Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jahodové nebe - 41. kapitola


Jahodové nebe - 41. kapitolaSeznamte se s Rory..., zvláštním dítkem zvláštních rodičů, Renesmee a Jacoba. Její osud se ubírá prapodivně točitou cestou a mnohdy zakopne o kámen nebo o drn plevele. Přes to všechno věří, že i ona jednou uvidí jahodově zbarvené nebe z náruče své lásky. 41. kapitola - Potom byla tma

Hnala jsem se lesem a řítila se za Taavettim s křikem.

„Počkej!“ prosila jsem ho, ale on nezastavoval. Zakopla jsem a svalila se do mechu. Když jsem se zvedla, byla jsem v pokoji a jen jsem si stihla prohlédnout ustaranou tvář Edwarda, než jsem se opět ponořila do snu. Šla jsem po ulici a míjela miliony stejných tváří. Byla jsem v šoku a rozhlížela se kolem sebe, až mi noha sjela z chodníku. Opět jsem se leknutím probrala a v křesle byla Skye. Párkrát jsem mrkla, když má víčka do třetice ztěžkla a já utíkala na závodním stadionu. Tentokrát jsem zakopla o vlastní nohy, když jsem se zvědavě otáčela po Taavettim v hledišti.

„Už to nejde odkládat, Bello.“ Zaslechla jsem hlas svého táty, když jsem se probudila po dlouhé noci a vylezla z pokoje. Byla jsem rozlámaná a nevyspalá, ale po dvou dnech se mi konečně nezdálo o vodopádech a té louce s jeho náhrobkem. Tentokrát jsem jen neustále zakopávala, padala a odírala si kolena o asfalt, nebo jiný drsný povrch. Pokaždé mě to probudilo. Matně jsem si vzpomínala, že u mě celou noc někdo seděl. Nejspíš jsem je moc neošálila, jak jsem si myslela.

„Nemůžeme tam vpadnout jen tak, Jacobe. Počkej prosím, dokud se nevrátí Edward s Manu.“ Belly hlas byl prosebný a naléhavý. Nedivila jsem se jejímu rozpoložení. Mě osobně už tohle celé taky pěkně pilo krev. Jako kdyby to s Taavettim nestačilo. Rumuni se stáhli. Celá rodina byla, jako na trní, odkud zaútočí a co vyvedou, aby nás vytáhli z hotelu. Možná se k nim doneslo, že je nás víc, než jich. Třeba prostě prchli. Já bych to udělala.

„Dávám jim poslední hodinu. Potom to vezme do rukou smečka. Na tohle nemám nervy. Čekání nesnáším,“ vrčel táta a přecházel po předpokoji, jako hladový tygr v kleci.

„Já vím a chápu tě, ale nic jiného nám nezbývá.“

„Chci to tu dořešit a vrátit se k těhotné ženě,“ kňučel dál a ignoroval její slova.

„Nessie bude v pořádku. Volal Carlisle, ještě je čas, tak se uklidni. Tvoje dcera tě potřebuje!“ vyčítala mu babička a konečně měla odhodlanější hlas.

„Jestli tu nechceš být, klidně jeď za mámou. Pochopím to,“ vyhrkla jsem ochraptělým hlasem zpoza dveří a prohrábla si prsty vlasy. Táta jen vytřeštil oči, že jsem to slyšela a zalapal pusou, jako kapr.

„Tohle je také důležité. Nemysli si, že tě tu nechám, srdíčko. Jen mě to znervózňuje. Celé,“ dodal a sám se podrbal na temeni hlavy.

„Co chcete dělat?“ vyhrkla jsem.

„Netrap se tím. Klidně si jdi lehnout,“ vybízela mě Bella.

„Nechci. Popravdě mě už nebaví být porcelánová panenka. Já potřebuju něco dělat. Vytěsnit to z hlavy alespoň přes den.“

„To je moje holka,“ jásal táta a pevně mě objal.

„Tak co se chystá?“ zkusila jsem to nanovo.

„Útok,“ vyhrkl táta a Bella na něj výhružně zavrčela.

„To se mi líbí. Kdy?“ usmála jsem se. Představa trhání hlav Rumunům mě nadchla. Jak lépe ze sebe dostat vztek a zlost, než agresí na někom, kdo si to zaslouží?

„Já chci dnes, ale Bella si myslí, že bychom měli počkat na jejich první akci.“

„Počkáme na Edwarda,“ sykla Bella rozhodně.

„Kde jsou vůbec?“ vyhrkla jsem a došlo mi, že tu vůbec nikdo není. Siobhan, Liam, Maggie, Seth, Paul, Leah, Emmett, Rosalie, Edward, Alice, Jasper, Manu, Skylar, Tanya, Garrett, Kate, nikdo! Jen já, Bella a táta.

„Venku,“ odpověděli unisono a zmateně se po sobě otočili.

„Kde?“ přimhouřila jsem podezíravě oči. Nepotřebovala jsem ani přítomnost Maggie, abych vycítila jejich lež.

„V lese,“ vyjasnil táta a Bella ve stejnou chvíli pronesla: „Ve městě.“

„Fajn, tak teď pravdu,“ prosila jsem podrážděně. Když už chtěli lhát, měli se na tom domluvit. Začala jsem vážně pochybovat o upířích dovednostech mé rodiny. Jako, kdyby ochably a zmutovaly. Nic po nich nezůstalo.

„Hledají Rumuny,“ ujala se slova Bella a na tátu vrhla významný pohled plný hrozeb.

„Aha,“ sykla jsem. Očividně budu za porcelánovou panenku dál. Jen se to bude víc maskovat. Mohlo by i líp, protože toto mě vytáčelo.

„Takže co chceš dělat?“ vyzvídal táta mé plány pro dnešní den. Umě se vyhnul dalšímu zpovídání. Jenže já se nedala. Mé rozhodnutí stále platilo. I když jsem se vážně po včerejším rozhovoru se Sethem bála, že to nedokážu, přežila jsem. Tedy zatím jsem přežila jedinou noc. Naposledy jsem brečela se Sethem, než mě rozesmál příběhem o své šikovnosti a vyděšené prodavačce v obchodě. Byl prostě rozhodnutý, že vyrazí na nákup a něco koupí „své Sněhurce pro radost“. Když rval plyšového vlka z hromady dalších, zabral moc intenzivně a zničil celý regál, který se na něj sesypal. Dřevěná polička ho praštila do hlavy a rozsekla mu čelo. Spousta krve, jeho nadávky a jekot prodavačky. Dokázala jsem si to představit a můj pláč byl na moment pryč. Musela jsem to dokázat. Kvůli nim. Pro jejich úsměv. Nezáleželo na mně. Chtěla jsem je vidět opět šťastné.

„Hledat Rumuny,“ řekla jsem rozhodně a vyšla z pokoje. Ignorovala jsem Belly skučení a tátovo zmatení, když se vydal za mnou.

„Zabije mě,“ stěžovala si Bella tátovi.

„Prosím tě, Edward?“ vysmál se jí táta.

Já si to namířila nejrychlejší cestou z města do lesů. Kde jinde by mohli Rumuni být? Mezi prvními stromky jsem vdechla vůni lesa a vše se mi vrátilo, jak rána pěstí do žaludku. Na chvíli jsem se musela zastavit, abych ovládla opět své nohy.

„Jsi v pořádku?“ vyzvídal táta.

„Jo, jen přemýšlím,“ předstírala jsem a pokusila se o zadumaný pohled.

„Lhářko,“ sykla Bella, ale já ji ignorovala na prvotřídní úrovni.

„Mohli by být ve vile,“ vyhrkla jsem, když mi to došlo.

„Tam jsme už byli. Nikdo tam není,“ vzdychl táta.

Nikdo? Spolkla jsem knedlík v krku a pokoušela se nemyslet na to, jak moc jsem si přála, aby v té vile někdo byl.

„Aha,“ vyhrkla jsem a cítila se trapně.

„Není dobrý nápad se tu toulat jen ve třech,“ stěžovala si Bella.

„Ty máš strach?“ vyhrkl táta.

„Jacobe Blacku. Po Seatllu pobíhá patnáct upírů, kteří nás chtějí zabít. Jistě, že mám strach, když jsem tu s vámi.“

„No dovol!“ ohradil se dotčeně táta. „Mohl bych je slupnout, jak maliny,“ dodal.

Z mně neznámých důvodů jsem si ihned představila pohádku O červené Karkulce a v zápětí O Otesánkovi. Divná asociace.

„Není čas hrát si na hrdiny. Uvědom si, že bychom to nezvládli.“

„Bells. Zvládli,“ ujišťoval ji táta. Už jsem se nadechovala k rezignované odpovědi, když oba zavrčeli a i já ucítila ten známý puch.

„To brzy zjistíme,“ vydechla jsem poplašeně.

„Jacobe, já tě přerazím,“ vrčela Bella, když se k nám postavila zády, aby viděla i na druhou stranu.

„Jak jsem to mohl čuchat?“ bránil se táta a zaujal stejnou pozici, jako Bella. Napodobila jsem je.

„Mám nápad,“ špitla jsem.

„Pšt,“ tišil mě táta a sledoval svou třetinu lesa.

„Je vážně dobrý,“ podbízela jsem se.

„Rory, mlč. Nic neuslyšíme,“ vrčel dál.

„Fakt je geniální,“ nedala jsem se odpálkovat.

„Rory!“ syčel táta.

„Jacku, tak ji nech, do háje. Rory, jaký máš nápad,“ vybídla mě Bella.

„Utečeme!“ Hlas mi hystericky přeskočil o oktávu.

„To by šlo, ten je dobrej!“ vyjekl táta.

„Jdeme!“ štěkla Bella a všichni jsme se rozutekli pryč. Utíkala jsem, co mi síly stačily, a několikrát jsem měnila směr. Našlapovala jsem co nejopatrněji, ale na tátu s Bellou jsem neměla. Vůbec jsem je nevnímala, že by běželi za mnou. Zprudka jsem se zastavila a rozhlédla se kolem sebe. Nebyli tu. Pak mi to došlo. Běžela jsem jinam, než oni. Jak je to možné, Jak se mi něco takového mohlo povést? Několikrát jsem se otočila dokola. Les byl tichý. Přišlo mi, že vyčkává na další můj krok. Za každým stromem jsem viděla Vladimira, nebo Stefana. U každého pařezu po mně pokukoval jeden mrtvý příbuzný, nebo jen jeho část. v jednu chvíli bych přísahala, že jsem spatřila Sethovo hnědé tričko, ale když jsem se k tomu přiřítila, byl to jen kus ulomené kúry. Kde jsou moje vlčí instinkty? Má orientace v prostoru? To jsem byla až tak silně otupělá? Mezi stromy se mihl stín a srdce mi v hrudi bouchlo, jak když dostalo adrenalinovou injekci. Do prčic, do prčic, do háje! Srdeční tep jsem cítila až v mozku. Když jsem blbá já, tak proč mě nehlídají? To si nevšimli, že tam nejsem?

„Babi?“ špitla jsem dětským hláskem, když jsem opět měla pocit, že vidím stín. Na můj hlas reagoval jen pták ve větvích, který vyděšeně odletěl. Vážně to byla reakce na mé pípnutí, nebo na někoho jiného?

„Táto?“ zkusila jsem to znovu, ale tentokrát mi zvuk uvízl kdesi v hrdle a slova zněla spíš jak sípání.

Měla jsem vidiny. Viděla jsem i to, co tam kolem mě nebylo. Slyšela jsem zvuky, které existovali jen v mé hlavě. Nikde jinde. Uklidni se, Rory. Dýchej a hlavně odtud vypadni! Napadlo mě, proč tu straším, jako člověk a nepřeměním se, jenže jak? Můj rozum nejspíš zůstal v hotelovém pokoji a ten rezervní dokázal vymyslet jen útěk a ještě špatným směrem. Nejsem borec? Prudce jsem se otočila, když jsem za sebou uslyšela zvuk a vytřeštila jsem oči mezi stromy.

Jdi odtud! Ječela jsem na sebe v duchu, ale ani jsem se nepohnula.

Tak se alespoň proměň! Nic. Jako kdybych zapomněla kouzelnou formulku k tomu, abych se mohla stát vlkem.

Kdesi mimo můj dohled opět křupla větývka, jak kdyby na ni někdo stoupl. Slyšela jsem dokonce šustění látky, ale určitě to byl jen další blud. Z křoví vyletěl další vyděšený pták. Trhla jsem sebou, ohlédla se po něm, ale víc pozornosti jsem tomu nevěnovala, protože jsem už takhle byla za blázna. Možná, že kdybych to udělala, nemusela jsem se leknout nové vůně. Instinktivně jsem zavrčela, střelila pohledem za sebe a potom byla tma.

Mé shrnutí

Jahodové nebe - 40. kapitola

Jahodové nebe - 42. kapitola



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Jahodové nebe - 41. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!