Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jahodové nebe - 15. kapitola

09.06.2010 (07:15) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4542×

„Řekni něco, prosím,“ špitl po chvíli. Ta jediná minuta mi připadala, jako věčnost a jemu nejspíš taky.

„Něco,“ vydechla jsem svůj pokus o vtip. Taavetti jen vzdychl.

„Chápu to, vážně. Nevím, proč jsem si myslel, že bys mě mohla chtít. Vždyť jsme oba tak rozdílní. Jen se podívej. Ty jsi… Vypadáš, jak z jiného světa. Když si tě prohlížím, mám pocit, že se mi zdáš. Jenže ani sen není tak tajemný a dokonalý. Pletu si realitu s fikcí. Nevím, co je skutečné a co si jen vymýšlím, když jsem s tebou. Proč bys chtěla být se mnou?“ šeptal tiše.

„Někdy je i fikce realitou,“ vzdychla jsem. Byla to ta nejupřímnější věc, které jsem byla v tuhle chvíli schopna.

„Já vím,“ usmál se. Stále mě držel za ramena na vzdálenost svým paží od sebe. To prázdno mezi námi bylo, jako vakuová stěna. Nic v něm nemohlo přežít, ani my. Jak výstižné. Naše náklonnost a blízkost byla odsouzena k zániku. Kvůli mně, kvůli němu, kvůli nám. Kvůli tomu, jak rozdílní jsme byli.

„Nevíš, protože kdybys věděl, nebyl bys tu,“ vyhrkla jsem a měla zlost. Zlobila jsem se, že musím mít tenhle osud. Být odepsaná v očích toho, koho miluju. Kdyby zjistil pravdu, utekl by. Možná s křikem, možná bez něj, ale utekl by.

„Vím, a přesto tu jsem. Jsem tu pro tebe. Vždycky. Mě se jen tak nezbavíš, mladá dámo. Můžeš dělat, co chceš. Kopat do mě, křičet na mě, ale stejně se pokaždé vrátím, jakmile se zvednu z uštědřené rány. Já to vím, Polárko,“ usmíval se s nadějí v očích a vymazal to nepřekonatelné vakuum. Překonal vše, co jsem si myslela, že překonat nejde. Z rozdílů mezi námi udělal nepodstatné věci. Jak lehké to bylo.

„Riskuju hodně, když tu s tebou jsem,“ zašeptala jsem v jeho náruči. Vzpomněla jsem si na tátu, dědu, stříbrného vlka uvnitř mě, který slintal hlady z jeho přítomnosti. Jen jednou by stačilo – klidně teď hned – abych se neovládla a přeměnila se v jeho blízkosti. Zabila bych ho tím. Nebo zohavila, jako Sam svou Emilly. Táta mi o nich vyprávěl a já si to dokázala živě představit.

„Riskuješ?“ vyzvídal.

„Nevíš, co všechno se může stát,“ vysvětlila jsem to, co nejjednodušeji.

„Tak mi to pověz.“

„To nejde.“
„Nikdy to nejde, co? Vždycky o tom začneš, ale nedopovíš to. Myslíš si, že jsem hlupák? Že si nedokážu dát jedna plus jedna dohromady?“

„Co sis tedy dal dohromady,“ vybídla jsem ho. Odtáhl se ode mě a usadil se na pařez kus od místa, kde jsme stáli. Nepohnula jsem se. Byla jsem připravená utéct, kdyby se to zvrtlo a on se dostal moc blízko. Nemůžu mu to říct. Jenže nikdo nemluvil o tom, co by se stalo, kdyby to uhádl on sám. Taavetti seděl a zíral do země. „Taave?“ vybídla jsem ho znovu.

„Naše první setkání,“ vyhrkl.

„Co je s ním?“

„Měl jsem pravdu, že jo,“ dodal a upřel na mě své oči.

„V čem?“

„V tom, že existujete, jen si nejsem jistý, jak to děláte, že se dokážete přeměnit v monumentální psy.“ Přestala jsem dýchat. „To je nejspíš nějaká novinka, protože jsem o tom nikde nečetl. Jo a taky nevím, proč vám tolik vadí jít na sluníčko. Možná kvůli té záři. To by nejspíš vypadalo blbě, to je pravda,“ spekuloval.

Rozbolela mě hlava. Říkal to s klidem a bez nejmenšího strachu. „Nevšiml jsem si ani žádných ztrát na životech, takže jezdíte mimo stát, nebo žijete z transfuzí jako v tom seriálu? To je blbost, že jo. Ehm, ztratila si řeč?“ Taavetti mi musel zamávat před nosem, abych začala reagovat. Byla jsem v transu. Tohle bylo hodně zlé. Přišel na to sám a já jen žasla. Jak věděl o té záři? Jak si mě dokázal spojit s vlkem? Jaké ztráty na životech? Jak se jmenuju?

„Rory,“ zavolal mě.

Dík, pomyslela jsem si.

„Kde si na to přišel?“ vydechla jsem a hlava mě bolela víc, než předtím.

„Viděl jsem to.“

„Co?“

„Ve srubu, pamatuješ?“

Před očima se mi objevila ta jediná chvíle, kdy se mě dotklo slunce…

Potvora sluníčko se mi otřelo o ruku a místností probleskla duha.

Ups! Uskočila jsem. Pohledem jsem střelila ke kuchyni. Taavetti tam s něčím praštil. Nemohl to k mému štěstí vidět.

Jak jsem byla naivní… Mohl to vidět a viděl to. Možná proto se ozvala rána z kuchyně. Z šoku?

„To bylo od hodinek,“ špitla jsem monotónně.

„To určitě ano,“ culil se a bylo vidět, že mi nevěří. Věřil své pravdě, která byla k mé smůle správná.

„I tvá hrůza ze sluníčka, viď?“ mrkl na mě.

„Mám alergii.“

„Chápu. Čím mi vysvětlíš ten zbytek?“ zajímal se.

„Zbytek?“

„No tu krev, vrčení, vlka a dědu s tátou. Hele, oni upíři mají děti? Není Jacob moc tmavý na upíra?“

„Není upír,“ vyhrkla jsem a byla ráda, že konečně můžu říct pravdu.

„Není? Co tedy je?“

„Je to člověk,“ vydechla jsem.

„Kolik procent?“ mrkl na mě. „Rory, přestaň se vykrucovat. Mně můžeš věřit, chápeš?“ přesvědčoval mě.

„Padesát?“ odhadla jsem a vzdala svou snahu vybruslit bez ztráty bodu.

„Ehm… co tedy je z dalších padesáti procent?“

„Vlkodlak,“ zašeptala jsem tiše a čekala na zhmotnění své noční múry ve které jsem viděla Taavettiho utíkat s křikem.

„Wow,“ vydechl a jeho srdce se zrychlilo. „Takže úplněk a tak?“

„Ne, to ne. Nejsi ve filmu. Ty lžou. Tohle je jinak. Všechno.“

„Jsem jedno ucho, lásko,“ culil se. Zamrzla jsem a civěla na něj.

Řekl mi – lásko?

„Lásko?“ vyhrkla jsem. Nemohla jsem se ovládnout.

„Rory,“ zaskučel netrpělivě. Očividně ho momentálně víc zajímal děsivý rodokmen než má zmatení v citech.

„Ehm… Nejmenuju se Cullenová. Jsem Blacková, stejně, jako Jacob a Nessie.“

„Počkej, ty jsi jejich dcera?“ vyhrkl. Trhla jsem sebou. Dával si to docela rychle dohromady. Až moc rychle.

„Nějak nebezpečně ti to pálí,“ divila jsem se.

„Tehdy ses přeřekla. Ve srubu. Tak kdo jiný by měl být máma, než jeho přítelkyně? Máte podobné vlasy, i když bych spíš řekl, že je máš stejné, jako Edward… Ach můj bože, on je tvůj dědeček!“ vypískl.

„To už ale přeháníš, ne?“ šílela jsem. Připadalo mi, že o mé rodině vypráví on mně a ne já jemu.

„Promiň, už mlčím, ale je to tak, viď?“

„Jo. Bella s Edwardem jsou moji prarodiče.“

„Upíři mají děti? Můžou?“

„No jak kteří. Bella nebyla upír, když si Edwarda brala a otěhotněla. Narodila se Nessie a Jacob, který byl nejlepší přítel Belly, se do Ness otiskl. Nessie není upír. Tedy ne na sto procent. Je poloupír, takže děti mít může. Jsem důkaz.“

„Dokonalý důkaz,“ vzdychl s úsměvem. „Jenže co jsi potom ty? Máma je poloupír, táta je vlkodlak a ty?“

„Já jsem wolpire,“ vzdychla jsem. Taavettiho zorničky se roztáhly.

„wol – co?“

„Pradědeček to pojmenoval wolpire,“ vysvětlila jsem mu.

„Pradědeček?“

„Ten je vážně nevlastní. Je to adoptivní otec dědy.“

„Začínám se v tom ztrácet,“ zasmál se a vstal z pařezu. Pomalým krokem se přiblížil ke mně a omotal mi paže kolem pasu. „Time out,“ špitl a přitiskl své rty k mým. Cítila jsem, že se do mě vlévá opět život. Nohy se mi třásly pod dávkou slasti. Připadala jsem si, jako ryba, kterou po dlouhém týrání konečně vhodili do rybníku. Líbal mě dlouho, pomalu a vychutnával si každý náš pohyb. Přitiskl se ke mně co nejvíc, až jsem mohla cítit jeho…

Ó můj bože! Pomyslela jsem si a odskočila od něj. Zrudla jsem, jak pivoňka.

„Pro boha, promiň, já… Nechtěl jsem… To on… Tedy, já… Promiň,“ blekotal a já nevěděla, kam s očima. Co se v takových chvílích dělá?

„Stane se,“ špitla jsem.

„Vidíš, co děláš? Už mi věříš?“ usmál se na mě.

„Co?“

„Tohle,“ ukázal směrem dolů na bouli v kalhotách, „je kvůli tobě. Tvoje blízkost, tvůj dech, tvá kůže. Ty. Nejde to zadržet. Přitahuješ nás,“ zasmál se. Nehodlala jsem řešit zájmeno „nás“. Preventivně.

„To mě mrzí,“ omluvila jsem se.

„Blázínku, nemáš se za co omlouvat. Jen mi dej pusu, vážně budu hodný,“ sliboval. Zavrtěla jsem odmítavě hlavou. Ani náhodou se k té bouli nepřiblížím, pomyslela jsem si. Na druhou stranu… Bylo mi sedmnáct. Možná už byla „ta chvíle“.

„Polárko, věř mi,“ prosil mě.

Nic na světě mi nepřišlo víc přirozené, než spoléhat se na tohohle kluka. Dát svou budoucnost do jeho dlaní a nechat se hýčkat. I když jsem byla silnější, rychlejší a méně zranitelná, než on. Neměla bych ho chránit spíš já? Jenže pro tuhle chvíli jsem chtěla být to slabé pohlaví, co potřebuje náruč své lásky, aby se v ní ukrylo před nespravedlností osudu. A on ji pro mě měl.

Mé shrnutí

Jahodové nebe - 14. kapitola

Jahodové nebe - 16. kapitola

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jahodové nebe - 15. kapitola: