Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jasperovo tajemství - 26. kapitola

07.01.2011 (10:15) • Rock • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 4174×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Probudila jsem se s příšernou bolestí hlavy. Ve spáncích mně bolestivě škubalo, jako by se něco uvnitř snažilo dostat ven. Posadila jsem se a rozhlédla se kolem sebe. Zaťala jsem zuby a pokusila si vzpomenout na všechno, co se stalo. Co je za den. Kde se nacházím...

A jako beranidlo mě uhodily všechny události včerejšího dne. Návštěva toho divného upíra, rozhovor s Arem, i tu jejich... Giannu? Nějak tak se jmenova-

Sakra! Vždyť ji ten upír zabil. Vždyť já... málem jsem... mohly jsme teď obě žít někde mimo tyhle zdi! Ona umřela. Zalapala jsem po dechu a vzlykla. Zemřela jen proto, že jsem si ji vzala jako rukojmí. Mohla v klidu žít, kdybych nebyla tak hloupá.

Odtud se prostě nemůžu dostat. Ne sama. Ne ve stavu, v jakém se nacházím... Znovu sakra!

Nevím, jak dlouho jsem tam tak seděla, ale vím, že to byly dny. Tamten upír ke mně chodil dost často, mlátil mě a chtěl vědět, co jsem zač. Ale já mu to neřekla. Nechtěla jsem, aby to kdokoli věděl. Přišlo mi tohle bezpečnější… něco, díky čemu budu žít déle.

Nechtěla jsem, nemohla. Každý den byl víc a víc naštvaný a já slábla. Ani nevím, jak dlouho jsem nejedla a pořádně nespala. Před očima mi občas tančily černé skvrny a mně bylo jasné, že už to moc dlouho nezvládnu.

Schoulená do klubíčka a tiše vzlykající jsem strávila většinu času.

Litovala jsem svých hloupých rozhodnutí a činů. Litovala sama sebe, že jsem byla tak hloupá, když v tom se otevřely dveře.

Stál v nich někdo, koho bych snad po všech těch věcech, ranách a týrání považovala za přelud. Ale nebyl.

Alespoň jsem v to tedy doufala.

Než jsem se vzpamatovala, byl u mě. Můj táta! Vzal mě do náruče a ujistil tak, že není jen mojí vidinou. A hned za ním ke mně přiběhl Edward. Najednou bylo kolem mě nějak moc plno a cela byla strašně malá.

Bože, já už ani nedoufala, že je někdy v životě uvidím. Po tvářích se mi začaly kutálet slzy štěstí. Táta si mě více přitiskl na hruď a šeptal, že bude všechno dobré. Moc jsem to nevnímala, jen jsem ucítila, jak mě zvedl a někam odnáší.

Nevím, jak dlouho se mnou běžel, stále mě svírajíc v náručí, ale když se konečně zastavil, otřela jsem si oči od slz a rozhlédla se kolem.

Byli jsme v nějakém velkém sále a všude okolo byla snad stovka upírů. Asi tak polovina byla u Ara a u dalších dvou upírů sedících na trůnech. Druhá polovina byla rozptýlená kolem nás, nikoho z nich jsem nepoznávala, jenom Cullenovi, kteří se shlukli kolem mě.

Aro zavrčel, zjevně podrážděný ještě něčím, co jsem nemohla vidět. „Takže, jestli je ona,“ ukázal na mě, „jediné, co chcete, můžete odejít.“

Najednou jsem si vzpomněla na Felixe, nemohla jsem ho tu nechat.

„Felix,“ zaskřehotala jsem, avšak pro upíry to bylo dostatečně hlasité a srozumitelné.

„Cože?“ podivil se Edward. „Co s ním?“

„Pomohl mi. Prosím, musíme ho vzít s sebou,“ prosila jsem pořád dokola.

„Nevím sice proč, ale dobře,“ povzdechl si táta.

Kolem mě šumělo strašně moc rozhovorů, ale já to nevnímala. Byla jsem strašně unavená a chtělo se mi spát.


Zavřela jsem oči a jen čekala, až to všechno skončí. Když jsem uslyšela hlasité zavrčení, následované několika v mé přímé blízkosti, otevřela jsem je.

Přede mou stál Felix, držen několika upíry, které jsem neznala. Hladově na mě hleděl a mně došlo, že mu určitě nedávali žádnou krev a já jsem tady… ehm, jediná potrava pro upíry.

Věděla jsem, že by táta nebo kdokoli jiný z Cullenů nedovolil, aby se mi něco stalo, ale přesto jsem se vyděsila. Už toho na mě bylo prostě moc, nezvládala jsem to a tu tmu, co mě stahovala, už jsem víc neudržela. Omdlela jsem.



Probudila jsem v pohybu. Rychle jsem vyskočila do sedu a zjistila, že jsem v autě.

Byli jsme tu čtyři - Edward řídil, Alice seděla jako spolujezdec a já byla na zadním sedadle s tátou, který si mě prohlížel, strach jasně vypsaný v očích.

„Jsi strašně slabá, měla by sis zase lehnout,“ řekl starostlivě.

Zavrtěla jsem hlavou, ale ihned přestala. Hlava se mi příšerně motala. „Ne, jsem v pohodě.“ Odkašlala jsem si a zkusila to znovu: „Vážně.“

Zamračil se a sehnul se někam k zemi. Nechápala jsem, co to dělá, dokud nevytáhl plastovou láhev plnou krve.

Uvědomila jsem si příšerné pálení v krku, úplně mi hořel. Zvláštní, že jsem si to uvědomila až teď.

„Musíš být strašně vysílená, vezmi si to. Je zvířecí, když jsi spala, zašli na lov.“ Nejdřív jsem nechápala, jak to myslí, ale pak jsem zachytila jeho pohled. On na lovu nebyl, jeho oči byly černé jako noc. Nechtěl mě opustit.

I když jsem nechtěla, aby trpěl, přivodil mi tenhle fakt lehký úsměv na tváři.

Pomalu jsem natáhla ruku a vzala si láhev. No, spíše jsem se na ní vrhla. Táta měl pravdu, potřebovala jsem to jako sůl.

„Už je ti líp?“ zeptala se poprvé Alice, když jsem vypila všechen obsah.

Přikývla jsem. „Jo, je mi fajn.“

„Nepotřebuješ další krev?“ zeptal se starostlivě Edward. „Nemáš ještě žízeň?“

Usmála jsem se. „Spíš hlad.“

„Tvé přání je mi rozkazem,“ odvětil Edward a za pár minut jsme stáli někde u McDonaldu a já si pochutnávala na skvělém hamburgeru.


„Jak dlouho jsem spala?“ zeptala jsem se. Bylo mi jasné, že už jsme dávno v Americe.

„Dlouho,“ zamračil se táta. „Prospala si celý let z Itálie.“

„Aha,“ řekla jsem hloupě.

Až teď mě všechny události daly ten správný význam a došlo mi, co se vůbec všechno stalo. Volturiovi, cela, mučení, Gianna a v neposlední řadě Felix.

„Dostal se Felix ven?“ zeptala jsem se.

Táta se zamračil ještě víc. „Jo, dostal, ale hned utekl. To, jak se vůbec znáte a proč jsi ho chtěla osvobodit, mi budeš muset ještě vysvětlit.“

„Ale jak to?“ podivila jsem se. „Jak to, že nás jen tak pustili? A kde se tam vzali všichni ti upíři? Vy je znáte?“

Povzdechl si. Všimla jsem si, že do našeho rozhovoru vůbec nikdo nezasahuje, jako by tu Edward ani Alice nebyli. „Kladeš příliš mnoho otázek.“

Pokrčila jsem rameny. „Kladu jen jednu - Jak to že jsem ještě naživu?“

Trhl sebou a zamračil se. „Vážně myslíš, že bych tě tam nechal?“ Mírně zavrčel. Zamračila jsem se.

„Tak jsem to nemyslela, myslím... jak to, že nás Aro nechal jen tak jít?“

„To kvůli Sydney, jenom díky ní jsme se dostali ven všichni živí.“

„Kdo je Sydney?“ Teda kromě města v Austrálii, dodala jsem v duchu.

„Jedna upírka - nomádka. Ovládá psychický a tělesný štít, což znamená, že na ní nefungují žádné dary a když chce, nikdo se k ní nemůže přiblížit. Dokáže ho roztáhnout na kohokoli v místnosti, proto se na nás Volturiovi nevrhli a nechali nás jen tak jít. Neměli by šanci, porazili bychom je.“

„Och.“ Hloupá odpověď, vím, ale co jsem v tu chvíli mohla říct? Vděčila jsem jí za život. Nejen jí.

Nefungovali na ní dary, to mě přivedlo k mé vzpomínce na Jane a Edwarda. Možná něco takového taky svedu. Zakroutila jsem hlavou a nechala to být, teď na tom nezáleží.

Šťastně jsem si povzdechla, všechno bylo v pořádku až na.... Giannu. Ne! Zakázala jsem si na to myslet, alespoň ne teď. Byla jsem zpět u své rodiny a to je to, na čem záleží. Jediné, co jsem chtěla, bylo už být doma a vidět se se zbytkem rodiny.

Edward jako by mi četl myšlenky, protože najednou řekl: „Ve Forks budeme za hodinu a půl, ještě se prospi.“

A já poslechla.



Když jsem se probudila, táta mě držel v náručí a vystupoval se mnou z auta.

„Dej mě dolů, můžu chodit.“

Zakroutil hlavou. „Máš zlomenou nohu, donesu tě do Carliesleovi pracovny, ošetří tě.“ A než jsem se nadála, seděla jsem na lůžku, které se podobalo jednomu z nemocnice.

„Co to tu dělá?“ zeptala jsem zvědavě.

Táta si povzdechl. „Nevěděli jsme v jakém stavu tě přivezeme, chtěli jsme mít jistotu, že budeš v pořádku.“

Najednou se v místnosti objevila celá rodina a culila se na mě. Carlisle přišel ke mně a utrhl mi spodek nohavice.

Nadechla jsem se k tomu, abych mu nadala, že to byli moje oblíbené kalhoty, ale byly už v takovém stavu, že by se stejně vyhodily. Místo toho jsem se začala věnovat rodině.

Nadzvedla jsem obočí. „To se jako všichni budete koukat, jak mi Carlisle dává do kupy nohu?“

Zasmáli se. „Jen jsme rádi, že jsi zpátky. Byla tu bez tebe nuda,“ prohodil Emm a všichni přikývli.

Ještě chvíli měli poznámky na mou osobu, ale pak všichni odešli a nechali Carlislea dělat jeho práci.

„Budu ti muset dát sádru.“

Zamračila jsem se. „Ale proč? Uzdravuju se líp, než člověk. Měla by být už docela dobrá.“

Teď se pro změnu zamračil on. „To ano, ale nezapomeň, v jakých podmínkách jsi byla. Nechám ti jí maximálně na dva týdny.“

„Super,“ povzdechla jsem si. „To zas od Emmetta schytám.“

Carlisle se pousmál a začal míchat sádru.


S jeho upíří rychlostí to šlo všechno mnohem rychleji. Když dodělal nohu, kouknul na mou hlavu a potom i na ruku.

„Kdo ti obvazoval tu ruku?“ zeptal se mě Carlisle, když si všiml mého špinavého obvazu.

Koukla jsem se na ruku a povzdechla si. V krku se m vytvořil obrovský knedlík a nemohla jsem mluvit.

Zakroutila jsem hlavou a snažila se zadržet slzy, které přicházely. Když jsem nic neřekla, Carlisle se znovu neptal a já mu za to byla vděčná.

„Hotovo,“ řekl po chvíli. „Měla by ses teď ještě prospat,“ dodal a jako na povel se otevřely dveře a do místnosti vešel Edward, aby mě odnesl do pokoje.

„Poslouchals za dveřmi,“ obvinila jsem ho, když mě nesl do mého pokoje.

Zasmál se. „Já? Vůbec ne.“

Vešel do pokoje, opatrně mě položil na postel a zachumlal do peřin. Chtěl odejít, ale já ho zarazila.

„Zůstaň tu, prosím.“ Chvíli zaváhal, ale pak přikývl a lehl si vedle mě. Objal mě kolem pasu a přitáhl na hruď.

„Spi,“ zašeptal mi do ucha.

Lehce jsem přikývla a zavřela oči. „Miluju tě,“ zašeptla jsem.

Cítila jsem, jak pode mnou na okamžik ztuhl, ale pak mě políbil do vlasů a řekl: „Taky tě miluji, Bello.“

To bylo poslední, co si pamatuju. Usmála jsem se a upadla do říše snů.


KONEC

<<< X

Doufám, že se Vám konec líbil. Ostatně jakožto celá tato povídka. Byla bych moc ráda, kdybyste se vyjádřili k celé povídce a zanechali mi nějaké shrnutí vašich dojmů z povídky. Ať už chvála, či kritika.

Děkuju všem, co jste se dostali až k tomu kouzelnému slovíčku Konec.

A moje poslední díky patří martiskovi. Díky Marti, že to se mnou vydržíš a hlavně s mým oblíbeným jsem. *smích*

Autor: Rock (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jasperovo tajemství - 26. kapitola: