Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jasperovo tajemství - 18. kapitola

23.09.2010 (16:45) • Rock • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4356×

Něčí otravný hlas mi začal vřískat do ucha. „Is! No tak, Is, vstávej. Jede se na nákupy!“

Zabručela jsem. „Ještě pět minut, mami,“ řekla jsem, a zachumlala se víc do peřin.
Slyšela jsem z dálky něčí smích, a u ucha silné zasyčení. „No, tak Bello!“ řekl ten otravný cizinec a strhl ze mě peřinu. Trochu jsem se nadzvedla a uviděla Alici s úšklebkem na tváři.

„Kruci, Alice! Vrať mi tu peřinu, chci spát!“

„Vždyť jsi spala celou noc,“ namítla.

„No a? Chci spát, Alice,“ fňukla jsem.

„Možná potom, teď se jde na nákupy!“ řekla rázně a vykopla mě z postele rovnou do koupelny.

„Za tohle zaplatíš,“ sykla jsem na ni, když odcházela.

Rychle jsem se osprchovala a oblékla věci, které mi ten malý otravný skřet podstrčil a sešla dolů. Všichni kromě Carlislea a Esme byli v obýváku a koukali na televizi. Jak jsem později zjistila, dirigoval to tam Emmett a všichni se museli dívat na baseball.

„Ahoj všichni,“ pozdravila jsem je.

„Ahoj, Bello,“ pozdravili všichni, kromě Alice, která jen utrousila: „No konečně!“

Nechápavě jsem zakroutila hlavou a zamířila do kuchyně. Tam na mě už čekala Esme s typickým milým úsměvem a s lívanci na talíři.

„Snad ti to bude chutnat,“ řekla, mateřky se usmála a podala mi talíř.

Když jsem viděla tu velkou hroudu lívanců, myslela jsem, že je nesním ani za živého Boha, ale byli tak dobré, že jsem měla sto chutí si přidat.

„To byli nejlepší lívance, které jsem v životě jedla, Esme,“ řekla jsem upřímně.

Esme se jen usmála, bylo vidět, že ji to potěšilo. V této rodině to samozřejmě nikdo neocenil, a tak chudák neměla komu vyvařovat.

Vydala jsem se zpět do obýváku. Alice hned vyskočila jako postřelená laň a začala běhat sem a tam.

„No, tak, šup. Vypněte tu televizi! No tak, dělejte, na co čekáte? Až zahřmí, nebo co? Kdybyste se koukali na počasí místo toho stupidního baseballu, víte, že dlouho bouřky nebudou.“ Koukla na mě. „Co tak koukáš, Is? Šup, jděte do garáže, ty jedeš s Edwardem, já s Jasperem a Esme a Emmett s Rosalie.“ Rychle jsem od ní utekla a zamířila přímo k Edwardovi.

„Takováhle je vždycky?“ šeptla jsem k němu.

„Většinou.“

„Většinou? Jak to myslíš, většinou?“

„Bývá i horší.“ Vykulila jsem oči v nevěřícnosti a nasucho polkla.

Zasmál se. „Teď je celkem v pohodě, slíbila, že se kvůli tobě bude mírnit.“

„Mírnit?“ vyjekla jsem hlasem asi o dvě oktávy víš. „Tohle, že je umírněná Alice?“

Jen pokrčil rameny, chytl mě za ruku a táhl do garáže, kde jsme se všichni naskládali do aut a vyrazili směr nákupní středisko. Už jenom při tom slově se mi dělalo špatně.

Hned, jak jsem vystrčila nohu z auta, popadla mě Alice za ruku a začala všude sebou vláčet. Myslela jsem, že umřu.

„Alice, nemůžeme už jít?“

„Ne!“

„Ale já mám hlad,“ fňukla jsem.

Povzdechla si. „Fajn, ale ještě zajdeme támhle.“ Ukázala na další obchod s oblečením.

„Alice, tam už jsme určitě byly.“

„Nebyly! A navíc, za chvíli tam zavírají.“

„Vždyť mají otevírací dobu až do osmi!“ Věnovala mi nevěřícný pohled.

„No právě!“ vykřikla a táhla mě za sebou.

Někdy kolem čtyř hodin odpoledne byla konečně více méně spokojená a já mohla jít na oběd.

Když jsem šla z bistra, snažila jsem se vyhnout Alici a najít někoho z rodiny, kdo mě před ní ochrání. Našla jsem tátu a rychle se k němu připojila.

„Promiň, že to říkám, ale je příšerná. Připadám si jako její osobní oblékací a česací panenka, i když k tomu česání ještě nedošlo, jsem si jistá, že jednou dojde. Bolí mě nohy, já chci pryč!“ stěžovala jsem si.

Pohlédl na mě soucitně. „Když jde o nákupy, nedokáže se krotit, promiň. Snad tě potěší, že Esme už má vše do tvého pokoje a zařídila i dopravu domů.“

„Víš co? Ani nepotěší, nemohla bych už… domů?“ Myslím, že když jsem dům Cullenů nazvala domovem, lehce jsem ho obměkčila.

„Nejsem si jistý...“
Otočila jsem ho k sobě, a nasadila prosebný pohled, který jsem vždycky používala na tetičku Hope. „Prosím, tati...“

Zavřel oči a zhluboka se nadechl. „Fajn, Alice mě asi zabije, ale to je jedno. Někde v přízemí by měl být Edward, najdi ho a ať tě odveze.“ Radši jsem se neptala jak to, že můžu k Edwardovi blíž, než na pět set metrů, a radši ho jen políbila na tvář a s „Díky.“ se vydala do přízemí hledat Edwarda.

Přidala jsem do kroku, nepochybně Alice viděla vše, a tak jsem se tam musela dostat co nejrychleji. Začala jsem se rozhlížet do všech stran, ale nikde ho neviděla.

„Hledáš někoho?“

„Kruci,“ zaklela jsem, když jsem si uvědomila, čí to byl hlas. Otočila jsem se za ním.

„Jé, ahoj, Alice. Dlouho jsme se neviděly.“

„Tak ty jsi mi chtěla utéct? S Edwardem?“ Kývla někam do za mě. Když jsem se otočila, uviděla jsem, jak k nám jde Edward s pobaveným výraz. To se ovšem nedalo říct o Alici, které šla pára z uší a byla celá rudá. No, dobře. Tohle se upírům stát nemůže, ale kdyby byla člověk, určitě by tak vypadala.

„No, totiž -“

Zničehonic jsem ucítila Edwardovu přítomnost přímo za mnou. „Doufám, že se nezlobíš, že jsem se ti schoval, nemohl jsem tě přeci připravit o tento rozhovor s Alicí,“ zašeptal mi do ucha. Kdyby řekl cokoli jiného, myslím, že by se mi zastavily všechny životní funkce, ale teď? Byla jsem naštvaná. On to udělal schválně. Za to zaplatí, slibovala jsem si.

„Alice, já jsem jen chtěla -“

Kde se vzal, tu se vzal, stál vedle Alice Jasper. No super, rodinka se sešla, pomyslela jsem si.

„No, tak Alice, co kdybys' jí pustila? Musíš brát v potaz, že je poloupírka a je unavená. Vážně bych nerad, kdyby má jediná dcera umřela na únavu, kvůli tomu, že jí moje žena,unakupovala´,“ řekl jemně.

Alice vypadala, že se trochu uklidňuje, ale pořád měla rozhořčený výraz ve tváři. „Fajn,“ odsekla. „Ale jen kvůli tobě, Jazzi.“

„Ovšem.“

Přiběhla jsem k tátovi, dnes už po druhé mu vlepila polibek a s dalším „Díky.“ odtančila do garáží. Bohužel, Edward šel za mnou. V tichosti jsme nasedli do auta, Edward se mě sice ptal na nějaké věci, ale já ho nevnímala.

„Ženy tomu říkají tichá domácnost a myslí si, že to zabírá.“ Slyšela jsem ho mumlat.

„Hej,“ vyjekla jsem rozhořčeně.

Vypadal udiveně a pobaveně zároveň. „Takže ty se mnou už mluvíš, ano?“

„Ne, nemluvím,“ odsekla jsem podrážděně. Jen se zasmál a dál nic nekomentoval.

Když jsme dorazili, zamířila jsem do obýváku a zapnula televizi. Edwarda jsem si vůbec nevšímala. Asi po hodině si povzdechl.

„To se mnou vážně celý den nepromluvíš?“

Zamračeně jsem na něj pohlédla a ušklíbla se. Hned na to jsem zase začala věnovat pozornost televizi.

Šíleně jsem se nudila - ani v televizi nic nebylo - ale byla jsem rozhodnutá s Edwardem nepromluvit. Na dlouho. No co? Máme celou věčnost, ne?

Za několik hodin, které mi připadali jako věčnost, přijeli ostatní.

Jako první dovnitř vlítl Emmett a za ním Alice se samolibým úšklebkem, ostatní jsem si nestačila prohlédnou, protože mě upoutaly Emmettova slova: „Prý se s Edwardem nebavíš, Bello. To máte vztahovou krizi nějak brzo, ne?“ dobíral si mě. Zůstala jsem v klidu, ale Edward zjevně ne.

Zavrčel. „Emmette, nepleť se do toho.“

„Ale proč?“ zeptal se. „Jsi můj mladší bratr, mohl by ses něco přiučit. Pomůžu ti s omluvou tak, že se bude cítit v depresi, chudinka, za to, že s tebou tak dlouho nepromluvila.“

Edward zavrčel znovu a vypadal vážně naštvaně.

V tu chvíli mi jeho vztek vnukl nápad. Proč se trochu nepobavit? Alice si sedla vedle mě a pobaveně se uchichtla. Táta si sedl z druhé strany, usoudil podle Alice, že se na něco chystám, a tak čekal, co to bude.

Začala jsem urputně soustředit a vyvolala v Emmettovi pocit smutku, viny a další chmurné pocity. Najednou se zatvářil strašně smutně a bolestně - myslím, že by se rozbrečel, kdyby mohl - a klekl si na kolena před Edwarda.

„Promiň,“ začal se omlouvat, obličej stažený do bolestné grimasy. „Moc se ti omlouvám, já nechtěl. Prosím, odpusť mi.“ Všichni na něj vyjeveně zírali, tady všichni kromě nás tří na sedačce. Alice určitě měla vizi o tom, co budu dělat a táta musel cítit, že si někdo hraje s jeho emocemi.

S omlouváním by to už stačilo, pomyslela jsem si.

Najednou se začal prohýbat v zádech ovlivněním nezadržitelným smíchem. „Ani se jí nedivím, že je na tebe naštvaná. Co jsi jí řekl? Že má velký zadek, nebo tak něco? To žensky vždycky namíchne, víš? No jo, se ženskejma to neumíš, brachu. Náš stoletej panic, dokonce i bez zkušeností s líbáním. Já se picnu.“ Na potvrzení svých slov se plácl do čela.

Všechno se semlelo tak rychle. V jednu chvíli se Emm klátil na zemi a v druhé proletěl skleněnou stěnou až ven na dvůr.

Všichni se po sobě začali koukat, nikdo nic neřekl, ani neudělal. Dokonce i Rose stála jako přikovaná.

Pak mi to došlo. Já „donutila“ Edwarda, aby prohodil Emmetta skleněnou stěnou. „Oops, to jsem nechtěla,“ vypustila jsem do ticha.

<<< X >>>

Autor: Rock (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jasperovo tajemství - 18. kapitola: