Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Isabella 6. Díl

06.12.2009 (17:00) • KairaTay • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3625×

Isabella

Lefre a Edward proti sobě

Byl jsem hrozně šťastný, když jsem znovu potkal Bellu. Celou dobu jsem si myslel, že je mrtvá. Nechtěl jsem ji nechávat v tom lese, ale bylo to pro její dobro. Miloval jsem jí tak moc, že jsem byl schopný odejít, abych ji zachránil od mého světa. Držela, sním krok velmi dlouho, byla jen otázka času, kdy se něco stane.

Z pohledu Edwarda

Když jsem se pomiloval s Bellou a chvíli sme jen leželi vedle sebe, byl jsem ten nejšťastnější upír na zemi. Ale její reakce na nastalou situaci tomu moc nepřidala. Prý, že se nechce vázat a že to mezi námi nechce zničit. Proboha co to má znamenat. Vůbec se v ní nevyznám. Musel jsem se obléknout a Bella šla do koupelny. Nechtěl jsem na ni čekat. Bylo by to ještě horší. Cítil jsem se jak ten největší pitomec na světě. Jediné co jsem ale věděl, že ji miluju a budu o ni bojovat, dokud mi to ona sama nezakáže. Vyběhl jsem z bytu a šel rovnou na lov. Dlouho jsem nikde nebyl! Oči mi začínaly žhnout černou barvou a to nevypadalo moc dobře. Do lesa to nebylo moc daleko, ale já běžel o trochu dál, než bylo nezbytné, protože jsem měl chuť na pořádného medvěda a nějakou pumu. Medvěd se bránil, co mu síly stačily a pumu jsem překvapil tak rychle, že nestačila vůbec zareagovat. Když jsem měl dost namířil jsem si to rovnou k nám domů. Doufal jsem, že Bella zavolá nebo alespoň napíše. Chtěl jsem ji být na blízku každou minutu. Když jsem dorazil k domu tak jsem zpomalil na normální chůzi.

„Ahoj,“ pozdravil jsem všechny.

„Ahoj miláčku,“ pozdravila mě Esme.

„Jak jsi se dnes měl?“ zeptala se mě.

„Byl jsem s Bellou a pak jsem si skočil na lov.“

„A kdy za ní půjdeš znovu?“ zeptala se Esme s úsměvem na tváři.

„Počkám, až napíše. Jinak asi k večeru,“ odpověděl jsem a šel se posadit ke klavíru.

Posadil jsem se protáhnul si prsty, i když to dělat vůbec nemusím, ale je to jen síla zvyku.

Položil jsem prsty na klávesy a začal hrát. Když se začaly rozlévat první tóny skladby, kterou jsem složil pro maminku Esme nahrnuli se všichni včetně Rosalie do pokoje. Byl to krásný pocit, že Vás někdo poslouchá. Když jsem dohrál skladbu Esme se zvedla a přišla ke mně.

„Miláčku tuhle melodii, bych mohla poslouchat pořád dokola. Zahraj mi ji ještě jednou prosím,“ zaprosila a já jí rád vyhověl.

Zahrál jsem znovu tu  melodii při které se Esme zaposlouchala do významu každého tónu, které klavír vydával. Rosalie se zvedla z Emmettova klína a přišla ke mně.

„Edwarde, mohl bys zahrát i tu mou?“ zaprosila Rosalie.

„Jistě sestřičko.“

Plynule jsem navázal na další skladbu pro Rose. Ta se začala rozplývat nad skladbou celou. Dělalo mi to obrovskou radost, že umím tak hrát. No století praxe dokonce s úsměvem rád vzpomínám na své začátky. To spíš zase všichni utíkali pryč. Musel jsem se rozesmát.

„Čemu se směješ, Edwarde?“ zeptala se Rosalie.

„Ale je jsem si vzpomněl na svoje začátky s klavírem. Jak jste všichni utíkali. Hlavně dál od domu,“ a všichni se začali smát semnou.

„No tak na to radši nechci vzpomínat. Tohle se mi líbí víc,“ odsekla Rose.

Začala si pobrukovat a začala k písničce vymýšlet slova. Docela se mi to líbilo. Ty slova dávala smysl a šmrnc písničce. Tak jsem si řekl, že to zkusíme nahrát na cd. Hned jak jsem to vymyslel Alice mi dala za pravdu a přinesla vše potřebné.

„Tak a teď ticho prosím,“ zavelela Alice všem.

Začal jsem hrát a Rose zpívat. Měla tak krásný hlas, že jsem občas ani nevěřil, že patří jí. Nikdy dřív jsem Rose totiž neslyšel. Už jsem se blížil ke konci a já cítil někoho venku i ostatní si toho všimli. Někdo zaklepal na dveře a Alice otevřela. Zůstala tam stát jako opařená. Ujal se toho tedy Carlisle.

„Lefre, co tě k nám přivádí?“ řekl zdvořile.

„Dobrý večer Carlisle. Potřebuju mluvit s Edwardem mohl, bys mi ho prosím zavolat,“ než to dořekl, stál jsem u Alice.

„Co tu chceš?“ řekl jsem podrážděně.

„Chci s tebou mluvit o Belle.“

„Já s tebou ale o ní mluvit nechci,“ odsek jsem.

