Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Je t'aime - 7. kapitola (Paris)

NMstills3


Je t'aime - 7. kapitola (Paris)Po dlouhé době další díl. Snad se vám bude líbit a necháte mi tu svůj názor... :-)

Kde je škola jsem věděla přesně. Judy mi dala přesné instrukce kudy jít. Ne, že bych to sama nezvládla, časem, ale nechci přijít o další den, kdy je možné se přihlásit. Šla jsem pěšky, nebylo to daleko a navíc, jsem si nechtěla nechat ujít příležitost prohlédnout si Paříž. Konečně sama a v klidu. Cestou jsem si koupila ohromný kopec zmrzliny a jen si užívala slunečné Paříže. Nešla jsem dlouho. Obrovský areál budov soukromé školy byl k nepřehlédnutí. Naštěstí jsem nemusela hledat dlouho, přijímací kancelář byla kousek za hlavní branou.

„Dobrý den, přejete si?“ Pozdravila mě slečna na recepci. Vypadala, že není o moc starší než já. Tedy v reálném životě…

„Ano děkuji. Chtěla bych se zeptat, zda ještě přijímáte další studenty do oboru Bytový design a architektura?“ Prosím, prosím, prosím.

„Moment, chviličku.“ Nekonečně dlouhou dobu cvakala prsty s dlouhými nehty do klávesnice. Skoro jsem měla chuť jí je všechny ostříhat. Konečně se nadechovala k odpovědi. „Ano jsou tu ještě nějaká volná místa, ale je třeba složit zálohu na školné v hotovosti a projít přijímacím testem.“

„A kolik je to školné?“ Při sumě, kterou na mě vybafla, jsem šla málem do kolen. Paráda, doufám, že nebudu muset žít jako bezdomovec. I když nájem platit nemusím…

Ze školy jsem odcházela o moc lehčí. Jistě o hodně peněz lehčí, ale také o starosti. Konečně vedu svůj dlouhý život směrem, který se mi zdá být skvělý. Přijímací test byl směšně jednoduchý. Zajímám se o design už dost dlouho na to, abych o něm něco věděla a navíc, když máte neomezené množství času o samotě, nějak ho trávit musíte. Mě je tak skvěle a přesto mi něco schází…

Rozhodla jsem se, že na to teď nebudu myslet a raději si půjdu něco pěkného koupit. Jen se ještě musím převléci. Skoro jsem se rozeběhla ulicemi Champs - Elysées a málem i začala zpívat. Do dveří jsem vletěla jako velká voda a hnala se přímo k batohu. Možná bych si mohla dát ještě sprchu…

„Aux armes, citoyens, Formez vos bataillons, Marchons, marchons! Qu'un sang impur. Abreuve nos sillons!…“ Falešně jsem asi už po třetí zpívala refrén francouzské hymny, když jsem slyšela bouchnout dveře. Že bych měla nějakou společnost, jak říkala Judy? Rychle jsem ze sebe spláchla zbytek šamponu a zabalila se do županu.

„Ahoj Alice…“ Ani jsem jí nemusela vidět, její vůni bych poznala mezi tisíci. „Máš pozoruhodný talent mě vždycky rušit při koupání, víš to?“ Nepodívala jsem se na ní, ani když jsem kolem ní prošla do kuchyně. Nalévala jsem si džus a čekala, co z ní vypadne. Pohledem jsem přejížděla po kuchyni, která byla spojena s obývacím pokojem.

„Alice? Co to je?“ Ukázala jsem na dva obrovské kufry napěchované k prasknutí. Žádná odezva. „Budeš se mnou mluvit nebo ne?“

„Proč jsi odešla?“ Jediná otázka, na kterou jsem jí nehodlala odpovědět. I když ona jistě zná odpověď. „Tedy, vím, že co ti Edward řekl…“ Když vyslovila jeho jméno, slabě jsem se zachvěla. „Ale proč doopravdy? Nejsi taková, že by ses nechala vyhodit, pokud by k tomu nebyl nějaký opravdový důvod Bello.“ Při posledním slovu ke mně zvedla své krásné oči plné bolesti a smutku.

„Skoro mě neznáš Alice.“ Zašeptala jsem smutně.

„Znám tě už dlouho, déle než ty mě.“ Poklepala si na spánky a vítězně se ušklíbla.

„A co po mě teď chceš? Víš, že ti nic jiného než to, co už víš nepovím.“

„Chci s tebou trávit čas, jako kamarádka. Vodit tě na nákupy a tahat z barů a užívat si. No tak, Bello. Nemůžeš mě o tohle připravit. Těšila jsem se na to takovou dobu.“ Klekla si na kolena a sepjala ruce k sobě. „ Prosííím…“

„Alice neblbni.“ Vzala jsem ji za ruce a snažila se ji vytáhnout nahoru. „Vždyť přeci můžeme být přítelkyně. Nemusím hned bydlet u vás.“

„Dobře ale na ty nákupy jdu teď s tebou.“ Vyskočila a zavýskla si. Na nic nečekala a začala z kufrů vyndávat všechny věci. Byly to moje věci. Tedy oblečení a další, které mi Alice koupila. Chtěla jsem začít protestovat, ale když jsem viděla jak je nadšená, nechala jsem ji ať mě oblékne a nalíčí. Byla jsem jako panenka na hraní.

„Alice nestačí to už?“ Málem jsem se začala bát aby mi na hlavě zbyly nějaké vlasy.

„Ta dá! Hotovo.“ Super, můžeme vyrazit. Zpoždění oproti původnímu plánu jen dvě hodiny. Zvedla jsem se ze židle a šla si obout boty. „Ani se na sebe nepodíváš?“ Dotčeně se ohradila Alice. Otočila jsem se zpět k zrcadlu a vydechla překvapením. Dlouhé vlasy jsem měla umělecky vyčesané kolem hlavy, tak jak bych to sama nikdy nezvládla. S líčením se Alice moc neobtěžovala, za což jsem jí byla vděčná. Ale výsledek…

„Perfektní Alice, jsi bohyně. Jdeme.“ Vzala jsem ji pod paží a odváděla ven z bytu.

 

„Kam tak letíš?“ Teď mě tahala spíše ona. Připadala jsem si jako na provázku.

„Musíme toho hodně stihnout.“ Jo tak to tedy určitě. Po několika hodinách strávených ve zkoušecích kabinkách jsme toho opravdu měly na práci ještě hodně. Neuvěřitelné množství oblečení jsem už nechala dopravit, samozřejmě na účet Alice, do bytu. Ale ona ještě pořád neměla dost. Hodně jsme se pohádaly, když za mě chtěla poprvé zaplatit ale po druhé už jsem si všechny řeči raději odpustila. Uměla být celkem dost přesvědčivá a věřím tomu, že by mohla být i celkem zuřivá, kdyby chtěla…

„A kam plánuješ jít teď?“ Ptala jsem se už jen pro pořádek. Bylo to jedno. Odpovědi jsem se stejně nedočkala a tak jsem se nechala vést, teď už nočními uličkami Paříže. Rozhlížela jsem se. Všude kolem nás chodila spousta lidí, kteří spěchali z práce, na schůzku nebo se prostě jen tak bavili. Snažila jsem se dívat se jim do tváří a zkoumala jejich pohledy. Až…

„Počkej Alice, myslím, že jsem někoho viděla.“ To je ale přeci nemožné. Co by tady dělal. Očima jsem přejížděla každý centimetr ulice, na které jsem ho viděla stát. Nemohla jsem si to vymyslet. Viděla jsem ho. Rozešla jsem se tím směrem a stále ho hledala v davu.

„Bello koho jsi viděla?“ Zmateně na mě koukala Alice. Musela jsem vypadat jako blázen. Upírala jsem oči stále na to samé místo a snažila se si ho tam znovu představit.

„Bello? Děsíš mě.“

„Nejspíš nikoho. Jen se mi něco zdálo…“ Odpověděla jsem nepřítomně ale odmítala jsem se hnout z místa.

„Tak pojď.“ Alice mě svou upíří silou odtáhla z místa.

Snad nejsem blázen proboha. Nebo ano?

6 Shrnutí povídek 8


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Je t'aime - 7. kapitola (Paris):

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!