Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jahodové nebe - 14. kapitola

08.06.2010 (07:15) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4197×

Ta holka mi byla nesympatická víc a víc. Nejhorší bylo, že i Edward se náramně bavil mým vztekem. Jenže já s ním byla ihned hotová. Pokaždé, když mi chtěl o něm něco říct, nebo svěřit mi důvod jeho smíchu, zarazila jsem ho. Docela mi to šlo.

Celá moje rodina postupem času začala žít blížícími se vánoci. Dárky, stromeček, zvyky a večeře. Spousta jídla. Tátova nejoblíbenější část.

A samozřejmě hosté.

Hodně hostů.

Seth s přítelkyní. Skye s Manu.

Byla jsem rozhodnuta vyříkat si to s ním. Už jsem mohla. Cítila jsem se na to. Přesto jsem měla v žaludku těžký kámen, kdykoliv jsem slyšela někoho doma mluvit o jejich příjezdu.

Nejlepší byl ohlášený příjezd prarodičů. Carlisle s Esme. Mrzelo mě, že jsme nejeli do Itálie, ale hlavní bylo, že budeme spolu. Mé první sněhové Vánoce.

Co se dělá na sněhové Vánoce?

Byl konec listopadu, když sníh roztál – k údivu celého Finska – a vylezlo slunce.

„To se mi snad zdá! A já měla na dnešek naplánované nákupy! Proč mě nikdo nevaroval? Alice!“ vřeštěla Rose a běhala po domě, jako šílená.

Mně se ulevilo. Už jsem neměla sílu vyhýbat se těm dvěma pokaždé, když se objevili na chodbě. Pokaždé, když mě viděli, se smáli. Do této chvíle jsem netušila proč. Co je tak pobavilo na mé pochvale? Výsměch jsem nesnášela. Připadala jsem si potom, jako hlupák. Děda se smával s nimi. O to byla celá situace horší.

„Rory, oni…“ začal pokaždé, než jsem ho utnula.

„Nezájem!“ vrčela jsem.

Od toho dne jsem byla ve vlčí podobě víc, než kdy dřív. Obracel se mi žaludek, měla jsem zlost a nenáviděla čtyři tlapy s dlouhým ocasem a hnusnými hlenovitými slinami. Blee! Potlačila jsem zvracení a myslela na hezčí věci.

Odjedu.

Po vánocích. Datum se určilo na polovinu ledna. Nástup do nové školy měl být od prvního února. Trochu aklimatizace na nové místo a přátele.

Na školní nástěnce visel seznam míst, kam se pojede. Ke každému městu byla přiřazena jména.

„Mohla by jet do Států. Tam máme hodně známých, nebo do Itálie, nebo do Španělska. Anglie je taky krásná,“ snila Rose a já jen nechápavě vrtěla hlavou.

„Přála bych ti zemi zapadajícího slunce,“ vzdychla Alice. „Jóga, ryby, meditace,“ rozjímala.

„Kam bys chtěla?“ zeptala se mě pobaveně Bella. Konečně to někoho zajímalo.

„Hodně daleko,“ špitla jsem. Přistihla jsem se, že ač jsem tuhle otázku chtěla, neznala jsem na ni odpověď.

„Je Antarktida dost daleko?“ smál se Emmett.

„Fuj, tučňáci,“ šklebil se Jazzy.

„No jo, promiň, já zapomněl, že ty nemáš rád mražené potraviny,“ řehtal se Emmett.

„ Co Afrika,“ navrhl Emm spíš Jazzymu.

„Horko,“ zasípal strejda a předstíral dehydrataci.

„Hele, nejsi nějak rozcapený?“ klepal si na čelo Emm a Jazzy po něm hodil telefon.

„Super, co když nám zrovna někdo volal?“ vyjekla Rose zděšeně.

„Tak zavolá zas,“ krčil rameny Emm. Byl se vším hotový raz dva.

„Tímhle?“ vyčítala Rose a zvedla hromádku drátů, plastu a čísel, která kdysi, spíš nedávno, byla naší pevnou linkou.

„Ne, tímhle,“ zamával ji před nosem svým mobilem.

Jazz s tátou se mohli potrhat smíchy a mistrně se vyhnuli sluchátku, číselníku a klubíčku drátů, které po nich Rose hodila.

„Víš, že se ti přestávám divit, že chceš pryč?“ usmála se Bella. Edward ji sladce objal kolem ramen a políbil do vlasů.

„Mohli bychom taky odjet. Na pár dní, co říkáš?“ navrhl jí a Belle se rozzářily oči. Sledovala jsem to s úsměvem a tichou závistí. Pořád to bolelo. On mě pořád bolel. Co bylo pravdy na upíří lásce? Na té věčnosti a paměti? Doufala jsem, že nic. Chtěla jsem zapomenout. Jenže všechno mi ho připomínalo. Modrá barva, jahody, fotky, čokoláda…

„Jo, jo, jo, jo – jo!“ zaječela Alice a skákala po pohovce, jako malé dítě.

„Hráblo jí,“ špitl Emmett.

Děda si ji chvilku prohlížel, než se nepatrně usmál. „To je skvělé,“ vydechl s úsměvem.

„Co je skvělé?“ ptala se Bells.

„Přijede Zafrina se Sennou a Kachiri,“ culil se. Bella se už nadechovala k jásání, když Edwardova slova doplnila nadšená Alice. „A Denalijští také!“ vřeštěla. Belle zamrzl úsměv na tváři. Já se přikrčila a pokoušela se zmizet z pokoje. Ve dveřích jsem se srazila s prchajícím Emmettem a Jazzem.

„Uhni, jsem starší,“ vrčel tiše Jazz a postrkoval se mezi dveřmi s Emmettem.

„Jen o pár desítek, uhni mi.“ Šťouchal do něj.

„Klid haranti, dáma má přednost,“ špitla jsem a oba zkameněli, takže jsem mohla v klidu zmizet. Dusila jsem se smíchem.

„Slyšel si ji?“ vyhrkl Jazz.

„No jo, je drzá, řekla ti - harante,“ divil se Emmett.

„Ty jsi harant,“ sykl Jazz a oba se tiše smáli. Já mezitím úspěšně opustila bojiště Belly a Edwarda. To, že se v kuchyni po chvíli objevil zbytek celé rodiny, byl důkaz, že to bude zlé.

Seděli jsme mlčky a všichni sledovali střídavě obývák s kuchyňskými dveřmi ven. Byla jsem rozhodnutá proskočit i sklem, jen abych utekla, kdyby Bella začala šílet. Byla tím známá.  To jediné ji dokázalo proměnit v děsivé upíří monstrum. Stačila kouzelná formulka: „Přijede Tanya“ a bylo to.

Emmett se vyzbrojil pokličkou od hrnce a hrdinsky šel zkontrolovat situaci.

„Blbec,“ smála se tiše Rose.

Jako kdyby mě poklička měla pomoct.

Emmett nakoukl do obýváku a poté se s úsměvem narovnal.

„Jsou fuč,“ vzdychl.

„Ou,“ zasténal táta.

„Jaké ou? Co to znamená ou?“ panikařila máma.

„Ou, je ou!“ vysvětloval táta.

„Ne, ou je ou. Tohle bylo jiné ou, než obvyklé ou,“ bránila se máma.

Spadla mi brada.

Téhle rodině přeskočilo. Totálně.

„Jaký je rozdíl mezi ou a ou?“ ptala jsem se.

„Tohle bylo divné ou. Tohle bylo ou – je zle. Jindy to je ou – už chápu,“ vysvětlovala mamka.

„Tohle bylo ou – jsou pryč, máme smůlu,“ vzdychl táta a já se začala smát. Nešlo to zastavit. Smála jsem se já, smál se Emmet s Jazzem, smála se Rose s Alice a nakonec i rodiče. Jako kdyby nám někdo pustil rajský plyn.

Teta se po chvíli přestala smát.

„Rory, venku máš návštěvu, ale nejspíš ještě neví, jestli chce klepat, nebo ne. Je nerozhodný,“ špitla a rodiče zpozorněli. „Nechte je,“ sykla jejich směrem a oba jen omluvně pokrčili rameny. Vyšla jsem před dům a cítila ty šmíráky v zádech. Jak jinak.

Rozhlédla jsem se a pod nohama se mi prosmýkl Fido.

„Ty se vůbec neumíš chovat nenápadně,“ vyčítal mi Alice hlas za zády.

„Dík,“ špitla jsem tiše.

Fido byl miláček, protože zamířil přímo k postavě v křoví.

„Kuš, jedeš? Neprozraď mě,“ škemral Taavettiho hlas.

„Fido, co tam máš? Nech to, to je určitě jen krysa,“ křičela jsem na psa a Fido ke mně přiběhl s vrtícím ocáskem. Bavila jsem se. I uvnitř domu se bavili.

Chudák Taavetti nejspíš zuřil. Vylezl z křoví a oprášil si bundu.

„Krysa jo?“ sykl.

„Ou,“ vyhrkla jsem a doma se Emmett musel válet smíchy. „To jsi ty, promiň. Jak ses sem dostal?“

„Brácha mě navedl kudy jít,“ vyhrkl.

„Brácha?“

„Tvůj brácha – Edward,“ objasňoval.

„Jo tenhle. Víš, já jich mám víc. Musíš být konkrétnější,“ vybruslila jsem.

„Promiň,“ špitl a strčil ruce do kapes. Byl snad krásnější, než cokoliv na světě. Chyběl mi jeho pohled. Jeho grimasy, rty… Chyběl mi on.

„Proč tu jsi?“

„Pro odpovědi,“ vyhrkl rychle.

„Na co?“

„Na otázky?“

„Jaké?“

„Moje?“

„Přestaň mi odpovídat otázkou,“ sykla jsem.

„Přestaň vrčet,“ vrátil mi to.

„Umím to nejlíp, tak co bych nevrčela,“ odfrkla jsem si.

„To ti nakukal kdo?“

„Ty.“

„Já? Kde prosím tě?“

„U srubu,“ odsekla jsem a ihned se kousla do jazyka.

Huso! On to říkal wolpirovi! Ne tobě!

Taavettiho tvář zbledla a opět nabrala barvu. Došlo mu to? Uvnitř domu to sborově zahučelo.

„Pojď se projít,“ vybídl mě. Nebyla jiná cesta. Nejspíš přišla chvíle, kdy budu muset s pravdou ven. Nebo alespoň s nějakou její částí.

V kapse mi zazvonil telefon.

„Alice?“ promluvila jsem do sluchátka, aniž jsem se podívala na displej.

„Jsme s tebou, udělej, co musíš, ale jen ho neházej z útesu, jo? Tátu drží Emmett s Jazzym, tak fofr, než se vrátí Edward,“ smála se teta do sluchátka. Bylo vtipné, že jsou při mně všichni kromě těch dvou. Jenže děda měl nyní jiné starosti a táta byl pod dozorem.

„Děkuju,“ vydechla jsem a položila telefon.

„Začnu já, jo?“ přerušil můj nádech a vzal mě kolem ramen, aby mě natočil proti němu. „Saara je moje sestřenka. Nechodím s ní a štve mě, že sis to vůbec myslela. Prchala si statečně, jenže už toho nech. Chci být s tebou, pokud chceš i ty,“ vyhrkl na jeden nádech a čekal.

V jeho očích byla naděje, ano naděje a víra, která se ztrácela s přibývajícími minutami, kdy jsem mlčela.

Mé shrnutí

Jahodové nebe - 13. kapitola

Jahodové nebe - 15. kapitola

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jahodové nebe - 14. kapitola: