Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Isabella 13. Díl - Nový začátek

01.01.2010 (09:30) • KairaTay • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 3459×

Včera večer Edward odešel docela pozdě. Ale pro mě to byl nejlepší den na světě.

O den zpátky

Zrovna jsem se podívala na hodiny a bylo 19 hodin. Za hoďku má přijít Edward. Přichystala jsem občerstvení a trochu upravila interiér. I když na Esme opravdu nemám. Hned jsem se vrhla na věž s hudbou… Vybrala jsem nejlepší písničky, které jsem našla. Nejradši jsem měla, ale filmy než písničky…

Zazvonil telefon a já se k němu vrhla při pomyšlení na Edwarda.

„Prosím Isabella,“ promluvila jsem do telefonu.

„Swan? Isabella Swan?“ řekl neznámí hlas.

„Ano… Kdo je tam?“

„Dobrý den, já jsem Britany Morales.“ Vůbec jsem nechápala, co po mě ta ženská chce.

„A co potřebujete?“

„Našla jsem holčičku, která tvrdí, že Vás zná.“ Mě holčička? Jsem mrtvá víc jak 200 let…

„To bude asi omyl!“

„Jste Isabella Swan?“ zeptala se znovu.

„Ano to jsem. Jen nechápu, kdo se po mě ptá. Nikoho tu neznám!“ odpověděla jsem nechápavě.

„Malá se jmenuje Renessme Crus Swan. Je jí 7 let a říká, že Vás zná. Dala mi na Vás tohle číslo. Nemohla, byste se zastavit?“ celá jsem ztuhla, když vyslovila to jméno. Takhle se jmenovala moje pra pra pra pra pra pra pra a nevím ještě kolik pra sestřenice. Můj otec měl sestru, která měla dceru Ness. Ale tohle musela, být její další dcera a dále a dále. Neměla jsem náladu to počítat.

„Dobře, kdy se mám zastavit?“

„Mohla, byste v 10 dopoledne?“

„Jistě budu tam.“

„Děkuji, slečno. A zítra nashledanou.“

„Nashledanou,“ odpověděla jsem a položila telefon.

Notnou chvilku jsem zírala na telefon, který byl položený. Ani nevím, jak dlouho jsem tak byla. Ozval se zvonek, který mě vytrhl z toho šoku… Vstala jsem a šla otevřít. Za nimi stál Edward.

„Bello co je?“ zeptal se vystrašeně při pohledu na mě. Neměla jsem se k odpovědi a koukala do země.

„Co se děje Bello?“ zeptal se opatrným tónem v hlase.

„T… teď … volala nějaká Britany Morales,“ nedokázala jsem vůbec pokračovat dál.

„A co chtěla?“ zeptal se Edward nedočkavě.

„Nějaká holčička mě zná. Je z mojí rodiny…“ odpověděla jsem zmateně.

„Jaká holčička?“

„Renessme Crus Swan. Je to moje nevím kolik pra sestřenice. Ani nevím, jak zjistila, že žiju.“

„Jak to?“ zeptala se mě a sedal si na pohovku.

„Nevím!“ ušklíbla jsem se.

„V kolik vyrazíme?“ skočil mi do řeči.

„V deset mám být tam,“ pronesla jsem.

„Dobře. Budu tady s tebou… Ráno vyrazíme,“ odsekl mi a nedovoloval žádný protest.

„Tak jo. Opora se mi asi hodit bude!“ odpověděla jsem a stulila se mu v náručí.

Tak, bych vydržela být snad celou věčnost. Ale zbytek mé důstojnosti mi to nedovolil. Když jsem vstala, Edward se na mě podíval a zavrčel.

„Promiň. Ale chci pustit nějaký film.“

„Ok. Ale hned se zase vrátíš na své místo ke mně,“ mrknul na mě a ukázal na svůj klín.

„Neboj se,“ mrkla jsem na něj taky a poslala mu pusu na dálku.

Dala jsem tam nějaký film. Ale pořád jsem přemýšlela na malou Nessie. Sedla jsem si k Edwardovi na klín a koukala nepřítomně na televizi. Noc utekla celkem rychle. Ale ten den se neuvěřitelně vlekl. Pořád jsem koukala na hodinky, které viseli na zdi. Poprvé bylo 7:00, pak jsem se podívala a bylo 7:10, po nějaké chvilce jsem se podívala znovu, bylo 8:10… Už mi to nedalo a zakázala jsem si dívat se! Ale nedalo mi to, podívala jsem se znovu 9:30. To, už byl pokrok. Mám tam, být v 10. Takže jsem se šla obléct a vyrazili jsme na cestu. Když jsem tam dorazila, přivítala mě slečna…

"Ahoj Iss," odpověděl neznámí hlas.

"Nessie?" na tu slečnu jsem koukala jak na stvoření, které jsem nikdy neviděla.

Vypadala tak spokojeně, až mě to děsilo. Viděla jsem ji párkrát. Z mojí rodiny nebyla, ale věděla, kdo jsem a jak je možné, že jsem tak dlouho naživu. Chtěla jsem utéct, ale to by mi moc nepomohlo. Koukla jsem se na vychovatelku, která tam s námi stale seděla.

„Mohla byste nás nechat o samotě?” zeptala jsem se ji zdvořile.

„Jistě, omlouvám se, melo mi to dojit,” vstala a odešla z místnosti.

Chvilku jsem na ni koukala, a nevěděla čím začít… Ticho prolomila ona. Ona, která vypadala tak nádherně, neskutečně. Bledá tak jako já a Edwardova rodina. Doufala jsem, že není jako mi…  Ale asi jsem se spletla.

„Bello, jsi nějaká vykolejena,” odpověděla s klidnou tváří.

„A proč, bych nemela. Odkud jsi?”

„Jsem původem z Forks… Proč?” odpověděla tak klidně.

„Jak víš kdo jsem?” odpověděla jsem s povytáhlím obočím.

„Jestli sis nevšimla, jsme si docela podobné, a čekala na moji reakci.

„No všimla jsem si, ale nějak nechápu… Co stím mám společného já?” stím jsem si založila ruce na hrudi a čekala na odpověď…

„S tebou nemám společného nic, ale s vaši rasou ano. To přijmení je jen velká náhoda. Ale to vychovatelce říkat nebudu. Teoreticky ji do toho nic není…“ dopověděla a přisunula se bliž ke mně…

„Jak… To… Že… Ty o nás vis? Jak se ti to stalo?” vůbec jsem ze sebe nedokázala nic dostat.

„Vím o Vás všechno… čím se živí tvá rodina, já to stestí nemela. Odkud jsou Italští upíři, jaká jsou pravidla. Jake jsou různé rasy… Jako jsou Denalijsti, nomádi, atd. Nevím co, bys chtěla ještě vedet. Stačí se zeptat…“

Dala mi chviličku na vstřebaní informaci, i když mi to takovej problém nedělalo. Jako upír jsem nemela nikdy zadný problém s kontrolou myšlenek nebo svých činů… Ale dneska se ji to docela povedlo. To musím uznat.

„Momentálně mě nic nenapadá na co se zeptat. Možná to, jak dlouho?”

„Myslím,ze před týdnem to, bylo 50let. Vzhledem k tomu, že vypadám porad stejně, neděla mi zádné potíže zapadnout kdekoliv. Ani si nepamatuju na den kdy, se mi to stalo. Od té doby si svůj lidsky život nepamatuju. Bohužel ani nevím jestli jsem mela sourozence, nebo vůbec nějakou rodinu,” koukla se na mě a hned na Edwarda,který sedel vedle mě, nehnutě!

„Ty jsi Edward, vid?”

„Ano, jsem.”

„Mohl, bys mi říct něco o Vaši rase něco víc?”

„No na tohle, by byl spis Carlisle než já.”

„Carlisle? To je nějaký Váš vůdce? ” při tomhle jsem se musela usmát. Carlisle a vůdce, i když od pravdy taky daleko nebyla.

„Ne Carlisle je nás otec. Tedy můj a mých sourozenců… Jak se u nás říká. Jinak jsou úplně stejní jako já nebo Bella.”

„Tak teď nechápu… Říkáš otec? Jak je to možné. My přeci nemůžeme mít děti!”

„To nemůžeme. Ale par z nás bylo proměněno Carlislem. Ale Alice a Jasper se k nám jen přidali. Emmett, Rosalie, Esme já jsme teoreticky potomci Carlisla.” cekala jsem na její odpověď. Na to, že ji je nějakých 7 let, chápe velmi dobře.

„Esme je kdo? ”

„Naše adoptivní matka. Esme proměnil taky Carlisle. Skočila z útesu po ztrátě miminka. Carlisle se do ní zamiloval a nechtěl, aby umřela. Na posledni chvíli ji zachránil život. Kdyby váhal nikdy, by ji nezachránil. Ted má milující děti, skvělou a oddanou manželku.”

„Esme je nejlepší a nejhodnější osoba.Carlisla zbožňuje a on ji taky,”dodala jsem já. Edward se na mě podíval a políbil mě do vlasů.

„Ano, Esme taková je.”

„Mimochodem, když o nich mluvíme, kdy přijedou?”

„Maji přijet, už za 2 dny. Melo to byt překvapeni. Ale když si se zeptala.”

„To je skvělé!”vyjekla jsem ze sebe.

Edward se na mě podíval a usmál se. Nikdy jsem ho nemilovala tak jako teď. Těšila jsem se domu a na noc sním. Je to sním užasné. Nikdy, jsem si to tak neužila jako teď. Žádné zábrany, jen vášeň, chtíč a touha. Ta vášeň mezi námi nesla ani popsat… Bylo to něco jako… velký ohňostroj v létě. Touha po něm, a jeho tele je neskutečná. Tohle, by šlo přirovnat k něčemu, co nemůžete mít, ale strašně to chcete.

„Povez mi ještě něco. Čím se živíte, jak žijete a tak.” pronesla Ness.

„No živíme se zvířecí krví. To jsi říkala, že vis. A žijeme úplně normálně jako normální smrtelnici. Nevím jak jinak ti to vysvětlit…“ odpověděl Edward s klidným hlasem, ale obličej vypovídal o něčem jiném.

„Jak jste se dostali ke zvířatům?”

„Ke zvířatům Nás dovedl Carlisle. Já jsem na nějaký čas od nich odešel a zabíjel zločince. Odůvodňoval jsem si to tak, že nejsou bez viny, a chybět nikomu nebudou.”

„Ale jsi zase zpátky… Takže něco na tom se ti nelíbilo.”

„Ano, nelíbilo se mi to. Pak jsem se vrátil. Nechtěl jsem, byt jako ostatní, kteří neví o nějakých pravidlech. Za tu dobu co jsem byl pryč přidala se k naší rodině, Alice s Jasperem. Rose, byla jako vždy nesnesitelná, ale přivedla si i ona svého druha, před jistou smrti. Emmetta rozcupoval medvěd, kdyby ho Rose nenašla, neodnesla Carlislovi, byl by mrtvy. Od té doby jsou porad spolu.”

„Jak je to dlouho, co jste spolu?” no na to, že má dost otázek tahle se mnou nelibí!

„Já jsem s Edwardem, byla už jako člověk…“

„To jste spolu takovou dobu?”

„Tak dlouho ne. Edward ode mne odešel. A před par lety jsme se dali zase dohromady,”řekla jsem celkem skleslým hlasem.

„Ted, už tě neopustím!” řekl Ed rohodným a vážným hlasem.

„Věřím ti, tak mě nezklam…“

„Dobře. Bello…“ otočila jsem se na ni a cekala, co řekne.

„Tak mluv Ness,” pobídla jsem ji.

„Myslíš, že ty a Edward. Nevím jak to říct…“ byla dlouhá odmlka. Asi přemýšlela nad slovy. Nad správnými slovy, které by nám chtěla říct nebo spis vyjádřit.

„Tak mluv. Řekni to, tak jak to cítíš. Prosím.”

„dobře. Myslíš, že k Vám dvoum, by mohla přirůst osůbka, jako jsem já?”

Tohle mě zarazilo, ale uvnitř sebe jsem věděla co má na mysli. Podívala jsem se na Edwarda a kývla k oknu. Automaticky vstal a já hned za ním.

„Edwarde, co na to Říkáš?”

„Bello. Když já nevím. Opravdu to chceš? Nevěděl sem, že jsi toužila mít dítě… Ale jestli tě ona udělá šťastnou tak ti bránit nebudu!”

„Dekuju. Já jsem nikdy neuvazovala o dítěti, ale je tu ona… Je jako my, naši krve, jen se bude muset naučit lovit zvěř. Takže ti to nevadí?”

„Nevadí, lásko.”

Přesunuli jsme se zapátky k Renessme. Mela jsem obrovskou radost.

„Jestli myslíš tedy tvou adopci, tak souhlasíme oba,” jakmile jsem to dořekla, padla mi kolem krku. Bylo to tak silný zážitek, že kdybych mohla tak se rozpláču. Edward na Nás zíral a tise se smál…

„Čemu se směješ?”

„Ničemu… Moc Vám to spolu sluší!” dopověděl a políbil obě na temeno hlavy. Byl to takový zvlástní pocit, mít rodinu.

„Myslím,ze je tedy čas, zavolat tu pani…“

Edward vstal a sel ke dveřím. Když je otevřel už v nich stala, ona.

„Neruším? Chtěla jsem se jen presvedčit, jestli je všechno v pořádku.”

„Ano, vše je v pořádku. Myslím, že jsme se s malou Ness dohodli,” ta se na mě Podívala a protočila oči.

„Nessie, nech toho,” pokárala jsem ji.

„Omlouvám se.”

„Takže můžeme přejít k věci?”

„Jistě slečno Swanová. Ale je tu menší háček,” prolomila si prsty a dívala se ne.

„Jaký háček?”

„Aby jste mohla zažádat o adopci musíte, byt vdána…“ Podívala jsem se na Edwarda a hned mi klesla nálada pod bod mrazu.

„Omlouvám se, ale melo mi to dojit.”

„Bello?”

„Copak Edwarde…?“

„Nechtěl jsem stím přijit teď, ale až by byla vhodná chvíle.”

„O čem to mluvíš?”

„Vezmeš mi mě?”vytřeštila jsem oči.

„Cože? Myslíš to vážně?”

„Ano. Vezmeš si mě Isabello Marie Swan?”

„Ano. A rada!” skočila jsem mu kolem krku a políbila ho.

„Stačí to?”

„Myslím,ze ano... S tím se, už dá něco dělat.”

„Dekuju Britany.”

„Nemate za co. A gratuluju.”

„A co Renessme teď?”

„Jestli chcete, může jit s vámi. Ale nechte mi tady adresu a mobil…“

„Nebudete mít nějaký problém, že půjde s námi?”

„Já si to, už nějak zařídím…“

„Dobře. Ness jdi si prosím pro věci,” Renessme hned vstala a odešla do svého pokoje. Sice se ji to moc nelíbilo, ale poslechnout musela…

„Takže žádný problém nebude?”

„Nemel, by být… Vzhledem k tomu, že jste příbuzné. Když tak zavolám.”

„Dobře. Moc dekuji.”

„Nemate za co. Zítra k Vám přinesu veškeré potřebné papíry.”

„skvělé. Budeme ves cekat.”

Mezi tím Renessme přišla do místnosti. Vypadala ještě víc spokojeněji než když jsem ji uviděla ve dveřích poprvé.

„Nessie, mohla bys nás nechat ještě chvilku o samotě? Jdi prosím ještě do svého pokoje,”ta se na Britney podívala tím způsobem, že kdyby mohla, vysaje ji raz, dva. Pak se podívala na mě a čekala, co řeknu.

„Nessie, prosím. Přijdu si pro tebe,” zamračila se, otočila se na patě a odešla.

„Slečno, je Vám oboum doufám, jasné že je jí 7 let. Bude s ní ještě hodně potíží.”

„Ano, to je mi nad slunce jasné, ale je to moje krev! Nenechám ji v domově, kde jsou všechny děti opuštěné, protože nikoho nemají. Ona má! Mě a teď i Edwardovu rodinu.”

„Omlouvám se. Nechtěla jsem se Vás nějak dotknout.”

„To je v pořádku.”

„Takže pokud budete potřebovat cokoliv, stačí zavolat!” dopověděla jsem a vstala ze židle. Dneska jsem toho mela, už dost. Chtěla jsem domu, do vany a k televizi…

„Takže pokud je to vše?”

„Jistě, je to vše.”

Podala jsem jí ruku na rozloučenou a odcházela ke dveřím.

„Pokoj má 204. A ještě ji ode mne pozdravujte.”

„Jistě.”

„Edwarde? Půjdeme…?“

„Jistě, zlato.”

„Skočím pro Renessme, a půjdeme.”

„Počkám tady,” podala jsem ještě jednou ruku Britney a odešla ze dveří za Ness. Šla jsem pomalu a prohlížela si každé místo. Nevypadalo to tam vůbec špatně. Naopak na to, že to byl dětský domov, bylo to tam vybaveno velmi hezky… Když jsem došla ke dveřím zaťukala jsem a cekala, až otevře.

„Dále,” promluvila krásně zvonivým hlasem.

„To jsem já zlato,”vesla jsem dovnitř a podívala se na štíhlou, blonďatou slečnu s modrýma očima. Vypadala tak krásně, že by ji mohl kdokoliv závidět. Dokonce i Rose. Jak já, se na ne těším.

„Můžeme jit, zlatíčko?”

„Jistě,” vzala si batoh na záda a obrovskou tašku.

„Ukaž, dej mi to. Vezmu ti ji.”

„Dekuju.”

„Nemáš za co. Půjdeme?”

„Ano,”podržela jsem jí dveře a vyšly jsme ze dveří.

Dlouhou chodbou jsme šli pomalu. Nesměl, by nás nikdo vidět. Kdyby ano musel, by zemřít… A to jsem nechtěla, takže jsme se museli chovat slušně a zodpovědně. Po par minutách jsme došli k Edwardovi. Ten vzal gentelmensky obě tašky. Když jsem mu ji podávala usmála jsem se na něj a políbila ho letmo na tvar. Vzal i Nessiin bágl. Ta se na něj usmála a svezla ruce podél těla. Usmál se na nás obě, a sel k autu. Otevřel kufr od auta, uložil tašky a zavřel dveře.

„Takže, dámy…“

„Tak si nastup.”

„Jo, už lezu.” řekla s úsměvem na tváři.

Nastoupila jsem do vozu, a cekala na Edwarda. Ten nasedl hned za mnou nastartoval a rozjel se domu. Jel jako šílenec. To se mi na něm vždycky líbilo. Ale teď jsme nejeli sami, a to mi vadilo… Nějak se ve mně, začal rodit mateřský instinkt. Vůbec jsem to nechápala.

„Edwarde, prosím zpomal.”

„Proč? Nikomu se nemůže nic stát, zlato.”

„Prosím. Nejsme sami.”

„Zlato, ani Renessme se nemůže nic stát.”

„Já vím,ze se ji nemůže nic stát. Ale prosím zpomal,”tím jsem ukončila veškerou možnou budoucí konverzaci.

Edward poslechl a zpomalil. Cesta teď utíkala pomalu. Začala jsem litovat, že jsem nedržela pusu, ale nemohla jsem dovolit, aby se stalo něco male. Neznamená to, že Když je někdo nesmrtelny musí za každou cenu riskovat.

„Za 10 minut jsme doma,” prohlásil Edward.

„Perfektní. Musíme Renessme koupit par věci do jejího pokoje. Nakoupit nějaké oblečení, obuv a doplňky.”

„Bello, na tohle je čas. Nezapomeň, že máme celou věčnost.”

„Já vím, ale ze sociálky budou chtít vidět nějaké zabydleni. I když potřebujeme jen oblečení, ten zbytek je jen kulisa. Nějaké knížky, ozdůbky pro 7 letou holku. Chápeš?”

„Dobře, hádat se s tebou nebudu.”

„Halo, já sedím za váma…“ odpověděla protestně Renessme.

„Já, vím.”

Náš rozhovor, zabral celkem dlouhou dobu. Tak, že jsem se rozhlédla kolem sebe, a uviděla známou ulici. Kde jsem bydlela.

„Tak Nessie, jsme tady.” prohlásila jsem.

„To mi chceš říct, že bydlíš v tomhle?”

„Ano. Ještě nedávno jsem bydlela sama. A tohle mi stačilo.”

„Dobře. Promiň,” sklopila oči a koukla ven z okýnka.

„Mam pro Vás překvapení,”prohlásil Edward, když viděl obličej Ness.

„Jaký?”prohlásil jsme s Renessme zároveň.

„Dočkáte se, ale napřed si Bella bude muset zabalit par věci s sebou.”

„O čem to mluvíš?” zeptala jsem se s údivem ve tváři, a na rtech lehký úsměv.

„Uvidíš. Jdi nahoru a zbal si par věcí, a přijď dolu…“ vůbec jsem ho nechápala, ale poslední dobou byl samé překvapení.

„Dobře. Už jdu,”vylezla jsem z auta a šla nahoru. Do bytu jsem vletěla jako tajfun. Popadla kufr a naházela tam základní věci, které potřebuju. Zapla zip, a vylezla z bytu zase ven. Zamkla jsem a šla po schodech dolu. Edward cekal venku, opřený o auto. Zadíval se na mě a usmál se.

„Proč se porad směješ?”

„Sluší ti to.”

„Vždyť jsem se sebou nic neudělala.”

„Tak jsem to nemyslel.”

„A jak?”

„Od tý doby co je s námi Ness, cela záříš.”

„To je to tak vidět?”

„Je a sluší ti to. Vypadáš šťastně.”

„A taky jsem,” přistoupila jsem bliž k němu a políbila ho.

„No tak nechte si to na doma,”protestovala Nessie.

„Pojedeme…“řekl Edward a nastoupil do auta.

Nastartoval, a vyjel z ulice na hlavni rušnou silnici, co vede do centra. Domy v ulicích utíkali rychle. Po par minutách jsem si všimla, že zajíždíme do nějaké ulice, kde byli jen samé vilky…

„Edwarde…?“ cekala jsem na to nejhorší.

„Copak?”

„Kam nás to vezeš?”

„Nech se překvapit a uvidíš.”

Auto zpomalovalo a Edward zastavil u baráčku hodně podobny tomu, kde jsem bydlela s Charliem.

„To je ono?” zeptala jsem se ho.

„Bello, kam koukáš?”otočila jsem se směrem k němu. A Edward stal u krásné vily s prosklenou stěnou… Vypadala podobně, jako mel Carlisle a jeho rodina. Jen s tou výjimkou,ze oni bydleli daleko v lese a tohle bylo v sídlišti, mezi lidmi.

„Co to má znamenat? Jak dlouho tohle plánuješ?”

„Alice mi volala. Říkala, ze mela vidění. ”

„Jake?” zeptala jsem se uz docela nazlobeně.

„No, že k nám někdo přibude. Nevěděla kdo, ale ze tak za 2 dny budeme mít přírůstek.”

„Kdo je Alice? To je ta s Jasperem…?“

„Ano to je ona. Tvoje teta mimochodem.”

„A kdy je poznám všechny?” ptala se netrpělivě. S jednou otázkou za druhou.

„No, vypadá to, že dorazí dřív. Alice jim všechno řekla. A také se těší na tebe, až tě poznají.”

„Tak to, abychom šli nakupovat. Nechci staré oblečení,”podívala se na mě a já věděla, že s nakupováním, to bude stejné jako s Alice.

„Jak dlouho jsem je neviděla? Přes 200let?”

„Tak nějak, ale teď nebude důvod to oddalovat.”

„Už se na ne těším! Na kdy to vidíš?”

„Bello, ty jsi tak nedočkavá.”

„Já vím, ale nemůžu za to. Ale ty. Kdybys neodcházel tak, by to tak nedopadlo.”

„Už sem se ti omlouval za to co jsem udělal. Nevím co mam ještě udělat, abys mi odpustila úplně.”

„Já vím, jen mě to porad mrzí.”

„Omlouvám se. Za tohle se budu nenávidět do konce věčnosti.”

„Vis kolik času jsme ztratili?”

„Vím. Ted máme další šanci to napravit. A někdo k nám přibil,”podíval se na Nessie a přitáhl ji k nám. Ta se stulila mezi nás, a silně oba objala.

„Jsem rada,ze jsem Vás našla. A konečně mam rodinu.”

„My taky, Renessme,” vzala jsem si ji do náruče, aby byla také velká. A smála se, byla spokojena tak jako já… Poprvé jsem, byla nejšťastnější za celou dobu, moji upíři existence. Nikdy jsem nevěřila, že přírustek Renessme do mojí rodiny, semnou udělá tolik.

„Půjdeme dovnitř?”zeptal se veselým hlasem Edward…

„OH, promiň. Jistě, že půjdeme.” položila jsem Ness na zem, chytila ji za ruku a kráčely si to obě po boku Edwarda.

...Teď Nás čekal, nový život ...

12. Díl = 14. Díl

Autor: KairaTay (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Isabella 13. Díl - Nový začátek: