Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jasperovo tajemství - 24. kapitola

CC14


Jasperovo tajemství - 24. kapitolaDalší Belliny dny ve Volteře...

Probudil mě bolestivý tlak na rameni a následné třepání celým tělem. V mžiku jsem rozlepila oči a rozhlídla se, kdo způsobuje tu bolest.

Když jsem toho upíra uviděla, lekla jsem se a ucukla. Každý upír byl děsivý, svým způsobem, a tento rozhodně nebyl tak velký ani vysoký jako Felix, ale přesto mě děsil. Hodně. Bylo to jeho blízkostí, měl obličej jen pár centimetrů od toho mého.

Na mou reakci se jen zasmál a odtáhl se kousek dál. Jelikož u mě klečel, vstal a pobaveně si mě měřil.

„A kvůli tomuhle se Felix nechal málem zabít," řekl a zasmál se vlastnímu vtipu, nebo co to bylo.

„Co prosím?" zeptala jsem se zmateně. Už když jsem mluvila s Felixem, měla jsem sucho v krku - ale teď jsem sotva šeptala a ten hlas, jako by ani nebyl můj, jako by patřil nějaké jiné osobě - člověku.

„Můj pán chtěl vědět, co o tobě Felix zjistil. Musím říct, že má docela dobré herecké schopnosti, ale na mého pána nemá, ne." Usmál se takovým zvláštním způsobem. Jako by ten úsměv dokazoval... pýchu? Byl pyšný na svého pána, nebo možná, že zrovna on pro něj může sloužit? Nevěděla jsem.

„Zvláštní, opravdu velice, velice zvláštní." I když jsem nebyla zrovna nadšená z toho, jak tady kolem mě chodí a mumlá nějaké nesmysly - a přece jenom - dost jsem se ho bála, musím říct, že působil jako ještě větší šílenec, než Aro ten první den, co jsem měla tu čest se s ním setkat.

„Jak si to myslel s tím Felixem?" vyhrkla jsem.

Zkoumavě si mě prohlídl, jako by si až teď uvědomil, že jsem tady. „Ach, ano. Já ti to neřekl? Felix - náš milovaný Felix - je právě teď jen pár metrů od tebe v jedné z cel. Chtěl ti pomoct a to se nevyplácí!" Poslední větu zaburácel, až jsem nadskočila. Pak zase ztišil hlas: „Mého pána to rozzlobilo, ano, ano. Velice."

„Och," zalapala jsem po dechu a najednou se mě zmocnil ještě větší pocit beznaděje, ale hlavně pocit viny. To já přemluvila Felixe, aby se mě zastal! Aby mi pomohl. To, že ho zavřeli a pravděpodobně zabijí, je jenom moje vina.

Najednou jsem ucítila slzy, které začaly stékat z mých očí.

„Ale copak?" zeptal se posměšně ten upír, jehož jméno jsem nevěděla. „ Snad ti ho není líto?"

Ignorovala jsem jeho pošklebky a zcela instinktivně se moje oči zatoulaly ke dveřím. Chtěla jsem odtud pryč celou dobu, co jsem tu byla, ale teď ještě víc. Chtěla jsem utéct a vzít Felixe s sebou. Napravit tu spoušť, co jsem způsobila.

Moje myšlenky se zatoulaly domů. Jak se asi měli? Byl Edward v pořádku? A co ostatní? Věděli, že jsem tady?

Ale kde vlastně? V sídle Volturiových, jistě, jenže... to bylo kde? Jediné, co jsem věděla, že je to někde v Itálii. Ale kde?

A i kdyby věděli, kde a i kdo mě drží pod zámkem, vydali by se mě hledat? A chtěla bych to vůbec? Kdyby se mě vydali hledat, vystavila bych všechny nebezpečí. Kdo ví, jestli by to vůbec někdo z nich přežil, to jsem přeci nemohla dopustit.

I když jsem se odtud chtěla dostat pryč, na chvíli jsem zadoufala, že neví, kde jsem, nebo jim alespoň dojde, že je to sebevražda a nechají mě tady. Při tom pomyšlení se mi sevřelo srdce, ale moje rodina zůstane v bezpečí, to je jediné, na čem záleží, nebo ne?

Moje myšlenky přerušil zase ten upír, vlastně jsem ani nevěděla, proč je tady. Jen si povídal sám pro sebe a chechtal se jako šílenec.

„O Felixe se nestarej, bude o něj postaráno," řekl ledabyle a přesto jsem v tom jednom slově poznala něco silného a tajemného. Bude o něj postaráno. To se dalo vyložit mnoha způsoby, mě ovšem napadaly jen ty nejhorší.

„Ale zrovna teď jsem tu kvůli tobě," pokračoval. „Felix zjevně ví, co jsi zač, ale je jednoduší dozvědět se to od tebe, než od něj."

„A to jako proč?" Ani nevím, proč jsem se na to ptala, a hned v tom okamžiku, když jsem domluvila, mi došlo, jak špatná ta otázka byla.

Během vteřiny se objevil přede mnou, zvedl mě jako bych nevážila víc než pírko a mrštil mnou o protější zeď.

Zasténala jsem bolestí. Už předtím jsem měla zlomenou nohu, ale teď to bylo horší. Cítila jsem silný tlak na hlavě, lehce jsem si šáhla na temeno a následně koukla na svou ruku. Byla od krve.

Rychle jsem se podívala na toho upíra. Měřil si mě hladovým pohledem. V tu chvíli jsem zapomněla na veškerou bolest způsobenou mým zraněním a soustředila se jen na upíra přede mnou.

Pěvně jsem semkla víčka a čekala, co přijde. Nechtěla jsem umřít a rozhodě ne tímto způsobem, ale na druhou stranu to bylo osvobození od vězení a veškeré bolesti. Semkla jsem víčka pevněji a čekala až se jeho tesáky zaboří do mého krku, ale... nic nepřišlo.

Pomalu jsem otevřela oči a rozhlédla se kolem. Nebyl tam. Nebyl tu nikdo.

Zmateně jsem zamrkala a zase začala vnímat veškerou bolest.

Nevím, jak dlouho jsem tam tak ležela, když v tom se otevřely dveře, a já znovu čekala tamtoho nebo jiného upíra. Spletla jsem se. Byla to mladá lidská žena. Člověk v doupěti upírů!

Zalapala jsem po dechu.

„Mě se bát nemusíš," promluvila klidným a vyrovnaným hlasem, „nepřišla jsem ti ublížit, ale ošetřit tě," řekla a na potvrzení svých slov zvedla nějakou červenou krabici, pravděpodobně lékárničku.

Přešla až ke mně a přiklekla si. „Ta rána na hlavě vypadá dost velká a hluboká, asi ti jí budu muset zašít."

Cukla jsem sebou. To, že tady Volturiovi přechovávali člověka, byla jedna věc, ale aby na mě šahala? Jak jsem mohla vědět, že mi něco neudělá?

Ano, byla jsem silnější než ona, když jsem ve formě, ale můj nynější stav se tomu ani zdaleka nepodobal.

„Neboj se," zopakovala a podíval se mi do očí. „Neublížím ti." A já jí věřila.

Nechala jsem ji, ať se mi podívá na zranění. Naštěstí má rána na hlavě nebyla tak hluboká, jak si nejdřív myslela, takže se ani nemusela šít.

„Jak se jmenuješ?" zeptala jsem se, když mi obvazovala zranění na ruce.

Na chvíli vzhlédla, ale hned sehnula hlavu zpět na mou ruku. Už jsem myslela, že neodpoví, když najednou velmi tiše promluvila. „Gianna," odvětila prostě.

„Co tu vůbec děláš?"

Věnovala mi nechápavý pohled. „Ošetřuji tě, co myslíš?"

„Myslím, tady," zarazila jsem se. Jediné, co jsem odtud znala, byla tahle moje malá cela. „U Volturiových," dodala jsem.

„Ach, tak. Já... pracuji tady na recepci."

Vyjukaně jsem na ni hleděla. Pracuje na recepci? Nevěděla jsem, čemu se divit dřív. Tomu, že pracuje pro upíry, nebo že dělá - Jak to nazvala? - na recepci.

„A ty víš," začala jsem opatrně, „...totiž, víš, co jsou tví... zaměstnavatelé zač?"

Zvedla očí a zmateně si mě prohlídla. „Jistě... A jednoho dne, až budu připravená, jak říká pan Aro, budu přeměněna a stanu se členkou gardy." Říkala to s takovým klidem, skoro až nadšeným, až mě zamrazilo. Skoro jsem začala pochybovat o její duševní způsobilosti.

Zamrkala jsem. „Ehm, cože? Ty to... chceš? Být jedna... z nich?"

Podívala se na mě jako bych byla idiot. „Samozřejmě."

Dál už jsme se nebavili. Gianna mi ošetřila všechna zranění a potom odešla. A já si jen mohla domýšlet, co přijde teď.

Sakra, proč nemůžu mít tak užitečný dar jako Alice?

Najednou mě něco trklo. Já taky nebyla bez daru, měla jsem ho po tátovi. Dokázala jsem přeci vycítit emoce ostatních a manipulovat s nimi na docela dobrou vzdálenost – tedy, co se manipulace týče.

Nebyla jsem si zrovna dvakrát jistá, jestli mi tohle v něčem pomůže, ale...

Najednou se ocelové dveře znovu otevřely a já ihned poznala, že to není Gianna, ale ani ten upír z minula - tohle byl někdo jiný, mocnější.

 

<<< X >>>



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Jasperovo tajemství - 24. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!