„Tak to máš smůlu. Já jdu tak nějak místo ní,“ nedalo mi to tak jsem vyšel ven.

Lefre se dal do běhu myslím že nechtěl aby ho nikdo slyšel. Najednou zastavil a otočil se ke mně.

„Lefre lezeš mi na nervy tak to vyklop,“ zasyčel jsem na Lefreho.

„Edwarde klid!“

„Bella chce, aby si jí nechal na pokoji. Už o tobě nechce nikdy slyšet!“ říkal jsem si, jestli to myslí vůbec vážně.

„A to ti mám jako věřit jo. Každý upír široko daleko ví, že jsi sní něco měl. A to byla ještě s Marcem.“

„Jestli chceš tak se ji na to zeptej. Ale myslím, že je to úplně zbytečné, protože ona ti už neodpoví ani nenapíše.“

„Lefre jdi někam. Já ji zavolám!“ Vyndal jsem telefon z kapsy.

„Tak co pořád to nebere, viď.“  Řekl s úsměvem na tváři.

„Ne nebere. Za chvíli to zkusím znovu. Ale nemysli si, že jsi vyhrál,“ zandal jsem telefon do kapsy a rozběhl se do lesa.

Cestou jsem přemýšlel  jestli to myslí vážně. Vůbec jsem tomu nerozuměl. Zastavil jsem a vyndal znovu telefon a zkusil to znovu. Ani tentokrát jsem neměl štěstí. Byl jsem naštvaný tak jsem ho vypnul a dal zpátky, kam patří. Hned mi hlavou blesklo, co když mluvil pravdu a já jsem byl jen taková hračka na pobavení. Možná mi udělala to samé co já jí tehdy. Myslím, že by mi to patřilo a já si to zasloužil. Ale na druhou stranu jsem se cítil jako ten největší pitomec pod sluncem. No to je ale blbé přirovnání ale do smíchu mi teď moc není.

Přemýšlel jsem, co budu teď dělat. Nikdy mě nenapadlo, že když Bellu najdu, budu zase bez ní. Nesnesl jsem pomyšlení na to, že budu bez ní. Už ne! Ať vypadá, jak vypadá, musím jí dostat zpátky. Za každou cenu! Tohle mi bude muset vysvětlit sama a osobně. Rozběhl jsem se směrem, kde bydlí a doufal, že si to Lefre vymyslel jen, aby mě dostal od ní. Pořád mi něco říkalo, že tohle není z její hlavy.

Když jsem tam dorazil chvilku jsem přemýšlel jestli mě vůbec pustí dovnitř. Bude semnou vůbec mluvit. Co když měl ten zmetek pravdu a ona mě opravdu nechce ani vidět. Musím to zkusit.

„Hele Lefre jde akorád od ní. Kam asi jede?“ říkal jsem si pro sebe. Teď mám šanci. Vběhl jsem do domu a šel normálním krokem do 6 patra. Zastavil jsem se přímo naproti dveřím a přemýšlel, jestli mám zaklepat. Dveře se, ale najednou otevřeli a stála tam Bell. Byla nějak zdrcená úplně na dně.

„Bello. Prosím nesmíš mě opustit,“ prosil jsem jak malé dítě, které chce lízátko od mámy.

„Edwarde co tu děláš?“ řekla překvapeně.

„Nechci, abys mě nechala. Nechci tě znovu ztratit.“

„Jak že mě nechceš ztratit? Vždyť ty jsi nechal mě. A teď tady děláš tohle? Poslala jsem Lefreho za tebou aby si s tebou promluvit o mě a o tobě. Miluju tě! Tak proč bych tě opouštěla? To ty bys mi měl něco vysvětlit,“ řekla jsem výhružně.

„Co bych ti měl vysvětlit?“

„Edwarde, pojď dovnitř.“ Zavřela za mnou dveře a já čekal, až začne zase mluvit.

„No takže?“

„Co ti mám vysvětlit? Vůbec nechápu, co tím myslíš.“

„Jo takže ty nevíš? Lefre tě viděl s jinou upírkou. Nechtěl bys mi to vysvětlit?“

„No počkej. Já a jiná upírka tohle ale není moje parketa. Nemyslíš?“

„Tak co se to tu děje? Edwarde co ti řekl Lefre?“ naléhala.

„Mám ti dát pokoj, že o mně nechce už nikdy slyšet.“

„Cože?“

„Přesně tak. Dokonce jsem ti volal, ale ty jsi to nezvedala. A já si trochu myslel, že má pravdu,“ vysoukal jsem ze sebe.

„No tak mám takový pocit, že mi bude mít co vysvětlovat!“

„Taky si myslím,“ dořekl jsem.

Šel jsem k Belle blíž vzal ji za pas a přiblížil se k jejím rtům. Ale nepolíbil jsem ji čekal jsem jak zareaguje. Ona to pochopila a vtiskla mi polibek, který jsem nechtěl, aby někdy skončil. Odtrhnul jsem se od ní a ona zavrčela.

„Bello slib mi že ty sním nic nemáš a že semnou chceš zůstat navěky.“

„Edwarde, miluju tě a nikdy jsem nepřestala! To co se stalo v tom prsty nemám,“ dořekla a políbila mě.

5. Díl, = 7. Díl,

Autor: KairaTay (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Isabella 6. Díl: