Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jasperovo tajemství - 17. kapitola

02.09.2010 (07:00) • Rock • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4158×

„Bello!“

Vyplašeně jsem se otočila a pohlédla do rozzuřených očí svého otce. Vypadal opravdu naštvaně; poplašeně jsem se otočila na Edwarda. Vypadal klidně, lehce zamračeně, jako by mu přinesli objednanou pizzu o půl hodiny později.

Jasper k nám doběhl a než jsem se stačila vzpamatovat, chytil Edwarda pod krkem.

„Co to sakra vyvádíš?!“ křikl na něj.

Než jsem stačila něco udělat nebo říct, začali do sebe mlátit hlava nehlava.

„Sakra, Jaspere, uklidni se. O nic nejde, co kdybychom si sedli a v klidu si o tom popovídali jako normální l... upíři?“

Jasper zavrčel a místo odpovědi ho hodil o dobrých pár metrů dál. „Zmlkni, Edwarde, tohle ti jen tak neprojde.“

„Vážně?“ zasmál se Edward. „Čtu ti myšlenky, vím o každém tvém -“  Jasper se znovu dal do útoku, ale Edward ho rychle zastavil. „... pohybu,“ dodal.

Tato situace byla poněkud zvláštní, dost se podobala té, při které jsem se ocitla před pár dny pod Edwardem, ale vidět tam teď svého otce bylo... zvláštní. To přinejmenším, pomyslela jsem si.

„Proboha, nechte toho!“ křikla jsem na ně. Vypadalo to, jako by mi nevěnovali ani kus své drahocenné pozornosti a jen si mezi sebou něco tiše šeptali, takže já - jakožto poloupírka - jsem nic neslyšela.

Naštvaně jsem si odfrkla.

Po nějaké době, která mi připadala alespoň dvouhodinová, se od sebe konečně odlepili.

Jasper ke mně pomalu došel. „Tohle spolu ještě probereme, mladá dámo,“ utrousil, když procházel kolem, a pak odběhl pryč.

Zmateně jsem koukla na Edwarda. „Kam šel?“

Nezaujatě pokrčil rameny. „Za Alicí.“

„Můžeš mi, prosím tě, prozradit, co jste to tu hráli za divadélko? Nejdříve vypadáte, že byste si nejraději utrhli hlavu, a pak Jasper jen tak odejde.“

Lehce se usmál. „Jen klid, Bello. Všechno je v pořádku, jen bychom se od sebe měli držet dál minimálně na pět set metrů - podle Jaspera, samozřejmě,“ ušklíbl se.

Nechápavě jsem na něj hleděla.

Protočil oči. „Bože, Bello, klid! Dýchej, ano?“ Zasmál se. „Všechno je v pohodě, jen to Jazze trochu rozčílilo, toť vše.“

„Trochu?“ vyjekla jsem. „Trochu?“

„Jo, trochu,“ řekl klidně. Na můj výbuch absolutně nezareagoval. „Někdy u nás bývá i veseleji,“ uchychtl se, patrně nad nějakou vzpomínkou.

Bylo mi to jedno, nechtěla jsem to řešit. Naštvaně jsem zavrčela a otočila se k odchodu.

„Počkej, kam jdeš?“ zavolal na mě Edward.

„Na posezeníčko u kafíčka se svým upírským otcem,“ odvětila jsem zpátky.

Doběhl mě.  „Tak já půjdu s tebou,“ nabídl se.

Položila jsem mu ruku na hruď a usmála se. „Jdu si pokecat se svým otcem o tobě a mně, ale bez tebe, chápeš? Žádný upírský přítel, upírský otec bohatě stačí,“ zamumlala jsem si pro sebe.

***

Nemusela jsem být Alice, abych předpověděla, že na mě bude Jazz čekat u mě v bytečku. Ležel na posteli a netrpělivě šilhal očima. Když jsem si k němu přisedla, konečně se na mě podíval.

„Tady vážně bydlíš?“ zeptal se a dramaticky máchal rukama.

Změnila jsem téma, no, spíš přešla rovnou k věci bez jakékoli omáčky kolem. „Co to bylo dneska odpoledne?“

Zamračil se. „Co myslíš? Jen chráním svou dceru.“

Ušklíbla jsem se. „Vypadalo to spíš jako reakce žárlivého přítele než starostlivého otce. Chvíli jsem čekala, že si doneseš i brokovnici. Škoda, že na upíry nezabírá, co?“

„Isabello!“ napomenul mě. „Nedělej si z toho legraci. Jestli ti ublíží, přísahám, že ho zabiju - bez ohledu na to, jestli umí, nebo neumí číst myšlenky!“

„Připadá mi, jako by jsi zapomínal, že je to tvůj bratr, znáš ho snad, ne? Cítíš emoce ostatních, pokud se nepletu, no, já taky, takže zřejmě oba víme, co ke mně Edward cítí. Chceme to spolu zkusit, je na tom něco špatného?“

Ušklíbl se. „Takže ty teď prosazuješ vztahy strýce s neteří?“ zeptal se kousavě. „Je na tebe moc starý, Bello.“

Zasmála jsem se. „Asi jen o třicet let. Rozhodně míň než tvůj věkový rozdíl mezi tebou a Alicí. Ale pokud se na to díváš z lidského hlediska, je o rok mladší než já. Nepokládáš to za pedofílii, náhodou?“

Zamračil se, ale nic neříkal. Dlouho jsme si jen hleděli do očí, až nakonec vstal.

„Tady nezůstaneš, nelíbí se mi to tu. I když jsi poloupírka, není tady pro tebe bezpečno. Jak tak koukám, moc věcí nemáš, takže to teď hned naložíme a -“

„Počkat, počkat! Ty chceš, abych se stěhovala? Kam asi tak?“

Věnoval mi pohled typu: Nepraštila jsi se do hlavy, náhodou? Když jsem nic neříkala, odpověděl: „K nám, samozřejmě.“

„Víš o tom, že tam bydlí Edward? Chceš dům rozdělit na válečné zóny nebo tak něco?“

Povzdechl si. „Ano, vím. A rozdělovat nebo bourat dům rozhodně nehodlám, ale budeš se držet dál od něho a jeho pokoje!“

„To je jak ve středověku,“ zamumlala jsem.

***

A tak mě táta donutil se přestěhovat. Hned druhý den ráno jsem stála před domem Cullenů se všemi svými věcmi (no, je fakt, že jich zrovna moc nebylo).

„Is!“ Rozzářená Alice vyběhla ze dveří, skočila mi přímo do náruče a začala mě objímat.

„Alice,“ vykuckala jsem, „nemůžu dýchat.“

Povolila objetí. „Jejda,“ vyjekla, „promiň.“ Pomalu mě pustila a nechala prostor ostatním.

„Vítám tě u nás, Bello. Jsem moc ráda, že jsi se rozhodla u nás bydlet.“ Esme mě vtáhla do objetí, ale zdaleka ne do tak silného jako Alice - za což jsem jí byla vděčná. „Jediný volný pokoj je pokoj pro hosty, takže dneska to v něm nějak přežiješ, ale hned, jak se tu trochu zabydlíš, vrhneme se na návrhy tvého nového pokoje. Už jsem připravila pár návrhů, snad se ti budou líbit.“ Mile se usmála a pustila mě.

Další ke mně přistoupil Carlisle. „Taky tě tu u nás vítám, možná je to kapánek nevhod, ale časem bych byl moc rád, kdybys mě více seznámila s odlišností poloupírů a -“

„Carlisle,“ zavrčela tiše Esme, „teď ne.“

„Ale to nevadí, Esme,“ usmála jsem se. „Určitě ti budu nápomocná, jak jen to půjde, Carlisle.“

Nakonec se se mnou přivítali úplně všichni i Edward. Když mě vtáhl do objetí, nemohla jsem si nevšimnou Alicinýho potulného úsměvu a Jasperova zavrčení.

Byla jsem moc ráda, že nikomu nepřekážím, alespoň mi to tak připadalo, a poprvé za svou věčnost jsem pocítila, co je to domov. Byl to úžasný pocit.

Hned, jak jsem se trochu zabydlela, začala Alice plánovat velký nákup, naplánovaný na zítřejší ráno. Začala jsem protestovat hned ze dvou důvodů.

Zaprvé, už jsem se ulila dneska ze školy a zítřek by byl trochu moc. Alice mi ale vysvětlila, že se nemusím bát. Všechno, co probíráme, už dávno umím a navíc zítra byl pátek a není problém, aby Carlisle napsal o jednu omluvenku navíc.

Zadruhé, všichni mě přesvědčovali, že nakupování s Alicí je naprosté utrpení a že by radši umřeli tisícerou smrtí, než aby to absolvovali znovu. Po tomto tvrzení jsem měla strachy srdce až v krku.

Ovšem Esme pro mě měla naprosto nádherné návrhy pokojů, a tak jsme se rozhodli - no spíše Alice -, že nakoupíme i vše potřebné vybavení do mého nového pokoje.

Návrhy Esme byly všechny tak krásné, že jsem si nemohla vybrat a bála se, že když si vyberu špatně, urazím tím tak její talent. Esme mě sice uklidňovala, že si můžu vybrat cokoliv a že i cokoliv jakkoli předělá podle mých představ, já ovšem pořád byla strašně nerozhodná.

Má nerozhodnost šla Alici hrozně na nervy, a tak se dohodla, že s Esme ještě něco předělají a udělají menší úpravy, takže nakonec můj pokoj bude překvapení. Nejdřív se to Esme nezdálo, ale Alice jí ujistila, že budu nadšená - prý měla vizi, ale myslím, že lhala.

Nakonec jsem celá vyčerpaná lehla do peřin příjemně měkké postele v pokoji pro hosty, a hned, jak se má hlava dotkla polštáře, usnula jsem.

<<< X >>>

Autor: Rock (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jasperovo tajemství - 17. kapitola: