Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jasperovo tajemství - 25. kapitola

27.12.2010 (14:30) • Rock • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3631×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Najednou se ocelové dveře znovu otevřely a já ihned poznala, že to není Gianna, ale ani ten upír z minula - tohle byl někdo jiný, mocnější.

Hned jsem poznala, kdo to je. Byl to ten hlavní upír - Aro, co řekl té malé blonďaté upírce - Jane, ať způsobí Edwardovi bolest. Vzplál ve mně hněv.

„Ahoj, Isabello. Víš, že jsi výjimečná?“ zeptal se ledabyle a vydal se blíž ke mně.

„Rozhodně výjimečnější než vy,“ odsekla jsem.

Zasmál se. „Ano, ano. To jistě jsi,“ odmlčel se. „A hlavně velmi cenná, cítím to z tebe, jen ještě pořádně nevím proč. Hmm,“ řekl a zadumaně si mě prohlédl.

I když to pravděpodobně mělo působit uklidňujícím dojmem, bála jsem se. Více jsem se namáčkla ke zdi a čekala, co udělá.

„Víš,“ začal znovu, „já ti opravdu nechci ublížit. Stačí, abys mi řekla, co jsi zač, a já tě pustím.“ Usmál se a já se zasmála, i když na tom vůbec nic vtipné nebylo.

„Pustíte mě, jo? A to jste vážně takový idiot a naivka, že věříte, že vám na to skočím?“

Celý jeho obličej ztuhnul a proměnil v nečitelnou masku. Najednou byl u mě, obličej ve stejné úrovni. „Však on už ti Demetri rozváže jazyk,“ zasyčel mi do obličeje a v momentě byl pryč.



Nevím, jak dlouho jsem čekala, až se sem vřítí další upír a bude mě házet proti zdi nebo cokoliv jiného, ale když se konečně otevřely dveře, byla to Gianna a něco nesla.

Bylo to jídlo - obyčejné lidské jídlo.

„Nevěděli, jestli to jíš, prý to mám zkusit,“ řekla a položila ho kousek ode mne. Celý mozek mi zaplavila vůně pizzy. Měla jsem obrovský hlad, ale ještě víc se mi chtělo na záchod. Neměla jsem vůbec ponětí, jak dlouho jsem tu zavřená.

„Ehm, Gianno?“

„Ano? Nemáš ráda pizzu? Nebo jí nejíš? Můžu ti sehnat krev, řekni si. Můj pán mi přikázal, že ti mám umožnit vše, o co si řekneš.“

„Takže mě můžeš pustit domů?“ zeptala jsem se, i když mi bylo naprosto jasné, že nemůže.

Zamračila se. „No, to zrovna ne...“

„Ale na záchod snad můžu, ne?“

Zpražila mě ostražitým pohledem. „A jak poznám, že vážně potřebuješ na záchod a nechceš jenom utéct?“

„No... za chvíli to uvidíš,“ odsekla jsem.

Ještě chvíli si mě ostražitě prohlížela a pak kývla. „Vydrž chvíli, musím se zeptat.“


Asi po deseti minutách se vrátila. Vonící pizzy po mém boku jsem si nevšímala, i když jsem měla hlad jako vlk. Byla jsem rozhodnutá nedotknout se žádného z jídel, kdo ví, co do toho dali?

Pokývala na mě, a tak jsem vstala a následovala ji. Snažila jsem si zapamatovat celou cestu, kudy jsme šly, ale byla tu dost velká tma. Věděla jsem akorát, že se jedná o úzkou chodbu. Divila jsem se, jak člověk jako Gianna může vůbec něco vidět.

Šly jsme pomalu, já se spíš belhala, kvůli noze, asi pět minut stále rovně a potom zahnuly doprava. Následovalo už jenom pár kroků.

Gianna ukázala na úzké bílé dveře a já vešla. Trochu jsem si tam připadla jako na veřejných záchodech, i když všude bylo čisto.

Nikde tam nebylo žádné okno, ani jiné dveře či otvor na útěk, ale přesto jsem to tam dál prohlížela. U umyvadla byla nalomená hrana kachličky a já do ní lehce bouchla pěstí, aby to Gianna neslyšela.

Byl to jen obyčejný porcelánový střep, ale na člověka se dal bohatě použít.

Vyrušilo mě bouchání na dveře. „Už si tam nějak dlouho, vylez.“ Schovala jsem si střep do rukávu a poslechla.

Znovu jsem se vydala za ní, ale tentokrát svižněji. Neměla jsem zrovna dvakrát moc sil, ale brala jsem to jako jedinou šanci. Noha mě bolela ještě víc, z rychlé chůze, ale já si na to zakázala myslet.

Rychle jsem vytáhla střep a skočila na záda nic netušící Gianny. Okamžitě vyjekla a začala se vzpouzet, ale moje reflexy naštěstí byly stále rychlejší. Jednou rukou jsem jí zacpala ústa a druhou, ve které jsem držela střep, jí položila na krk. Okamžitě zmlkla a znehybněla.

„Chci, abys mi ukázala cestu odsud, Gianno,“ zašeptala jsem jí do ucha. „A ne, že mě zavedeš jinam. Poznám to a ty bys to mohla šeredně schytat.“ Na potvrzení svých slov jsem jí zatlačila střep více do krku.

Hbitě přikývla a ukázala opačným směrem, než jsme přišly. Vydala jsem se hned za ní, v duchu děkovala Bohu, že byla menší než já, takže jsem jí mohla pohodlně držet. Příčilo se mi ubližovat člověku a rozhodně jsem ji nechtěla zabít, ale byla moje „jízdenka na svobodu“ a já toho musela využít.

Po deseti minutách chůze se najednou zastavila a ztuhla. Podívala jsem se před ní a zjistila, co jí brání v pohybu. Pár metrů před námi byl jeden upír - ten co mě hodil na zeď. Poznala jsem ho a on si nás rozhodně všiml také.

„Ale, ale... on by chtěl někdo utéct?“ zasmál se. Vyšel k nám, ale zastavil se kus před námi. Couvla jsem pár metrů dozadu a stáhla Giannu sebou.

„Nepřibližuj se, nebo ji zabiju!“ vyhrkla jsem a snažila se, aby to znělo nebojácně.

Zasmál se. „A proč by to mělo zajímat? Je to jen člověk.“ Poslední slovo si pohrdavě odfrkl.

Na chvíli jsem se zarazila, ale pak mi došlo, že mě chce jenom rozptýlit. „No, pro tebe možná, ale tvůj pán bude asi hodně naštvaný, když zjistí, že je mrtvá.“

Znovu se zasmál a tím mě vykolejil ještě víc. „A proč by mu to asi tak mělo vadit?“ zeptal se pobaveně a vyšel znovu směrem k nám.

Zaváhala jsem. „No, protože... ji chce proměnit.“

Upír přede mnou se znovu zasmál, tentokrát ještě hlasitěji. „Tohle ti řekl? Nebo ona? No, myslíš, že by tu chtěla pracovat, kdyby věděla, že jednoho dne bude jenom večeře?“ A s tím, jak to dořekl, proměnil se mi v pouhou šmouhu.

Najednou stál dva metry ode mne a v náručí svíral křičící Giannu.

„Říkáš, že jí chce proměnit? Tak dobře.“ A než jsem stačila cokoliv říct nebo udělat, zakousl se jí do krku.

Vyjekla jsem, ale rychle si zakryla pusu. Chvíli z ní pil a já už myslela, že ji zabije, ale za chvíli se odtáhl.

Po rtech mu skapávali kapičky krve, a i když jsem si to nechtěla přiznat, na chvíli jsem se z ní chtěla napít taky.

Už dlouho jsem nic nejedla ani nepila krev, byla jsem slabá a... chybělo mi to. Lehce jsem proti své vůli pootevřela ústa a jako bych čekala, že mi do nich nateče krev. Její krev.

Moje nechutné myšlenky přerušil jeho hlas. „No, tak to bychom měli,“ řekl a podíval se na Giannino bezvládné tělo. „Jediný problém je, že jako upírka...“ pokrčil rameny, „je nám naprosto na nic.“

Jeho rekce byla ještě rychlejší než předtím. Chytl Giannu kolem krku a trhl. Ozvalo se křupnutí a pak už nic. Giannino mrtvé tělo odhodil na zem.

Nemohla jsem uvěřit tomu, co se právě stalo přede mnou. On... on jí zabil! Jen tak pro zábavu. Přímo přede mnou.

Začala jsem nekontrolovatelně vzlykat a svezla se na kolena. Její smrt byla moje chyba. Moje a nikoho jiného.

Najednou se mi zatemnělo před očima a pak… nic, jen tma.

<<< X >>>

Ráda bych pouze upozornila, že toto je předposlední kapitola, tak aby jste se připravili.. ;) :D

Zároveň bych vás ráda proprosila, jestli se Vám i nadále moje tvorba líbí, abyste navštívili moje shrnutí a zanechali komentář ohledně mé další tvorby.

Děkuji Rock

Autor: Rock (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jasperovo tajemství - 25. kapitola: