Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jahodové nebe - 39. kapitola

05.07.2010 (07:15) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3572×

Během dne se po malých skupinkách celá rodina vystřídala v lovu. Vlkodlaci a já jsme se navíc posilnili pořádným obědem. Z mé porce jsem většinu sesunula k Sethovi do talíře, protože můj žaludek stávkoval. Víc a víc jsem se modlila, abychom nepřišli pozdě. Nejraději bych se do vily Willa vrhla ihned. Jenže byl tam?

K večeru se hotel zaplnil podivnými lidmi a recepční začínala šílet. Kdyby jen věděla, že celé patro obývá banda upírů, nejspíš by s křikem utekla. Tak, jak to měl udělat Taavetti hned na počátku.

Siobhan mě překvapila. I když mi o irském kmeni Edward několikrát vyprávěl, zážitek na holou kůži byl větší. Ve dveřích se objevila vysoká žena. Hodně vysoká a monumentální. Kousek od ní stál muž. To byl nejspíš Liam a nejmenší z nich, neméně půvabná, byla Maggie. Než jsem si je však stihla prohlédnout, skončila jsem v náruči Skye, Emmettovi, Alici a dokonce i Rose. Málem mě umačkali, kdyby nebylo tak málo času.

„Kde jsou ostatní?“ vyzvídal Jazz.

„Vlkodlaci si šli protáhnout nohy. Budou tu za chvíli,“ vysvětlila Bella.

„Co je doma nového?“ obrátila jsem téma na něco normálního.

„Nessie to zvládá, jestli myslíš to,“ usmála se Rose.

„To je dobře. Divím se, že jsi ji tam nechala,“ vyhrkla jsem.

„Je v pořádku, tak proč ne?“

„Já nevím. U Belly jsi byla pořád.“

„Bella byla v ohrožení a byla první. Nevěděli jsme, co se bude dít.“

„Stačí,“ utnul nás Edward.

Liam s ostatními nám vyprávěl příběhy, co se za tu dobu stalo v Irsku. Vychvaloval práci naší rodiny. Všem bylo jasné, že jejich nástupem se náš druh posunul k lepším životům, jenže Rumuni byli jiného názoru. Hlava mi už skoro padala na hrudník, jak jsem byla za ten den unavená. Oči mě pálily a jen s vypětím všech sil jsem udržela pusu zavřenou a nezívat.

„Odcházíš spát?“ zeptal se mě potutelně Edward.

„Nejsem… Ok, tak jo. Jdu,“ vzdala jsem se a vstala. Do dveří svého pokoje jsem vcházela skoro poslepu. Na postel jsem se ani nezaměřovala a sprostě jsem sebou praštila přes přehoz. Oblečená, obutá a ospalá jsem si nelámala hlavu reakcí Belly, až mě uvidí. Vdechla jsem vůni čerstvého povlečení a chystala se propadnout do říše snů, když jsem se zarazila. Znovu jsem vdechla pach a v tu ránu jsem byla úplně vzhůru.

Raquel? Tady? Přeběhla jsem k oknu a vzala za kličku. Nebylo ani dovřené. Jen lehce přivřené. Dokonce jsem viděla i mizící šmouhu ve tmě. Ohlédla jsem se přes rameno a jen jedinou sekundu zvažovala, jestli jim o tom mám říct. Když se tím budu zdržovat, uteče mi. Takhle mě zavede přímo za Taavettim. Vyskočila jsem na parapet a ladně se odrazila. Dopadla jsem tiše na špičky nohou a pokoušela se ignorovat slabé mravenčení v prstech. Rozeběhla jsem se směrem, kde stín zmizel. Když jsem po pachu doběhla za město, neváhala jsem. V prvním křoví se ze mě stala Sněhurka. Cítila jsem ji mnohem silněji, což mi dalo další sílu.

„Kdybych věděla, že tohle na tebe platí, udělala bych to už dávno,“ vysmála se mi Raquel na mýtině, kde jsem trávila spousty času s Taavettim. Jeho vůně už dávno zmizela, což mi rvalo srdce. Jen jsem stále doufala, že ji opět ucítím. Jednou.

Z hrdla Sněhurky se ozvalo tiché vrčení.

„Tohle bude náročné. Jak si s tebou mám povídat, když jsi tu za tupé zvíře?“ vyfrkla.

Vycenila jsem vztekle zuby.

„Mrzí mě to, ale mám pro tebe špatné zprávy,“ hrála na oko. Nechápavě jsem svraštila obočí.

„Will je pitomec. Měl ho hlídat a on si z něj udělal svačinku, ale neboj, pomstila jsem jej,“ ušklíbla se a cosi si přehodila z jedné ruky do druhé. Až nyní to upoutalo mou pozornost. Bylo to dlouhé a bílé. Vzduchem se nesl pach masa.

„Je mrtvý. Tedy spíš jsou mrtví. Will ho zabil a já zabila Willa. Takové škody. Chtěla jsem si jej nechat, ale stejně by umřel. Nikdy mi mazlíčci moc dlouho nevydrželi. Je zajímavé, jak lesní zvířátka rychle pracují, nemyslíš?“ zeptala se a prohlédla si předmět v ruce. Sněhurka zakňučela, když jsem poznala, co ji tak fascinuje. Kost! S pradědečkem Carlisleem jsem v ordinaci strávila spoustu času, abych byla schopná poznat, jakou kost Raquel má. Byla lidská. Otočil se mi žaludek z pouhého pomyšlení, že by mohla patřit Jemu.

„Správně, je jeho. Ty hyeny z lesa ho okousali do poslední šlachy, věřila bys tomu?“ Podlomily se mi nohy a Sněhurka se zhroutila do trávy.

Lže! Ozval se v mé hlavě hlas.

Je lidská, podotkla jsem.

Není jeho! Lže ti!

Ten hlas byl můj. Mé druhé já. Mé podvědomí, které si nechtělo připustit, že by to mohla být pravda. Tohle byl konec. Přála jsem si smrt. Umřít a být opět s ním. Mé šance se rozplynuly stejně, jako vzplanuly. Proč já? Už mi bylo jedno, co se mnou bude. Jen ať je to rychlé. Položila jsem hlavu do trávy a zavřela oči.

„Hej! Tohle není vtipné!“ ječela Raquel.

„Vstávej a bojuj. Nebo ne. Bude to jednodušší. Vyber si, kam chceš kousnout?“ vyzvídala s pobavením.

Braň se! Křikl hlas v mé hlavě, který tentokrát nepatřil mně.

Nebudu! Jdi pryč! Vrčela jsem.

Fajn, tak tě budu bránit já. Nechci být kastrát! Rozčiloval se hlas.

Sethe? Znejistěla jsem.

Přáníčko, slečno? Zasmál se a vylezl z křoví.

„Hej!“ vyjekla Raquel a už si nebyla tak jistá v podpatcích. Pískový vlk na ni jen vycenil zuby a zavrčel.

Nech ji, ať to udělá, prosím. Škemrala jsem zoufale.

Ani omylem. Odfrkl si a pomalým krokem se přesunul mezi mě a Raquel.

„Uhni, vořechu! Mám práci. Aportovat budeme potom,“ vrčela. Několikahlasé vrčení ji umlčelo a mě přimělo otevřít oči.

Kromě Setha tam stál i táta s Leah a Paulem. Nic neříkali a rovnou konali. Přes jejich těla jsem nic neviděla, ale v jednu chvíli jsem měla nutkání tu zrzku zachránit. Jen aby mi pomohla za Taavettim. Raquel to nečekala a tudíž nemohlo jít ani o boj. Bylo to rychlé a po chvilce si každý z vlků odnášel suvenýr v podobě části jejího těla. Měla jsem vztek. Všechno zkazí!

Fuj, co je to? Odfrkla si Leah a očuchávala kost.

Prý je jeho. Vzdychla jsem.

Taavettiho? Zhrozil se táta a začal se o kost zajímat. Několikrát ji očuchal a čumákem převrátil.

To se mi nezdá. Nesouhlasně zavrčel a zmizel v lese. Když se vrátil, byl opět na dvou nohách a jakmile naházel kusy Raquel na jednu hromadu a podpálil ji, vrátil se ke kosti.

„Rory, transformuj se. Takhle se nedá komunikovat,“ prosil táta. Sněhurka jen umučeně zakňučela, ale nepohnula se.

„Beruško moje, tohle není on. Věř mi. Proměň se, ať se můžeme vrátit do hotelu a ukázat to Edwardovi,“ přemlouval mě. Všichni zmizeli v křovinách, kromě Setha, který se svalil po mém boku a položil si hlavu na má záda.

Jsem s tebou. Tišil mě.

Díky. Vzdychla jsem, ale absolutně jsem neměla chuť na konverzace.

„Dobrá. Přivedu je sem.“

Klidně.

„Sethe, neodcházejte odtud, rozumíš?“ vyzvídal táta a pískový vlk kývl.

Leželi jsme a mlčeli. Ticho bylo krásné, když jsem na něj nebyla sama, ale musela jsem si pomalu zvykat. Dostalo se mi daru, který bych nejraději v tuhle chvíli reklamovala. Nesmrtelný život. Bez něj to bylo peklo na zemi. Kde je to „žili šťastně až do smrti“? Nebo to bylo do jeho smrti? V tom případě jsem to chtěla i já. Věčný a ničím nerušený spánek plný Taavettiho tváře.

Hodně ho miluješ, viď. Porušil ticho Seth.

Víš, někdy někdo potká svou osudovou napoprvé a jindy to trvá trochu déle. V našem světě to je buď hop, nebo trop. Neumíme střídat partnery. Nebo jsme to zatím neměli šanci vyzkoušet. Já to dělat nebudu, promiň. Přišla jsem o něj a momentálně chci být sto sáhů pod zemí. Vedle něj. Vzdychla jsem.

Blázne, takhle nemluv. To ti nedovolím. Vím, jak tě to bolí. Mám to momentálně z první ruky a je to skličující, ale nevzdávej to. Jestli nemáš pro co žít, najdu ti důvod. Udělám cokoliv, abys měla byť sebemenší důvod žit. Sliboval. Věřila jsem, že je toho schopný. Jen jsem to nechtěla. Na co mít důvod žít, když nechcete život samotný?

„Rory?“ Edward s ostatními se objevil mezi stromy. Jacob je odvedl ke kosti, ale Manu s Bellou se mi stočili do huňaté srsti. Snad mě objímali, nebo tahali, to nevím. Byla jsem otupělá a vyčerpaná. Možná bych mohla požádat někoho ze svých, aby mi pomohl pryč.

„Auroro!“ štěkl Edward.

„Co dělá?“ vyzvídali ostatní.

„Blouzní,“ sykl Edward a zabodával do mě svůj pohled. „Přeměň se.“

Ne!

Udělej to. Vybízel mě smutně Seth.

Ne!

Najdu ti ho. Živého, nebo mrtvého, ale najdu. Jen tu se mnou zůstaň a žij. Prosil a sliboval.

„Pomůžu mu,“ přidal se děda.

„Tak o co tu jde?“ vřeštěla rozzuřená Rose.

„Rory to vzdává,“ zašeptala šokovaně Bella a Skye si zakryla rukou pusu.

„Jak vzdává?“ panikařil táta.

„Rory, ta kost není jeho. Je hodně stará. Patřila dokonce ženě. Není Taavettiho,“ ujišťoval mě Edward.

Věř mu.

Hm. Sykla jsem, a přesto mi bylo opět lépe.

„Rory, řekla tobě, nebo někomu, kde je?“ zeptal se opatrně Edward.

Jak horská dráha! Když už se mi konečně trošku ulevilo, zase abych padala do beznadějí.

Miláčku můj, kde tě mám?

Mé shrnutí

Jahodové nebe - 38. kapitola

Jahodové nebe - 40. kapitola

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jahodové nebe - 39. kapitola: