesl pohledný kluk. Výborně, alespoň se síly vyrovnají. Hodila jsem po něm okouzlující úsměv, tedy myslím a podala mu sklenici.

„Myslíte, že by jste mi mohl přinést ještě?“ Dotkla jsem se jeho ruky a znovu se usmála. Nikdy bych nevěřila, že na něj tak moc zapůsobím ale vážně byl vykolejený.

„Ji – jistě slečno.“ Odkoktal se od stolu a za chvíli byl zpět s plnou sklenicí. „Pokud si budete ještě něco přát…“

„Ráda se na vás obrátím.“

„Už jsi dojedla?“

„Co tě žere Edwarde? Ještě jsem ani nezačala.“ Dala jsem si do úst první sousto a snažila se polknout.

„Rád bych už jel. Chci se dostat do normální společnosti.“

„Jistě!“ Zakuckala jsem se. „Nemusím jíst, ráda to pro tebe vydržím.“ Hodila jsem ubrousek do talíře a zvedla se ze židle. Bože horší jídlo jsem ještě nejedla. Nedostala bych do sebe už ani kousek. Ale to on vědět nemusí ne. Šla jsem k baru a vytáhla peněženku.

„Já to zaplatím.“

„Neobtěžuj se, umím se o sebe postarat.“ V peněžence bylo žalostně málo. Jsem ráda, když do výplaty přežiju, musím se snažit s tím nějak vyjít. Hodila jsem na bar 10 euro a i když to bylo o moc víc než jsem měla platit, otočila jsem se a šla k autu. Nechtěla jsem se před ním shodit a teď jsem na sebe akorát naštvaná.

„Lavina zablokovala přístup k mnoha horským letoviskům ve francouzských Alpách. Cesty jsou nesjízdné ale silničáři dělají co mohou, aby zpřístupnili alespoň hlavní tahy. Lavinová nebezpečí stále trvají. Zástupci horské služby nedoporučují dnes vyjíždět výše do hor.“

„Hm, pozdě!“

„Nechápu, že mi Alice nezavolala. Musela přeci vidět, že tady uvízneme. Kruci, co teď?!“  Trčeli jsme ve sněhové vánici před obrovskou hromadou sněhu. „Podej mi tu mapu, prosím tě.“ Musím být přece nějaká možnost jak to objet ne.

„Tak půjdeme pěšky.“ Navrhla jsem asi padesáté hloupé řešení. Cokoli jen tu s ním nezůstávat sama.

„Jo a necháme tu auto i se všemi věcmi. Alice by mě zabila.“ Otáčel mapu ze všech stran.

„Co hledáš?“

„Kde jsme asi ne.“ Vzala jsem mu mapu z ruky a otočila ji vzhůru nohama.

„Tady. Ty skautíku.“ Chvíli jsem se dívala s ním a pak…

„Hele, tady je srub záchranné služby. A je to kousek.“ Odcouvali jsme k nejbližší odbočce a po pár kilometrech jsme ji opravdu našli. V tomhle vážně nemělo smysl nikam jezdit.

„Nikdo tu není, je opuštěný.“ Edward se otočil zpátky k autu.

„No a co? Já už se nehodlám nikam pachtit. Podívej, já nejsem upír, jen poloupír. Je mi trochu zima, mám hlad a jsem unavená. Takže, já jdu dovnitř. Nevypadá to, že by to bylo opuštěné dlouho. Takže mě tu buď nech a jeď si po svém, nebo nás nějak dostaň dovnitř.“

„Fajn!“ Zabouchl dveře auta a přijel s ním až téměř ke vchodu.

„Jo a ať ty dveře jsou potom zavřít ano?“ Upozornila jsem ho, když se chystal hrubou upíří silou dostat dovnitř.

„Víš co? Zkus si to sama.“

„O.k.“ Tak tohle už mám za sebou. Nedělá mi problém se někam dostat. Raz dva a jsme tam. „Tadá. Račte vstoupit.“

„Raději ani nechci vědět, kde ses tohle naučila.“

„Jo, tebe nezajímá víc věcí, které se týkají ostatních, že?“ No odpověď slyšet nemusím, takže jsem popadla svůj batoh a nakráčela si to dovnitř. Vypadalo to tu celkem slušně. Ještě tu nebyl skoro žádný prach. Dokonce tu byla i slušná sprcha a teplá tekoucí voda. Škoda, že tu není nic k jídlu. Na lov se mi nechce a něco bych slupla. No nic, vydržím to.

„Ahoj, koupelno.“ Nadšeně jsem do ní vběhla a zabouchla za sebou dveře. Chvíli mi trvalo než jsem roztopila kamna, která byla nejspíš v každé místnosti jako jediný zdroj tepla. Snad Edwarda napadne zatopit i jinde. Ale pro jistotu. Vyšla jsem z koupelničky a uviděla ho u krbu v hlavní místnosti. Bezva. Zapadla jsem zpět a dopřála si dlouhou horkou sprchu. „Kruci ručník.“ Zamumlala jsem si pro sebe. Batoh jsem nechala uprostřed pokoje, kde Edward rozdělával oheň. No prosit se ho nebudu ale nahá tam jít tak nechci. Co teď?

„Ehm. Edwarde?“ Nemůže se alespoň ozvat. „Edwarde, jsi tu?“ Třeba se na mě vážně vykašlal. Ale kdo ho vlastně potřebuje. Vyšla jsem ven a šla přímo k batohu. Není tady, určitě by se ozval.

„Ehm, ehm.“ Skláněla jsem se zrovna k zipu, když jsem uviděla jeho nohy.

„Nemůžeš se alespoň otočit?“ Vypískla jsem a rychle se balila do ručníku. „Přijde ti normální mě pořád takhle šmírovat?“ Že já na to mám takovou smůlu. Nejdřív v hotelu a teď tady.

„Mě přijde normální se obléci, když nejsem v domě sám a nepobíhat v něm nahý, když nechci aby mě někdo viděl.“

„Pako.“ Vzala jsem batoh a zavřela se znovu v koupelně. Oblékla jsem se do pohodlných volných kalhot a teplého svetru. Nechtělo se  mi ven, ale přeci neprojevím slabost.

„Už oblečená? Škoda.“ Ironie z jeho hlasu jen prýštila.

„Měl by ses jít taky umýt. Jsi poněkud špinavý.“ Kalhoty měl plné kůry a jehličí a jeho vlasy také nesly známky souboje s přírodními živly. Ušklíbla jsem se.

„Proč? Chceš mě vidět nahého?“

Shrnutí povídek 10

Autor: Pajinka2004 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Je t´aime - 9. kapitola (Bourrasque de neige):