Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jahodové nebe - 42. kapitola

11.07.2010 (09:45) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4157×

Hrozně se omlouvám za dlouhé mlčení, ale jaksi jsem nebyla schopna zasednout k počítači a psát Rory příběh, protože se mi mísil s jiným. Takže jsem ze sebe musela vyhnat ten druhý, aby Rory mohla vyprávět dál. Omlouvám se všem, co napjatě vyhlíželi tento díl.

Hnala jsem se lesem a vyběhla u rozbouřené řeky. Sotva jsem viděla na její konec, ale přesto jsem spatřila muže s dlouhými vlasy, jak leží na protějším břehu. Chtěla jsem na něj zavolat, ale hlas mě neposlouchal. Zděšeně jsem sevřela v dlaních hrdlo a pokoušela se přebít tu němotu. Hurá – křičím, pomyslela jsem si a pak se probudila.

Kolem mě byla černo černá tma. I já měla problém vidět. Cítila jsem kysele ledovou vůni železa, a když jsem se chtěla protáhnout, zjistila jsem, že není kam.

Byla jsem v miniaturním prostoru. V železném vězení bez oken. Pomalu jsem se začínala dusit. Nemohla jsem se proměnit, protože bych se nevešla už vůbec. Alice mě neviděla a Edward by musel být hodně blízko, aby mě slyšel je vůbec šance se odtud dostat?

Hlavu jsem měla jako střep. V místě, kde mě omráčili, mi tepalo bolestí a tělo jsem měla celé samou modřinu.

Co se stalo?

Posadila jsem se na podlaze a opřela si záda o zeď. Konečky prstů jsem si zmáčkla spánky a zavřela oči.

Vzpomeň si!

Byl tam les. Běžela jsem špatně. Jak to, že mě Bella s tátou nezachránili? Na všechny otázky jsem měla dostat brzy odpovědi, protože se v zámku mihlo světlo. Alespoň jsem doufala, že to byl zámek. Cosi v něm zarachotilo a místo omamujícího světla z venčí se malým otvorem protáhla hadička a ihned z ní začal unikat kouř. Před očima se mi mihly dva obrázky současně. Malý úl a včelař, který vykuřuje své pilné včeličky, a plynová komora v koncentračních táborech. Zděšeně jsem zařvala a vymrštila se na nohy. Hlavou jsem praštila do nízkého – hodně nízkého stropu tak moc, až jsem opět ztratila vědomí.

Nevěděla jsem, jak dlouho jsem byla mimo, ale když jsem se vrátila k sobě, přišlo mi to celé, jako zlý sen ze kterého jsem se probudila. Byla jsem ve větším pokoji a malým průduchem ve zdi jsem cítila průvan. Jako vlk bych tu měla stejnou šanci, jako v předešlé cele. Tu zeď bych ale určitě zvládla, pomyslela jsem si a znovu se posadila. Bolest hlavy mi zastínila vidina svobody. Preventivně jsem do malého otvoru strčila prst. Díra byla na půl mého ukazováčku hluboká a stáčela se nahoru. Má radost z naděje na útěk bouchla, jako bublina z mýdlové vody.

Dveře za mnou zavrzaly a já se automaticky nadechla pro případ dalšího plynu.

Tentokrát se otevřely.

Stála v nich vysoká štíhlá mužská postava s delšími vlasy.

„Taavetti?“ vydechla jsem šokovaně. Za ním se rozezněl smích.

„Kdo?“ promluvil Taav sametovým hlasem s nechápavým výrazem a já cítila, jak se v návalu hysterie mé tělo uchyluje opět k nevědomí.

Ne! Teď ne! Bránila jsem se, ale přesto se mi před očima zatemnělo.

Při mém třetím probuzení jsem víčka nechala raději zavřená a vyčkávala jsem. Nasála jsem vzduch. Cítila jsem prach, který jsem měla přilepený ke kůži a zatuchlou plíseň mísící se s vůní květin.

Květů?

Pootevřela jsem jedno oko a následně v šoku vytřeštila obě. Ležela jsem v jakémsi pokojíčku ani se nehni, to není jen tak!

Hodně místa!

Past!

Co to bylo předtím?

Sny? Halucinace? Přání?

To páchnu já?!

Ano!

Fuj, ukončila jsem zhnuseně svůj tichý rozhovor a zaposlouchala se do zvuků okolo.

Nic. Ticho?

Mlč, přemýšlím! Vrčela jsem na podvědomí. Nezbývalo, než se pohnout, abych viděla zbytek pokoje. Jakmile jsem se otočila, okamžitě jsem měla na obličeji přitisknutý šíleně zapáchající kapesník.

Už ne! Škemrala jsem, když mě pohlcovalo temno.

Začínala jsem mít už vážně vztek.

Proč to dělají?

Bojí se tě!

Vždyť stále spím.

Málo.

Už se nedám!

Musela jsem něco udělat. Nevěděla jsem, co je za den, kde jsem a co bylo nejhorší a hlavní – kdo mi to dělá.

Prudce jsem se vymrštila a riskovala novou ránu do hlavy, jelikož jsem si nové místo neobhlédla.

„No, no, no,“ uklidňovala mě žena v křesle.

„Ráda tě opět vidím,“ culila se. V pokoji bylo dost místa, abych si při přeměně neublížila. Začala jsem se třást a přemáhala vyčerpání ze všech jedů, co do mě napustila.

„Brzdi, vlčice. Máme Bellu,“ smála se. Byla jsem, jak když vypne klíček v zapalování u auta. Chcípla jsem se.

Ne,“ vzdychla jsem.

„Je to tak.“

„Kde?“

„To si vážně myslíš, že ti to povím?“

„Najdou nás,“ vrčela jsem.

„A jak?“ Měla pravdu. Položila jsem si stejnou otázku – jak?

„Jsme úplně mimo Seattle. Nikdo z těch tvých stopařů netuší, kdo jsem, a tudíž mě ta malá nemůže vidět. Tvůj pach je přehlušený rajským plynem a chloroformem. To nemluvím o zbylém smradu,“ odfrkla si a nakrčila nos.

Krávo! Pomyslela jsem si.

„Co tím získáte?“ vyhrkla jsem.

„Snad vaši dostanou rozum. Když ne, vyhladíme vás jinak.“

„Vláda mé rodiny je lepší, než Volturiů,“ bránila jsem je.

„Lepší? Chtějí, abychom se mísili s čokly a drželi se v ústraní. Co to má být? Nechceme si říkat sourozenci a jedna rodina. Vláda patří Rumunům. Od jaktěživa měla patřit Rumunům, a ne Italům, nebo dokonce Amíkům,“ syčela.

„Patří těm, kdo jí jsou hodni,“ oponovala jsem jí.

„Mlč, nebo tě zase uspím,“ štěkla, až jsem nadskočila.

„Kde je Bella?“

„Je jinde.“

„Chci ji vidět.“

„Ne. Ani omylem. Už teď jste nebezpečné, natož pohromadě.“

„Kde je táta?“ vyhrkla jsem.

„No jo, tvůj tatínek. Tak toho nemáme. Když viděl, že nemají šanci vyhrát, utekl. To je hrdina, co?“ vysmívala se mi.

„Lžeš,“ špitla jsem nepřesvědčivě.

„Když myslíš,“ pokrčila s nezájmem rameny a vstala. Měla na sobě dlouhý černý plášť s kapucí, která ji líně ležela na zádech.

Instinktivně jsem se přilepila ke zdi a zaryla si nehty do dlaní.

„Měla by ses prospat.“

„Jak dlouho tu jsem?“

„Máme tě už třetí den.“

„Co?“ vyhrkla jsem zděšeně. Tři dny!

„Kdybys pořád neomdlévala, nepřišlo by ti to,“ smála se.

„Omdlela jsem jednou,“ sykla jsem. Vybavil se mi důvod mého kolapsu a zalapala jsem po dechu. Žije!

„Kde je Taavetti?“ zeptala jsem se.

„Kdo?“ Přišlo mi, že nic nepředstírá. Možná vážně neví, kdo to je.

„Ten upír, který za mnou přišel do cely.“
„To není Taavetti. Jmenuje se David a přivedla ho Claudie,“ vysvětlila a mně se chtělo brečet. Byl mu tak podobný. Jako kdyby to bylo jeho dvojče.

„David,“ zopakovala jsem tiše.

„Proč ti to vůbec povídám. Jdu odtud,“ odfrkla si a u dveří se zastavila.

„Nezkoušej utéct. Víš, že máme Bellu a hlavně tě hlídáme,“ sykla přes rameno a zmizela. Není jediná šance, jak se odtud dostat, pomyslela jsem si sklíčeně. I kdybych měla šanci, mají babičku a to bych nedokázala přenést přes srdce, aby jí ublížili.

Možná, že se mě vážně báli, protože tu ženu vystřídal jiný upír. Cítila jsem, že je to upír, ačkoliv měl přes hlavu kápi.

„Pche,“ odfrkla jsem si zhnuseně a stulila se v koutě. Lepší mít nepohodlí a za zády zeď, než pohodlí a za sebou tohle. Upír se uvelebil v křesle a mlčel.

„Užívej si posledních dnů, protože až vás moje rodina najde, zemřeš bolestivou a krutou smrtí,“ zašeptala jsem k zakuklenci.

„Urvou ti nejdřív prsty a poté jednu končetinu po druhé. Pěkně pomalu a bolestivě. Vyrvou ti tvé mrtvé orgány a nacpou ti je do pusy. Až budeš škemrat o smrt, teprve ti urvou hlavu a spálí tvé ostatky,“ pokračovala jsem. Nevěděla jsem, jestli na mě kouká, nebo ne. Neviděla jsem mu do obličeje. Jednostranná komunikace mě nebavila a tak jsem si začala prohlížet pokoj. Na oknech byly těžké závěsy odporné zelené barvy a tapety s nevkusným motivem medvídků. Každý kus nábytku byl jiný, než ostatní. Alici s Esme by jen tohle nejspíš zabilo. To by pro ně bylo mučení. Cítila jsem v těle každou kost. Pokusila jsem se nenápadně protáhnout, aby si ten blbec v křesle nevšiml, jak na tom jsem zle. Mohla bych jej skolit bez problémů.

„Proč jsi mě oslovila Taavetti?“ zeptal se melodický hlas z kápě a já jen zalapala pusou.

Mé shrnutí

Jahodové nebe - 41. kapitola

Jahodové nebe - 43. kapitola

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jahodové nebe - 42. kapitola: