Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jahodové nebe - 16. kapitola

10.06.2010 (07:15) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4257×

Jeden by si myslel, že poté, co se vyzradí tajemství, které sužuje vaši duši, se mu uleví. Tak proč jsem se stále cítila, jako odsouzenec? Měla jsem Taavettiho, měla jsem rodinu, která po prvotním šoku, přijala mou druhou půlku – Taavettiho – vcelku dobře. Měla jsem konečně budoucnost, tak proč mě to stále táhlo ke skoku z útesu?

Než jsem se stihla rozkoukat, byly vánoční prázdniny. Škola byla prázdná a k nám se chystalo přijet celé příbuzenstvo.

„Nebudu jíst ryby!“ vřeštěl táta už po několikáté v kuchyni, když mu Bella sdělovala štědrovečerní menu.

„Jsou zdravé a je to tradice,“ vysvětlovala.

„Moje tradice to není,“ prskal. Zavřela jsem knihu, kterou jsem se pokoušela číst a zapnula televizi.

„Nedávají tam nějaký zápas?“ odfrkl si znuděně Emmett.

„Ne, jen pohádky,“ špitla jsem a přepnula na další program.

„Zítra přijedou ze Španělska a pozítří z La Push,“ vrčela Alice na Rose, která ji to vyvracela.

„Ne, zítra z La Push, pozítří ze Španělska,“ soptila Rose.

Měla jsem z nich hlavu, jak pátrací sondu. Celý den se táhl, jak horký karamel a já se přistihla, že neustále sleduju hodiny. Taavetti slíbil, že přijde, aby si ho rodina mohla prohlédnout oficiálně. Trval na tom Edward s tátou, což se dalo čekat. Bála jsem se, co ti dva vymyslí. Jenže moje drahá polovička si tím hlavu rozhodně nelámala. Naopak.

„Tak alespoň masožravou,“ škemral táta. „nějakého cajdáka jíst nebudu.“

„Candáta, lásko,“ opravila ho máma s kuchařkou v ruce.

„To je fuk. Obojí je hnusný.“

„Deset minut,“ překřičela všechny Alice a spiklenecky na mě mrkla. Žaludek se mi zhoupl a v krku mi vyschlo.

„Chceš vodu?“ dobíral si mě Edward.

„Budete na něj hodní, že jo?“ prosila jsem.

„Jistě, že,“ mrkl na mě Emmett.

„U tebe to je jasné, spíš se bojím o ty dva,“ řekla jsem a pohodila hlavou směrem k tátovi a dědovi.

„Neboj, já je zkrotím,“ smál se Jazz.

„Pět,“ vypískla teta. Měla jsem chuť ji něčím praštit. Byla jak časovaná bomba, která odpočítává. Edward si tiše odkašlal. Omluvně jsem se usmála a snažila se potlačit rudnutí. Alice se postavila ke dveřím.

„Tři, dva, jedna…“ Dopočítala a otevřela dveře ve chvíli, kdy chtěl Taavetti zaklepat.

„Ehm… ahoj,“ pozdravil ji.

„Vítám tě,“ trylkovala teta a vtáhla Taavettiho dovnitř.

Táta se přestal hádat kvůli rybě, Emmett se zvedl z gauče a Edward si zkřížil ruce na prsou. Všichni ho sledovali se zájmem a chudáček Taavetti nevěděl, kam s očima. Tohle nebyl ten suverénní kluk ze školy. On se bál. Tedy vypadal tak.

„To je pravda. Jenže se nebojí nás, ale bojí se toho, jestli ti ho zkritizujeme, nebo ne. Nechce, abys měla problémy ty,“ odpověděl mi děda a Taavettimu spadla brada. Alice se zasmála.

„Bude to dobré, zvykneme si na něj,“ smála se dál a Taavetti nechápal.

„Taave, tohle je můj dědeček Edward. Čte myšlenky. Spíš je slyší. No a tohle je teta Alice, ta pro změnu vidí, co se stane.“ Taavetti jen opatrně přikyvoval. „Jasper, Emmett – na ty dva si dej pozor, Rose, babička Bella – ona je naopak štít, někdy ti to vysvětlím,“ slíbila jsem a oči mi zůstali viset na posledních dvou lidech. „Taave, tohle je moje maminka Renesmee a táta Jacob,“ řekla jsem opatrně.

„Omlouvám se za toho cápka, tehdy,“ odkašlal si Taavetti a táta povytáhl obočí.

„On to přežije,“ smál se Emmett.

„Nemá,“ odpověděl děda na něčí myšlenku. Předpokládala jsem, že patřila Taavettimu.

„To je hnus, co?“ řehtal se opět Emmett. „Na to si nezvykneš, hochu,“ smál se.

„Je divný vám tykat, když jste o tolik starší,“ vyhrkl Taavetti.

„No dovol!“ bránila se Rose.

„Nechtěl jsem se vás dotknout, ale… No, víte, jak to myslím, ne?“

„Chápeme tě, ničeho se neboj. Mluv s námi, jako do této chvíle,“ vybídla ho Bella.

„No jasně, klidně říkej Jacobovi cápku,“ vybuchl smíchy Emmett a plácl si s Jazzym ve vzduchu dlaní.

Pobavilo to všechny, kromě táty a dědečka. Proč ho nemohou mít rádi?

„Uvědomuješ si, co to celé obnáší, že ano?“ vyhrkl děda směrem k Taavettimu. „Nesmíš o tom nikomu říct,“ dodal a přimhouřil oči.

„Sakra a já se těšil, jak tím budu bavit kluky o přestávce,“ vzdychl Taavetti. Většina rodiny ztuhla. Děda se však uchichtl a Emmett se dusil smíchy.

„Je vtipný, že je vtipný! Já ho žeru,“ řehtal se.

„Mám hlad,“ zavrčel táta a zmizel v kuchyni. Když se vrátil, držel v ruce sendvič a kuchyňský nůž.

„Ale no tak,“ zasténal Edward.

Táta se pomalu blížil k mému příteli, který se nepohnul ani o milimetr. Co to dělá? To nemyslí vážně! Začínala jsem panikařit a moje tělo se otřásalo od kořínků vlasů ke konečkům prstů u nohou.

„Jacobe, dost. Rory,“ ujasnil, když se táta po něm ohlédl. Všichni se podívali na mě. Zavřela jsem oči a zkoušela se uklidnit. Nešlo to. Věděla jsem, co přijde. Jenže proč? Vždyť jsem nebyla tolik rozzuřená. Nedalo se tomu zabránit. Naposledy jsem otevřela oči a viděla jen, jak Edward s Alicí zastiňují Taavettiho. Vyběhla jsem z domu a táta se přeměnil se mnou.

Co je?

Vyhrkl, jakmile jsme se spojili.

Já nevím!

Byla jsem v naprostém šoku. Co se to stalo? Proč se to stalo?

Je v pořádku? Neublížila jsem mu?

Panikařila jsem.

„Je v pořádku, neboj se,“ ujišťoval mě děda a vyšel před dům.

Hnusím se mu, že jo?

Vzdychla jsem.

„Co tě nemá. Tenhle kluk má nejspíš vážně Bellin syndrom,“ smál se děda.

„Proč můj?“ bránila se babička s úsměvem.

„Protože tvůj pud sebezáchovy byl na stejné úrovni, jako jeho. I Nessie na tom byla o trošku líp, než vy dva.“

„Rory?“ volal mě Taavetti a v zápětí se objevila ve dveřích jeho tvář. Prohlížel si mě. Bylo mi trapně.

Byl by hlupák, kdyby ses mu nelíbila, jako vlk, tišil mě táta.

„Má pravdu,“ souhlasil Edward.

„Ty s nimi můžeš mluvit i v téhle podobě? Oni rozumí, že ano? Není to nejkrásnější vlk na světě? Je úžasná. Ty oči, ta srst… Dech beroucí,“ rozplýval se Taavetti a neustále si mě prohlížel.

Vidíš? Smál se táta.

Dědo, řekni mu, že mě to mrzí. Nechtěla jsem, aby tohle viděl. Že to nebylo schválně. Nevím, co se stalo.

„Rory ti vzkazuje, že tě miluje,“ zašeptal děda a Taavetti se krásně usmál.

„Já tebe víc, Polárko,“ řekl a přistoupil ke mně. Cítila jsem opět jeho krev. Voněl, jako moje nejoblíbenější jídlo. Spolkla jsem sliny a tetelila se blahem, když mi prsty projel srstí. Jídlo. Můj nejoblíbenější moučník na světě.

Jeho ruka najednou zmizela a mě to vytrhlo z transu.

Taavetti stál za Edwardem a proti mně byl naježený táta.

Co je? Vyhrkla jsem. Všichni koukali překvapeně a šokovaně. Proč?

Rory, ohnala ses po něm…

Vysvětlil táta a začal se uklidňovat. Cože jsem? Ne, to ne! To není možné! Nesmysl!

Já? Ujasňovala jsem si to.

Táta s dědou kývli.

Taavetti byl bledý a konečně vypadal, že se bojí. Jenže teď, když už jsem o jeho strach neměla zájem…

Má bolest musela ven, zhluboka jsem se nadechla a nechala svého vlka uvnitř sebe, aby to řekl za mě. Lesem se neslo táhlé vytí. Plné bolesti a nevyřčené omluvy, která byla stejně málo pro to, co jsem udělala.

„Co se děje? Ona pláče? Proč vyje? Ať toho nechá, vše je v pořádku, řekni jí to. Rory, Polárko, nebreč. Nic se nestalo,“ tišil mě Taavetti.

„Uklidni se,“ krotila jeho hysterii Bella.

Pryč! Pryč! Pryč!

„Jděte, odvezu ho domů,“ slíbil Edward. Poslední pohled a rychle pryč. Přeci jsem se po něm nemohla ohnat. Já? Ne, to ne. To nejde. To nešlo!

Málem jsem ho zabila, vzdychla jsem.

Od čeho máš nás? Tišil mě táta.

Proč jsem se proměnila, když jsem nebyla rozzuřená doběla?

No, Edward to možná vystihl. Sám si tím nejsem jistý, ale mohlo to být tím, že máš splašené hormony. Nejen výkyvy vzteku, ale i strachu, touhy – což se mi moc nelíbí – nebo štěstí. Nejspíš to je další tvá odchylka.

Napadlo mě, že pokud to tak je, bude někdy možné, abych se s Taavettim milovala? Nejspíš ne. Určitě by to byla poslední věc, kterou bych s ním udělala. To snad ne, vzdychala jsem a až potom, co se mi táta zakousl do zátylku, jsem si uvědomila, že mi stále vidí do hlavy.

Au! No promiň, no… Jen zbloudilá myšlenka a nelomcuj se mnou, tati! Au! Táto - fuj!

Mé shrnutí

Jahodové nebe - 15. kapitola

Jahodové nebe - 17. kapitola

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jahodové nebe - 16. kapitola: