Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jahodové nebe - 40. kapitola

06.07.2010 (07:15) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3582×

Po sáhodlouhém přemlouvání jsem se vrátila s rodinou do hotelu. Edward mi půjčil své tričko, protože jiné oblečení k dispozici nebylo. Recepční spadla brada, když viděla skupinu lidí a polovina z nich byla polonahá. Mně to bylo fuk. I kdyby tu pobíhali nazí. Jediné tělo, které jsem si přála vidět a objímat bylo pryč. Nezvratně. Bella mě podpírala kolem pasu a Skye mě objímala kolem ramen. Tělo bez duše. Bezduchá zombie. To jsem byla já. Zírala jsem do prázdna a nemyslela na nic. Nešlo to. Jakákoliv myšlenka mě okamžitě rozbrečela. Slzy střídal spánek. Snění nahrazoval pláč. Jedla jsem jen, abych vyhnala ze svého pokoje příbuzné, kteří trpělivě snášeli můj stav. Čekali pokaždé, než dojím a poté mlčky odešli. Na nic se neptali. O ničem nemluvili. Jen mě pozorovali, což bylo možná horší. Jen Manu mi přišel druhý večer předčítat ze sbírky básní a citátů. S některými jsem se sžila. Jinými opovrhovala, další neposlouchala. S Manu přišla Skye, která tiše seděla v nohách postele a pozorovala noc. Nemluvili na mě. Povídali si mezi sebou. Možná doufali, že se do hovoru zapojím.

Mlčela jsem. Potlačovala jsem slzy a polykala hořkou příchuť samoty a prázdna. Zavřela jsem oči a pokoušela se spát.

„Siobhan nás pozvala na návštěvu,“ řekla Skye a Manu zaklapl knihu.

„To je hezké. Určitě se tam stavíme. V Irsku jsem byl jen jednou a to už je mnoho let zpátky,“ konstatoval bez zjevného nadšení.

„Jo, je to hezké,“ pronesla Skye se stejným nadšením.

„Kdy se vrátí?“ špitl Manu.

„Nevím, teď to neřeš,“ vybídla ho a konečně upoutali mou pozornost. Někdo byl pryč.

„Jsem z toho nervózní,“ stěžoval si Manu.

„Pojď pryč. Necháme ji spát,“ zašeptala Skye. Jen tiché klapnutí dveří mi prozradilo, že jsem v pokoji sama. Otřela jsem oči a posadila se na posteli. Vrávoravě jsem se zvedla. Dva dny jsem jen ležela. Bylo k neuvěření, že se událost s Raquel stala před takovou dobou. Po špičkách jsem se připlížila ke dveřím a pootevřela je. V pokoji před mou ložnicí seděl Manu se Skye a tátou.

„Už mě to štve,“ syčel Manu a přecházel po pokoji.

„Co by podle tebe měli dělat?“ vyhrkl táta a zkřížil si ruce na prsou.

„Nevím, ale tohle je… Pitomý! Nemá to hlavu ani patu. Je to tápání!“ vysvětloval Manu.

„Tak vymysli lepší plán,“ ozvala se Bella, která mi unikla ze zorného pole, protože seděla v křesle vedle dveří. S leknutím jsem přivřela škvírku.

„Já vím, že není lepší plán, ale vždyť to vidíte sami! Rve mi to srdce, dívat se na ni.“

„Nám to taky nedělá dobře, Oceáne, ale jinak to zatím nejde. Kdyby to šlo, nemuseli bychom chodit na etapy. Jenže to nejde, jak vidíš,“ tišila ho Skye.

„Přece není tak praštěná!“ vyjekl hlasitěji Manu a rozhodil paže. Táta po něm ihned hodil polštářek z gauče, aby ho okřikl.

„Jistě, že není, ale kdo to chce riskovat?“ vzdychla babička a vstala z křesla. Stála pár centimetrů ode mě, takže mi nezbývalo nic jiného, než zmizet. Jakmile jsem dolehla a zavřela oči, uvědomila jsem si něčí podezíravý pohled. Bella? Když se dveře opět zacvakly, zamžourala jsem k nim a poté znovu vstala.

Mluvili o mně? Proč jsem praštěná? Protože ho nehledám? Nebo pro něj truchlím, když jsem neviděla tělo? Otřásla jsem se při myšlence, že bych viděla svou lásku bez kousku života v těle. Postavila jsem se k oknu a sledovala měsíc. Byl v úplňku. Zářil tak silně, až okolí zbarvil do stříbrného odstínu. Hladil střechy domů a přebíjel světla lamp. V Itálii jsem sedávala na parapetu a celou noc si povídala s Lunou. Vyprávěla jsem ji o Španělsku a své rodině. Ve Finsku jsem postávala na útesu a stěžovala si nočnímu slunci na tátu i Edwarda. Tady, v Seattlu byla tohle moje první tichá rozmluva. Žádné příběhy o Slunci, nebo křivdách rodiny, jen hluchý křik a nesplnitelné přání umřít. Jak moc jsem si přála skočit z Finského útesu do ledové vody. Zažít ten osvobozující pocit při pádu a dostat ze sebe ten vztek křikem.

„Máš hlad?“ Hlas u dveří mě vytrhl ze vzpomínek. Znechuceně jsem zavrtěla hlavou. Bella se jen zamračila.

„Něco ti přinesu,“ vyhrkla a zavřela za sebou dveře. Nic nechci! Nemám hlad! Nechte mě být!

Když se vrátila, nesla na podnose zeleninový salát s rybou a hranolky. Otočil se mi žaludek.

„Jez,“ vybídla mě. Odmítavě jsem zakroutila krkem.

„Rory, jez!“ zesílila svůj hlas. Chtěla jsem si dupnout, jako rozmazlené dítě. Dostat ze sebe ten vzdor alespoň tím, jenže Belly pohled mi to nedovolil. Netvářila se přísně. Spíš mateřsky. Měla unavený výraz, jako všichni okolo mě. Věděla jsem, že je trápím.

Rezignovaně jsem vzdychla a vzala do úst první sousto.

Bahno, pomyslela jsem si a potlačila dávivý pocit v hrdle. Když jsem do sebe nasoukala třetí sousto, prosebně jsem se na babičku podívala.

„Musíš,“ vysvětlila mi a svraštila dokonalé čelo. V nose mě opět pálily slzy. Musím? Od kdy tohle slovo má nějakou váhu? Všichni pořád říkají, musíš, ale když jsem to řekla já Taavettimu, neposlechl. Trucovitě jsem odstrčila talíř a semkla rty do úzké linky. Bella si mě chvíli měřila pohledem, načež vstala a odnesla podnos. Obsah pusy jsem znechuceně vyplivla z okna.

„Dezert,“ zatrylkovala od dveří Skye. Ani jsem se neohlédla a opět zavrtěla hlavou.

„Kéž bych ho mohla sníst za tebe, ale nejde to. Pojď, bude ti chutnat,“ přemlouvala mě. Po tváři mi stekla nová slza a odevzdaně jsem se posadila ke stolu. Skye přede mě postavila malou mističku. Zírala jsem na její obsah a v krku se mi usadil knedlík. Roztřásla jsem se.

„Ty nejíš jahody?“ vyhrkla překvapeně. Několikrát jsem zamrkala a kývla.

„To jsem ráda. Tak jez. Povíš mi, jestli jsou sladké, ano?“ vyzvídala. Chtěla jsem jí odpovědět, nebo alespoň vyhovět a kousnout do jahody, ale nešlo to. Paranoidně jsem v nich viděla svůj život s ním. Uzrálý, sladký a plný rudé vášně. Jenže někdo to pošlapal. Podupal bílé kvítky jahod dřív, než mohly uzrát a…

„Skye!“ vyhrkl Edwardův hlas, až jsem naskočila.

„Co?“ nechápala.

„Jahody? Ty dáváš Rory jahody?“

„Má ráda jahody,“ bránila se.

„Můžeš se mnou, prosím?“ požádal ji nervózně a vyšel z pokoje, aniž by se na mě podíval. Skye ho rychle následovala.

Tiše jsem opět zaujala místo u dveří.

„Co jsem udělala?“ vyzvídala tiše Skye.

„To jí rovnou můžeš dát před nos fotku Taavettiho, Skye,“ vyčítal.

„Proč?“ nechápala.

„Co provedla, Edwarde,“ ozval se rozhořčeně Manu a postavil se po boku Skye.

„Přinesla jí jahody,“ sykl.

„Jahody?“ vyhrkl Manu s Bellou unisono.

„Co je tak špatného na jahodách?“ vyptával se táta.

„Cože?“ vyhrkl Seth.

„Řekne mi už někdo konečně, co se stalo tak hrozného?“ syčel táta.

„Připomínají jí Taavettiho, je to prostě jejich symbol, pokud vím,“ vysvětlil Manu a Skye na něj nevěřícně zírala.

„Jak ty to víš?“ sykl Seth.

„Znám Rory,“ odsekl.

„Proč to nevím?“ vzlykla Skye.

„Nemohla jsi to vědět. Jste od nás daleko,“ tišila ji Bella.

„Manu to ví!“ odpálkovala ji Skye.

„Manu je její nejlepší přítel,“ vysvětlila Bella.

„To jsem snad já, ne?“ vrčel Seth.

„Dost! Jste jak malí!“ utnul to Edward.

„Pokud vím, začal jsi s tím ty,“ sykl Manu.

„Ne, to já. To ty jahody. Vážně mě to mrzí. Chtěla jsem ji udělat radost,“ štkala Skye. Bylo mi jí líto. Přeběhla jsem pokoj a přemohla se. Kousla jsem do jahody. Místo horkého léta, které jsem z nich vždy cítila, rozlila se mi ústy chuť pelyňku. Jedna stačí. Zbytek jsem opět vyházela z okna.

Dala jsem si záležet, abych o své přítomnosti dala dost jasně najevo. V momentě, kdy se Bella nadechovala k odpovědi na nějakou otázku, kterou jsem propásla, kvůli svému plánu, jsem otevřela dveře s prázdnou miskou v ruce. Všichni se po mně otočili a s úžasem sledovali prázdnou nádobu v mé dlani. Takhle to nešlo. Nemohla jsem je nechat hádat mezi sebou, kvůli mně. Od této chvíle začíná nová Rory. Silná, bojovná a bezcitná. Nikdo už nic nepozná, a když ano, nepoví to pro dobro všech, pomyslela jsem si a otočila pohled na dědečka, který jen smutně kývl.

„Děkuju,“ zašeptala jsem a odkašlala si, protože můj hlas byl stejně slabý, jako já. Z dvoudenního nepoužívání ochraptěl. Mé díky patřilo jak jim, tak dědečkovi za jeho slib. Před ním se nedalo nic tajit.

Seth mi vzal misku z ruky a objal mě. Bylo to příjemné. Už dlouho za mnou nebyl. Od toho incidentu na mýtině. Sliboval, že bude po mém boku a po návratu do hotelu zmizel.

„Jak ti je, Sněhurko?“ vyzvídal.

„Dobře,“ zalhala jsem.

„Nechceš si protáhnout tlapky?“ vyzvídal Seth.

„Sethe, nemyslíš, že…“ začal táta.

„Já chci, to je dobrý, tati,“ přerušila jsem ho další lží. Pokud mám začít, proč ne hned? Víc k normálu se sice nepřiblížím, ale oni budou spokojeni, což mi stačí. Alespoň prozatím.

„Jsi si jistá?“ vyptával se podezíravě táta.

„Ehm…jo,“ souhlasila jsem a pokusila se o úsměv.

„Žádnou křeč, nepřemáhej to,“ rýpl si Seth, když jsme byli v lese.

„Nic nepřemáhám,“ lhala jsem.

„Já tě znám. Mně lhát nemusíš. Vidím, že se přemáháš. Vím, že jsi to slyšela. Edward to přehnal a Skye nedomyslela. Jenže oni se snaží. Ty nemusíš. Chápeme, jak to bolí. Víš, oni si tím prošli. Edward tenkrát myslel, že o Bellu přišel. Skye taky a Jacob? No, ten si s Ness užíval také pěkně horké chvíle, nemluvě o tobě.“

„Nechci, aby to prožívali se mnou.“

„To neovlivníš.“

„Můžu to zkusit.“

„V tom případě to chce víc snahy. Pomůžu ti.“

„Zvládnu to.“
„Sněhurko, přestaň mě pořád od sebe odstrkovat. Já už se tě nepokouším okouzlit, věř mi. Jsem tvůj přítel, ne sok v lásce,“ vyhrkl a náhle zmlkl.

„Jo, v lásce už nejsi sok. To bys musel mít konkurenci a ta už tu není,“ vzdychla jsem. Nedokázala jsem v sobě dál držet pláč. Z koutku oka mi opět vytryskly slzy.

Mé shrnutí

Jahodové nebe - 39. kapitola

Jahodové nebe - 41. kapitola

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jahodové nebe - 40. kapitola: